Rodinná kronika

[Flora Kreslená]

Tá posledná fotka je prekrásna A ešte tie ako sa John dotýka bruška Dúfam že už príde dieťa na svet

[Nemesix]

Zasa suprový diel..Tá fotka s bruškom je super..aj keď je pri tom dome..Dúfam že budú mať dosť financií a nasťahujú sa tam a bábätko bolo zdravé..Mohla by sa k nim prisťahovať aj Anabell...

[Flora Kreslená]

Už to nevydržím, kedy bude ďalší diel?

[PrincessLeia]

Nestíhám Tak ráda bych psala, ale v posledním týdnu jsem se dostávám domů kolem 8 až 9 hodiny večer a jsem tak unavená, že jdu hned spát. Ráda vstávám v 6 hodin Omlouvám se. Teď o víkendu také skoro nebudu doma, takže bohužel jedině až ten další víkend... Sama se těším, až ten díl napíši

EDIT: Ahoj. Opět se omlouvám, že jsem nedodržela slib a nedodala díl v slibovaný víkend, ale přecenila jsem své síly a nezvládla to (bližší info: viewtopic.php?f=8&t=1347). Díl už mám v hlavě dlouho, již se těším na jeho napsání a co nejdřív ho dodám, abych já i moje rodinka Loncrainů neztratila vzácné čtenáře

[PrincessLeia]

Příjemné počtení

Noční setkání

Lehký studivý vánek se opíral do Priscilliných tváří a v bříšku cítila kopání svého již pokročile vyvinutého miminka. Tentokrát se tomu však nesmála, skoro ani nevnímala. Přemýšlela, jak obratně mluvit a jakým způsobem manželovi svůj nápad oznámit bez toho, aby byla přerušena. Zatím na nic nepřicházela. Tak tam jen tak nepřítomně stála a čekala.



Dřív než by jí bylo milé, jelikož se ji stále v hlavě nerozleželo nic kloudného, se na její dohled objevil John. Byl trochu rozcuchaný a unavený, ale vypadalo to, že je v příjemném naladění. Na stanici jej kluci někdy dokázali mladistvě naladit. Občas si tam vyprávěli i sprosté vtipy, což Priscilla neviděla a neslyšela ráda, ale nyní však byla vděčná za to, že jí ho možná dostali do svolnější nálady.



John k ní přistoupil, široce se usmál na bříško, které bylo již velmi rozměrné a pak pohlédl na Pris.
"Velmi ti to sluší, zlatíčko," chytil ji něžně za ruku a citlivě políbil.



Protože nic nestačila vymyslet, povzdechla si a musela se spokojit s improvizací. Nyní bylo všechno na jejích slovech, kterými se musela co nejlépe trefit do jeho křehce dobré nálady. V poslední době byl totiž trošku mrzutý. Z příchodu dítěte měl obrovskou radost, ale peníze mu dokázaly zkazit všechny radostné myšlenky a vyhlídky na budoucnost toho malého. Tolik mu na něm již teď záleželo. O to více to pro jeho ženu bylo těžké.
"Chtěla bych ti něco říci," začala nejjednodušeji.



"Napadlo mě to, když ses tu se mnou chtěla sejít, takhle pozdě."
"Já byla na procházce, takže zas tak výjimečné to nebylo. Chtěla bych tě vidět tak jako tak, když už to máme tak po cestě. Nebýváme spolu moc často sami a ty klidné společné chvilky mi moc schází. Ale dnes večer, máš pravdu, to větší význam má," počala Priscille opatrně tlačit na vyšší význam záležitosti. Její nejistota a nevozita se však bohužel zrcadlila i na její tváři. To Johna v jeho křehké stavu trochu vykolejilo.



