Rodinná kronika

[myrielka118]

Nádhera, videla som fotky Pricsilli a Johna aj predtým, ale nevšimla som si, že k tomu píšeš príbeh. Teraz som si stihla prečítať len posledné tri kapitoly, ale určite si prečítam aj tie predchádzajúce. Tá svadba bola veľmi očarujúca a dojímavá. Určite budem čítať ďalej. Nádhera, vážne.

Edit: A tie fotky sú tiež veľmi pôvabné.

[Nemesix]

Opäť krásne..určite budem čítať ďalej.. Je to iné ako ostatné príbehy ktoré som čítala. Nikdy ma to zatiaľ nenudilo ako pri niektorých príbehoch.. Je neobyčajne iný. A fotky sú nádherné. Len tak Ďalej ! ..teším sa na ďalší dielik

[PrincessLeia]

Opět vám vděčně děkuji za krásné ohlasy. Prádlo se mi na Priscille hodilo. Jak říká Schnegy, je to dospělá žena a byla se svým mužem na líbánkách. Takže proč by ne Totovi děkuji za pochvalu fotek a obecně jsem velice potěšená. A jsem ráda za nové čtenářky

Francouzské podnebí - část druhá

Příští dny ubíhaly ještě krásněji než den první. Počasí bylo pohádkově hezké a teplé a městečko se skvělo čistotou a pro naše dva novomanželé novými, lákavými místy.



Vstávali bez budíku, protože nechtěli nikam spěchat ani se ničím nechat honit, ale zároveň si nepřáli trávit společný vzácný čas v tak hezkém městě jenom v posteli. Oba využívali volného času a dělali si čas na věci, na které neměli v normálním životě čas.



Občas si vařili sami, ale velmi často se nechali zlákat i voňavými nabídkami místní restaurace. Budeme však mluvit o prvním dnu, kdy se poprvé odebrali prozkoumat střed všeho dění ve městě, zelenající se náměstíčko, kde se nechali ochotně strhnout romantickým okolím.



Stejně tak zjistili, že plno místních lidí je mnohem přívětivějších a otevřenějších než u nich doma, kde bylo obtížnější se s někým sblížit. Dávali si pozor, ale když už se s nimi někdo dal radostně do řeči, počali si s ním osobně povídat. Například při jejich první návštěvě náměstí zastavil na řeč Johna francouzský hasič. Z počátku byl John trochu odtažitý a též chtěl být s Priscille, ale po chvíli se přeci jen nechal obměkčit hasičovým přátelským chováním a přijal jeho pozvání na partičku šachů.
"Mohu? optal se trochu nejistě John.
"Ovšem!" přisvědčila hned Pris. "Chtěla bych ti však potom něco povědět. Sejdeme se ve 12.hodin v restauraci. Kdyby jsi mě hledal dřív, budu tady v knihovně."
Tak si zvesela přisednul k Loiusovi a bitva o krále mohla začít.



Priscille jak řekla, tak udělala a odebrala se do rozkošně vypadající knihovny. Voněla po stáří a vědomostech. Tolik historie, moudrosti a příběhů. Priscille se z toho z radosti zatočila hlava a vesele vstoupila mezi regály. Ale přesto, že byla nadšená z takového místa, neustala myslet na Johna a byla ráda, že ho má nadosah ruky a že tu může být s ním.



Den ubíhal a v restauraci se sešli až k večeru. Proč to tak? Čas ubíhal vážně rychle, protože se oba velice bavili a byli nadšeni z tolika krásných věcí, jež je dokázali tolik potěšit a navnadit na další úsměvy. Priscille byla v knihovně mnohel déle než si předsevzala a když se podívala na hodiny, byla už jedna hodina odpoledne. Vyhledala rychle Johna, který hrál další partii s Loiusem a též zapomněl na čas. Domluvili se tedy, že si ještě dají rozchod, jelikož oba měli ještě nějaké nápady na plány. Priscille se vrátila do knihovny a John se odebral s Loiusem na návštěvu místní policejní stanice. Měl domluvenou přes Loiuse schůzku s místním soukromým očkem, který s policií spolupracoval a který byl Loiusovým švagrem. Mohl zahodit takovou příležitost?
Tak se stalo, že se s kručícími žaludky sešli v restauraci až za tmy.



Než se připravilo jídlo, vylíčili si podrobnosti z dnešních zážitků. Mluvil hlavně John, jelikož Priscille strávila všechen čas v knihovně a nechtěla příliš zatěžovat manžela vzrušeným jmenováním jemu neznámých titulů, i když také se odvážila svěřit pro ni nejžhavější novinky ze světa knih. Největší překvapení a místo pro vyprávění si však stále nechávala nakonec.
Očekávání se splnilo, když se John zeptal přesně na to, co doufala, že si vzpomene. Ovšem až potom, co jim donesli jídlo.



