Konečne som si našla čas prečítať všetky diely, je to naozaj velmi pekné a dobre pútavo písané. Tento "návrat" v jej spomienkach sa mi obzvlášť páčil. Prečo mám pocit,že ten jej snúbenec nie je mŕtvy? Snád som neprezradila dej. Teším sa na pokračko
Ak sa môžem spýtať odkial máš tie vlasy čo má Angelika na večeri?
Za všechno se platí - konec
Moderátor: Sašena
od America » Str 20 Aug 2008, 20:23
eva- Ja vím, bylo to smutné. Ale takový je život, nemůže být pořád procházka růžovým sadem. 
Lincey-Teda, moc si mě potěšila, jsem ráda, že mám novou čtenářku. A ty vlasy, co má Ange při večeři jsou z Rose. Bohužel ale donate.
12. díl – Zachránce
„No tak! Nenech se přeci přemlouvat, sedíš doma jako pecka, takhle si života moc neužiješ. Pojď s námi,“ škemrala už asi po sté Vivian. Asi chcete vysvětlení že? No dobře. Když jsem dneska přišla z práce, volala mi Vivian, že se staví na návštěvu společně s Sylvii i Amandou. Souhlasila jsem. Neviděla jsem v tom žádný zádrhel. Říkala jsem si, co se může stát, když mě navštíví mé nejlepší kamarádky? Když asi kolem páté večer dorazily, začala mě Vivian otravovat s tím, abych s nimi zašla do nějakého tanečního klubu. To ještě tak! S ponocováním jsem nadobro skončila.
„Ne, n-e a to dohromady tvoří slovo ne,“ odpověděla jsem ji taktně.
„Dobře, zůstaň si doma a tak to dělej klidně večer co večer. Pak až nakyneš kvůli své neaktivitě do velrybích rozměrů, zavolej mi.“
„Cože? Nejsem velryba a doma nekynu,“ zvolala jsem vítězně.
„To tedy znamená, že s námi vyrážíš to víru velkoměsta?“ zeptala se jen tak nenápadně moje kamarádka.
„Ano, doufám, že jsi spokojená,“ štěkla jsem na ni. Přiznávám, donutila mě kapitulovat. V poslední době se nějak moc rychle vzdávám. Zajímalo by mě, čím je to zapříčiněno.
„Tak to si piš. Sylvie, Amando jde s námi,“ řekla směrem k ostatním kamarádkám. Ty jen seděly na gauči a očividně se dobře bavily tím divadlem. Měla bych za tyhle scénky vybírat vstupné. Lidé by odcházeli spokojení a já bych si přilepšila.
Když jsem se koukla na Sylvii, docela mě překvapilo jak je oblečená. Na svůj vkus měla na sobě docela sexy oblečení, její účes byl až nezvykle prostý. Vás to možná nepřekvapuje, ale mě ano. Znám ji už od pěti let. Tohle určitě zapříčinil ten její John.
„Dobře, kam se jde?“ zeptala jsem se.
„Do Krypty.“
„Fuj, tam ne. Nenávidím ten podnik,“ řekla jsem svůj nesouhlas. Fakt jsem to tam nesnášela. Neviděla jsem rozdíl mezi Kryptou a hřbitovem.
„Tak co Dancer’s club?“
„To zní zajímavě, nikdy jsem tam nebyla.“ Tahle varianta byla mnohem přijatelnější.
„Ehm…Angeliko, ty chceš jít do toho klubu v teplácích?“ prohlížela si mě nejistě Viv. V tu chvíli mi došlo, že jsem se ani nepřevlékla.
„Já zapomněla. Půjdu se nahoru převléct. Dejte mi čtvrt hodiny.“
Chvilku jsem se jen tak přehrabovala v svém šatníku, až jsem natrefila na jednu velice krátkou sukni a o neméně kratší tričko. Oblékla jsem si to a zavzpomínala na staré časy, kdy jsem podobné modely nosívala každý den.
Raději jsem tento sexy modýlek vrátila do skříně a oblékla si džíny a vrstvené tričko. Tedy, ne že bych se za svoje „vnady“ styděla, ale není komu to ukazovat.
Vyrazily jsme s holkami pěšky ke klubu.
Po 20ti minutách
Když jsme dorazily před klub, čekalo mě dosti nepříjemné překvapení.
„Vivino, toto není taneční klub ale stará továrna na papír.“ Opravdu jsme stály před starou továrnou, jedině co tam chybělo byl komín. Ten asi odstřelili aby to nevypadalo tak uboze. Avšak hnusně oprýskané zdi tu byly pořád.
„Předělaná stará továrna,“ poučila mě Sylvie. S tou holkou se fakt něco děje. U ní bych předpokládala, že vezme nohy na ramena.
„Nechte toho dohadování a pojďte radši dovnitř na drink. Zvu vás,“ vložila se do toho Viv. Raději jsem následovala dovnitř svoje kamarádky ale stále jsem si nespokojeně mlela pod vousy.
Usadily jsme se na sedačku a já jsem začala konverzaci na téma „ty barevné zdi jsou příšerné“.
„To je děs. Ty barvy mi přímo svítí do oči. Mohli by mít lepší vkus,“ konstatovala jsem.
Vivian asi v tu chvíli došla trpělivost. Usoudila jsem tak podle jejího výrazu a taky následované reakce.
„Tak dost! Pořád se ti něco nelíbí nebo nezdá. Dělej alespoň, že se trochu bavíš. Jsi už vážně jak stará babka, která remcá na svůj nízký důchod. Ale ona na rozdíl od tebe má na co nadávat.“Viv byla rozpálená do běla a já se divila, že jí ty brýle nespadly. Tedy proč vlastně měla v noci sluneční brýle?
Její reakce mě překvapila, takže jsem byla tak trochu mimo.
„Vždyť já se bavím, jen se mi nelíbí ty barevné zdi,“ hájila jsem se.
Jo bavím se. To nejde vidět jak se bavím?
Nadále jsem se moc debaty neúčastnila, spíše jsem jen tak přikyvovala a ani nevěděla na co.
V jeden okamžik se dveře klubu rozrazily a dovnitř vstoupil můj soused, můj šéf. Vlastně mu říkejte jak chcete.
V celém Krasohlídkově je tolik baru a on si zrovna vybere tento.
