Rodinná kronika

[Flora Kreslená]

Josella je krásna a jej šaty David je taký priemerný chlapec akého by si našla asi aj u nás v škole (myslené v dobrom) ale nehodí sa mi k nemu ten melír. Ako vyslovuješ Josella?

[PrincessLeia]

No, já mu nejdřív chtěla dát kšiltovku a trochu ho udělat po teenagrovsku, aby všichny mé výtvory nebyly tací slušňáci. Nakonec jsem se neudržela, slušně ho oblékla, jen jsem mu dala konversky, aby to trošku mladě naladily, a delší vlasy, které jsem nejdřív chtěla bez melíru, ale řekla jsem si, že aspoň tady trošku napravím svoji slabou tvořivou vůli a nějaký viditelný melír mu dám
Vyslovuji Žosela (Fuj, takhle to vypadá divně )

PS: Úplně jsem v tom výkladu zapomněla poděkovat Děkuji moc oboum

[PrincessLeia]

Včera jsem měla chuť udělat si ještě nějakou hezkou simku samotářku - prozatím Trošku si zahrát jednoduše, protože po dlouhé době nehraní jsem začala s tříčlennou rodinkou, která se pak hezky rozrostla Spoilers... Víc prozrazovat nebudu Jen že to s nimi bylo celkem těžké, zvlášť když jsem všem dala profese Takže žádné trvalé příjmy. Mám teď chuť po dlouhé době trošku si odfrknout (Ale pro vás pauza s Loncrainovými neplatí. Ještě vás čeká plno pokračování ).

Takže tady je moje nová simka, s kterou bych teď chtěla chvilku hrát
Maria Austen (nehrála jsem s ní, tak jsem ji zatím nafotila jen v CAS)

[schnegy]

Uplne viem o com hovoris. Ja som po dlhom case nehrania zapla svoju oblubenu 8 clennu rodinku s 3 generaciami na pozemku a takmer ma vystrelo

Maria je sympaticka siminka, posobi ako mile dievca

[Flora Kreslená]

Krásna, krásna a ešte raz krásna

[Nemesix]

Robíš veľmi pekných símikov.. Josella je krásna a aj David...A tá nová je tiež krásna..Taká vyzerá byť millá,pracovitá.....teším sa na ďalších

[PrincessLeia]

Děkuji moc všem Raz s ní hraji a je bezvadná. Klidná, nezlobí a taková laskavá na vše kolem sebe Aspoň na mě takovým dojmem působí, když s ní hraji

Chci vám ještě ukázat jednoho simíka - Philipa Marshalla - který ji bude mít rád Aspoň doufám, že si padnout do oka. Je to nutné, abych je do toho nenutila. Takoví přirozeně zamilovaní simíci, kteří k tomu nepotřebují moc mé pomoci jsou nejrozkošnější, smím-li to tak říct
Takový vcelku obyčejný simík, ale já je mám nejraději

Phillip Marshall





PS: Od těch dvou vám žádné příběhové výstavy nechystám. Naopak příští příspěvěk bude patřit Loncrainům, takže se nebojte. Už se na to chystám. Jen teď o školním roce nemám na psaní delšího příspěvku čas

[Nemesix]

Jéj..je veľmi pekní...Celkom aj moj typ..... ...A určooo budú k sebe pasovať..

[Totodile7625]

Taký ... nevinný chlapec. Ten sa Ti podaril.

[Flora Kreslená]

Bude to dokonalí pár (z môjho pohľadu). Musím povedať že keby ja som bola simka k nemu do páru tak by si ma od neho neodtrhla Je to úplne môj typ

[PrincessLeia]

Oh, děkuji všem za pochvaly, protože jsem si naopak myslela, že pro vás bude přespříliš obyčejný, tak jsem vděčná za mylný úsudek

Mám pokračování Loncrainové rodinné kroniky Tentokrát John píše své milé z cest. Nacházíte se při tvorbě dopisu, kam nalepuje fotografie, které vytvořil a vypráví své dobrodružství. Doufám, že se vám tento neobvyklý díl bude líbit.