"Zlato, stalo se něco?? Jsi nemocná?? Vydírání?? Vyloupili nás?? Nebo jsme něco včas nezaplatili??"
"Klid drahoušku, klid!!" zarazila ho rychle manželka a dala mu race na ramena. "Huso hloupá!!" - nadávala si v duchu. Na tváři se však snažila vyvolat vyrovnaný a uklidňující úsměv. "Nic takového. Jde o něco nevinného. Začnu od začátku. Jak mám ve zvyku, sice ne tak pozdě, ale činím tak každý den, vyšla jsem si na menší procházku po městě a po okolní krajině. Dnes jsem v zamyšlení minula svou obvyklou cestu a dostala se ke čtvrti na vyvýšenině na kraji města. Nechodívám tam. Raději to obcházím lesem, ale jakoby to tak mělo být, dnešní večer, jsem sem zavítala a zarazila se nad svým objevem."



"Objevem?" nakrčil John čelo. Představoval si, co by to mohlo být za objev. "Zatoulaný pes? Nová odruda ovoce pro jeho matku?" Mezitím však Pris pokračovala.
"Ano. Johne..." odmlčela se. Teď se tomu nemohla moc jak vyhnout. Musela přejít k jádru věci. Ale jak to má zaobalit... "Johne," zopakovala, "Našla jsem dům," vydechla pojednou vzrušeně. Obal se vytratil.
"My nějaký ztratili??" bylo první co Johna v šoku napadlo. Než mu to došlo, Pris zkusila pokračovat, nadšená, že je to venku.
"Nádherný, dvoupatrový domeček se zahradou, garáží a lehce koloniální. Je skvostný a je na prodej a..." tímhle projevem však nevdědomky zacházela do dost nebezpečné zony a místo, aby rozvíjela Johnovu představu o té nádheře, otevřela mu oči pochopení, o čem to tu vlastně Priscilla mluví a spíše to rozvíjelo jeho odhad na počet nul.
"Pauza, prosím," ozval se klidně ale důrazně. "Priscille. Promiň, ale... O čem to tady mluvíš??"
"No," Priscille tato věta poněkud rozhodila, "Ehm... Ty jsi mě nesledoval?"
"Já se bojím, že jsem tě sledoval, až přespříliš dobře. Bojím se toho, že jsem tě již pochopil," pokračoval opatrně a nevěřícně.
"Tak v čem je problém," roztáhl se Pris na tváří široký, šťastný a nadšený úsměv. Tentokrát však Johna nijak nepotěšil, i když ho neviděl tak dlouho, ale rozvzteklil.
"V ČEM je PROBLÉM?? Priscillko, posloucháš se?"



Nyní manželku řádně vyděsil. Priscillko... "Tak mi říká jen, když je opravdu na nejlepší cestě se rozzuřit..." Srdce ji nervozně poskočilo neblahovou předtuchou.
"Přemýšlím, jestli jsi ta žena, která se mnou prožila poslední rok. Mám ti snad opravdu vysvětlovat v čem je problém?? Mám strach, jak dítě uživit, místo abych se radoval a těšil se až se na tátu konečně usměje, se děsím dne až příjde na svět. Bojím se, aby nás nevyhodili z domu, protože se opožďuji s platbami a zároveň mám strach, aby mě žena jako ty neopustila, s tím vším, co díky mě prožívá. Musím platit plno dalších věcí a závazků, o kterých nevíš, pracuji od rána do večera a stejně to nemá výsledky. Každý den se mi točí hlavou tisíce a tisíce myšlenek zaobírající se stejnými otázkami a ty se zeptáš, v čem je problém?? Dům? To je to poslední na co bych myslel. Priscille je mi to líto, ale nemáme na dům tvých snů. Zní to moc hezky, ale jestli chceš po mě něco takového, najdi si jiného muže, protože nic takového ode mě nikdy dostat nemůžeš!"



Když doznívala jeho poslední slova, rozčilený výraz v jeho tváří se zaměnil na výraz hlubokého smutku ze všeho, co musel pronést a mrzelo ho to ještě v té chvíli než stačil pustit roku, kterou svůj proslov doprovázel.



Rozhostilo se ticho.
"Johne, posloucháš se trochu? Opakuje se historie, copak to neslyšíš? Chováš se stejně jako před naší svatbou a urážíš mě a zraňuješ víc, než kdokoliv v mém životě," vykřikla se slzami v očích.



