5.Díl
Ani nevím, jak jsem se dostala do postele, byla jsem stále ještě duchem ve večerní zahrádce. Nemohu uvěřit faktu, že jsem zasnoubená. Čekala jsem vše, ale tohle opravdu ne. Nemyslete si, že nejsem ráda, ba naopak, jsem nejšťastnější žena pod sluncem. Nebo snad ne?
Určitě si říkáte, proč si stále stěžuji.
Nedávno jsem našla svojí kamarádku, po tolika letech, přítel mě požádal o ruku a já jsem stále nespokojená.
Myslím, že je plno věcí, které mi schází k vrcholnému štěstí.
Asi i proto, že moje myšlenky spadají stále k onu muži, který mi tolik ublížil, ale já na něj po tolika letech nedokážu přestat myslet. Zvědavost mi nedá spát. Jak asi teď vypadá? Má stále ten svůj kouzelný úsměv, který vás dostane na kolena?
Dokáže ještě jedním slovem ublížit?
Opět ty samé myšlenky mě uvádějí do depresí.
Z téhle popudivé nálady, která u mě panuje mě vyruší Brice, který se pokouší pozitivní náladu vnést do ložnice. Nejen, že se na mě sladce usměje, ale vpustí sem i tu překrásnou vůni palačinek, které už na mě čekají na stole.
, Vstávat lenochu, nebo ti ta dobrota vychladne.‘‘
,, Vždyť už běžím.‘‘
Unaveně jsem se usmála.
Vsunula jsem se do svých zajíčkovských bačkůrek a mazala jsem si to po schodech do kuchyně.
Tady byla ta vůně intenzivnější, a proto jsem se nemohla vynacítit. Palačinky jsem musela mít každé ráno, nic jiného mě totiž neprobere, než pořádná dávka nasládlého těsta s tuctem čokolády.
Já vím jsem hrozná, ale každý má své slabiny a já mám zrovna tuhle.
Brice se musel pousmát nad mýma šťastnýma očima a žadoněním o přidání.
Po mém představení s palačinkama mě poslal nahoru, abych se trochu zkulturnila, měl pravdu, musela jsem vypadat, jak strašidlo do zelí.
Vlezla jsem do vany a pořádně jsem se vymydlila, abych byla voňavá a svěží.
Když jsem po koupeli volila, co si vzít na sebe, rozhodla jsem se už pro něco teplejšího, jelikož venku převzal vládu sychravý podzim. Sice mé oblečení bylo teplejší, ale ne zase tolik, jelikož venku stále povlával teplý vzduch.
Dnes jsem měla v plánu navštívit moji zpřízněnou dušičku Chaiki. Přece si nemohu nechat takovou novinku pro sebe. No jo my ženský jsme hrozný, ale tak co k našemu životu tohle patří.
Trochu jsem se upravila, rozloučila jsem se se zbylími členy rodiny a vydala se směrem do města.
O chvilku později
Chiaki už mě vítala s otevřenou, kamarádskou náručí. Je to tak hezký pocit mít zas svojí poradkyni blízko sebe. Až teď jsi uvědomuji, jak moc mi ta její přítomnost chyběla. Pokaždé když se na mě usmála, hlavně když jsem měla špatnou náladu, dodala mi pozitivní energii a já se nedokázala mračit. Pořád je to stejné, jakmile jsem spatřila její usměvavou tvář, všechny starosti šly stranou a já v sobě pocítila, lehký pocit, jak může být život někdy krásný.
Kamarádsky a zároveň šťastně, že se opět vidíme, jsme se objali.
Chiaki si nemohla nevšimnout mého prstýnku a jakmile ho spatřila, rozzářily se jí oči a začala mi blahopřát k zasnoubení s Bricem.
Pak mě honem vyzvala dovnitř apartmánu, kde momentálně přebývala.