Zásilka s Číny

"Má nejmilovanější Priscille.
První, co bych ti chtěl poslat je velká a upřímná omluva, že jsem ti tak dlouho nenapsal. To víš, na výpravě se nevyskytne moc vhodných situací na napsání dopisu. Papír by byl zašmudlaný, pomačkaný, písmo roztřesené, protože by všude byla tma a já bych si svítil baterkou a také hrbolatá zem by neprospěla mému krasopisu a já ti chtěl poslat nezapomenutelný pozdrav, který jsem za takových podmínek nemohl vytvořit. Doufám, že po této dlouhé omluvě mi odpustíš a že si dočteš zbytek, na kterém si dám tolik záležet.
Cestuji se sourozenci rodiny Choa. Kéž bys je mohla poznat. Jsou to výborní a stateční společníci, stále se smějí a též jsou báječní přátelé. Vztyčný tábor a dočasný domov jsme si udělali z ubytovny v horách, co nejblíže výchozímu bodu výpravy.



Moc dlouho jsme však nezůstali. Všichni jsme byli zvědaví, co nás čeká za dobrodružství, tedy jsme nechtěli dále otálet. Vybalili jsme si pár věcí, které nám byli drahé a my o ně nechtěli na výpravě přijít, doplnili jsme již tučné zásoby jídla a vody a vyrazili jsme.
Jeli jsme přes město. To bylo úchvatmé. Pris, představ si to!! Stáli jsme uprostřed vzpomínek, ze všech stěn dýchalo stáří a starověká kultura, jenž se zde zachovala. Jako kdyby jsi se vrátila v čase. Neustále jsem zdržoval, jelikož jsem nemohl jen tak lhostejně projet a bláhově za sebou nechat tolik krásy bez toho, abych si ji nevštípil do paměti.



Ještě než jsme zcela opustili toto famozní místo, zdokumentoval jsem ještě řeku, která se kolem města táhla. Byla čistá, voňavá a dodávala okolí tolik svěžesti a blaha. Rovnováha na každém kroku, kam ses člověk jen podíval, příroda s civilizací se doslova propojily v jeden celek. Fascinující.





A těch barev... Fotoaparát nemohl zachytit všechnu tu nádheru kolem, ale snažil jsem se, abych ti mohl tu krásu příblížit co nejvíce a podělit se s tebou o co nejvíce emocí.
Ten den jsme měli ještě plno síly a postupovali jsme velice rychle. Velmi brzy jsem zdálky viděli ten charakteristický kopec Dračí tlamy. Nemohl jsem jinak než jej též dostat na film a nyní mám tu vzácnou možnost se o ten pohled podělit (úžasný vynález, co říkáš?).



A zblízka byl ještě mnohem působivější a samozřejmě také děsivější. Ve slabších dušičkách výpravy se začaly ozývat pochybnosti a strach, když si uvědomily, že musí vstoupit právě sem. A nedivím se jim, i když já mezi ně nepatřil a hořel jsem zvědavostí objevit nějaká její tajemství.







Svým nadšením jsem přeci jenom nakazil i ostatní, dokonce i ty mladší, kteří se svého nápadu, pro který žili poslední půlrok, nyní velice obávali.
Z podzemí těch fotografií moc není. Osvětlení bylo samozřejmě bídné. Prostředky ke svítění jsme nesměli používat moc často, jelikož jich bylo po skromnu. Přeci jen nějaké fotky se zrodily.





Asi po dvou dnech už i mne pravda docházely síly. Vše bylo fascinující, ale sourozenci Choa byli všichni ještě mladí. Nejmladšímu bylo 16 a tedy se objevovaly i určité rodinné střety vyvstávající ze strachu a zouflaství, které někdy některé z nich přepadaly a které si vybíjeli na sobě navzájem. I to byl jeden z důvodů proč jsem tam byl s nimi. Bylo mým úkolem udržovat morálku a vést je neohroženě dál, i když hluboko v srdci jsem už také cítil touhu pohlédnout do tváře svěžímu ránu, teplé záři slunce a nadechnout se čerstvého horského vzduchu. Nepohrdl bych ani městským. Nic z toho jsem ovšem nesměl dát najevo, jelikož to by byl pro ostatní konec. A stejně už bylo hloupé se po dvou dnech vracet. Co mě drželo na nohách a stát vzpříměně byla jedině vzpomínka na tebe a na tvou ustaranou tvář, která mi tolik chyběla.