Johna zamrazilo, uvědomil si v tom okamžiku, jak necitlivé věci řekl, zvlášť ženě, která čeká jeho dítě a která s ním musí tolik trpět, a chtěl se za všechno omluvit, ale než stačil pokračovat, Priscille opět zvedla hlavu a nenechala ho.



"Myslíš, že jsem ti nedala dost najevo, jak moc tě miluji, co pro mě znamenáš a že nic z toho, co prožíváme mě nedonutí ani přemýšlet o tom, že bych chtěla na svém životě něco měnit? Peníze dochází, chybí, nepřichází a potom, když to nejméně čekáš, se opět objeví. Člověk se sice může snažit to změnit podle jeho nejlepšího svědomí, ale nikdy nesmí svůj život vázat na výsledek tohoto snažení. Nějak bylo, nějak bude. Ale já tě prosím, aby sis konečně uvědomil, že stebou nejsem proto, aby jsi na mě pouze vydělával, ale proto, aby jsi mě miloval, tak jak já miluji tebe. A nějaké žabomyší války našich účtů na tom nedokážou nic změnit! To by bylo myslím k tomuto tématu dost. Nech si to projít hlavou a přemýšlej o tom!! Tak a nyní, i přes tvůj velký projev mě laskvě nech ti ten dům aspoň ukázat."



Pak se bez pohledu otočila a šla zastavit taxíka. John se styděl, ale zároveň byl moc rád za všechno, co slyšel. "Jsem vůl..." řekl si a poslušně přicupital za manželkou.
Za několik chvil urputného mlčení na zadním sedadle se dostali na místo.



Priscille zaplatila a bez pohledu na Johna vystoupila. Ten jí bez výhrad následoval.
Když se vedle ni postavil, stála vedle něho však z okamžiku na okamžik úplně jiná žena. Všechen hněv, jenž v ní v parku nabobtnal, stejně rychle roztál a zmizel. Po tváři se ji rozlil okouzlený úsměv. I John se zastavil a na všechno zapomněl. V mžiku pochopil, čím domek manželku zaujal natolik, že zapomněla na všechno, co tížilo její srdce. Měl magické účinky. Jakoby je zval do svých dveří a volal je domů, do své hřejivé náruče útočiště.



"Přes tu kupu rozumných argumentů... Co na něj říkáš?" otočila se po několika minutách ticha a okouzlení Priscille na Johna, k jejímu uspokojení stojícího v úžasu.



Mlčel. Obešla ho, chytila jemně za ramena a otočila obličej k sobě. Nemohla si odpustit škodolibou a vítězoslavnou grimasu, když viděla jeho tvář pohlcenou vzrušením z místa, na kterém spočívali. Začal se pomalu kroutit a obličej se směšně zdeformoval nervozním soukáním nesrozumetelných slov.





Nakonec si odkašlal a s doprovodným a láskyplným stiskem rukou řekl zvučně: "Skvostné místo. Děkuji a omlouvám se."



Společně tam chvíli v tichu stáli, ale velice nerad musel John pokračovat.
"Ale stále tu zůstává náš tak oblíbený rozumový problém. Priscille. Lásko moje zlatá. Nejsem Bůh a na tohle nemám. Nedají mi tak vysokou půjčku, nemám čím ručit. Náš dosavadní dům nemá ani poloviční hodnotu a na kontu mám akorát na to, abych nám kupoval spotřební zboží každodenního života. I když mi to zaráží bolestivou ránu do srdce, bohužel tento dům si bude muset najít jiné majitele než nás. Kéž mi to ty i ten malý odpustíte."
Po těch slovech se Priscille přivinula k němu. Kousla se do rtu a smutně se mu zadívala do očí. Ty zklamané hluboké oči mu působily velkou bolest, ale nemohl říct nic na útěchu.



"Žádné eso v rukávu? Žádná Čína?" zašeptala. John se smutným pobavením zavrtěl hlavou. Pak pocítil její hluboký, neslyšný vzdech a přivinul ji k sobě. Dítě mezi nimi několikrát koplo jako na protest tohoto rozhodnutí.