"Copak si mi to chtěla říci, zlatíčko? I včera jsi to zamluvila a dnes jsi to jenom nakousla. jsem hrozně zvědavý!"
"Myslím, že je čas ti to prozradit. Všiml sis, jak se na mě někteří lidé koukají a prohlížejí? Dokonce jsem zažila už dvě ženské, které si mě nadšeně fotografovaly!!"
"Pravda, že něčeho jsem si všimnul, ale připisoval jsem vše pouze tvojí kráse."
"Johne, nedělej si ze mě legraci. Myslím to vážně!"
"No to já taky!!" ušklíbl se John. Musel se však hned potom krýt, jelikož po těm Priscille hodila kousek okurky. Lehce ji chytil...



...a se smíchem snědl.
"Miláčku, přestaň s hloupostmi! Dva týdny předtím než jsme se brali, mi přišel dopis, odesílaný z knižního nakladatelství. Bylo to díky tomu materiálu, který jsem jim posílala. Je to už velmi dlouho, co jsem jim ho odesílala. Možná si už ani nepamatuješ, mezitím čekáním na odpověď jsem počala s něčím zcela jiným a trvalo jim to tak dlouho, že jsem na to sama zapomněla. Stejně jsem tomu nepřikládala velký význam. Bylo to mé první nezkušené dílo. Ale zpátky k dopisu. Já ho neotevřela!! Uvědomila jsem si to včera. Ten den jsme měly jít s Annabell na jakousi schůzi zahradního klubu. Byl jsi v Číně a Ann mě donutila, abych šla s ní, protože jsem byla neustále sama doma a ona mě chtěla dostat mezi lidi. Našla jsem to ve schránce při odchodu a založila jsem ho do zásuvky v knihovně, jelikož jsem si byla jistá, že tam se neztratí a byla jsem beztak přesvědčená, že jde o zápornou odpověď z jejich strany, tedy mi nevadil odklad jeho otevření. Pak jsem si na to ovšem už nevzpomněla." Pak Pris provokativně a dramaticky zmlkla a vzala si do úst sousto špaget.



"A co v něm bylo?!!" ozval se netrpělivě zmatený John, který přestal i jíst. Priscille ho tentokrát nedokázala dlouho trápit.
"Volala jsem včera Annabell, když jsi bloumal po sklepech nektárny!! Přečetla mi ho. Vydali moje odvážně napsané sci-fi Budoucí špion!! Napsali mi moc pozdě. Měli nějaké problémy s administrací a ztratili na mě kontakt. Měli ovšem všechny potřebné právní materiály a informace k vydání. Vše jsem s nimi vyřídila při předávání práce. Vydali mi knížku už měsíc předtím než mi napsali!! Ten dopis se týkal vyřizování mého vyplacení a dalšího administrativního vyřizování, které je nutné vyřídit. Všechny již vysloužené nezaplacené peníze budou uhrazeny a chtějí se mnou vyřídit ještě plno propagačních akcí a já ten dopis neotevřela!! Johne, jsem slavná a jsem dobrou spisovatelkou!! Čtenáři si mě prý oblíbili!! Vzali moji fotografii z životopisu, napsali o mě a moje knížka se stala hitem už v 5 zemích!! To mám z toho že ani nečtu noviny. U nás v Twinbrooku samozřejmě všechno vychází až půl roku po premiérách a novovydáních a novopřekladech, takže odtam jsem se samosebou nic dozvědět nemohla. Už chápeš, že ti lidé si mě prohlíží díky tomu, že mě doopravdy znají? A četli moji knihu!! Bože, to je pocit!! Díky!!
John dlouho nemohl popadnout dech. Nejde popsat pokračující nadšením a štěstím, překvapením, nedůvěrou, zmatkem a potěšením překypující rozhovor. Po pozdním obědě nebo spíš večeři se pěšky odebrali společně ruku v ruce k řece. Tam zůstali osamotě.



Vše to pro ně bylo stejně neskutečné jako jistě teď pro vás. Splněný sen. Další. Priscille přemýšlela, jestli se dá štěstím umřít. Ale raději to zjišťovat nechtěla. Měla zjistit, že vše je trochu komplikovanější než se zdá a že každá mince má dvě strany. Nyní ovšem ještě netušila co jí čeká a radovala se ze šťastných okamžiků se svým milovaným a milujícím mužem. Ten pro ni měl malé překavpení, které pořídil cestou ze stanice. Koupil ji krásně vyvedenou napodobeninu světo slavného Zeleného diamantu (uvidíte v jednom pozdějším dílu z pokračování).



Když přijeli do hotelu, chtěli si udělat krásný večer a dát si kávu v posteli. Ovšem hoteloví zřízenci John hned ve dveřích zase odvedli, jelikož měli opět nějaké potíže. Tentokrát ne s administrací, ale se zjištěním, že jim někdo ve sklepě krade zásoby kávy. Byli z toho velice nervozní, avšak nechtěli chodit za policií, jelikož ze všeho nejvíc potřebovali diskrétnost, poněvadž nemohli dopustit, aby se ven dostala informace, že se u nich v hotelu krade. Proto prosili Johna, aby počal s vyšetřováním. John neochotně slíbil, že se na to aspoň podívá a pokusí se podle nějakých výsledků dál jednat. Ale byl z duše otrávený, že ho s tím zatěžují zrovna na jeho líbánkách a zrovna večer. Priscille ho však uklidnila polibem na krk a řekla, že bude na zahradě. Tam si zapálila ohýnek a užívala si jeho přírodního tepla.