Obě dvě jsme se usadily do pohodlných křesel s pocitem blaženosti. Nechtěla jsem Chiaki napínat, tak jsem jí povyprávěla o včerejším dni, jak to všechno začalo a skončilo. Celou dobu mi pečlivě naslouchala a bylo poznat, že tu radost prožívá s semnou, jako bychom byly propojené nějakým silným poutem. Ano pouto tu bylo dost silné, naše kamarádství.
Jakmile jsem dovyprávěla, Chiaki si oddechla. Ani se jí nedivím, takových informací, co musela za tak krátkou dobu zpracovat.
Chiaki se nachvilku odmlčela. Dnes mi přišla zvláštní, jako by ji něco tížilo, ale nechtěla to na sobě dát znát. Její úsměv jí vždy přemohl.
Nedalo mi to a přece jsem se optala.
,, Chiaki, copak se děje? přijdeš mi duchem nepřítomná.‘‘
,, Aale, to se ti jen něco zdá.‘‘
,, Ne nezdá, pověz mi, co tě trápí, neskrývej nic, vždyť víš, že já poznám když ti něco je.‘‘
,, Dobře, nebudu nic zapírat, nemá to cenu.‘‘
řekla smutně
Začala jsem se děsit, co se děje.
,, Víš Danett, poslední dny mi nebylo moc dobře, proto jsem se rozhodla dojít si k doktorovi.‘‘
,, A?‘‘
,, Dělal mi nějaké testy a ....
Chiaki se odmlčela, polkla a sklopila hlavu.
,, mám rakovinu.‘‘
Doplnila větu, kterou načala.
Myslela jsem, že mě tyhle slova položí. Jak jsem si nemohla nevšimnout, jak je Chiaki pohublá? Připadala jsem si hrozně a jak si asi musí připadat ona? Co jen teď bude?
,, Chiaki, to není možné, jak jen se to mohlo stát?‘‘
,, Víš to byl i ten důvod, proč jsem sem přijela. Nechtěla jsem ti přidělávat další starosti a proto jsem o tomhle pomlčela.‘‘
,, Chiaki to ne, neboj se my to zvládneme. Ty to dokážeš si silná holka.‘‘
,, Děkuju ti za všehcno, co pro mě děláš, ale sama nevím, jak dlouho tu ještě budu.‘‘
,, To neříkej, ty tu budeš dlouho moc dlouho, ty mě určitě ještě přežiješ.‘‘
,, Nebuď vtipná Danett. Ještě než bude konec, mám jedno přání.‘‘
,, Povídej, udělám cokoli, co budeš chtít.‘‘
,, Najdi Bess. Musím ji ještě vidět, aspoň jednou naposledy.‘‘
,, Najdu Bess a o tebe se postarám, ty nezemřeš.‘‘
Všimla jsem si Chiakiny pobledlosti, musela být vyčerpaná z toho úsilí, které kvůli mému zasnoubení musela podstoupit, abych jí vše sdělila a ona to tak dobře zpracovala, proto jsem neváhala ani chvilku a dovedla ji do ložnice, aby si odpočinula.
A sama jsem, pak musela pryč, bylo mi ze všeho na nic.
Běžela jsem nejrychleji, jak jsem uměla, až do konce mých sil. Ani nevím jak, ale moje kroky skončili před branami známého parku.
Se slzami v očích a za stálých vzlyků jsem vstoupila do dopusud tichého prostředí parku. Svalila jsem se na lavičku a propadla v nekonečný pláč plný utrpení a smutku.
Nemohla jsem dál. Všechno to na mě spadlo, moje deprese, které jsem držela v sobě, všechno šlo ze mě ven.
,,Proč Chiaki, proč ne já?‘‘
Objetovala bych svůj život, jen aby mohla žít.
Vypadalo to na lepší časy a jedním lusknutím prstů, jako by se mi zbořily základy, které se začly tak pevně budovat. Nezmohla jsem se na nic víc než bezvládně sedět na lavičce a plakat............
To Be Continued.....