Za všechno se platí - konec

[America]

Děkují.
Večer tady bude nový díl.

[Dadul]

SUPER!!!!

[America]

3. díl - Konkurz
S Vivian jsem se měla sejít před konkurzem v parku. Měla jsem menší zpoždění, ale když jsem se blížila k Viv, vypadala dost naštvaně.

„Ange, konečně jsi dorazila.Chceš, abych tady zapustila kořeny?“ vystartovala na mě.
„Taky tě zdravím Vivian. Snad jsem se opozdila je o pět minut, ne o celé hodiny.“

„Hm… ale už dost řečí, radši vyrazíme,“ řekla už trošku normálním ale stále podrážděným tonem.
„A kam se vlastně jede?“
„Do reklamní agentury You are star. Znáš snad nějaké jiné místo, kde se v tomhle zapadákově pořádají konkurzy do televize,“ odpověděla nevrle. Tedy, ta měla ale náladu. Kdybych ji neznala, řekla bych, že je stará čtyřicítka v přechodu, která je právě zmítaná hormony jak puberťák. Ale docela jsem ji chápala. Vivian by spíše zapadla do nějakého velkoměsta, například New Yorku. Krasohlídkov ji neposkytoval možnost se pořádně prosadit v té oblasti, ve které chtěla.

Po půlhodině jízdy jsme dorazili na místo. Budova agentury vypadala jako schodiště. Prostě taková ta moderní krabice na krabici se spousty oken. Vůbec se mi nelíbila.

I když jsme přijeli včas, Vivian se tvářila jako kakabus.
„Vivi, co ti je? Jestli se tak budeš tvářit, žádný konkurz nevyhraješ,“ snažila jsem se vyvést ze špatné nálady kamarádku.
„Nic mi není Ange, jen jsem maličko nervózní.“
„Klid, to zvládneš. Jsi přece profík,“ chtěla jsem vnést trochu povzbudivých slov. Od toho jsem tam přece byla.
„Jsi zlato. Nevím, co bych bez tebe dělala.“

Vešli jsme do budovy a nějaké ženy jsme se zeptali, kde se tady pořádá konkurz. Poslala nás do druhého patra. Naštěstí jsme to našli.
Když jsme přišli do recepce, bylo tam docel dost účastnic.

Já a Viv jsme si sedli vedle nějaké snědé černovlásky.
„Jak se cítíš?“ položila jsem ji první hloupou otázku, která mě napadla.
„Já jsem v pohodě. Tohle je běžný konkurz. A jak si sama řekla, zvládnu to,“ řekla s úsměvem na tváři. Tréma z ní opadla a já ji tiše záviděla, protože kdybych byla na jejím místě, tak bych byla nervózní jako na prvním rande.

Najednou se ve dveřích, které vedly do místnosti, kde se pořádal konkurz, objevila nějaká žena. Měla docela přísný výraz.

Přišla blíže a začala se svým proslovem.
„Všechny vás vítám. Jmenuji se Radka a jsem tady od toho, abych vám pomohla. Jsem asistentka pana režiséra,“ řekla pyšně.
„Půjdete se mnou do konkurzní místnosti. Nejlépe v tom pořadí, v jakém jste přišli,“ dopověděla a dámy se mezi sebou začaly dohadovat, která přišla dříve. Ale to už se jedna zrzečka zvedla a odešla společně s asistentkou.


Vivian měla jít jako poslední. Dívky se zdržely u režiséra maximálně deset minut, proto už asi po hodině a půl čekání přišla na řadu moje kamarádka.
„Slečno, teď jste na řadě vy, nemýlím se?“
„Ano, už se nemůžu dočkat,“ řekla s nadšením Vivian.

Už se chystala odejít, ale já ji zastavila.
„A co takhle objetí pro štěstí.“
„No vidíš, na to bych zapomněla,“ odpověděla a objali jsme se navzájem.

A já se jen už dívala, jak mi moje kamarádka zmizela ve dveřích.