Uvědomila si, že už velice dlouho neměla špekáčky ani nic jiného opečeného nad ohněm. Vzala si tedy z kuchyně špekáčky a počala si opékat. Připravila jich vícero, aby měla pro Johna, kdyby se navrátil ze sklepa. Nakonec to však skončilo trošku jinak. John nepřišel, tak se zakousla do uzeniny sama, ale brzy na to poznala, že opekát za takové tmy, ještě když je člověk ospalý, není dobré. Po prvním soustu zjistila, že je opekla i s obalem, který se celý pokroutil a celé párky byly cítit spáleným sáčkem.



Sousto vyplyvla, zbytky párků vyhodila, uhasila ohníček a lehce přiotrávena, v srdci i v ústech, se odebrala do hotelového pokoje. To ještě netušila, že ráno bude ještě nepříjemnější než večer.
John si zalezl za ženou pod deku, až když spinkala kolem 5 ráno. Probudila se a rozespale se se zívnutím se zeptala, co tam tak dlouho trvalo. S vyčerpaným vydechnutím odmítl záležitost komentovat a usnul. Ráno se ovšem probudil velmi čilý a s něžným kousknutím do ouška Priscille probudil. Ta už nějakou chvíli byla probuzená, jen spokojeně odpočívala se zavřenýma očima. Vymotali se z deky, jelikož bylo teploučko i nad ní a trošku flirtovali. Vtom se ozvalo otevření vstupních dveří. Mysleli, že to bylo do vedle a nevěnovali tomu pozornost. To však měli.



Priscille poplašeně vyjekla, když uslyšela drzé cvakání.
"Je tady ženská!!" vykvikla vyděšeně.
"Asi jsem v noci nezamčel," přemýšlel nahlas zmateně John. Bylo to strašné. Vyděšení obou novomanželů nad situací, ve které se octli. Polonazí milenci laškující spolu v posteli a focení kdo ví kým!! Nejspíš novinářkou, jak je oba brzy napadlo po včerejším "knižním" odhalení.
John se od Priscille jemně, ale rázně odtáhl.
"Rychle Johne, prosím, udělej něco!!"



"Dobrré rráno, jsem Marrtine Dufois a jsem z Listů madam Carroline. Je mi potěšením Vás poznat," představovala se ráčkovaně obezní francouzska. Vůbec ji nebylo v situaci hloupě, naopak se cítila velice svěží a nahlížela na situaci s takovou prostotou a samozřejmostí, že to Johna ještě víc rozčílilo, jestli to víc ještě šlo.
"Potěšení je jedno strané, věřte mi. Je mi jedno kdo jste, ať jste třeba smolíček pacholíček -nebo spíš škaredá jezynka- ale já vás žádám, abyste okamžitě opustila náš soukromý apartmán!!" sykal skrze zaťaté zuby.
"Rráda vás oba nechám o samotě, abyste mohli pokrračovat ve své tak zajímavé činnosti, ovšem nejdřříve se chci optat, jestli smím položit párr otázek slečně... Parrrdon, madam... Chirreli nebo Loncrraine, podle toho co nyní upřednostňuje. V tom je ještě dost nejasností v celém světě. Jak vycházející hvězdu s perrem v rruce nyní oslovovat. Madam Carroline však vždycky řříká..." začala se smát Marrtine afektovaně, ovšem nestačila svou vtipnost doříct, jelikož její drzost Johna Loncraina rozzuřila tak nevídaným způsobem, že zmizela všechny jeho poslední trpělivost.
"VYPADNĚTE!!"



Marrtine se nedříve vyděsila, jako by nevěděla, co a proč se stalo, potom se načepýřila. Vyhrrozila právníkem svým odporným rr, otočila se na podpatku a odkráčela.
John stál na místě a neotáčel se. Priscille se za ním na posteli tiše rozplakala.

[Totodile7625]

Leia, tie fotky sú bezkonkurenčné! Máš úžasnú schopnosť fotenia. Tá fotka jak sa bozávajú na moste. No úžasné. Naozaj perfektné a ja neviem ešte jaké!
Madam Mrrtine Dufois ma pobavila!

[Flora Kreslená]

Páči sa mi že dokážeš zábavne pridať do príbehu tak otravnú vec ako paparazzi.

[Nemesix]

Zasa super...Super fotky..Akurát ti jednu vec poradím ale ani to nemusíš robiť. Ten diamant mi vadí a je aj na to cheat . hideHeadlineEffectrs on...Je to aj na bubliny aj na tie diamanty. Aspoň keď to napíšem a dám enter tak sa mi nezobrazuje...Ale inač moc dobré..Teším sa na ďalší dielik.

[Flora Kreslená]

Práveže mne sú tie bubliny sympatické.

[Nemesix]

Akože niekedy to vyzerá dobre..No niekedy mi to tam vadí..Ale to je len môj názor..

