25.díl – Čistá duše, černá mysl
Na náměstí jsem dorazila včas. Už z dálky jsem zahlédla Vivian a Sylvii, které o něčem vášnivě diskutovaly.
„No konečně ses uráčila sem přijít,“ vyjela na mě Vivian hned, jak mě uviděl.
„Té si nevšímej. Je krapek podrážděná,“ uklidňovala mně Sylvie.
„Všimla jsem si. Vypadá, jako by snědla pytel hrachu. Raději se schováme a budeme čekat na Amandu,“ ukončila jsem tuto debatu. Šly jsme se schovat, ale Viv byla neustále s něčím nespokojená.
„Tedy nás na sto procent uvidí. Přehlédla by nás jen tehdy, kdyby byla slepá, mrmlala moje hnědovlasá kamarádka.
„Vivian, tak už toho proboha nech! Prostě se tady skryjeme a bude to!“ razantně to skončila Sylvie. Schovaly jsme se za zeď obchodu a vyčkávaly na naší „oběť“.
Amanda ale stále nepřicházela. Čekaly jsme takovou dobu, že jsem po půl hodině chtěla odejít.
„Tohle nemá cenu. Věděla jsem to od samého začátku,“ řekla jsem a už už se chystala k odchodu. Když mě v tom čaply Vivian se Sylvii za rameno a zatáhly mě zpátky za zeď obchodu.
„Támhle jde,“ zašeptala Vivian a ukázala prstem směrem k fontáně. Amanda si to vesele vykračovala směrem k Booling street a nevypadala na to, že by nás zmerčila.
„Skvělý. Až zahne z roh vyrazíme,“ komandovala Vivian.
Jakmile Amanda zmizela z našeho dohledu, vydaly jsme se za ní. Přesně jako profesionální špiónky jsme se tiskly ke zdi, aby nás Amanda neviděla. Teda, ta hovadina s tou zdí napadla Vivian. Prý si tak procvičí svojí připravovanou roli v nějaké reklamě na žvýkačky. No řekněte, špióni a žvýkačky, jde to vůbec s sobě?
Amandu jsme nespustily z očí, i když jsme od ní držely dál, aby nás náhodou nezahlédla. Ulice naštěstí nebyla daleko, takže nějaké nekonečné chození naštěstí nehrozilo. Věděla jsem,že tohle je tak trochu honosnější čtvrť ale nepočítala jsem, že Amandin cíl bude tak velký a krásný dům.
Chvíli jsme se jen s údivem koukaly na vchodové dveře. Amanda zazvonila na zvonek a za krátký okamžik jí otevřela nějaká žena. Amanda se rozhlédla ještě jednou po okolí, vstoupila dovnitř a dveře se za ní zavřely.
„Co budeme dělat? Půjdeme tam a taky zazvoníme?“ zeptala se po chvíli Sylvie.
„Zbláznila ses? Tím by byla celá akce v tahu! Musíme si nejdřív prohlídnout okolí a třeba nakouknout oknem dovnitř, než tam bez pozvání vtrhneme,“ řekla Viv a už si to mašírovala k ceduli, která byla zapíchnutá v zemi před domem.
„Sídlo mahomitů,“ stálo na ní.
„Sídlo mahomitů? Kdo jsou to mahomité?“ ptala jsem se zmateně, i když jsem nečekala žádnou odpověď.
„Mahomité, mahomité…“ snažila se na něco vzpomenout Sylvie.
„Mám to! Nedávno u nás na úřadě byl jeden chlápek, který požadoval zlegalizování mahomitů. Mahomité jsou…no církvi se to nazvat nedá…“
„Myslíš sekta,“ dokončila jsem její myšlenky.
„Jasně, sekta. To je to správné slovo!“ zvolala vítězně Sylvie. Mě ale smích utrnul.
„Myslím, že se Amanda dostala do pěkného maléru. Víte vůbec někdo, co jsou to ti mahomité zač?“ vložila se do rozhovoru Vivian.
„No, moc o nich nevím. Jedině to, že teda status církev nedostali. Takže jsou nadále sektou. Netuším proč to nedostali, protože jsem o tom nerozhodovala já. Ale ti, co tím byli pověřeni, k tomu měli asi nějaké důvody,“ vysvětlovala nám v klidu Sylvie. Já a ani Viv jsme ale klidné nebyly.
Jak jsme tam stály a rozhodovaly co dál uděláme, všimly jsme si, že hlavní vchodové dveře se otevírají. Ve dveřích jako na potvoru stál Amanda. Nastala panika.
„Co teď? Co teď?“ přehloupě jsem se ptala.
„Mám to! Rychle skočíme to křoví!“ navrhla spasný nápad Vivian a všichni tři jsme zmizely za keři.
„Co když nás najde?“ starala se Vivian.