Nemusíš se bát, vše dopadlo dobře, jinak bych teď nepsal a ty by jsi to pro tebe nyní, pro mě pak, nečetla a nezajoval se ti dech, protože znám důvody, proč jsi mě nechtěla na takovou akci pustit. Až teď vidím všechnu tvou lásku, díky které jsi mi to tolik stěžovala. Každopádně výprava se vydařila a když jsem konečně objevili ztracenou relikvii horské vesnice, za kterou se nabízela odměna, nikdo nechtěl přiznat, že se bál či jen na okamžik pochyboval o zdárném konci celého podniku. Samozřejmě. Ale nezlobím se na ně. I má měl občas pochybnosti, zda vše dopadne tak skvělě, jak dopadlo. To víš, za ty dva dny (a pak dva dny zpátky, ale to je vedlejší) v temnotě i nás často přepadaly noční můry v podobě nekonečně představivosti, jenž se utvářela na základě vesnickým povídaček a pověstí a temných příběhů o jeskyni, díky čemuž jsme se sem po tolika letech museli vypravit právě my, dobrodruhové zdaleka. Vše však bylo vzpomínkou, jakmile jsme se vraceli do ubytovny. Všem hřál na srdci hřejivý plamen jisté pýchy. Mě také se přiznám...



Při té příležitosti jsem neměl na spaní ani pomyšlení a i když ostatní se hrnuli do ubytovny s představou teplé a měkké postýlky, která na ně po těch nocích na tvrdé, špinavé podlaze čeká, já je opustil a šel se projít. Byl nádherný výhled a já hodně přemýšlel.



O svém životě, minulosti, budoucnosti, o mamince, o tobě, své práci a přátelích. O jménech pro naše děti. A také proto, že jsem byl tolik rád, že jsem to dobrodružství měl možnost prožít. Tolik obohacujících zkušeností a též je mohly díky mě načerpat i děcka Choa, protože s odpuštěním bez mé pomoci by je rodiče nepustily. A já se jim nedivím. Byly by bláhový kdyby ano. Muselo by to mít hrozné následky a podnik by asi ztroskotal. Také bych naše děti za něčím takovým samotné nepustil. Doufám, že ani nebudu stát před takovým rozhodnutím, jelikož bych je možná nepustil ani tak... Už chytám tvé návyky. Vidíš, co se mnou provádíš? Uvědomuješ si, jak moc mě měníš? Tolik tě miluji... A těším se na tebe!!
Pak jsem šel konečně spát. Šel jsem do postele někdy kolem půlnoci. Zrovna odbíjeli. Hned ráno jsem se umyl, nasnídal a zavolal pro odvoz pro nás pro všechny s tím, že moje cesta bude delší. Mohli jsem ještě chvíli zůstat a jako normální turisti se poohlednout po památkách, ale byli jsme všichni unavení, děcka už se těšili domů a já chtěl být také brzy u tebe.



Co se týče odměny, o tu se neboj.
Vím, že o samotném dobrodružství jsem ti toho v podstatě moc nenapsal a nepopsal žádnou dramatickou situaci ani nic na ten způsob, což bys jistě očekávala, ale celý ten podnik vlastně nebyl z diváckého pohledu nijak zajímavý. Šlo o to co jsme cítili. Bylo to tápání ve tmě, zkouška výdrže, trpělivosti, statečnosti, jednoty a sebeobětování. Psychika nás všech se otřásala v základech a hodně věcí jsme myslím všichni v té tmě přehodnotili. Tedy pro diváka Indiana Jonese jsme byli jistě velice nudná, nezajímavá a amatérská výprava, avšak pro mě, pro Chiu, Chika, Maleka, Hua a Acheu to byl a vždy bude nezapomunetelný zážitek, jehož odměna nebyla v penězích, ale odrazila se v nás samotných.
To aby jsi nebyla zklamaná. Pravda je však přesně taková a já věřím, že v ní uvidíš právě tolik hloubky jako já, jelikož jsi nejúžasnější člověk jakého znám. Priscille, tolik mi chybíš. Už bych tě chtěl držet v náručí a líbat na tvé voňavé vlasy. Neboj, už se vracím a vše mám na svém místě. Včetně srdce.

S láskou
Tvůj John

"

[Flora Kreslená]

Nádherné A to že na ňu myslel v hrobke

[PrincessLeia]

Také mě to potěšilo. Bylo to velice milé A děkuji.