[PrincessLeia]

Paparazzi mě velmi často dokázal vytočit a donutil málem vyletět z kůže. Jsou stejně otravní jako doopravdy. To vystihli ve hře opravdu dobře.
Co se týče bublin, některé mě dokáží upozornit na hezký rozvoj děje a pomáhají mi. Mám pocit, že opravdu převyprávím vše přesně tak, jak to bylo, jelikož čerpám ze simíků samotných. Někdy to možná použiji, díky Nemesix, ale vy to asi dlouho nepoznáte, protože mám hodně materiálu už nafoceného. Čeká jen na zpracování a já se strašně těším, až se se vším podělím
Jinak jako vždy děkuji Všem.

Omlouvám se za některé temnější fotky...

Francouzské podnebí - část třetí

Po fiasku z rána byli oba manželé celý následující den zachmuření. Nebyl to zrovna ideální začátek nového dne. Oba manželé byli značně potichu. Zaražení, červenající se nad vzpomínkami a nejistí. Aspoň do oběda neprohodili skoro ani slovíčko. Pak už se "obloha" trochu projasnila a situace opět byla o mnoho lepší. Sepjatá nálada lehce povolila, i když myšlenky na madam Marrtine z hlavy snadno nevymizely. Zašli si do restaurace jako vždy, také do muzea a do zdejšího starožitnictí, kde se John seznámil s jedním báječným člověkem. Byl to prodavač Pierre. Večer navštívili divadlo, aby mohli zhlédnout zdejší baletní soubor a přes Pierra získali krásná místa na Nebezpečné známosti ( ). Den se nakonec nad očekávání vydařil a když se procházeli směrem k hotelu, již za tmy a při měsíci, jak si to zde zamilovali, John už myslel na zámek a dva západy. Ještě nyní, když se ochomítal kolem tématu hotelový pokoj a nezvaný návštěvník, zrudly mu tváře vztekem a bezmyšlenkovitě zaťal pěsti.
V noci opět někdo klepal. Madam Marrtine se rozhodla znepříjemnit jim každý spánek, potom co ji "oni" ponížili a nebylo noci, kdyby zapomněla. Dny byly od té doby velmi krásné, ale kdykoliv se Priscille ukládala ke spánku, prožívala chvíle hrůzy, jelikož předem vědala, že se nevyspí.
Pátou noc, co se tohle opakovalo a hotel s tím prý nic nemohl dělat, jelikož madam Marrtine je váženou přítelkyní místní městské rady, John se rozhodl připravit na příští setmění pro ubohou Pris překvapení.



Dovedl Priscille se zavřenýma očima doprostřed malého lesíku a až tam ji ukázal, kam ji to takhle pozdě zavedl. Bylo to nádherné místo pro táboření.
"Pierre mi o tomhle místě pověděl. Je tu prý klid, ticho a podle něm o tom takové hlupačky od tisku nemůžou vědět. Je to tu pro zálesáky, děti toužící po dobrodružství, romantiky nebo pro lidi, kteří chtějí klid jen sami pro sebe. Často sem prý chodíval se svou ženou, když chtěli utéci před pařáty civilizace," usmál se John nad tím pěkným a zábavným přirovnáním a usadil Priscill na židli.
"Johne, to je úžasné!! A báječný nápad!! Nepomyslela jsem, že může být vyřešení tak snadné. Ach, že by konečně klidná noc?? Jen my dva..." povzdechla si uvolněně a zasedla. John mezitím rozdělával oheň.



"Nachystal jsem nám i něco na zub," přisvědčil John a vytáhl nějaké uzeniny a zeleninu na opečení.
"Ehm... Dám si tu zeleninu," ozvala se svižně Pris a jakoby pocítila znovu pachuť spáleného plastu v ústech.
John pokrčil trochu nechápavě rameny, ale on na tu zeleninu takovou chuť neměl. Říkal si ale že by ji měl vzít. Že by existovala i mužská intuice? Pečlivě nachystal jídlo na vidličky ("Sundej sáček!!") a pak už oba spokojeně opekáli.



"Hm... Tohle je mnohem lepší. Výborné," pochvalovala si Priscille a okusovala zeleninu.



"Tohle také ujde," zahlaholil John. Ale vypadalo to spíš, jakoby přemýšlel úplně o něčem jiném, než o párcích.



Priscille si jeho výraz vyložila trošku mylně a zašklebila se: "Buď rád, že na tom aspoň nemáš sáček. To by bylo o mnoho horší, věř mi. Vlastní zkušenost," otřepala se.
John chvíli přemýšlel o čem mluví. Pak mu to docvaklo. "Ale ne. Je to dobré," odporoval, "O něčem jsem přemýšlel." Myšlenku však nedokončil, jakoby se bál.
Když dojedli a uklidili po sobě, přidali do ohně topivo a příjemně nasyceni zase usedli.
"Víš, přemýšlel jsem, jak by bylo hezké takhle tábořit ve víceru lidech."
"Můžeš pozvat madam Marrtine," dodala při vzpomínce na ni jedovatě Priscille s posměšným výrazem na odporné rr.
"Takhle jsem to nemyslel," usmál se nepřítomně John. "Pomýšlel jsem s rodinou. S mladými členy rodiny..."



Následoval dlouhý pohled. Z obou stran. Dlouhý, vážný a plný citu a myšlenek.





