21. díl – Smůla, smůla a zase ta smůla
Co mám dělat?! Co mám dělat?! Klid, uklidni se, něco přece musíš vymyslet, jde o tvojí sestru. Zavolám mámě. Jsi geniální!
Běžela jsem rychle k telefonu a rozklepanými prsty jsem vytočila mámino číslo.
„Lilith Fischerová, přejete si?“ ozval se z telefonu známý hlas.
„Ahoj mami, to jsem já Angelika. Mohla bych mluvit s Rebekou?“ snažila jsem se zjistit, jestli něco máma tuší. Tedy, ne že bych na to nějak spoléhala, ale jistota je jistota.
„To nepůjde zlatíčko, Rebeka je teď u své kamarádky a bude tam až do zítřka. Chtěla jsi ji snad něco důležitého sdělit?“ Samozřejmě, že nevěděla, kde má dceru. Přemýšlela jsem jestli ji mám krutou pravdu říct rovnou a nebo chvíli chodit kolem horké kaše.
„Aha… Mami, jak by si reagovala na to, kdybych ti teoreticky oznámila, že jsem dneska našla Rebeku, jak spí na prahu mého domu? Čistě teoreticky.“
„Kdyby nevěděla, kde mám dceru, tak si řeknu, že třeba utekla z domova a ty mně o tom informuješ. Jinak ale říkám, že jsi cvok. Proč se vlastně ptáš?“
„Zopakuj si tu část věty s útěkem z domova tak, jako bych ti to řekla já.“
„Angeliko, nějak se nechytám. Co tím myslíš?“
„Prostě, Rebeka utekla z domova!“ nevydržela jsem to.
„COŽE?! To nemyslíš vážně,“ ozval se z telefonu zpanikařený hlas mámy.
„A jak bych to asi měla myslet? Rebeka utekla.“
„A kde je teď? Je u tebe?“ Sakra, této otázky jsem se obávala nejvíc.
„Řekněme, že si u mě udělala krátkou zastávku a teď zase vesele pokračuje ve svém útěku,“ řekla jsem ji pravdu. Chvíli se máma neozvala.
„Mami jsi tam? Tak řekni něco?“
„Jak se to mohlo stát? Proč utekla? Co jsem udělala špatně?“
„Mami, na tyto otázky teď nemáme čas, musíme najít Rebeku.“
„Dobře, máš nějaký nápad?“ zeptala se mě s větším klidem. Já ji ovšem nemohla potěšit, protože žádný plán mi do hlavy v daný moment nepřišel.
„Ne, bohužel mě nic nenapadá.“
„Co kdybychom zašli nejdřív na policejní stanici a oznámili její útěk. Policie si s tím bude vědět rady,“ navrhla máma snad ten nejprimitivnější nápad, který by napadl každého, kromě mně.
„To není špatné. Tak se tam sejdeme asi tak za půl hodiny.“
„To není nutné, já jsem asi za deset minut u tebe.“
„Dobře, počkám na tebe. Měj se,“ rozloučila jsem se a zavěsila.
Využila jsem chvíli času a šla se trochu upravit. Oblékla jsem si černé puntíkaté tričko a moje oblíbené černé kalhoty. Vlasy jsem si stáhla do culíku a čekala na mámu.
Těch deset minut se mi zdálo jak celá věčnost. Vyhlížela jsem mámu přes prosklené dveře ale nikde nikdo. Asi za pět minut jsem uviděla jak máma utíkala po cestě k mému domku. Nedočkavosti jsem ji vyběhla naproti. Máma měl zalité oči od slz. Bylo mi ji líto, i když sem se nemohla vžít do pocitu matky, které utekla dcera. Ale k pláči jsem neměla taky daleko.
„Mami uklidni se,“ snažila jsem se ji konejšit, ale nebylo mi to nic platné.