Neměnné rozhodnutí padlo a oba věděli, že až toto místo příště uvidí, bude pravděpodobně patřit někomu jinému a všechny jejich naděje budou bolestně zlomené. Proto netoužili toto místo hned opustit.
John měl aspoň šanci se chvíli věnovat tomu, na co neměl ve svém nabytém programu příliš mnoho času. Využíval této šance celým svým srdcem. Políbil Priscille a pohladil ji po tváři, po čemž se na ni velmi povzbudivě usmál. Následovně se sklonil ke svému prvnímu dítěti.
"Mám tě rád už teď a to jsem tě ještě ani neviděl. Věřím, že budeš největším klenotem našeho života. A co je nejdůležitější, nezvratnou stvrzenkou velké lásky mezi mnou a tvou krásnou maminkou. Až budeš umět i chodit, zopakuji ti to, aby jsi nikdy nezapomněl, jak jsi důležitým článkem našeho života. Budu ti to opakovat na každé tvé narozeniny, dokud to nepochopíš natolik, aby jsi začal toužit také po tom někoho milovat, protože láska je to nejkrásnější a nejzáhadnější na světě. Věř mi! I já byl chycen a nikdy bych neměnil."



"Chceš z našeho drahouška udělat filozofa??" zasmála se pobaveně Priscille. Srdce ji však překypovalo štěstím. I když čerstvá bolest nad ztrátou naděje získání domu přetrvalo. Nedokázala se s tím tak rychle vyrovnat.



V tom do nočních zvuků přibyl jeden nepřirozeně hlučný. Johnovi zvonil telefon. "Omlouvám se," kývnul na Priscille a vytáhnul mobil namáhavě z jedné ze svých útlých kapsiček. "Můj právník," ulekl se John a z hrůzou se podíval na Pris, které též zesinala. Tím by mu moc odvahy nedodala, ale v tom stále hlubším přítmí barva zanikla. Srdce však oba měli až v krcích. "Zvedni to, zlato," polkla Pris a nervozně si objala bříško.
John se na mobil naposledy podíval...



...odkašlal si a přijal hovor.





Chtěla jsem to dokončit a neusekávat to zase tak otevřeně, ale i tak už to je dost dlouhé a když jsem to dopsala sem, prostě jsem nemohla odolat a neuzakončit

[schnegy]

Ja som posledny diel akosi necitala, takze som bola trochu mimo obraz a musela som si ho docitat. Velmi pekne vykreslujes ich kazdodenne situacie a trapenia, paci sa mi ich pribeh, pretoze nie je idealny a nepadne im vsetko rovno z neba. Tento diel bol trochu smutny ale verim, ze nedostatok penazi sa vynahradi niecim inym alebo prave dostanu nejake necakane dedicstvo od vzdialeneho sialeneho pribuzneho

[PrincessLeia]

Psst!! Jak jsi psala o tom padání z nebes, polila mě horkost a zčervenaly mi tváře. Tentokrát jim chci totiž dopřát trošku lehčeji nabytého štěstí Pokud to neodsoudíte jako moc snadně romantické A právě Schnegy střelila právě do černého Přesně něco takového se stane. Akorát že nebyl šílený, jen trochu... jiný Dobře, tak bez napětí do příště no

Jinak díky moc za pěkná slova

[Flora Kreslená]

Keď som uvidela že je nová časť, strašne som sa potešila
Krásne fotky A nechápem ako môžeš vymyslieť tak nádherné vety.