Pak se Priscille trochu nervozně zakřenila, smím-li to takhle popsat.
"Bála jsem se o tom takhle brzy po svatbě před tebou zmínit, ale poslední dny mě v hlavě nevrtá nic jiného."



Oheň opět dohasínal, protože jejich představy, které se tentokrát před sebou nebáli otevřeně vyjevit, byly dlouhé a bohaté. Povídali si o svých plánech, představách, jménech a dětských pokojích. Oba si přáli chlapce a oba se strašně těšili. Potěšeni tímto objevem, že mají stejné touhy a přání zapomněli na všechny ostatní starosti. Když oheň nakonec úplně zhasnul, vstali, plní nového štěstí a nové energie, a zasedli do trávy. Chvíli pozorovali nebe a potom se John nabídl, zda by se před spaním chtěla trochu bát.
"Neboj, i přes všechno mám semínko strachu v prsou pořád. Stále se bojím, že ta megera od někud vyleze," řekla a nervozně se rozhlédla po temných rozích.
"To jsem nemyslel. Mám skvělou hrůzostrašnou historku. A musíš uznat, že v tomhle prostředí by sis ji opravdu užila."
"Já jsem pro. Když mě potom nabídneš svou mužnou ochranu, až budu k smrti vyděšená," zamňoukala.
"O to nemusíš mít strach puso," a políbil ji na čelo. Pak vstal, vzal si z batohu baterku připravenou jen pro tuto příležitost a představení mohlo začít.









Pravda je že potom Priscille potřebovala pevně chytit kolem ramen, jelikož se po konci příběhu přímo třásla a vyžadovala okamžité skrýše a mužské společnosti. John se zasmál a společně se potom schovali do stanu pod stromem. Nějakou dobu musel John Priscille uklidňovat.
"Kde jsi to sehnal?" vykulila na něho oči.
"U Pierra."
"Jak jinak." Když se však uklidnila, musela přiznat, že byl doopravdy skvělý. Příběh i John. "Nevěděla jsem, že něco přebije můj strach z té odporné ženské ve stejném týdnu, kdy nás spolu přepadla. Ale tobě se to povedlo," usmála se, i když to ve tmě John nemohl zachytit, cítil, že je spokojená.
"Není zač," připadlo mu vhodné říct. Následující čas se však obešli beze slov a po těch několika bezesných a neklidných nocích mohli opět splnit své novomanželské povinnosti.



V noci někdo snil o plyšovém medvíkovi. Abych řekla pravdu, nejsem si jistá kdo. Že by někdo z rodičů, už myslel na medvídky, které by měl popřípadě pořídit? Nebo prostě snil o tom, až se mu naskytne ta povinnost nějakého koupit? A nebo to snil někdo, ke komu plyšová zvířátka prostě patří?? Kdo ví...



Ráno Johna probudil hluk. Když si promnul oči a rozhlédl se, zjistil, že je ve stanu sám. Narychlo se oblékl a vyšel ven, aby se podíval, co se to vlastně děje a co je to za divné zvuky? A jakoby nadávání... Byl zmatený a raději si pospíšil.
Venku ho čekalo pořádné překvapení. V oblaku prachu skoro nic neviděl, ale velice brzy si všechno domyslel.
"Ty potvoro, škaredá, škodolibá, vypasená!! Ty nedáš pokoj!! Jestli nás s Johnem nenecháš na pokoji, udělám z tvého mrzkého života peklo!!"
"Abych neudělala peklo já z vašeho," ozvalo se přidušeně. Jelikož však bylo to něco, co se to snažilo výhružku vrátit, nemělo to moc příležitostí, aby ještě něco dalšího jedovatého odvětilo. Bylo to pevně chyceno pod krkem.



"Ohoo, tak ty mi budeš vyhrožovat, ano? Tak si laskavě vymyslete něco originálního. Věřte mi, že já se dokáži chránit, co je mi drahé, a jestli mi nedáte klid, madam Marrrrrrtine, tak si vás najdu a věřte mi, že s takovou vizáží, jakou vám zdarma poskytnu, se budete bát ten svůj špinavý nos jenom vystrčit!!" John si byl jistý, že toto jeho žena být nemůže a stál jako přimrazený na místě. V tomto stavu rozespalosti, překvapení a naprostého ohromení jenoduše nedokázal nijak pomoci. A také si nebyl jistý, jestli je toho třeba a jestli by to vlastně nebyla chyba.
Brzy této jeho duševní rozpolcenosti byl konec.
"A teď vysmažte zpátky mezi hyeny!!"



Když novinářka vyděšeně a co nejrychleji mohla odpajdala. Rozhostilo se ticho. Nebylo ponuré ani rozpačité. Prostě ticho. Pak se ozval slabý hlásek.
"Co jsem to udělala??" byl tichý, zmatený a vyděšený. "Co jsem to udělala?" opakovalo se. Priscille se opatrně obrátila k Johnovi. "Co jsem to udělala?" ozvalo se potřetí.
"To co jsem měl já. Za to se omlouvám. I když nevím. Tohle bych si nikdy nenechal ujít. Byla jsi jednoduše báječná!!" Priscille však jakoby ho neslyšela a naposledy se skoro neslyšně a neméně důrazně ozvalo: "Co jsem o udělala?"