Na Vivian jsem čekala hodně dlouho. Byla tam víc jak půl hodiny. Už mě nebavilo sedět na jednom místě, tak jsem se začala po recepci nervózně procházet. Když najednou vyšla Viv ze dveří a tvářila se šťastně.
„Tak jak ti to šlo?“ začala jsem vyzvídat.
„Myslím, že jsem se jim líbila, říkali, že mám talent,“ říkala mi to s velkým nadšením.

Ve dveřích se zase objevila ta asistentka. Přišla k nám blíž, odstrčila Vivian stranou a promluvila na mě.
„Slečno vy jste poslední účastnice. Tak jdeme, ať se nezdržujeme.“
„Promiňte, ale já tady jen přišla podpořit kamarádku,“ snažila jsem se vysvětli situaci.
„Slečno, jestli jste nervózní, to je mi fuk. Tady není žádný holubník,“ řekla stroze a než jsem stačila zereagovt, už mě ta babina táhla neznámo kam. Snažila jsem se bráni, ale ta ženská měla sílu jako býk, i když na to nevypadala. Asi jedla špenát jako Pepek námořník.

Najednou už jsem stála na podiu a před sebou jsem uviděla trojici porotců. Ty jen čekali,co ze mě vypadne.

Nejedno ne mě promluvil chlápek v bíle košili.
„Můžete začít s výstupem. Copak pěkného jste si pro nás připravila?“
„To je asi nějaký omyl, já tady vůbec nemám být,“ snažila jsem se obhájit a doufala, že mě už tady někdo pochopí.

Ten chlápek v košili ale vstal a přišel ke mně blíž.
„Jestli jste nervózní., tak se uklidněte a začněte něco dělat.“
Tohle byla vážně poslední kapka.
„Já snad mluví čínsky. Vy mi nerozumíte? Nejsem žádna účastnice konkurzu. Jen jsem přišla doprovodit kamarádku.“
„Bravo! Takový temperament se cení, můžete jít,“ odpověděl klidně a já na něho koukala jak čerstvě vyvoraná myš, ale radši jsem šla.

Když jsem vyšla ze dveří, Vivian si mě okamžitě odchytila.
„Co jsi tam dělala?“
„Ani sama nevím. Oni si mysleli, že jdu taky na konkurz. Umíš si mě představit jako herečku?“
„Upřímně? Neumím,“ odpověděla mi a já se začala smát.

Sedli jsme si zase na gauč a čekali, až někdo přijde oznámit výsledky.
Nečekali jsme dlouho, když do místnosti vstoupil ten chlápek v bílé košili.

„Milé dámy, dlouho jsme se rozhodovali, všechny jste byly úžasné, ale jen jedná je ta nejlepší,“ řekl a koukl se směrem ke mně a Vivian.
„Máš to v kapse,“ špitla jsem Vivi do ucha.
„Vy slečno, vy jste nám předvedla oslňující výkon,“ řekl a přitom ukazoval na mně.
Všechny ženské na mně hodily vražedný pohled. Já toho ale měla dost.

Vstala jsem.
„Já vám přeci říkala, že na žádný konkurz nejdu. Vy jste to nepochopil?!“
„A vy jste to myslela vážně?“ zeptal se mě ten blbec.
„Jasně, že jsem to myslela vážně. Já vám žádnou herečku dělat nebudu. Je tu plno jiných a lepších než jsem já.“

„Aha tak to budeme muset použít plán B,“ řekl zklamaně a otočil se na Vivian.
„Slečno, vy jste též podala skvělý výkon. Můžeme s vámi počítat?“
„Ale jistě,“ řekla nevzrušeně Vivian.
„Dobře, pojďte se mnou, podepíšeme smlouvu.“


Vivian vstala a odešla s tím protivou. Já zůstala sama.