[PrincessLeia]

Děkuji moc. Jinak stále mi vrtá hlavou... Jak mi to Schnegy prokoukla, omlouvám se, že to tentokrát bylo tak strašně předvídatelné Vím to a o to více mě mrzí, že jsem vám nemohla přinést v tomto případě fikanější zápletku, ale tentokrát mi materiál moc nedal na výběr. Ale svěřím se vám, že to bylo čistě v rámci hry. Žádný cheat Dala jsem odměnu dědictví, což činí 30 000. Jinak oni byli opravdu švorc, to nekecám Detektiv a psaní zpočátku nevydělává tolik, kolik by si člověk nebo i simíci představovali Příští díl, doufám, napíši brzy

[schnegy]

Leia, preboha, neber to prosim takto, tvoji simici si to isto zasluzia a viem, ze si poctiva hracka. Tie odmeny su tam prave z takychto dovodov. Treba im dopriat trosku Mozno to ani nebolo natolko predvidatelne, len ja som uz zdeformovana z filmov a knih (za posledny mesiac som si tych romatickych dopriala az prilis ). Nemala som nic napisat, som ti zrusila pointu

[PrincessLeia]

Ach nee, to já tak neberu Bylo to naozaj vtipné, jak jsi to mile odhalila. Jen jsem se pak trošku styděla za svoji předvídatelnost. I mě to přišlo jako otřepané rozzuzlení, jak říkáš - jako v amerických filmech Ale na tebe nic. A oni si toho po pravdě krom té Francie opravdu moc neužili, takže výčitky nemám Nechci, abyste se báli něco říct!! Jen to ne. A pointa to byla vcelku odhalitelná, takže se vážně nic nestalo Nechme to být. Aspoň se nemusíte bát, že bych simíky dále trápila a můžete se aspoň těšit na radostnější pokračování

[Nemesix]

opať suprový diel..nemám čo dodať..máš talent na písanie..a sú tam veľmi pekné vety..zmysluplné a aj na zamyslenie..teším sa na ďalší..dúfam že bude čo najskôr..

[PrincessLeia]

Je to krátký díl, více textu, méně fotografií než jste zvyklí, ale těch fotek bylo málo a já tomu chtěla dát aspoň trošku jiný rozměr. Snad si tu četbu užijete i ve zhoršených podmínkách. Další díl doufám stihnu v příštích dvou dnech. Pěkné počtení.


Elliot Suffield

...odkašlal si a přijal hovor.



"Prosím, Loncraine." Johnův hlas lehce přeskočil, ale jinak zněl vyrovnaně. Priscille se chtěla obrátit zády a rozhlédnout se po městě, protože byla stejně rozrušená jako v duši manžel, ale nechtěla ho v tom nechat a rozhodla se mu svou přítomností přidávat odvahu. Johnava tvář se měnila, zatímco se z telefonu ozýval dlouhý monolog. Nejdřív se mu vrásčilo čelo, vypadal chvíli zmateně, pak znepokojeně a nakonec se mu obličej zkřivil bolestným pochopením. Stejně se ale zeptal:
"O čem to tady mluvíte?"



"Promiňte, samozřejmě, že jsem vás poslouchal... Ale proč, jak, kdy a kde?? Bože, to nemůžete myslet vážně!! Prosím, řekněte, že je to jen hloupý a nevhodný žert!! Znovu se omlouvám... ale je to pro mě takový šok!! Zrovna on. Byl přeci tak mladý!!" Priscille svitlo, že to asi nebude zpráva týkající se financí, jenž jim tak ležely na srdci. Byla to bolestnější, i když méně ohrožující zpráva pro jejich život. Nejspíš. Srdce se ji však přesto třáslo obavou, i když její drobek sobectví v duši se utěšoval, že kdyby to byl někdo z její rodiny, nevolal by Johnův právník a když už tak ne jemu. Pak se za takové myšlenky okřikla a obrnila se silou, aby tu mohla být, až John skončí tento neočekávaný a bolestný hovor.
"Samozřejmě. Příjdeme. Nashle." John zmlkl a ukončil spojení. Nešlo z něj nic vyčíst. Díval se stále na obrazovku mobilu a nic neříkal. Tvář stále stejně kamennou.