John se však nepřestával usmívat a dodal: "Jsem na tebe hrdý!!"

[Flora Kreslená]

Ty potvoro, škaredá, škodolibá, vypasená!!

Nádherný diel Strašne sa teším na dieťa

[Nemesix]

Paráada..Neviem ale máš talent na vloženie humoru k tomu..Málo kto to vie..Super..Super fotky..A Priscilla ju riadne zmlátila..veď zaslúži..

[PrincessLeia]

Dííky Dneska kratší díl, ale brzy přinesu pokračování Ještě tento víkend.

Předčasný odjezd

Několik dnů po incidentu u lesa měli oba novomanželé klid. Priscille brzy překonala výčitky a naopak pocítila spokojenost nad tím, že se dokázala postavit takovému necivilizovanému zacházení s něčím soukromým. Dlouho ji tento vnitřní mír však nevydržel, jelikož novinářka dala pokoj jen proto, že všechen čas využila pro napsání nenávistného článku. Od jeho vydání se líbánky proměnily v očistec. Na každém kroku Priscille potkávala šuškající lidi, kteří po ni házeli nemístnými pohledy. Bylo sice i pár dobrých duší, které ji prokazovali podporu a nesouhlas nad takovými výmysly, byla jich však jen hrstka. A když Pris nepotkávala šepot místních, doháněli ji materiálu chtiví novináři.



Priscille to snášela statečně, ale bylo toho na ni moc. Však znáte její povahu, její křehkost a nesmělost, krom scény na tábořišti, což bylo chování v afektu. Tohle bylo vše moc drsné.
"Lásko mám pocit, že by mi slušela nějaká hezká krabice na hlavu. Sice bych neunikala pohledům, ale aspoň bych je já osobně nevnímala a nedrásalo by mě to tolik srdce," povzdechla si zoufale Pris Johnovi při jedné z jejích návštěv restaurace. Zdejší pracovníci a obsluha ji naštěstí byli naprosto oddáni. O některých návštěvnících se to však říci nedalo.



"Už jsem o tom přemýšlel ráno, miláčku. Nyní jsem se rozhodl. Odjedeme ještě dnes," rozhodl nekompromisně John a Priscille přikývla nasouhlas. Velmi se ji při takovém návrhu ulevilo.
John se rozloučil s pár přáteli, s kterými se tu sblížil a ze všeho nejvíc myslel na Pierra, přítele ze starožitnictví. Vše mu podrobně vysvětlil, od začátku až do konce, aby nebyly pochyby, o tom že neuvěří těm žvástům z novin.
"Cítí se teď chudinka jako na popravišti. Div že na ni ještě někdo nehodil rajče."



"Nemusíš mít strach Johne. Sice jsem ten článek četl, ale to jen náhodou u kamaráda. Listy madam Caroline nekupuji, nečtu a zásadně jim nevěřím.
"Děkuji ti. Ulevilo se mi. Něco tak podlého může rozbít spoustu přátesltví. Zvlášť tak čerstvých jako je to naše."
"Možná čerstvé, ale silné. Budeš mi chybět kamaráde," pokýval hlavou Pierre. Potom se chlapsky objali a rozloučili.



Tak se naši novomanželé rozjeli domů. Zažili plno krásných chvil a spoustu dnů bylo nepopsatelně báječných, ale celkově to byly dost poznamenané líbánky a oba je některé nepříjemnosti strašily celou cestu domů. Snažili se ovšem o tom už nemluvit a soustředili se na klid domova, který je čeká a na Annabell, která už jim moc scházela.
Ani se nenadáli a už mohli z okýnka taxíku pozorovat známé kouty svého domovského městečka.



Doma jako by se zastavil čas a v době jejich nepřítomnosti žádný neuběhl. Vše bylo při starém. Rozkvétající se zahrádka, Annabell u stojanu snažíc se o něco, co by se nepodobalo amatérskému kubismu (hodně amatérskému!!) a trpaslík Marylin. Zde na ně čas jakoby počkal a to dokázalo utěšit obě rozklepané dušičky. Skutečnost. že zde se nic nezměnilo a možnost, že to co je potkalo, nebo hrstka z toho, byl jen zlý sen.



Jak se tedy vrátili domů, život se vrátil do starých kolejí. Jen měl John s Priscille stejnou ložnici a postele přesunuli k sobě (protože na manželskou ještě neměli) a nic jiného se nijak očividně nezměnilo. To se však všichni tři mýlili, pokud si touto myšlenkou nechali zlákat. Priscille bylo čím dál více špatně, ale připisovala to ze začátku pouze psychickým problémům, které si přivezla z Francie.



Velmi brzy však musela své stanovisko přehodnotit. A nakonec ho přehodnotila velice ráda. Svému muži ani tchýni se nesvěřila a zašla za doktorem, když oba nebyli doma. Dozvěděla se něco mnohem příjemnějšího než čekala. Ba naopak se bála, že ji stihne ke všemu nějaká vážná nemoc, jelikož její zdravotní problémy nepolevovaly. Novinka, která ji zastihla byla naprosto odlišná a její srdce překypovalo radostí. Noci byly od té doby mnohem krásnější (i přesto, že se velmi často probouzela nezvyklými fyzickými stavy, které měly podle doktora brzy ustoupit a tělo by se mělo aklimatizovat) a všechny temné vzpomínky šly do pozadí zahnání představami budoucnosti.