On si mě naštěstí vůbec nevšimnul, protože jeho cesty vedly do druhého patra budovy.
„Kdo jde na parket?“ zeptala se Vivian.
„Já!“ odpověděly Sylvie a Amanda téměř jednohlasně. Já slíbila, že se k ním přidám jen si odskočím.
„A kde jsou tady toalety?“
„Druhé patro,“ odpověděla Viv.
Ale ne, druhé patro. To tam určitě potkám Michaela.
Chtěla jsem si to rozmyslet ale příroda byla mocnější než já.
Vyšla jsem neochotně po točitých schodech o patro výš. Moc jsem se tam nerozhlížela ale za ten krátký okamžik jsem si stačila udělat obrázek o tom co se tady provádí. Bylo to pěkné hazardní doupě.
Když jsem si umyla ruce koukla jsem se do zrcadla a začal zpytovat svědomí.
Jde to s tebou z kopce holka. Táhne ti už pomalu na třicet a jsi svobodnější než socha svobody v Americe. Udělej s tím něco a radím ti, aby si to udělala rychle. Jinak skončíš jako nechtěná stará panna. To ty přece nechceš viď?
„Já se asi zbláznil, proč bych jinak mluvila se svým odrazem v zrcadle?“
No jistě zbláznila, to je ta nejhloupější odpověď. Děláš mi jenom ostudu a sobě upřímně taky. I Bridget Johnsonová dopadla líp než ty. Ty teď půjdeš dolů a začneš se konečně bavit nebo si mě nepřej.
„No jo vždyť už jdu.“ Já se fakt musela zbláznit.
Vyšla jsem tedy zpátky do toho hazardního doupěte a rozhodla se jít dolů abych mohla splnit rozkaz svého vnitřního hlasu. Cestu mi ale zatarasil nějaký frajer, který si o sobě asi myslel, že je nesmírně drsný v těch svých maskáčích.
„Teda kotě, ty jsi teda kus. Nechceš abych ti dělal společnost,“ zeptal se drze.
„Tak to jsi uhodl, nechci.“ Ještě před chvíli jsem měla chuť se bavit ale toto individuum mi ji zkazilo.
„Ale no tak, vím, že po mě toužíš. Splním ti tvá nejtajnější přání,“ nedal si pokoj ten chlípník.
„Kdyby si ty byl moje nejtajnější přání, tak bych se už dávno pozvracela a nebo v tom lepším případě bych skočila z mostu,“ ujistila jsem ho nevzrušeně, načež jsem se otočila na podpatku a vyběhla z klubu jako namydlený blesk.
Neuběhla jsem moc velkou vzdálenost a ten úchylák mi byl v patách.
„Dávám ti poslední možnost, buď se mnou půjdeš po dobrém a nebo po zlém.“
„TY mi nebudeš klást žádné podmínky. Kvůli takový týpkum jako jsi ty, mám chuť na celý život uzavřít celibát.“
Byl z mojí reakce trochu v šoku a já nemarnila strčila do něho vší silou a dala se na útěk.
Proklínala jsem Vivian za to že mě dnes přemluvila abych s ní šla do toho klubu, proklínala jsem svoje boty na podpatku, protože mi znesnadňovaly útěk. A hlavně jsem proklínala sebe.
Dohonil mě v mžiku.
„Tak dost! Teď mi došla moje ctěná trpělivost,“ křikl na mě rozčíleně.
To je můj konec, nemám proti němu žádnou šanci. Říkala jsem si.
Náhle se ale zpoza rohu klubu vynořila postava, která běžela naším směrem.
„Dej od ní ty svoje pracky pryč!“ Podle siluety jsem sice nepoznala o koho jsem ale podle hlasu ano. Byl to můj soused, to on mi přiběhnul na pomoc.
„Aha, ty jsi tady s tím frajerem. Tak to si mi měl říct dřív. Mějte se hrdličky,“ řekl a já z jeho hlasu vycítila jistou nervozitu.
„Děkují vám, že jste přišel, nebýt vás tak nevím co se stane,“ děkovala jsem svému zachránci. V tu chvíli mi bylo jedno, že k němu cítím hodně velké antisympatie.
„Neděkuje.“
„Vlastně jak jste věděl, že mě ten bídák obtěžuje?“
„Nevěděl, jen jsem předpokládal. Víte, já viděl jak se s tím mužem bavíte a když jsem viděl jak vás pronásledoval, tak jsem se rozhodl jít se podívat o co se jedná,“ vysvětlil mi.
„Každopádně ještě jednou moc děkuju.“
„Nechcete abych vás doprovodil domů? Máme to přeci oba namířeno stejným směrem,“ nabídl mi a já jen přikývla.
Cestou jsme moc nemluvili. Já byla tak zabrána do svých myšlenek, že jsem si nevšiml, že stojím před svým domečkem.
„Bezpečně jsem vás doprovodil domů, tak že se asi rozloučíme.“
„Nashledanou,“ řekla jsem.
„Ano, naschle v práci… Tedy já se chtěl ještě na něco zeptat. Nevadilo by vám, kdybychom přešli z vy na ty? Pracujeme spolu a tak,“ zeptal se nejistě.
„Dobře, tedy Angelika.“
„Michael.“
„Tak tedy ahoj v práci Michaeli,“ rozloučila jsem se.
„Ahoj.“
Vykročila jsem tedy ke dveřím, když se za mnou zase ozval Michael:
„Angeliko, ještě počkej.“
Já se zastavila.
Přišel ke mně blíž, chytil mě za ruku a… a políbil mě. Nebyla to jen tak obyčejná pusa ale byla pořádně vášnivá. Já se ani moc nebránila.
Když jsme se od sebe odtrhli, konečně jsme se pro dnešek rozloučili. Já jen koukala jak mizí ve tmě. Byla jsem z toho pořádně zmatená.
Chtěla jsem jít konečně dovnitř ale rozmyslela jsem si to. Zašla jsem k malém umělému jezírku, co mám na zahradě a posadila se na břeh a koukala se na hvězdy. Prý je ve hvězdách naše budoucnost. Jaká je ta moje?
Lincey-Teda, moc si mě potěšila, jsem ráda, že mám novou čtenářku. A ty vlasy, co má Ange při večeři jsou z Rose. Bohužel ale donate.