"Johne?" odvážila se Priscille opatrně ozvat.
"Strýček Elliot. Matčin bratr. Matčin mladší bratr. Byl jen o 10 let starší než já. V podstatě jsme spoplu nějakou dobu vyrůstali. Když mi však bylo 15 let, odešel do světa. Ale doslovně. Cestoval po kontinentech. Od té doby jsme ho už nikdo nikdy neviděli. Po nepravidelných odstupech nám posílal pohlednice a rozsáhlé dopisy plné jeho žertovného humoru. Párkrát jsme o něm dokonce četli v novinách. Nestaral se jen o sebe a své cesty. Dělal dlouhé zastávky, když ho bylo potřeba a pomáhal lidem. Dokonce jsme dostali i pár děkovných dopisů, od organizací nebo nezávislých skupin. Byl to obětavý a velice inteligentní člověk, ale přitom vždy v dopisech působil jako dítě a o svých zásluhách se slovem nezmiňoval. Jen v náznacích, které jsme samozřejmě považovali za vtip, jeho nejoblíbenější způsob komunikace. Často jsme se nevyznali, co myslí vážně a co ne. Poslední dopis jsem já dostal na začátku tohoto roku. Psal v něm, že se chce vydat na Nový Zaeland. Tyto ostrovy byly jeho snem. Neukazoval jsem ti ho. Chtěl jsem ti o Elliotovi povědět, ale tolik mi chyběl. Bál jsem se o něm před tebou mluvit. Miloval jsem ho. Svým způsobem jsem ho miloval. Byl to můj životní vzor, můj starší bratr a náhradní otec. Nikdy jsem mu neodpustil, že mě jen tak opustil. Je to sobecké, ale nedokáži se zbavit pocitu ukřivděnosti. Jako bych mu nikdy nechyběl, i když v hloubi duše vím, že tomu tak nebylo. A nyní... je pryč." Zlomil se mu hlas a Priscille viděla slzu, která mu tekla po tváři. Přistoupila k němu a vzala ho do své náruče.



Během cesty se John trochu uklidnil, řekl Priscille vyrovnaně, že má tento pátek jít na radnici díky čtení závěti. Prý se zúčastní celá rodina. I přesto, že se však na omak uklidnil, ztichl a snažil se utišit bolest, která mu sžírala nitro. Pris ho jen chytla za ruku a dívala se oknem taxíku na okolní krajinu. Chtěla ho nechat samotného se sebou a zároveň mu být nablízku.
Když dojeli domů, zaplatili řidiči a podívali se na rozsvícená okna v domě. Johnovi se s hrůzou rozšířily oči. Podíval se na Priscille. Nemusel nic říkat. Oba si uvědomili, že to budou muset říct Annabell. John statečně na manželku kývnul a dal jí tak najevo, aby tu zůstala. Pak vešel do dveří. Pris zůstala stát venku. Chvíli se procházela, pak si šla sednout. Netušila jak dlouho to trvá, zevnitř nic neslyšela. Museli být v ložnici. John nechtěl, aby Pris slyšela tchýnin pláč. Ona sama byla ráda, že není nucena tomu naslouchat. Vidět Ann - symbol věčného optimismu a radosti v slzách by bylo moc. Obdivovala Johna, ale bohužel to byla jeho povinnost. Doufala, že se vyrovnal natolik, aby nyní mohl pomoci své matce.
Najednou si všimla, že je jasněji. Musela si i zdřímnout, protože co si pamatovala, byla před chvílkou ještě hustá tma. Teď ale v dálce svítalo. Zývla a přemýšlela, jestli na ni John zapomněl. Všimla si však, že je přikrytá teplou kožešinovou dekou. Noc byla teplá. Asi ji tu nechal spát. Zvedla se. Chtěla vejít do domu, avšak ještě se jí nechtělo. Hledala něco, čím by se mohla zdržet. Rozešla se tedy ke schránce. Neuvědomovala si, že by ji v blízké době kontrolovala. A opravdu. Byla plná.