Johnovi ještě nic neřekla. Nikdo krom doktora a jí to nevěděl. Malé a sladké tajemství, které si schovávala na pěknou příležitost. Když v noci nemohla hned usnout, často se dlouze koukala na Johna a bažila se představami na jeho radost, až mu tu novinu oznámí. Velmi ho milovala a tohle měl být plod jejich lásky, kousek jich obou... Jediné čeho se bála, byly peníze. Měli malušký dům a stále dost nejistý příjem. Krom pár úspor nebylo příliš mnoho jistých vyhlídek na peníze. Její román sice jistě přinese plno výdělků, ale i přes všechnu svou popularitu byly to zatím nejisté peníze a její kariéra v začátcích. Nelámala si však těmito problémy hlavu dlouho a řekla si, že to potom bude řešit až ve dvou. Nyní se oddávala jen snům, které ji za chvíli pohltily a ona konečně opět usnula. Ráno si ji pro změnu prohlížel John a i když nebyl co se týče informovanosti na úrovni své ženy, zabýval se stejnými myšlenkami rodinného života s Priscille po boku. Nejneobyčejnějšího štěstí v jeho obyčejném životě.

[Nemesix]

Jéééj..super.. ..sa teším na bábätko.....Zase krásne fotky..a nevadí že je to krátke.....

[Flora Kreslená]

Tá posledná fotka je prekrásna Som zvedavá na dieťa.

[PrincessLeia]

Ještě jeden přechodovější díl, ale myslím, že milý

Zpátky ve starých kolejích

Když se John dozvěděl o děťátku, oněměl. Priscille byla chvilku trochu nervozní, ale Johnova zesinalá tvář opět počala dostávat barvu a jeho ústa se pomalu začala usmívat. Priscille ani nevěděla jak, ale ocitla se Johnovi v náručí. Točil se s nimi svět. Možná to bylo i tím, že John se s ženou v náručí motal kolem dokola, ale ten kolotoč radosti se jim odehrával i v hlavách, takže výsledek byl naprosto strhující.
Ovšem po prvním doušku štěstí si John začal uvědomovat, že nebudou celý život žít z jeho peněz z Číny. Naopak se ušetřené peníze zužovaly. Tím se nedala živit 3 členná rodina, natož 4 členná!
"Volna a zábavy bylo dost, nyní je načase zase pracovat!!" přiznejme si, že John, i když Priscille přál a byl šťastný za její úspěch s knihou, moc tomuto způsobu obživy nevěřil a tušil, že hvězdička slávy brzy opadne. Rozhodl se tedy spoléhat na sebe. Každý kriminálník ve městě se musel mít na pozoru, protože John Loncraine se vracel do služby a to s plným nasazením!!



Naopak Priscille po prvním úspěchu s knihou ve svou profesi začala doufat plně a nevzdávala se jí. Samozřejmě. A Johna ani nenapadlo se jí svěřovat se svými pocity okolo toho. To bylo zbytečné a bylo to jeho tajemstvím. Naopak ji povzbuzoval a byl rád, že se může na něco upnout, protože chtěl, aby se v jiném stavu ničím zbytečně nezatěžovala. Priscille byla tedy nejvíce času zastihnutelná u počítače, kde zpracovávala své další nápady.



Annabell nezůstávala pozadu. Když se dozvěděla o svém prvním vnoučátku, byla radostí a štěstím bez sebe. Jistě si pamatujete, jak moc chtěla dětem pomoci, když měly ještě před svatbou a dělaly si starosti s penězi. Nyní, když mělo přijít miminko, pustila se opět s plným nasazením do svého dalšího snažení pomoci domácnosti, protože děťátko mělo být velikým zásahem do jejich vyrovnaného rozpočtu. A ona pro něj stejně jako rodiče chtěla vše dokonalé a toho mohlo být dosáhnuto pouze usilovným snažením.



A musí se přes všechny začáteční pochyby uznat, že její domáci plody - zeleninové i ovocné - začínaly být známé a oblíbené po celém městě. Její tržby z prodeje v místních potravinách tedy nebyly zanedbatelné.



Ale nebyla by to pravá Ann, kdyby si nenašla čas na zábavu, společenský život a s tím tolik související drahé přátelé. Nejraději trávila čas s místním instalatérem a vyhlášeným domácím kutilem (můžete znát ze svatby, nebo jestli hrajete v Twinbrooku - místní opravář). V poslední době však neholdovala hospodě ani podobným podnikům. Ještě dlouho se jim chtěla vyhýbat, jako všichni Loncrainovi, díky nezapomenutelným okamžikům před svatbou... Nikdo o nich nemluvil, ale také nezapomněl. Ale tak to možná bylo i správné. Tím chci však říct, že mnohem pravděpodobnější ji bylo hledat v přírodě na piknicích nebo v parcích. V poslední době se nejraději vydávala na dětské hřiště. Představovala si jaké to bude, až se bude chodit s tím malým tvorečkem. Zde si potom užívala rozhovory s přáteli, kdy mohla dát plně najevo své rozjaření z nejčerstvějších zpráv.