12. díl – Zachránce
„No tak! Nenech se přeci přemlouvat, sedíš doma jako pecka, takhle si života moc neužiješ. Pojď s námi,“ škemrala už asi po sté Vivian. Asi chcete vysvětlení že? No dobře. Když jsem dneska přišla z práce, volala mi Vivian, že se staví na návštěvu společně s Sylvii i Amandou. Souhlasila jsem. Neviděla jsem v tom žádný zádrhel. Říkala jsem si, co se může stát, když mě navštíví mé nejlepší kamarádky? Když asi kolem páté večer dorazily, začala mě Vivian otravovat s tím, abych s nimi zašla do nějakého tanečního klubu. To ještě tak! S ponocováním jsem nadobro skončila.
„Ne, n-e a to dohromady tvoří slovo ne,“ odpověděla jsem ji taktně.
„Dobře, zůstaň si doma a tak to dělej klidně večer co večer. Pak až nakyneš kvůli své neaktivitě do velrybích rozměrů, zavolej mi.“
„Cože? Nejsem velryba a doma nekynu,“ zvolala jsem vítězně.
„To tedy znamená, že s námi vyrážíš to víru velkoměsta?“ zeptala se jen tak nenápadně moje kamarádka.
„Ano, doufám, že jsi spokojená,“ štěkla jsem na ni. Přiznávám, donutila mě kapitulovat. V poslední době se nějak moc rychle vzdávám. Zajímalo by mě, čím je to zapříčiněno.
„Tak to si piš. Sylvie, Amando jde s námi,“ řekla směrem k ostatním kamarádkám. Ty jen seděly na gauči a očividně se dobře bavily tím divadlem. Měla bych za tyhle scénky vybírat vstupné. Lidé by odcházeli spokojení a já bych si přilepšila.
Když jsem se koukla na Sylvii, docela mě překvapilo jak je oblečená. Na svůj vkus měla na sobě docela sexy oblečení, její účes byl až nezvykle prostý. Vás to možná nepřekvapuje, ale mě ano. Znám ji už od pěti let. Tohle určitě zapříčinil ten její John.
„Dobře, kam se jde?“ zeptala jsem se.
„Do Krypty.“
„Fuj, tam ne. Nenávidím ten podnik,“ řekla jsem svůj nesouhlas. Fakt jsem to tam nesnášela. Neviděla jsem rozdíl mezi Kryptou a hřbitovem.
„Tak co Dancer’s club?“
„To zní zajímavě, nikdy jsem tam nebyla.“ Tahle varianta byla mnohem přijatelnější.
„Ehm…Angeliko, ty chceš jít do toho klubu v teplácích?“ prohlížela si mě nejistě Viv. V tu chvíli mi došlo, že jsem se ani nepřevlékla.
„Já zapomněla. Půjdu se nahoru převléct. Dejte mi čtvrt hodiny.“
Chvilku jsem se jen tak přehrabovala v svém šatníku, až jsem natrefila na jednu velice krátkou sukni a o neméně kratší tričko. Oblékla jsem si to a zavzpomínala na staré časy, kdy jsem podobné modely nosívala každý den.
Raději jsem tento sexy modýlek vrátila do skříně a oblékla si džíny a vrstvené tričko. Tedy, ne že bych se za svoje „vnady“ styděla, ale není komu to ukazovat.
Vyrazily jsme s holkami pěšky ke klubu.
Po 20ti minutách
Když jsme dorazily před klub, čekalo mě dosti nepříjemné překvapení.
„Vivino, toto není taneční klub ale stará továrna na papír.“ Opravdu jsme stály před starou továrnou, jedině co tam chybělo byl komín. Ten asi odstřelili aby to nevypadalo tak uboze. Avšak hnusně oprýskané zdi tu byly pořád.
„Předělaná stará továrna,“ poučila mě Sylvie. S tou holkou se fakt něco děje. U ní bych předpokládala, že vezme nohy na ramena.
„Nechte toho dohadování a pojďte radši dovnitř na drink. Zvu vás,“ vložila se do toho Viv. Raději jsem následovala dovnitř svoje kamarádky ale stále jsem si nespokojeně mlela pod vousy.
Usadily jsme se na sedačku a já jsem začala konverzaci na téma „ty barevné zdi jsou příšerné“.
„To je děs. Ty barvy mi přímo svítí do oči. Mohli by mít lepší vkus,“ konstatovala jsem.
Vivian asi v tu chvíli došla trpělivost. Usoudila jsem tak podle jejího výrazu a taky následované reakce.
„Tak dost! Pořád se ti něco nelíbí nebo nezdá. Dělej alespoň, že se trochu bavíš. Jsi už vážně jak stará babka, která remcá na svůj nízký důchod. Ale ona na rozdíl od tebe má na co nadávat.“Viv byla rozpálená do běla a já se divila, že jí ty brýle nespadly. Tedy proč vlastně měla v noci sluneční brýle?
Její reakce mě překvapila, takže jsem byla tak trochu mimo.
„Vždyť já se bavím, jen se mi nelíbí ty barevné zdi,“ hájila jsem se.
Jo bavím se. To nejde vidět jak se bavím?
Nadále jsem se moc debaty neúčastnila, spíše jsem jen tak přikyvovala a ani nevěděla na co.
V jeden okamžik se dveře klubu rozrazily a dovnitř vstoupil můj soused, můj šéf. Vlastně mu říkejte jak chcete.
V celém Krasohlídkově je tolik baru a on si zrovna vybere tento.
On si mě naštěstí vůbec nevšimnul, protože jeho cesty vedly do druhého patra budovy.
„Kdo jde na parket?“ zeptala se Vivian.
„Já!“ odpověděly Sylvie a Amanda téměř jednohlasně. Já slíbila, že se k ním přidám jen si odskočím.
„A kde jsou tady toalety?“
„Druhé patro,“ odpověděla Viv.
Ale ne, druhé patro. To tam určitě potkám Michaela.
Chtěla jsem si to rozmyslet ale příroda byla mocnější než já.
Vyšla jsem neochotně po točitých schodech o patro výš. Moc jsem se tam nerozhlížela ale za ten krátký okamžik jsem si stačila udělat obrázek o tom co se tady provádí. Bylo to pěkné hazardní doupě.
Když jsem si umyla ruce koukla jsem se do zrcadla a začal zpytovat svědomí.