Účty, reklamové letáky, nějaký časopis a dopis. Byl obsáhlý. Koukla se na adresáta: Elliot Suffield. Hekla a z očí ji vylétly slzy. Rozběhla se do domu.
"Johne!!" John ležel v polospánku na sedačce. Prudce se zvedl a prohlédnul si rozrušenou ženu.
"Copak je, zlato??" Bez odpovědi mu roztřesenou rukou předala dopis. Když John přečetl jméno adresáta, zbledl. Ještě jednou zvednul oči k Pris a pak dopis otevřel.

"Milovaná Ann a můj nejdražší Johne.
Kdybyste věděli, jak moc mi scházíte. Vím, že jsem se tomuto přiznání vždy úspěšně vyhýbal, své opravdové city nahrazoval smíchem a vážná slova v dopisech nahrazoval vtípky, historkami a ironií. V tomto jsem byl nejzbabělejší člověk pod tím krásným hřejivým sluncem, jež nás každý den doprovází svou laskavou službou. Bohužel, budu ho muset opustit. Čím více se na něj dívám, tím více je mi drahé, protože nevím, kdy si ho zase příště prohlédnu. Samozřejmě musím jeho sílu tlumit slunečními brýli, abych na svých posledních týdnů či dní nemusel bojovat ještě se slepotou. Ano, jsem v ustavičném boji, v ustavičných bolestech. Skončil jsem v Austrálii. Tak blízko cíle. Zrovna ležím na verandě a Luisa mi dělá kávu. Luisa je moje žena. Vzali jsme se před 5 měsíci. Je nádherná, kéž byste ji mohli poznat. Chtěli jsme spolu vyjet na líbánky na Nový Zaeland. Měly to být nejkrásnější dny mého života. Bohužel zůstanou jen představou v mých snech, jako po celý život. Nikdy jsem netušil, že zemřu takhle. V očekávání na ten den. Nebudu vám popisovat svou nemoc. Nechci, abyste věděli, jaký nepřítel mě to skolil. Pravdou však je, že nevím, jak dlouho budu ještě mezi živými. Mohu odejít každou hodinu. Tolik bych vás chtěl mít u sebe. Smět vás obejmout, políbit, zhýčkat!! Mrzí mě, že jsem se nikdy nevrátil a neudělal to. Stále jsem si myslel, že je dost času na návrat domů a krátká návštěva, že je zbytečná. Jak drahá by mi teď byla. Promiňte, že jsem nenapsal dřív o své nemoci a nepozval vás k sobě, ale nechtěl jsem, abyste mě takto viděli, abyste díky mě plakali, abyste mě litovali. Pamatujte si mě, jaký jsem býval dřív!! Trochu si protiřečím, ale to jsem celý já!! Plácám nesmysly.

Odpusťtě mi, že jsem vám nikdy neprokázal tolik lásky, kolik jste si zasloužili. Vím, že těch pár dopisů bylo málo. Vím to a stydím se za své sobectví. Pomohl jsem tolika neznámým lidem, kteří mě potřebovali a ty, kteří mě doopravdy milovali a jež mi byli nejdražší, jsem nechal za sebou čekat jako zavazadla, jež jsem si odložil na letišti. Tohle si nepřestanu vyčítat do svých posledních okamžiků. A vím, že svou přítomnost, čas a city, které vám patřily nenahradím ani tím odkazem, jenž vám po své smrti za nechám. Není toho málo. Přeci jen jsem za ten život něco dokázal, i když ne tolik, kolik jsem doopravdy chtěl. Snad vám to však pomůže ve vašich životech. Je to jen zlomek toho, co bych pro vás rád udělal. Odpusťte mi tedy a vzpomínejte na mě s něhou. Budu na vás myslet. Na oba dva.

S láskou
váš Elliot"

[Nemesix]

Veľmi pekné a dojemné pokračovanie.....Páči sa mi celý tento príbeh že nieje ako ostatné..Je výnimočný a dáva zmysel, aj niečo do života..Krásne vieš napísať tie veci okolo toho..Krásne....Len tak ďalej..

[Flora Kreslená]

To bolo tak krásne! Ako vieš vyjadriť ich pocity... A keď som čítala ten list tak mi (prisahám na môjho psa) vyhrkli slzy.