Když se po chvíli Vivi vrátila, chtěla jsem logicky znát co se dělo.
„Tak ti to vyšlo, budeš slavná herečka,“ řekla jsem nadšeně.
„Hm… to jo.“
„Je ti něco? Co se stalo?“
„ Mě není nic. Jen moje nejlepší kamarádka převzala roli, jinak mi nic není. Děkují za optání,“ řekla ironicky a mně se to dotklo.
„Ale já za nic nemůžu,“ snažila jsem se obhájit.
„To je taky možný.“
„Uklidni se. Radši tě odvezu domů,“ nabídla jsem se.
„Díky, nechci, slečno herečko. Půjdu pěšky,“ řekla naštvaně.

Otočila se na podpatku a odešla.
Skvělý, můj život nemůže být lepší. Máma mi něco tají, pohádám se s kamarádkou, ale jinak mi život běží jako po másle.

[katty]

super diel

[XCHERRYX]

No krásne! Super!

[livia]

chúda angelika pohádať sa s kamarátkou nie je to najlepšie aj ja som to už zažila a nezávidím jej

[America]

Jste zlatí, moc děkují.
4.díl - Mizera od vedle

Stála jsem uprostřed lesa, kolem mě zpívali ptáci, vonělo dřevo a slunce snažilo dostat své paprsky přes koruny stromů, aby osvítilo mýtinu, na které stál malý domek a u domku na lavičce seděl on.

Přistoupila jsem k němu blíž.
„Williame, co tady dělám? Co tady děláš ty?“ zeptala jsem se ho.
„Angeliko, tak tady budeme žít. Daleko od všech problému, tady uprostřed lesů, v malém domku a už nikdy se nebudeš trápit. Slibuji ti to,“ řekl mi můj William a já mu jen skočila do náruče.

„Williame, to myslíš vážně? Už se nikdy nebudu trápit? Ty a já budeme žít spolu?“
„Lásko, udělal bych pro tebe všechno. Neboj se, tady začne náš společný nový život,“ jeho slova zněla tak přesvědčivě. Opatrně mě vzal za bradu a políbil mě, když v tom mi zazvonil budík.

Nech mě ještě chvíli snít. Ale co chvíli, vůbec mě nebuď, já chci ve svém snu zůstat navždy.
V tu ránu mi to došlo. Byl to jen sen. Sen, který se nikdy nemohl splnit..
Ach Angeliko, ty naivko! Žádná chaloupka uprostřed lesa, žádný William. Přestaň snít o tom, co nikdy v životě nemůže být splněno.
Šeptal mi neustále jeden hlas ale ten druhý…
Nikdy se nevzdávej svých snů, můžou se ti splnit.
Tiše. Nejsem žádná naivní holčička. Tohle se nikdy nestane. Ale komu to tady povídám? Sama sobě? Jsem cvok, totální cvok.
Začala jsem zase brečet. Neustále jsem brečela, kvůli každé hlouposti.
Teď nesmíš brečet. Uklidni se. Běž si udělat kafe.

Tak tentokrát jsem svůj vnitřní hlas poslechla. Kafe byla jediná věc, která mě po ránu dostala na nohy.

Přestože bylo pondělí, nemusela jsem do práce, protože šéf byl nemocný, takže jsem měla celý jeden volný den. A jaký jsem měla plán? Dívat se na televizi. Já vím, že to byl celkem hloupý plán, ale ten den jsem nechtěla dělat nic namáhavého. Převlékla jsem se do pohodlného domácího oblečení a s pytlíkem chipsů jsem se uvelebila před televizi.

V televizi zrovna dávali telenovelu. Já se na takové věci obvykle nedívám, ale na jiných kanálech dávali totéž.
„Crr!“ uslyšela jsem zvonek u dveří.
Kdo mě teď může otravovat?
Venku stála paní Maxová, u ní jsem měla pronajatý tento domek.
„Dobrý den paní Maxová, děje se něco? Nějaký problém s nájmem? Tenhle měsíc jsem ho platila,“ chrlila jsem ze sebe.
„S nájmem je všechno v pořádku, přišla jsem kvůli něčemu jinému,“ řekla veselé stařenka.
„A můžu teda vědět důvod vaší návštěvy?“
„Samozřejmě. Jsem tady kvůli vašemu novému sousedovi.“
„Nový soused?“ zeptala jsem se udiveně.