„Když budeš zticha, možnost, že nás tu objeví, se sníží,“ napomenula jsem ji. Potichu jsem se tam krčily a čekaly co bude. Kroky se ale stále přibližovaly a najednou před námi stála Amanda v celé své kráse. Nevypadala zrovna šťastně, že nás vidí.
„Tak vylezte. Vím o vás. Sledujete mě pěknou dobu a já teď čekám, jak mi to vysvětlíte,“ řekla naštvaně a stoupla si do bojové pozice. Slova se ujala Vivian.
„Šly jsme zrovna jen tak okolo. Nic v tom nehledej.“ Já to věděla! Měly jsme raději Vivian nějak umlčet, protože vymlouvat se z nevymlouvatelných situaci jí absolutně nejde.
„Aha, a co teď čekáte? Že vám tohle zbaštím? Pěkně jste mě naštvaly.“
„Promiň, ale měly jsme o tebe strach. To, jak si každý večer mizela, mi dělalo strašné starosti,“ snažila se zahrát na city Viv a kupodivu ji to tentokrát prošlo.
„Já vím, že sem ti to měla vysvětlit a taky jsem to měla v plánu.“
„Tak snad to řekneš teď, proč každý večer tak záhadně mizíš?“ vložila se do toho Sylvie.
„Na vysvětlování je to moc složité. Pojďte raději dovnitř. Tam se to vysvětlí sama,“ nabídla Amanda a my jsme jí následovaly do domů.
Vešly jsme dovnitř a náš pohled spočinul na skupince lidí, kteří tam vysedávali a bavili se mezi sebou. Asi jsou to členové sekty a nebo tak něco.
Najednou ke mně přistoupila nějaká blondýnka a začala se svým proslovem, který nejspíše měla naučený dopředu.
„Vítejte v sídle mahomitů. Jen zde vás čeká ochrana vaší duše i těla,“ vysypala to rychle ze sebe.
„Nějak vás nechápu,“ řekla jsem zmateně a přitom na ní koukala jak na blázna.
„Jistě, chápu váš úžas. I já byla překvapená, když jsem sem poprvé přišla. Je to už sice nějaká doba, ale od té doby se můj život úplně změnil.“
„Tak za prvé: Žádný úžas na mě nehledejte, protože fakt překvapená nejsem. a za druhé: Chci se zeptat, co jste vůbec zač?“
„My jsme všichni děti Mahoma, toho nejmocnějšího nejsilnějšího. Já jsem jeho dítě, ty jsi jeho dítě a vlastně všichni na této zemi jsou jeho děti. Jen to někteří netuší. Ale to je veliká chyba, protože tak nikdy nenaleznou klid pro svojí duši.“
„Jo jasně, klid pro svojí duši. A co takový člověk musí udělat, aby svojí duši očistil?“ dělala jsem jako na oko, že mě to zajímá.
„Nejprve musí v uvěřit. Modlí se k němu a uctívá ho. Pak se musí vzdát všech financí a statků ve jeho prospěch…Ale o tom by ti mohl povyprávět víc tady Joe,“ řekla ta blondýnka a na její místo nastoupil nějaký chlápek v pěkně trapném obleku.
„Ahoj, mé jméno je Joe. Ale moje jméno není vůbec důležité, protože já v něho uvěřil a kvůli němu jsem se vzdal všech finančních. Moje duše je čistá a chráněna před vším zlým.“
„Zajímavé,“ zněla moje odpověď.
„Jistě že je. Vlastnil jsem před tím restauraci ale to toho jsem se vzdal ve prospěch mahomitů. Ale aspoň můžu využít své kulinářské vlastnosti vařit nám všem. Umím výbornou masovou kotletu a…“
„To by bylo skvělé, jen kdybychom my mahomité nebyli všichni vegetariáni,“ vložila se do našeho rozhovoru nějaká ženská s melírem na hlavě.
„Joe, myslím, že se ti pálí naše společný pokrm,“ řekla mu a otočila se k mě. Začala my vysvětlovat, co je vlastně zač tahle sešlost. Upřímně, jsem se nic nového nedozvěděla a ty jejích řeči o jakémsi Mahomu mi začínaly lézt krkem. Naštěstí mně zachránil Joe,který všechny svolával k večeři.
„Půjdete se najíst s námi?“ zeptala se mě ta ženská.
„Ne, díky ale já už jedla,“ odmítla jsem a šla si sednout za Vivian a Sylvii na gauč.
Ostatní se sesedli kolem stolu a začali hodovat.
„Co je to proboha za blázny?“ ptala se překvapeně Vivian.
„Mahomité, ti, kteří uvěřili ve velikého Mahoma,“ řekla jsem ironicky.
„Blázni je hodně slabé slovo,“ prohodila ledabyle Sylvie.
„Ale pořád nemůžu pochopit jenu věc. Jak těmhle nedůvěryhodným kecům může věřit Amanda,“ řekla jsem a čekala, co řeknou Viv a Sylvie.
„Třeba ji očarovali,“ sykla Vivian.