A přátele ji vždy nesmírně rádi naslouchali.
Priscille většinu času trávila doma. Ve městě krom pár známých z knihkupectví či knihovny, kterým se moc přátelé říkat nedalo, nikoho neměla. Nikoho po kom by zvlášť toužila a tak se ve městě nikterak moc neobjevovala. Ještě méně než obyčejně. Možná k tomu také přispěly zkušenosti z Francie, ale nikdy o nich nemluvila, takže těžko říct. Její dny byly tedy vcelku obyčejné.



Ale ona se v žádném případě necítila sama. Toho malého milovala už teď a velice často si s bříškem povídala. Usmívala se, když nebyl patrný důvod a zpívala si při vaření, ve sprše, někdy i při psaní nebo kdykoliv jen tak odpočívala. Celkově vypadala velice šťastně a spokojeně a ven tedy chodit nepotřebovala. Také hodně času věnovala psaní a na Johna si dělala čas každý večer. I když on často nemohl...



Tak mu dělala aspoň společnost a kontrolovala potencionální konkurenci, či spíš získávala isnpiraci a přirozené zkušenosti.
Život se tedy vrátil do starých kolejí. Přesněji do nově naleštěných starých kolejích, protože všichni tři prožívali velice příjemné a poklidné časy. John s Priscille na sebe možná měli méně času, ale za to o to více si užívali společných chvil.





Jejich vztah neztrácel na jiskře. Stále byl jakýmsi způsobem nesmělý a každým společným okamžikem měl tu šanci se prohlubovat, jelikož na obou stranách byl takový zájem se stále k tomu druhému přibližovat, že lepší podmínky a půda pro růst nemohly nastat.



Když byla Priscille v pokročilejším stádiu těhotenství, začaly však vyvstávat nervozní myšlenky na prostor a finance s tím společné. Protože i když si mysleli, že budou moci bydlet ve stejném domě, stále častěji objevovali nové důvody proč to nejde, i když se je snažili za každou cenu odstranit. Johnův pokoj totiž již dávno sloužil jako sklad babiččiného zahrádkářského podnikání a nebyla již možnost, jak toto změnit. Byla tedy velká potíž a nezměrné těšení se na den, kdy děťátko zhlédne světlo světa se měnilo na strach, co udělat než tento den nastane. Jelikož něco se dělat muselo. Dítě nemohlo spát v kuchyni. Zvlášť když tam ani nebylo místo. Všichni si s panikou uvědomili že všechen prostor v domě je využit a nemohli najít jediný využitelný prostor a tedy cestu jak tuto svízelnou otázku vyřešit.
Priscille byla na jedné z dalších večerních procházek po městě, které ji doporučil lékař a které sama velice milovala. Přemýšlela.



Když v tom ustrnula. Prvně jenom díky tomu, že je na cestě, kerou ještě nikdy nešla. Musela špatně odbočit a jelikož byla hluboko v myšlenkách, nevšimla si toho až do této chvíle. Trochu vylekaně se rozhlédla. Naštěstí měla nadohled výhled skoro na celé městečko a utišila se. Místo bylo na vyvýšině. Potom až se rozhlédla po místě samotném, aby zjistila, kam to vlastně zavítala, když vydechla a ustrnula podruhé. Před ní stál nádherný osamocený dům ve večerním světle a vzdáleném svitu lamp. Nic nemohlo působivěji zdůraznit jeho krásu.



Nevěděla jak dlouho tam zůstala. Dům si však prohlédla ze všech stran a v každém ohledu byl okouzlující. Srdce ji bušilo, ale rozum ji říkal, ať se hlavně uklidní. Třeba jsou obyvatelé jen na dovolené a tento dům skýtá přístřeší nějaké rodince se třemi dětmi, které by se raději vzdaly všeho na světě než svého rodinného domu, kde prožily děství.
"Tak to přeci bývá v těch amerických filmech, ne?? Nebo vede velký huňatý uslintaný pes??" Zavrtěla hlavou nad svými hloupými dětinskými vzrušenými myšlenkami a okřikla se. Najednou ji do očí doslova uhodila cedule: "NA PRODEJ". Takový dům stojí ale hromadu peněz a půjčka nepřichází v úvahu!
"Uklidni se ty hloupá!! Co tě to popadlo? A zámek nechceš? Tvůj manžel řeší, jak dítě uživit bez jakýchkoli následků na psychiku rodiny i dítěte a ty si umaneš zamilovat se do zdejšího Pemberly!" nadávala si nahlas a pokračovala rozhořčeným: "Běž! Běž! A ani se neohlížej!!" Šla. Ale v ruce už měla mobil a vytáčela Johnovo číslo.
"Zlato, už končíš? Fajn. Můžeme se asi za půlhodinky sejít v parku? Skvělé. Uvidíme se tam. Pusu!!" Ještě jednou se ohlédla a již mlčky vyšla vstříc nejtěžší věci, o kterou měla Johna požádat.