Jde to s tebou z kopce holka. Táhne ti už pomalu na třicet a jsi svobodnější než socha svobody v Americe. Udělej s tím něco a radím ti, aby si to udělala rychle. Jinak skončíš jako nechtěná stará panna. To ty přece nechceš viď?
„Já se asi zbláznil, proč bych jinak mluvila se svým odrazem v zrcadle?“
No jistě zbláznila, to je ta nejhloupější odpověď. Děláš mi jenom ostudu a sobě upřímně taky. I Bridget Johnsonová dopadla líp než ty. Ty teď půjdeš dolů a začneš se konečně bavit nebo si mě nepřej.
„No jo vždyť už jdu.“ Já se fakt musela zbláznit.
Vyšla jsem tedy zpátky do toho hazardního doupěte a rozhodla se jít dolů abych mohla splnit rozkaz svého vnitřního hlasu. Cestu mi ale zatarasil nějaký frajer, který si o sobě asi myslel, že je nesmírně drsný v těch svých maskáčích.
„Teda kotě, ty jsi teda kus. Nechceš abych ti dělal společnost,“ zeptal se drze.
„Tak to jsi uhodl, nechci.“ Ještě před chvíli jsem měla chuť se bavit ale toto individuum mi ji zkazilo.
„Ale no tak, vím, že po mě toužíš. Splním ti tvá nejtajnější přání,“ nedal si pokoj ten chlípník.
„Kdyby si ty byl moje nejtajnější přání, tak bych se už dávno pozvracela a nebo v tom lepším případě bych skočila z mostu,“ ujistila jsem ho nevzrušeně, načež jsem se otočila na podpatku a vyběhla z klubu jako namydlený blesk.
Neuběhla jsem moc velkou vzdálenost a ten úchylák mi byl v patách.
„Dávám ti poslední možnost, buď se mnou půjdeš po dobrém a nebo po zlém.“
„TY mi nebudeš klást žádné podmínky. Kvůli takový týpkum jako jsi ty, mám chuť na celý život uzavřít celibát.“
Byl z mojí reakce trochu v šoku a já nemarnila strčila do něho vší silou a dala se na útěk.
Proklínala jsem Vivian za to že mě dnes přemluvila abych s ní šla do toho klubu, proklínala jsem svoje boty na podpatku, protože mi znesnadňovaly útěk. A hlavně jsem proklínala sebe.
Dohonil mě v mžiku.
„Tak dost! Teď mi došla moje ctěná trpělivost,“ křikl na mě rozčíleně.
To je můj konec, nemám proti němu žádnou šanci. Říkala jsem si.
Náhle se ale zpoza rohu klubu vynořila postava, která běžela naším směrem.
„Dej od ní ty svoje pracky pryč!“ Podle siluety jsem sice nepoznala o koho jsem ale podle hlasu ano. Byl to můj soused, to on mi přiběhnul na pomoc.
„Aha, ty jsi tady s tím frajerem. Tak to si mi měl říct dřív. Mějte se hrdličky,“ řekl a já z jeho hlasu vycítila jistou nervozitu.
„Děkují vám, že jste přišel, nebýt vás tak nevím co se stane,“ děkovala jsem svému zachránci. V tu chvíli mi bylo jedno, že k němu cítím hodně velké antisympatie.
„Neděkuje.“
„Vlastně jak jste věděl, že mě ten bídák obtěžuje?“
„Nevěděl, jen jsem předpokládal. Víte, já viděl jak se s tím mužem bavíte a když jsem viděl jak vás pronásledoval, tak jsem se rozhodl jít se podívat o co se jedná,“ vysvětlil mi.
„Každopádně ještě jednou moc děkuju.“
„Nechcete abych vás doprovodil domů? Máme to přeci oba namířeno stejným směrem,“ nabídl mi a já jen přikývla.
Cestou jsme moc nemluvili. Já byla tak zabrána do svých myšlenek, že jsem si nevšiml, že stojím před svým domečkem.
„Bezpečně jsem vás doprovodil domů, tak že se asi rozloučíme.“
„Nashledanou,“ řekla jsem.
„Ano, naschle v práci… Tedy já se chtěl ještě na něco zeptat. Nevadilo by vám, kdybychom přešli z vy na ty? Pracujeme spolu a tak,“ zeptal se nejistě.
„Dobře, tedy Angelika.“
„Michael.“
„Tak tedy ahoj v práci Michaeli,“ rozloučila jsem se.
„Ahoj.“
Vykročila jsem tedy ke dveřím, když se za mnou zase ozval Michael:
„Angeliko, ještě počkej.“
Já se zastavila.
Přišel ke mně blíž, chytil mě za ruku a… a políbil mě. Nebyla to jen tak obyčejná pusa ale byla pořádně vášnivá. Já se ani moc nebránila.
Když jsme se od sebe odtrhli, konečně jsme se pro dnešek rozloučili. Já jen koukala jak mizí ve tmě. Byla jsem z toho pořádně zmatená.
Chtěla jsem jít konečně dovnitř ale rozmyslela jsem si to. Zašla jsem k malém umělému jezírku, co mám na zahradě a posadila se na břeh a koukala se na hvězdy. Prý je ve hvězdách naše budoucnost. Jaká je ta moje?
- America
- Dieťa
- Príspevky: 175
- Registrovaný: Pon 11 Aug 2008, 02:05
- Bydlisko: Tak různě, ale hlavně doma v Třebíči
Ja som vedela, že ona bude s tým susedom niečo mať 
od katty » Str 20 Aug 2008, 23:41
nevyhodil ju 
ja som vedela ze sa zblizia
no a jej maznela mi je luto
teda snubenca
ja som vedela ze sa zblizia
no a jej maznela mi je luto
teda snubenca Láska je ako príklad z matematiky... počítaš... zmýliš sa... chceš sa opraviť ale už je neskoro... zvoní
○ Deviant ○
○ Deviant ○
-
katty - Starec
- Príspevky: 2814
- Registrovaný: Pon 24 Mar 2008, 23:39
- Bydlisko: Ehm...