Jelikož jsem nechtěla dávat pokračování do tohoto kusu, abych nenarušila linii dopisu, přesunula jsem Johnův příjezd na později. Říkám si, že je to sice náhlé, ale možná bych ho mohla přidat teď, protože o víkendu mám nejvíce času a stejně jsem měla původně naplánováno, že to přidám dohromady s dopisem z cest. A je to krátké. Takže hezké počtení pokračování

Zdařilý návrat

Když se John probudil s otlačeným pozadím a rozlámaným tělem z neustálého cestování na různých sedadlech ne vždy velkého pohodlí, s potěšením zjistil, že utrapám je konec a z okna viděl, známá místa Twinbrooku. Z okamžiku na okamžik se probudil a čekal, až konečně dojede k jejich skromnému malému domečku, kde na něj čekalo tolik krásy a lásky. Nemohl se dočkat. Jeho trpělivost byla brzy odměněna a mohl vystoupit a nadechnout se známého voňavého vzduchu, který dům obklopoval. Zaplatil taxikáři, který ho přivezl a počkal až odjede. Musel se trochu naladit. Ještě jednou se nadechl, když v tom uslyšel hru na klavír. Přicházel z domu. Priscilla však musela již spát. Už dál neotálel a vstoupil do dveří.



Pris opravdu hrála. Krásně hrála. John ji nechtěl rušit a také se chtěl pokochat nerušeným pohledem na ni. Byl rád, že si nevšimla jeho příchodu. O to více ji mohl překvapit. Její hra byla velice smutná a i ona sama působila velice zachmuřeně. Usmál a žehnal její věrnost a čistotu. Postavil se potichu ke kuchyňské lince a naslouchal krásné Listzově hudbě.



Když po chvíli dokončila skladbu a vypadalo to, že chce nerušeně navázat další, odkašlal si a jemně vyslovil do ticha její znějící jméno: "Priscille. Jsem doma."



Nestačil ani zaznamenat, co se přesně stalo. Pamatoval si jen jak ztuhla, pootočila hlavu a pak už ji jen cítil ve svém náručí. Po tvářích ji stekla slza, ale ona mlčela, jen se usmívala. Nepotřebovali slova. Vše co jim v tu chvíli stačilo bylo, že jsou si konečně na blízku.



Pak Pris konečně sestoupila na zem a pořádně si ho prohlédla.
"Moc ti to sluší. Ach, vím, že toho moc nenamluvím, i když bych měla po tak dlouhé době, ale jsem tak svázána radostí, že jsi doopravdy tady, že mě nic nenapadá. Děkuji za dopis a také za to, že jsi se mi dooprvady vrátil. Živý, zdravý."



Priscille trvala na tom, že mu musí udělat něco k jídlu, že musí být po dlouhé cestě vyhládlý a odešla do kuchyně, spokojená, že se teď může o něho starat. John se aspoň zeptal, kde najde Annabell. "Na zahradě. Jak jinak," usmála se.
John tedy vyšel do vlahého večera a obešel dům. Annabell tam opravdu byla. Zahrada byla krásně obdělána. Nikde vidu ani slechu po plevelu, rostlinky i v noci vypadaly ve světle lucerničky leskle, jak měly očištěné listy, rostly na nich barevné a dozrávající plody a celá pěstovaná zahrádka působila velice spokojeným a zdravým dojmem. Annabell už asi s prací skončila a zrovna malovala.
"Mami?" ozval se John. Ann přestala malovat, odložila práci a když se mezitím objevil vedle ní, mateřsky ho objala.
"Něco pro tebe mám," mrknul na ni John. V Číně se ve městě stavil i do knihkupectví a objevil tam pro maminku knihu o cizokrajných pěstitelských způsobech. Celou cestu zpět se těšil, až ji dárek předá.
"Ty jsi zlatíčko!! Hlavně že jsi přijel ty. V celistvém stavu!!" smála se Annabell a bylo vidět, že má doopravdy radost.



Tak se John vrátil zpátky do domovských končin. Živý, zdravý, v celistvém stavu a velmi šťastný.

[Flora Kreslená]

Prekrásne! Naozaj nádherne to píšeš.

[Nemesix]

zase krásne..veľmi sa mi páči ako píšeš...a aj ten list bol krásny..krásne fotky, krásny text..čo viac dodať..