Popošla jsem kousek stranou a koukla jsem se k vedlejšímu domku. A opravdu v něm někdo byl, protože před domem parkovalo auto.
Jsem to ale husa. Ani si nevšimnu, že se kolem mě něco děje. Že se život zastavil mě, neznamená, že se zastavil celému světu.

„Drahoušku, vnímáte mě?“
„C…co? Ano, vnímám vás, jen jsem se na chvilku zamyslela,“ odpověděla jsem.
„Abych to neprodlužovala, rozhodla jsem se toho nového souseda uvítat.“
„Uvítat?“ zeptala jsem se udiveně.
„Jistě. Prostě bychom k němu zašli na takovou menší návštěvu. Je to slušnost,“ řekla. I když se mi nikam nechtělo, rozhodla jsem se, že kývnu. Jen jsem střenku poprosila, aby mi dala chvilku času, abych se upravila a převlékla. Sice bylo domácí oblečení pohodlné, ale ven bych v něm asi nešla.


Přípravy mi zabraly jen chvilku. Hodila jsem na sebe první oblečení, co mi přišlo pod ruku. S líčením a vlasy jsem taky neztrácela čas. Upřímně mi bylo jedno, kdo byl ten nový soused.

Cesta netrvala samozřejmě dlouho. Když jsem došla k domu, čekala na mě paní Maxová společně s nějakou blondýnkou a starým pánem.
„Tak jsme všichni. Půjdu zazvonit,“ řekla paní Maxová.

Ale když se chystala vykročit, ze dveří vyšel muž. Byl vysoké postavy, měl černé vlasy a nemohl být o moc starší než já

Přišel k nám blíž.
„Co tady děláte? Toto je soukromý pozemek. Nestojím tu o žádné podomní prodavače a ani o magory, co kážou slovo boží,“ řekl naštvaně, ale střenku to nerozhodilo a snažila se muž uklidnit.
„My nejsme žádní podomní prodavači ale vaší sousedé a přišli jsme vás přivítat. Takže…“ nestihla to doříct, protože jí ten hulvát skočil do řeči.
„Ale já jsem si žádny uvítací výbor neobjednal, takže račte všichni vypadnout.“
„Synku uklidněte se.“
„Jsi snad moje matka, že mi říkáš co mám dělat, tak koukej odsud vypadnout.“ Tak tohle byla poslední kapka. Do rozhovoru, teda jestli se to tak dalo říkat, jsem se vložila já.

„Co si o sobě myslíte? My jsme vás přišli jen slušně přivítat a vy se chováte jako nějaký primitiv,“ vyjela jsem.
„Hele krasotinko, laskavě se uklidni.“
„Kdo vám dovolil mi tykat?! A vy taky nejste moje matka, abyste mi říkal co mám dělat.“

Nevydržela jsem to a do to sprosťáka jsem ze zlosti strčila. V tu chvíli mi bylo jedno jestli to nějak poškodí naše sousedské vztahy.

„Tak dost, jestli okamžitě všichni neodejdete z mého pozemku, tak zavolá policii.“
„Ale panáček se zlobí, že ho vypeskovala ženská. Vy si myslíte, že tady ještě zůstaneme, po tom co jste nám převedl,“ řekla jsem vítězně.
Všichni jsme raději odešli.

Když jsem byla skoro doma, zazvonil mi mobil.
„Halo?“
„Angeliko, jsem ráda, že tě slyším. Urgentně potřebují tvojí pomoc. Můžeš ke mně teď přijít?“ slyšela jsem z mobilu hlas, který se podobat tomu Sylvinýmu.
„Sylvie? Co se děje? Snad nehoří?“
„Ne ale prosím hned přijď,“ žadonila.
„Dobře hned jsem u tebe.“
Zvláštní co muže chtít. V telefonu zněla docela rozrušeně.