- Pohlavie: Simka
od Majo358 » Štv 21 Aug 2008, 01:20
no, teraz som si dočítal diel,a dúfam, že to čo hovoríš sa splní me ten michael nie je extra sympatický takže tak a dosť kvalitný príbeh po všetkých stránkach, jeden z najlepších na fóre
me ten michael nie je extra sympatický takže tak a dosť kvalitný príbeh po všetkých stránkach, jeden z najlepších na fóre - Majo358
- Rodič
- Príspevky: 746
- Registrovaný: Pon 26 Máj 2008, 14:01
- Bydlisko: Evergreen Terrace 742, Springfield
- Pohlavie: Sim
od America » Štv 21 Aug 2008, 14:37
Majo358 píše:no, teraz som si dočítal diel,a dúfam, že to čo hovoríš sa splní
No, já neřekla, co konkrétně mám s Michaelem v plánu. Však se to dozvíš.
*******************
13. díl – Fischerovi
Lilith
Prohlédla jsem se v zrcadle a provedla poslední úpravy zevnějšku. Chtěla jsem vypadat dobře. Byl čtvrtek, takže jsem opět šla do nemocnice. Vy ale jistě víte, proč tam chodím. Dnes tam ale jdu kvůli něčemu velmi závažnému.
Edvard
„Děkují za váš nákup, přijďte zas,“ odpověděl jsem další zákaznici, která navštívila moje papírnictví. Tuto frázi jsem měl doslova napapouškovanou.
Tedy, ne že by mě už práce nebavila, ale není už pro co pracovat. Před dvěma lety jsem odešel do důchodu, trávil jsem hodiny volného času tím, že jsem se bezvýsledně válel na gauči a koukal na pitomé pořady v televizi.
Věděl jsem, že Lilith to trápí a myslím si, že se v hloubě duše za mě styděla. Rozhodl jsem se tedy pro otevření papírnictví. Vím, že to není žádná prestiž, ale lepší než nic.
V poslední době jsem si ale začal uvědomovat jednu podstatnou věc. Lilith si zaslouží někoho daleko lepšího než jsem já, proto jsem požádal o rozvod. Omezuji ji ve všem. Ať už se jedná o obyčejné maličkosti a nebo o vážnější a důležitější věci. Nevěnuji ji ani čas. Dokonce mě ani nezajímá, proč chodí do nemocnice. Bože, jsem ten nejhorší manžel na světě.
No prosím, teď se vám asi jevím jako naprostý slaboch. A víte co? Já jím i jsem! Tak dost! Nesmím alespoň působit jako slaboch. Raději už zavřu podnik a půjdu domů. Tedy domů, spíše do garáže, tam totiž momentálně přespávám. Ne, Lilith mě nevykopla z ložnice, já odešel sám.
Lilith
Věděla jsem co chci udělat, byla jsem si jista tím, že to bude pro dobro všech.
Nemám už sílu na to, abych ostatním lhala. Všechno to co dělám je zbytečné. Neustále se snažím ze sebe dělat to, co nejsem. Kolik času a peněz mě stojí všichni ti kadeřníci, stylisti a v neposlední řadě i plastický chirurg. Ano, přiznávám, že jsem si na svoje padesátiny nechala zpevnit hrudník. Jak bych asi vypadala, kdybych nechala vše na přírodě? Na to raději nebudu ani myslet.
No vidíte, já se tady s vámi zapovídala a ani si nevšimnu, že jsem došla k nemocnici.
Vešla jsem do budovy. Kromě toho, že tam pobíhalo zmateně pár sestřiček a tu a tam se tady mihl nějaký doktor, tak se tady nic zvláštního nedělo. Hlavní budova, kde se operuje, byla naproti, tady byly jen ordinace. Moc lidí se po třetí hodině k doktorům nechystalo, což pro mne bylo jen velké plus. Je mi jasné, že mezi všemi těmi sestřičkami a doktory se proslýchá moje a Thoriusová aférka. A ne jen mezi nimi. Mám na mysli mojí starší dceru.
Byť neochotně ale přeci jen jsem zaklepala na dveře ordinace. Nemusela jsem na nic čekat a vešla dovnitř. Thorius jen a jen zářil. Bez pozdravení se na mě vrhl a políbil mne.
Rychle jsem se od něho odtáhla.
„Copak, děje se snad něco? zeptal se mě zaskočeně můj milenec.
Najednou jsem znejistila, ale přeci si jen dodala trochu odvahy a rozhodla se mu říct, to co chci.
„Nevím, jak začít.“
„Něco tě trápí? Nebylo by lepší se na tu věc posadit?“ staral se Thorius. Já jen přikývla a oba jsme se usadili na luxusní koženou pohovku.
„Víš, než začnu s tím co mám na srdci, tak ti chci položit jednu otázku. Co ke mně upřímně cítíš?“ Vlastně jsem to nechtěla vědět, spíše jsem se snažila oddálit to, co se stejně oddálit nedalo.
„Co je to za otázku? Ty snad pochybuješ o tom, co k tobě cítím?“ znejistil. Fráze jak vystřižená z trapného amerického filmu. Jenomže toto byla realita.
„Nepochybuji o tom, ale vím, že to není láska. Já mám svůj život, svého manžela a dvě dcery. Ty zase máš svojí ženu, syna a dceru. Abych to zkrátila, chci ukončit tento vztah, pro dobro nás všech,“ řekla jsem a tím okamžikem mi spadl ze srdce obrovský tíživý kámen.
„Lilith, to ne…nemůžeš…Proč?“
„Ani pro mne to není lehké, ale vím, že je to správné. Scházela jsem se s tebou, jen pro to, abych si dokázala, že stále nepatřím do starého železa. To stejné platí pro tebe. Nejlepší bude, když se vrátíme ke svému normálnímu životu,“ vysvětlila jsem mu. Nečekala jsem, jestli mi odpoví. Vstala jsem a odešla z ordinace.
Sbohem Thorius Thompsone!! Zvolala jsem si vesele pro sebe. Teď půjdu domů a uvařím večeři. Mám chuť slavit.
Rebeka
„Zítra od vás všech čekám projekty na téma „Moje rodina“ usmála se učitelka občanské výchovy. To se jednoduše řekne, hůř se to už dělá. Raději na to nebudu myslet, stejně jsem všem ukradená. Půjdu domů a tam se budu utápět ve svých depresích.
„Hej, Rebeko počkej na mě přeci,“ volala na mě Nelly, jediná to v této době moje spřízněná duše.
„Vždyť čekám,“ odpověděla jsem nevrle.