„Já…já nevím, jak se to mohlo stát.“
„Mami, tímhle fňukáním si dceru nenajdeš. Teď zajdeme na tu policii.“
„V tuhle chvíli mě máš utěšovat a ne mi vyčítat mojí slabost,“ řekla máma a otřela si svoje uplakané oči.
„Tátovi si Rebece řekla?“ snažila jsem se převést téma rozhovoru jinam.
„Blázníš? Víš, že má slabé srdce, mohlo by se mu něco stát.“
„Tak radši vyrazíme.“
Cesta utíkala rychle. Za chvíli jsme dorazily na policejní stanici. Vládl tam čilý ruch. Neustále tam pobíhalo zmateně několik policistů, kteří dávali příkazy svým kolegům a ti pak vyjeli zasáhnou proti porušování zákona. Nevypadalo to na to, že by se chtěli zabývat útěkem náctiletého teenagera. S mámou jsme došly k přepážce, kde seděl nějaký policista a něco
sepisoval na počítači.
„Ehm…promiňte, můžu se zeptat, kde bych mohla nahlásit útěk z domova?“ snažila jsem se upoutat jeho pozornost. Chlapík jen na chvíli odtrhl oči od obrazovky a houkl na svojí kolegyni:
„Demi, drahoušku, kdo má teď volno, aby se ujal tady té slečny?“
„Myslím, že Daniel má volnou chvíli,“ řekla policistka a dál se věnovala své práci.
„Výborně, ujme se vás jeden z nejlepších. Jděte po schodech nahoru do druhého patra a pak zatočte doleva a jděte rovně až na konec chodby. Jsou tam jediné dveře a tam má kancelář,“ navigoval mě policista.
„Děkuji,“ řekly jsme s mámou jednohlasně.
Došly jsme ke kanceláři tak, jak nám to řekl policajt. Po zaklepání a hlasitém „vstupte“ jsme šly dovnitř. Za stolem seděl nějaký zrzek v manžestrákové bundě a zářivě se usmíval.
„Dobrý den. Posaďte se tady na pohovu. S čím vám dámy můžu pomoct?“ zeptal se nás a usmál se snad víc než předtím. Vlastně se divím, že se mu od toho úsměvu neroztrhla pusa.
Mluvit jsem raději začala já, protože máma toho nebyla jaksi schopna.
„Dobrý den. Chtěli bychom nahlásit útěk z domova slečny Rebeky Fischerové. Utekla asi tak včera večer.“
„Asi a nebo určitě. No to je fuk, není ale ještě pohřešována 24 hodin,“ namítl ten zrzek a pohodlně se uvelebil v křesle.
„Ale důležité je, že my víme, že utekla z domova. Může se jí něco stát, když nevyhlásíte pátrání,“ snažila jsem se zahrát na city.
„Samozřejmě, že se jí může něco stát. Ale taky ta dívenka mohla pouze jít navštívit kamarádku,“ snažil se ze své povinnosti vykroutit. To už se ale do toho vložila moje máma, která do té doby seděla v klidu.
„Je vaší povinnosti po ni vyhlásit pátrání!“ křikla zoufale.
„Madame, víte co já mám práce. Nemám ani náladu hledat nějakou zatoulanou holku.“ Já pochopila, že tady to s dobrým slovem nevyřeším. Proto jsem sáhla do kabelky a vyndala obálku. Došla jsem ke stolu a elegantně položila obálku před komisaře, a pak se zase usadila na pohovku. On se po obálce natáhnul a pečlivě ji prozkoumával. Pak jen stisknul tlačítko na telefonu:
„Pošlete mi sem prosím Briana a Cindy,“ oznámil nespíš své sekretářce.
Zanedlouho do kanceláře napochodoval nějaký muž s kohoutem na hlavě následovaný vysokou černovláskou.
„Briane a Cindy, tady dámy přišly nahlásit útěk z domova jedny slečny. Pojedete teď s nimi a prozkoumáte místa, kde by se mohla skrývat. Pokud ji do večera nenajdete, vyhlásíme po pohřešované pátrání,“ oznámil informace dvojici policistu. No vidíte jak to šlo. A pak že se nedá nikdo podplatit. Každý se dá podplatit, i když bude tvrdit pravý opak. V praxi se pak ukáže jak je kdo poctivý.