[eva]

Perfektný príbeh. Najskôr mi vadilo, že je to po česky, ale je to tak dobre napísané, že by si to človek ani nevšimol

[emma1]

dalsie super diely som zvedava ako to bude s tym novym susedom.

[America]

Děkuji moc. Vím, že se opakují, ale komentáře pro mě moc znamenají.
5. díl - Sylviina velká šance
K Sylvě jsem se rozhodla jít pěšky. Nebydlela daleko a byl docela pěkný den. Teda pokud nepočítám toho mizeru, který mi ten den celý zkazil. Takové sousedské vztahy jsem naposled viděla ve filmu „Zítra to roztočíme drahoušku“. Teda doufám, že mi ten lump nedá na auto cedulku o prodeji. Ale popravdě, kdo by chtěl tu mojí rachotinu koupit.

Když jsem dorazila před dům mojí kamarádky, Sylva mě už netrpělivě vyhlížela.
„Angeliko, jsem tak ráda, že jsi tady! Jsi moje poslední záchrana.“
„Umíráš? Tak to si měla zavolat pohřebák,“ prohodila jsem jízlivě.
„Haha, moc vtipné. Tohle je vážná situace a žádá vážné činy. Kapišto?“
„Nekapiš, stále nevím co po mně chceš?“
„Pojď radši dovnitř,“ navrhla mi Sylva a já souhlasila.

Sedli jsem si na pohovku a já své kamarádce položila hloupou, leč v ten moment asi nejlogičtější otázku:
„Tak mi už řekni, co máš na srdci?“
„Koukni se na mně! Vidíš ten hrozný sestřih. Potřebuju, aby si mi pomohla. Udělej s tím něco,“ mluvila až skoro hysterický Sylva.V životě jsem ji neviděla trápit se kvůli vzhledu.

„Ty si děláš srandu? A já myslela, že je to něco vážného a ty mě sem pozveš kvůli takové pitomosti. Tak si zajdi ke kadeřnici,“ vyjela jsem na ni.

„Tohle je ale vážná situace. Víš já mám totiž to…ehm… no to… mám rande,“ řekla rázně a já zůstala sedět s otevřenou pusou.
Takže Sylva má rande. Panečku, kdo by to do ní řekl. Sylva, která je odmala zapřisáhlá bojovnice za právo žen, má rande? To není možné.

„Ty máš rande? S kým? A jak k tomu došlo?“ sypala jsem ze sebe jednu otázku za druhou.
Sylva mi začala svůj nový objev popisovat. Nakonec mi z toho vyšlo, že si našla nějakého Johna Shermena, který je úspěšný podnikatel, je vdovec se 3 dětmi. Zkrátka pan ideál.
„Tak co pomůžeš mi?“ žádala kamarádka.
„Jasně, že jo. Tohle úplně mění situaci. Pojď nahoru, tam tě můžu učesat.“

„Jistě, ale moment počkej, přijde posila,“ oznámila mi.
„Jaká posila?“ stihla jsem se zeptat, ale to už u zazvonil zvonek u dveří a tam stála Vivian. Že mě to nenapadlo, kdo jiný se vyzná v tomhle lépe než ona.

Sylva ji šla otevřít a já zůstala sedět sama.
Co mám dělat? S Vivi jsem nepromluvila ani slovo od toho konkurzu. Ale na druhou stranu teď mám příležitost to s ní urovnat.
Sylva něco Vivian šuškala.

„Ahoj,“ pípla jsem, když obě dvě vešly dovnitř.
„Hm…čau,“ řekla docela suše Vivian.
Sylva se do našeho rozhovoru vložila se slovy, že nemá moc času, a že popovídat si můžeme potom. Šly jsme radši nahoru a Sylvu usadily ke kosmetickému stolku. Vivi vytáhla ze své kabelky kosmetický kufřík a tvořila svoje dílo. Já jsem byla celkem zbytečná a tak jsem se prohrabovala ve skříní a vybírala oblečení.

Asi po půl hodině dokončila Vivi své dílo a já musela uznat, že se ji to povedlo.