„Ehm…pořád si se ještě nerozmyslela?“ zeptala se mě opatrně, když ke mně přiběhla.
„Já nevím, to by nebylo asi správné, na druhou stranu by to mohlo vyřešit ten problém, který nastal,“ řekla jsem nejistě. V té chvíli jsem si nemohla být jistá ničím.
„Nerozhodnost v této věci není na místě,“ poučila mě kamarádka.
„Zavolám ti večer, ještě uvidím, jestli to udělám,“ hlesla jsem rezignovaně.
Naše cesty se pro tento okamžik rozešly. Musely jsme jít domů a každá bydlíme na druhém konci Krasohlídkova.
Nijak jsem domů nespěchala. Procházela jsem se ulicemi i malými uličkami a jen tak přemýšlela o různých věcech.
Domů jsem dorazila až po třetí hodině. Máma touto dobou byla v nemocnici a táta zřejmě zavíral obchod. Nikdo na mně nečekal až na mého pejska Freda.
„Ahoj ty můj hafíku malinkém. Jak ses tady mě beze mě?“ začala jsem šišlat na svého psa. Ten se na mě jen kouknul jako na cvoka. Raději jsem ho vzala na procházku, nechtěla jsem totiž po něm vytírat nemilé překvapení.
Když jsem byla na procházce, přemýšlela jsem o celém mém plánu.
Co bych si tím dokázala?
Rozhodla jsem se to toho risku jít. A proto, když jsem se vrátila domů, vytočila jsem číslo Nelly.
„Nelly Ritchová, přejete si?“ ozval se ze sluchátka hlas mé kamarádky.
„Nedělej, že nevíš, kdo volá.“
„Vy chlípníku jeden, okamžitě zavěste nebo volám policii,“ řekla vesele do sluchátka kamarádka. Nelly a ty její vtípky, to je celá ona.
„Já to teda zavěsím ale ty se nikdy nedozvíš, co jsem ti chtěla říct,“ rozhodla jsem se ji to oplatit stejnou minci.
„Opovaž se a vyklop to, co máš na srdci!“
„Já se tedy rozhodla, že to udělám.“
„Fakt? To jsem nečekala. Každopádně se těším, až k nám dnes přijedeš. Budeš u nás přespávat, že jo?“
„Jasně že budu,“ ujistila jsem ji.
„Takže tě u nás očekávám v pět večer, měj se
Skvělé, teď už jen přemluvit mámu, aby mě k Nelly pustila přespat.
Máma se dnes vrátila nezvykle brzy. Hned jak ně přišla pozdravit, zeptala jsem se ji na to přespání.
„Mami, můžu dnes nocovat u Nelly?“ zeptala jsem se na rovinu. No což, je to pořád lepší, než chodit kolem horké kaše.
„Proč to? Máš přeci vlastní postel tady.“
Rychle nějakou výmluvu, rychle nějakou výmluvu.
„No víš, my cvičíme ve… školním divadle, a proto tam potřebuji být i ráno a Nelly to má blíže ke škole a já nechci brzy vstávat.“ No skvělé! Vymyslím si výmluvu jak myšák Stuart Littel.
„No když jde jen o jediný den…“
„O dva dny. Mami prosím,“ škemrala jsem.
„Dobře, když chceš být slavnou herečkou, já ti v tom nemůžu bránit,“ řekla máma a šibalsky se usmála.
„Můžeš mě tam hodit autem?“ poprosila jsem ještě.
„To nezůstaneš ani na večeři? No dobře, tak si sbal věci ať můžeme vyrazit,“ řekla zklamaně.
Do baťohu jsem si naskládala pár věci a mohla jsem vyrazit na cestu.
Teď už nebylo cesty zpět. Jak se říká, kostky jsou vrženy.
- America
- Dieťa
- Príspevky: 175
- Registrovaný: Pon 11 Aug 2008, 02:05
- Bydlisko: Tak různě, ale hlavně doma v Třebíči
od America » Pia 22 Aug 2008, 00:19
Díky. Vím, že se opakují ale moc mě vaše komentáře těší.
14. díl – Pozvánka
Neustále jsem seděla na zemi a pozorovala hvězdy. Lehla jsem si do trávy, zavřela oči a snažila se zapomenout na všechny svoje starosti.
Starosti? Co mi to slovo má připomenout? Starosti…starosti…Ježíši, já zapomněla uvědomit holky, že odcházím z klubu. Určitě si o mě mají strach.
Nechala jsem romantického koukání na hvězdy a běžela do domu, abych zavolala kamarádkám. Vytočila jsem Vivianino číslo.
„Vivian Norvegová, přejete si? A před tím, než se mi představíte, tak vás upozorňují, že moje jméno si máte zapamatovat, bude zanedlouho slavné,“ řekla zvesela kamarádka. Jasně, že neměla ani tušení, že už v klubu nejsem.
„Vivian, ty trubko jedna, to jsem já Angelika.“
„Co? Ty se teda máš, když mi můžeš volat na telefon a přitom jsi někde poblíž a víš o tom. To je luxus,“ rýpla si.
Tak já si taky rýpnu.
„Všimla si vůbec, že ti nevolám z mobilu ale z pevné linky?“
„Ty si s sebou nosíš po kapsách domácí telefon?“ vyzvídala. Někdy vůbec pochybuji, že Viv je z naší planety.
„NE! Já už odešla a velice mě potěšilo, že vy se o mne tak staráte,“ sykla jsem ironicky. Měla jsem co dělat, abych tím sluchátkem nepraštila o zeď.
„Promiň, já ani holky jsme si toho nevšimly,“ začala se mi do sluchátka lítostivě omlouvat.
„Hlavně, že už to víte, tak si o mě nemusíte dělat starosti.. I když pochybují, že vy nějaké starosti máte,“ stále jsem byla hodně jedovatá.
„Ještě jednou promiň…Hele, proč si vlastně odešla?“ vyzvídala. Nevím co mě to napadlo, ale prostě jsem někomu musela sdělit tu novinku a první kdo mi přišel pod ruku, byla Vivian.
„Tak co mi na to povíš?“ zeptala jsem se, když jsem dokončila svojí historku o sousedu zachránci.
„To je neuvěřitelné!“ Fakt jsem se dočkala duchaplné odpovědi.