Já měla jet s Brianem. Přiznávám, že jeho společnost mi byla milejší než společnost té černovlásky. Působila dost přísně. Po představování jsme mohli vyrazit na cestu.
********************************************************
Po několika hodinách neúspěšného hledání…
„Briane, nebude lepší, když to přenecháme akci celému týmu než nám. Já už opravdu nevím kde by mohla Rebeka být.“
„Teď to nevzdám! Cítím, že tenhle případ vyřeším. Vím, kde by se mohla schovávat. Když jsem byl malý, měl jsem kamaráda a ten jednou taky utekl z domova. Našli ho až na autobusovém nádraží.“
„Autobusové nádraží říkáš? A co by tam asi podle tebe měla dělat? Je to veřejné místo, kde by ji mohl každý poznat.“
„To je sice pravda, ale odkud by mohla jinam jet někam mimo Krasohlídkov?“
„Máš pravdu,“ řekla jsem a přidala šlápla na plyn.
Málem jsem nezpůsobila dvě dopravní nehody jak jsem pospíchala. Naštěstí jsme dorazili na místo v pořádku.
„Dobře, tohle bude poslední místo, které prozkoumáme. Zeptáme se na informacích, jestli ji neviděli a nebo ji neprodali jízdenku. Asi bude lepší, když se budu ptát já.“
„Ok, nemám žádné námitky,“ odpověděla jsem mu a vyrazili jsme k informacím.
„Dobrý den. Může se vás zeptat, jestli jste neviděla tuto dívku?“ zeptal se Brian a ukázal fotku sestry ženě, která seděla za pultem u informací. A si chvíli fotografii pečlivě prohlížela a my jsme nedočkavě čekali, co nám oznámí.
„Jistě, jistě…kupovala si tady asi před čtvrt hodinou jízdenku do Podivína. Byla taková zklíčena, chudinka. Myslím, že se šla najíst do restaurace. Ale jestli ji chcete zastihnou, měli byste si pospíšit, protože ji ten autobus odjíždí asi za deset minut,“ řekla a podala Brianovi fotku.
Restaurace, kde se měla údajně nacházet sestra, byla za rohem. Rebeka tam opravdu seděla za stolem, ale nebyla tam sama. Vedle ní seděl nějaký chlápek, se kterým se vybavovala. Hned jsem začala myslet na ty nejhorší věci.
„Kdo to je?“ optala jsem se s velkou nechutí.
„Myslím, že vím o koho jde. Tenhle chlápek si nechává říkat Zek. Hledá právě takové mladé lidi, jako je Rebeka. Takové, kteří nemají rodinu, střechu nad hlavou a do sirotčince se jim taky moc nechce. Nakecá jím spousty hovadin, že když se přidají do jeho party a občas udělají, to co jim řekne, budou si žít, jako v bavlnce. Blbec je nabádá k tomu, aby ti mladí kradli. Nejsou to sice velké ryby, ale nepříjemnosti dělají tak jako tak. Kdybych ho chytil, šéf by si s mým povýšením pospíšil. Uděláme to takto: Vy vběhnete dovnitř jako první a nenechte svojí sestru utéct. Já se pokusím zneškodnit Zeka.“
„Páni, tolik vzrušení za jeden den! Dobře, jdeme na to,“ odpověděla jsem odhodlaně.
Vběhla jsem dovnitř.
„A..A…Angeliko co tady děláš?“ vyděsila se sestra.
„Taky ti za chvíli položím pár otázek. Teď tady hezky seď a ani se nehni,“ přikázala jsem ji.
Zaměřila jsem svojí pozornost na Briana a Zeka.
„Zatýkám vás za navádění nezletilých osob z nelegálním činnostem!“
„Jo, leda tak houby s voctem,“ řekl ten bídák a dal se na útěk.