Já ji zatím vybrala vhodné oblečení. Rande měla v nějaké trošku nóbl restauraci, takže krátká minisukně s upjatým tričkem musely jít stranou. Přesto jsem našla pěkné šaty. Takto vypadala Sylvuš na rande.

Vivian se hned vypařila a já na chvilku zůstala u Sylvy.
„Prosím tě, nevíš kam šla? Nutně s ni potřebuju mluvit.“
„Vivi šla domů. Prý si tam potřebuje ještě něco zařídit,“ odpověděla mi kamarádka a dál se prohlížela v zrcadle. Já jsem se rozloučila a běžela dohonit Vivian.

Naštěstí jsem věděla kudy Viv chodí domů, takže nebyl problém ji dohonit.

„Vivian potřebuju s tebou mluvit,“ řekla jsem udýchaně.
„Myslím, že není o čem mluvit.“
„Tak to se pleteš. Jestli chceš zničit naše dlouholeté kamarádství kvůli nějaké hlouposti, tak prosím já ti bránit nebudu, ale měla by si mě vyslechnout,“ hodila jsem na ní psí pohled.

„No tak dobře, ale mám málo času.“
„Nevadí, obětuj mi půl hodinky ze svého života, ať ti všechno vysvětlím.“

Pozvala jsem ji do malé cukrárny na kafe. Naštěstí souhlasila. Aspoň na tomhle jsme se dohodli.


V cukrárně zrovna bylo málo lidí, což mi naprosto vyhovovalo. Objednala jsem nějakou místní specialitu a posadila jsem se ke stolku u krbu.

„Tak o čem tak důležitém si se mnou chtěla mluvit?“ zeptala se. Při vyslovení slova „důležitém“ zněl její hlas ironicky.
„Však ty víš. Od toho konkurzu jsme nepromluvili ani slovo. Řekni mi, proč si na mě byla naštvaná? Nic jsem ti neudělala.“
„Že nic! Přebrala jsi mi roli.“
„Nevím o tom, že jsem ti nějakou roli přebrala,“ skočila jsem ji do řeči.

„Ale kdybys nebyla moje kamarádka, tak by si mi tu roli přebrala, že jo?“ zeptala se a hodila na mě vražedný pohled.
„No to by si ti režiséři dali. Byl by to jejích životní omyl.“
„Nelži. Vždyť ten chlápek o tobě básnil jako o nějakém super neobjeveném talentu.“

„Ach jo. Asi si budu muset zase zavzpomínat na své dětství a vysvětlit proč bych nebyla za žádnou cenu dobrá herečka. V první třídě jsem začala chodit do divadelního kroužku, protože si moje mamka myslela, že mám talent. Půl roku jsem tam chodila bezvýsledně, ale pak mě obsadili do hlavní role v nějaké pohádce. Byla jsem z toho celá pryč. Nacvičovala jsem si roli důkladně, a když přišla premiéra nemohla jsem ani dospat. Když jsem měla začít hrát, najednou jsem měla obrovské okno. Na nic jsem si nevzpomněla. Byl to strašný trapas. Máma to nevydýchla a vzala mě k psychologovi a ten mi řekl, že mě to natrvalo poznamenalo. A tak moje herecká kariéra ani nezačala, ani neskončila . No proto mám od té doby husí kůží, když mám něco přednášet před lidmi,“ dopověděla jsem svoji příhodu z dětství.

„Takže ty by si mi žádnou roli nevzala,“ koukala na mě nevěřícně Viv.
„Vždyť to říkám.“

„Jsem to ale nána, vždyť jsem mohla pokazit naše celé kamarádství. Promiň.“
„Prominuto, zapomenuto,“ řekla jsem s úsměvem na tváři.
Jeden problém vyřešen, ale ještě další spousta mi jich zbývá. Ach jo.