„A co mám dělat? Nevím, jestli vůbec mám jít do práce. Nevím, jestli se mu vůbec můžu podívat do očí,“ kvikla jsem zoufale do telefonu.
„Nepanikař, to je první věc, kterou musíš udělat. Do práce zítra jdi, ale dělej, že se nic nestalo. Žádné děkování, už si mu poděkovala.“
„To bude těžké,“ namítla jsem.
„No to dá rozum, že to bude těžké, ale já ti věřím, ty to zvládneš,“ podpořila mě kamarádka..
„Dobře, pokusím se o to,“ ubezpečila jsem ji.
„Tak se mi líbíš. Teď si běž lehnout a pořádně se na zítřek vyspi. V práci dělej to co jsem ti řekla a v ten správný okamžik po něm vystartuj.“
„Počkej Viv, já ho nechci sbalit, už jen protože…Viv? Viv?“
Zavěsila mi. Proč si proboha myslela, že chci sbalit svého šéfa? Na druhou stranu by se to dalo celkem dobře využít. Ale co mě to napadá!
Raději jsem nechala myšlenky myšlenkami a šla si dát sprchu. Pak jsem zalehla do své postele a usnula únavou.
Následující den, ráno
Když jsem se probudila, sedla jsem si na okraj postele a promnula si unavené oči. Stále jsem si říkala, jestli to co se stalo nebyl jen nějaký můj šílený sen. Ale pak jsem si všimla modřiny na mé pravé ruce. To mi musel udělat ten bídák. Muselo se to stát při tom, jak mě dohonil a chytil surově za ruku. Přestala jsem se věnovat modřině a raději se začala připravovat do práce.
Hlavně dělej, že se nic nestalo.
Tato věta mi stále zněla v uších. Soustředila jsem se na to, abych vypadala přirozeně. Nesměla jsem dám Michaelovi signál, že jsem momentálně volná. Sice jsem bez partnera, ale on to vědět nemusí. Vybrala jsem si normální oblečení, žádné krátké sukně ani vyzývavé výstřihy. Vlasy jsem si lehce pročísla hřebenem a mohla vyrazit do práce.
Do práce jsem dorazila s dost nejistými pocity. Naštěstí jsem se za pracovní dobu ani jednou s Michaelem nestřetla. Takže mi nic nebránilo v klidu pracovat. Vše jsem dělala jako obvykle. Od zvedání telefonu…
…přes třídění klientů v kartotéce…
…až po neustále hrbení u počítače a psaní e-mailu na adresy obchodních partnerů. Prostě nic zajímavého.
Už byl konec pracovní doby a já se chystala domů, zbývalo mi dopsat pár věcí. Když najednou sem uslyšela zaklepaní na dveře. Bylo mi jasné, kdy to byl.
„Vstupte,“ řekla jsem zbytečně. Ta osoba se totiž dovnitř zvát ani nemusela.
„Výborně, jsem rád, že jsem vás tu tady zastihl, slečno Fischerová,“ pravil klidně.
Už jsme zase u vykání, co ta změna?
„Přeješ s… tedy, přejete si pane řediteli,“ vykoktala jsem nejistě.
No tak, zachovej kruci chladnou hlavu. Nenech se ničím a hlavně nikým vyvést z míry.
„Až dokončíte svojí práci, stavte se do mé kanceláře,“ řekl krátce a odešel si po svém.
Po dokončení práce jsem sebrala všechnu odvahu a vkročila do kanceláře pravou nohou. Michael seděl u počítače a mě si ani bídák nevšiml. Možná jsem si měla vzít něco krapek vyzývavějšího. On jen nepatrně odtrhl oči od obrazovky a pokynul mi, abych si sedla na židli.
Nejistě jsem se na židli kroutila a čekala až prolomí to ticho.
„Slečno, chtěl bych se vás zeptat, jestli platí ten zítřek?“ začal a já nevěděla o čem mluví.
„Asi nevím na co narážíte,“ odpověděla jsem hloupě.
„Přeci na ten večírek, kdy oficiálně oznámím, převzetí funkce ředitele tohoto podniku. Posílal jsem vám faxem pozvánku.“
„A jistě…ten večírek, jistě že přijdu.“
„Výrobně, jsem rád, že s vámi můžu počítat. Víte, je to dost důležitá akce, budou tam i novináři, takže možná následující den nás vytisknou na předních stránkách novin,“ řekl a dmul se pýchou.
„Ještě nějaké otázky?“ zeptal se.
„Ne nic, já už půjdu a začnu se připravovat na zítřek, musím…ale to je fuk.“ Bože, jak já byla nevozní.
Ve své kanceláři jsem se začala zuřivě prohrabávat ve svých faxech a opravdu jsem tam našla pozvánku na zítřejší večírek. Začínal v sedm večer. Nesmím tam ze sebe udělat blbce.
V šibeničním termínu jsem musela stihnou si koupit šaty, zajít ke kadeřníkovi a nevím co ještě. Musela jsem sáhnout po plánu poslední záchrany. A tím byla Vivian, ta jediná mi může pomoct. Držte mi palce!
14. díl – Pozvánka
Neustále jsem seděla na zemi a pozorovala hvězdy. Lehla jsem si do trávy, zavřela oči a snažila se zapomenout na všechny svoje starosti.
Starosti? Co mi to slovo má připomenout? Starosti…starosti…Ježíši, já zapomněla uvědomit holky, že odcházím z klubu. Určitě si o mě mají strach.
Nechala jsem romantického koukání na hvězdy a běžela do domu, abych zavolala kamarádkám. Vytočila jsem Vivianino číslo.
„Vivian Norvegová, přejete si? A před tím, než se mi představíte, tak vás upozorňují, že moje jméno si máte zapamatovat, bude zanedlouho slavné,“ řekla zvesela kamarádka. Jasně, že neměla ani tušení, že už v klubu nejsem.
„Vivian, ty trubko jedna, to jsem já Angelika.“
„Co? Ty se teda máš, když mi můžeš volat na telefon a přitom jsi někde poblíž a víš o tom. To je luxus,“ rýpla si.
Tak já si taky rýpnu.
„Všimla si vůbec, že ti nevolám z mobilu ale z pevné linky?“
„Ty si s sebou nosíš po kapsách domácí telefon?“ vyzvídala. Někdy vůbec pochybuji, že Viv je z naší planety.