Brian ho ale rychle dohonil a srazil ho k zemi. Pak nastala rvačka. Chvíli měl na vrch Brian, chvíli Zek.
Naštěstí skončil Zek na zemi a Brian mu nasadil pouta.
„Omluvte mě na moment, já jen zavolám posily, aby si tady toho mizeru odvedly na policii,“ řekl Brian a zmizel i se spoutaným Zekem venku.
Já měla chvíli klid. Chtěla jsem si říct pár slov s osobou, která tomu jen přihlížela.
„Tak, asi mi chceš něco vysvětlit, že?“
„Mrzí mě to,“ pípla.
„Tak tebe to mrzí! Víš vůbec, co si mohla způsobit? Táta by nepřežil, kdyby zjistil, že si utekla z domova. A máš tušení, kdo byl ten muž, co ho teď zatkl Br…teda ten policista?“
„Říkal, že by mi poskytl střehu nad hlavou.“
„Ty naivko! Chtěl by po tobě, aby si kradla. A to je to po čem toužíš?“
„Ne, já chtěla pouze úkryt. Promiň mi to. Vím, že je to neodpustitelné,“ řekla sklíčeně a zadívala se do země.
„Já ti to odpustím, ale nevím, jak bude reagovat máma. Nebyla nadšena z toho, že si utekla, ale to je pochopitelné.“
„Tak mě tu máte zpátky dámy,“ ozval se ve dveřích Brian.
„Co se stalo se Zekem?“ optala jsem se.
„Myslím, že si teď posedí nějakou dobu v chládku. A co uděláme s tebou, ty malá výtržnice?“ otočil se na Rebeku.
„Nezavřete mě do polepšovny, že ne?“
„To snad nehrozí. Pro dnešek to vyřešíme domluvou. Doufám jen, že se to nebude opakovat,“ řekl přísně.
„To určitě nebude,“ slíbila Rebeka.
„Ty tvý sliby známe. Koukej zalézt do auta a počkej na mně. Já si tady ještě řeknu pár slov s panem policistou.“
„Ano,“ pípla a šourala se k autu.
„Děkuji ti moc Briane. Nebýt tebe, tak už je moje sestra bůh ví kde,“ vyjádřila jsem svůj vděk.
„Nemáš za co děkovat, je to moje práce. No ale když se mi chceš odvděčit, tak bych tě mohl pozvat zítra k sobě na oběd.“
„Počkej myslíš jako rande? To by nešlo, já nechodím s někým na rande, když se sotva známe,“ musela jsem zklamat. Sice mi byl sympatický, ale obávám se, že na žádný vztah by to v budoucnu nevypadalo.
„Kdo něco říká o rande? Asi sis to špatně vyložila. K tomu mám doma těhotnou ženu. Šlo by jen o přátelské pozvání,“ uzemnil mě.
„Tak to by šlo,“ přikývla jsem a zrudla. Bylo mi trapně.
Dal mi adresu, kde bydlí, telefon a domluvili jsme se, že zítra přijdu ve dvanáct.
Pak už jsem odvezla sestru k rodičům a jela domu. Absolutně jsem na nic neměla chuť. tento den byl tak náročný. Shrnu ho: Nejdřív jsem našla svojí sestru jak spí před mým domem. Ta mi pak oznámila, že utekla od rodičů. Michael po mě chce, abych za měsíc vyhrála konkurz na asistentku pro nějakého Adriana a abych mu donášela informace. Moje kamarádka se zasnoubila. Když jsem přišla domů, zjistila jsem, že sestřička zase vesele pokračuje v útěku. Půl kde jsem ji hledala po celém městě. Ale má to i své světlé stránky. Potkala jsem Briana. Tedy doufám, že se z nás stanou přátele.
Uf, nezabilo by to vás? Divím se, že jsem to přežila ve zdraví. Teď si půjdu dát sprchu a pak se odeberu do království snů.