[/i]

[Dadul]

jako vzdy, parada

[katty]

krasne to je
tesim sa hrozne na suseda

[eva]

Veľmi sympatická je tá Angelika Taký normálny príbeh, páči sa mi to
Len by som vytkla fotky, fotené zhora

[America]

6. díl - Musím zjistit o co jde
Tak tohle je dokonalé. . Říkala jsem si pro sebe a přitom upravovala paruku na hlavě. Proč to dělám? No asi začnu od začátku.

Včera jsem se rozhodla zajít za doktorem Thoriusem Thompsnem a zjistit co je s mojí mámou.
Když jsem přišla do čekárny, musela jsem dlouho čekat, než na mně přišla řada. Asi po hodině mě sestra zavolala do ordinace.
„Dobrý den. Vy jste…“
„Angelika Fischerová. K vám na léčení chodí moje matka, Lilith Fischerová,“ skočila jsem doktorovi do řeči. On se na mě jen nechápavě podíval.

„Jistě, Lil..teda paní Fischerová se u mě léčí,“ odpověděl mi klidně.
„Můžu se zeptat z čeho se léčí? Víte, ona mi nechce nic říct a já jako její dcera na to mám právo.“
„No jistě, ale s tím já vám nepomůžu. Znáte přece něco jako lékařské tajemství.“
„Prosím, je to nutné,“ hodila jsem na doktora pohled ala psí oči.
„Ne, v žádném případě.“

„Já stejně zjistím co je mámě, ať se vám to líbí nebo ne,“ štěkla jsem na něho a práskla dveřmi od ordinace.

No proto mám ten převlek. Hodlám ze sebe udělat špiona. Co myslíte pozná mě máma?

Logicky jsem nemohla jet svým autem, protože by to bylo nápadné. Rozhodla jsem si zavolat taxi.
Taxikář mě dovezl o ulici dál než byla nemocnice.
Moc čilý ruch tam nebyl, což mi vyhovovalo. Schovala jsem se za zídku a čekala až přijde moje „oběť.


Máma byla přesná jako hodinky, to už měla v povaze. Šla klidně a vychutnávala si ještě poslední paprsky podzimního slunce. Vítr si pohrával s jejími nakrátko ostříhanými vlasy.

V tu chvíli nastala pravá příležitost pro mě. Když už byla máme u vchodu nemocnice, na špičkách se sklopenou hlavou jsem šla za ní. Naštěstí si mě ani nevšimla.

Lidé, kteří mně viděli, se na mě dívali jako na cvoka. Bylo mi to ale jedno.
Opatrně jsem vklouzla do čekárny, ale překvapilo mě, že tam nikdo nebyl.

Koukla jsem se na rozpis ordinace, kde bylo napsáno, že ve čtvrtek ordinuje doktor od 8 do 15 hodin.
To je divné, proč si teda mámu zve na prohlídky na 15ou, když v tu dobu končí.

Opatrně jsem vzala za kliku dveří a otevřela je.
Ajaj, další překážka.
„ Slečno co tu děláte?“ zeptala se mě sestřička.
Co já tu dělám? Spíš co vy tady děláte? Už je po pracovní směně.
„Víte, já… já přišla za doktorem a…“
„Umíte číst? Dnes už doktor doordinoval. Přijďte zítra.“
„Ale já teď viděla vcházet jednu ženu sem k vám do ordinace,“ nenechala jsem se jen tak umlčet.
„To je osobní věc pana doktora. A teď odejděte nebo na vás zavolám ochranku.“

Vyšla jsem z ordinace a čekala za rohem až ta protivná sestra opustí své pracoviště. Vyšla po chvíli, takže mi nic nebránilo v pokračování mého plánu.

Vklouzla jsem do místnosti, ze které mě před chvíli vyhodila sestřička a škvírkou ve dveřích jsem nakoukla do ordinace, kde se mi naskytl příšerný pohled.

„Mami!“ vykřikla jsem, než jsem z toho šoku omdlela. Ještě že tam byl ten měkký koberec.


Pokračování příště...

Prosím neukamenujte mě za to, že je to krátký.

[eva]

Je to krátke ale diely sú aj niekoľkokrát za deň, takže je to super