„NE! Já už odešla a velice mě potěšilo, že vy se o mne tak staráte,“ sykla jsem ironicky. Měla jsem co dělat, abych tím sluchátkem nepraštila o zeď.
„Promiň, já ani holky jsme si toho nevšimly,“ začala se mi do sluchátka lítostivě omlouvat.
„Hlavně, že už to víte, tak si o mě nemusíte dělat starosti.. I když pochybují, že vy nějaké starosti máte,“ stále jsem byla hodně jedovatá.
„Ještě jednou promiň…Hele, proč si vlastně odešla?“ vyzvídala. Nevím co mě to napadlo, ale prostě jsem někomu musela sdělit tu novinku a první kdo mi přišel pod ruku, byla Vivian.
„Tak co mi na to povíš?“ zeptala jsem se, když jsem dokončila svojí historku o sousedu zachránci.
„To je neuvěřitelné!“ Fakt jsem se dočkala duchaplné odpovědi.
„A co mám dělat? Nevím, jestli vůbec mám jít do práce. Nevím, jestli se mu vůbec můžu podívat do očí,“ kvikla jsem zoufale do telefonu.
„Nepanikař, to je první věc, kterou musíš udělat. Do práce zítra jdi, ale dělej, že se nic nestalo. Žádné děkování, už si mu poděkovala.“
„To bude těžké,“ namítla jsem.
„No to dá rozum, že to bude těžké, ale já ti věřím, ty to zvládneš,“ podpořila mě kamarádka..
„Dobře, pokusím se o to,“ ubezpečila jsem ji.
„Tak se mi líbíš. Teď si běž lehnout a pořádně se na zítřek vyspi. V práci dělej to co jsem ti řekla a v ten správný okamžik po něm vystartuj.“
„Počkej Viv, já ho nechci sbalit, už jen protože…Viv? Viv?“
Zavěsila mi. Proč si proboha myslela, že chci sbalit svého šéfa? Na druhou stranu by se to dalo celkem dobře využít. Ale co mě to napadá!
Raději jsem nechala myšlenky myšlenkami a šla si dát sprchu. Pak jsem zalehla do své postele a usnula únavou.
Následující den, ráno
Když jsem se probudila, sedla jsem si na okraj postele a promnula si unavené oči. Stále jsem si říkala, jestli to co se stalo nebyl jen nějaký můj šílený sen. Ale pak jsem si všimla modřiny na mé pravé ruce. To mi musel udělat ten bídák. Muselo se to stát při tom, jak mě dohonil a chytil surově za ruku. Přestala jsem se věnovat modřině a raději se začala připravovat do práce.
Hlavně dělej, že se nic nestalo.
Tato věta mi stále zněla v uších. Soustředila jsem se na to, abych vypadala přirozeně. Nesměla jsem dám Michaelovi signál, že jsem momentálně volná. Sice jsem bez partnera, ale on to vědět nemusí. Vybrala jsem si normální oblečení, žádné krátké sukně ani vyzývavé výstřihy. Vlasy jsem si lehce pročísla hřebenem a mohla vyrazit do práce.
Do práce jsem dorazila s dost nejistými pocity. Naštěstí jsem se za pracovní dobu ani jednou s Michaelem nestřetla. Takže mi nic nebránilo v klidu pracovat. Vše jsem dělala jako obvykle. Od zvedání telefonu…
…přes třídění klientů v kartotéce…
…až po neustále hrbení u počítače a psaní e-mailu na adresy obchodních partnerů. Prostě nic zajímavého.
Už byl konec pracovní doby a já se chystala domů, zbývalo mi dopsat pár věcí. Když najednou sem uslyšela zaklepaní na dveře. Bylo mi jasné, kdy to byl.
„Vstupte,“ řekla jsem zbytečně. Ta osoba se totiž dovnitř zvát ani nemusela.
„Výborně, jsem rád, že jsem vás tu tady zastihl, slečno Fischerová,“ pravil klidně.
Už jsme zase u vykání, co ta změna?
„Přeješ s… tedy, přejete si pane řediteli,“ vykoktala jsem nejistě.
No tak, zachovej kruci chladnou hlavu. Nenech se ničím a hlavně nikým vyvést z míry.
„Až dokončíte svojí práci, stavte se do mé kanceláře,“ řekl krátce a odešel si po svém.
Po dokončení práce jsem sebrala všechnu odvahu a vkročila do kanceláře pravou nohou. Michael seděl u počítače a mě si ani bídák nevšiml. Možná jsem si měla vzít něco krapek vyzývavějšího. On jen nepatrně odtrhl oči od obrazovky a pokynul mi, abych si sedla na židli.
Nejistě jsem se na židli kroutila a čekala až prolomí to ticho.
„Slečno, chtěl bych se vás zeptat, jestli platí ten zítřek?“ začal a já nevěděla o čem mluví.
„Asi nevím na co narážíte,“ odpověděla jsem hloupě.
„Přeci na ten večírek, kdy oficiálně oznámím, převzetí funkce ředitele tohoto podniku. Posílal jsem vám faxem pozvánku.“
„A jistě…ten večírek, jistě že přijdu.“
„Výrobně, jsem rád, že s vámi můžu počítat. Víte, je to dost důležitá akce, budou tam i novináři, takže možná následující den nás vytisknou na předních stránkách novin,“ řekl a dmul se pýchou.
„Ještě nějaké otázky?“ zeptal se.
„Ne nic, já už půjdu a začnu se připravovat na zítřek, musím…ale to je fuk.“ Bože, jak já byla nevozní.
Ve své kanceláři jsem se začala zuřivě prohrabávat ve svých faxech a opravdu jsem tam našla pozvánku na zítřejší večírek. Začínal v sedm večer. Nesmím tam ze sebe udělat blbce.
V šibeničním termínu jsem musela stihnou si koupit šaty, zajít ke kadeřníkovi a nevím co ještě. Musela jsem sáhnout po plánu poslední záchrany. A tím byla Vivian, ta jediná mi může pomoct. Držte mi palce!
- America
- Dieťa
- Príspevky: 175
- Registrovaný: Pon 11 Aug 2008, 02:05
- Bydlisko: Tak různě, ale hlavně doma v Třebíči
Kto je on-line
Užívatelia prezerajúci fórum: Žiadny registrovaný užívateľ nie je prítomný a 12 hostia