„Jsi normální? Rozhodně ji neočarovali, Amanda k tomu mohla mít pádné důvody.“
Z této vášnivé debaty jsme byly ale nenadále vyrušeni. Do místnosti vstoupil nějaký chlápek.
„Buď pozdraven ten, jehož Mohamit vyvolil aby s námi mohl mluvit,“ ozvali se ti, co seděli u stolu na adresu toho chlápka.
„Já vás též zdravím a mám vám od Mohamita vyřídit, že soudný den se blíží,“ řekl a upoutal pozornost na nás tři.
„Vidím zde nové tváře.To mě velice těší. Jestli se obrátíte k Mohamitovi, tak i vás určitě zachrání. My se teď odebereme do zahrady na naší pravidelnou meditaci. Vy tady můžete zůstat a prohlídnout si naše sídlo. Prosím vás ale o jednu věc. Nechoďte do zakázané místnosti. Do místnost a svatyně Mohamita,“ řekl nám informace a pokynul ostatním ať ho následují. Ti se zvedli a zmizeli někde v zahradě.
„Co budem dělat,“ zeptala se Sylvie.
„No co asi. Půjdeme prozkoumat tu zakázanou místnost,“ řekla razantně Vivian a vstala , aby šla do té zakázané místnosti. Já ji ale zastavila.
„Neblázni Vivian, nevíš, co tm je!“
„A právě proto tam půjdem a zjistíme o co tady jde.“ My se Sylvii jsme její nadšení sice nesdílely ale následovaly jsme ji.
Zkusil jsem ještě poslední pokus, abych zastavila Vivian.
„Myslíš, že je to dobrý nápad? mám takový pocit, že bychom se měly zase co nejrychleji vrátit do obýváku a dělat jako že se nic nestalo.“
„Kda, kda, kda…. Jseš pěknej srab! Jestli se ti tam nechce, tak tam nechoď. Můžeš se taky stát jedním z těch cvoků.“
„Nejsem žádný srab!“ A abych jí to dokázala, první jsem vstoupila do té místnosti. To, co jsme tam ale viděly nás ale pořádně šokovalo.
„Myslíte, že ten, který se vzdal finančních statků, si může dovolit luxusní elektroniku a ještě luxusnější nábytek?“ prohodila jsem.
„A sedačku se stereem?“ dokončila mě Viv.
„S čímže?“
„Sedačku se stereem. Je to pěkně drahá záležitost,“ vysvětlovala nám.
„Hele pojďte se na něco kouknout!“ volala na nás Sylvie, protože něco objevila. Přiběhly jsme k ní a ona nám prstem ukazovala na talíř, na kterém bylo jídlo.
„Tohle jsou přece plněné masové rolády. Nejsou náhodou mahomité vegetariáni?“ pokládala jsem další nesmyslné otázky.
„Začíná to tady pěkně smrdět,“ sykla naštvaně Vivian.
„Mohli bychom tenhle případ předat policii,“ navrhla Sylva.
„Jenomže k tomu potřebujeme nějaký pádný důkaz, ty truhlo. Asi těžko jím budeme vysvětlovat je to, co jsme viděly,“ snažila jsem se uklidnit její přílišné nadšení.
„Klídek. Pro tyto věci jsem vždy vybavené,“ řekla a vytáhla z kapsy svého pleteného kabátu foťák a začala celou místnost fotit.
„Tak, to by mělo jako pádný důkaz stačit.“
Byly jsme rády, že se nám podařilo najít něco, co by ty bídáky usvědčit z toho, že okrádají lidi. Naše nadšení ale přerušily kroky, které přicházely z chodby.
„Určitě jde sem a načapá nás taky,“ začala panikařit Sylvie.
„Jasně, schováme se. Třeba tady pod postel,“snažila se najít nějaké spasné řešení Vivian.
„Co blbneš? Tam se všichni tři nevejdeme. Zkusím e, co je za těmi dveřmi,“ nabídla jsem lepší řešení a všechny tři jsme se urychleně schovaly do místnosti , která se ukázala jako koupelna. Se zatajeným dechem jsme čekaly, co přijde.
Natěsnaly jsme se ke klíčové dírce a pozorovaly dění v místnosti. Opravdu tam za chvíli přišel ten chlápek, co údajně mluvím s Mohamitem. Nasoukal do sebe masovou rolku a přešel k telefonu.
Chvíli čekal, až to někdo na druhém konci vezme.
„Ahoj zlatíčko… Ano, za chvíli udělám to, co jsem ti slíbil…. Neboj se, nebude to trvat dlouho. Oškubu ještě pár blbců a můžeme spolu vyrazit na Floridu….Dobře tak n Hawai, mě je to jedno…Já tebe taky, měj se.“
Byl to sice krátký telefonát, ale i blbci by došlo o co tady jde.
My jsme ale potřebovaly z domu co nejrychleji zmizet. Naštěstí v té koupelně bylo okno.
Vyskočily jsme všechny tři ven a daly se na útěk.