Za všechno se platí - konec

[Majo358]

pekný diel ako vždy a niektoré obrázky nefungujú

[katty]

jej, vecierok
tesim sa, a drzim palce ani nemusim hovorit, aky super ten diel bol

[America]

Ještě jednou díky a mám tu nový díl.
Edit-emma1, vlasy jsou z Raon ale placené
********************
15. díl – Musíš zazářit

Seděl jsme s Vivian u mě na gauči a probíraly, co si mám večer vzít na sebe. Zatím jsem ji vyjmenovala snad celý svůj šatník a ona nebyla s ničím spokojená. Zkusila jsem ještě poslední pokus.
„A co ty červené šaty? Víš takové ty kratší.“
„Ne, ty by taky nešly,“ odbyla mou snahu.

„Tak co si mám tak asi podle tebe vzít? Latexový obleček, nebo tam mám nakráčet v otrhaných džínech?“ vyjela jsem na ni, protože mi už to lezlo krkem.
„Hele, pozvala jsi mě, abych ti pomohla a ne abych tady poslouchala ty tvoje hysterické výjevy. Tento večer bude důležitý a ty MUSÍŠ zazářit. Takže navrhují zajít pro nové šaty,“ řekla mi svůj plán.

Já ale tímto nápadem nebyla dvakrát nadšená.
„Viv, nemám teď čas na to, abych někde běhala po buticích. Nezapomeň, že už je to dneska. A za druhé, nejsem moc při penězích, nemůžu teď utrácet za nějaké pitomé róby, které si stejně vezmu na sebe jen jednou z dlouhou chvíli,“ snažila jsem se Vivian co nejšetrněji sdělit, protože když si něco vezme do hlavy, tak ji je odporovat nadlidský úkol.

„Ty si myslíš, že to nemám promyšlené? Zajedeme do butiku Sally Menterové, tam si určitě vybereš ty správné šaty,“ snažila se mě dál přesvědčit.
„Do butiku Sally Menterové? Neblázní, vždyť je to tam drahé. A k tomu ona se orientuje převážně na svatební věci.“
„Ale jdi ty. Společenské šaty jsou tam taky. A já Sally znám osobně, včera jsem ji volala a ona mi slíbila, že některé šaty by si sis nemusela kupovat, ale že by ti je na ten večer půjčila. Tak co ty na to?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Když to tak říkáš…tak dobře, pojedeme tam.“
„To je super!“ zvolala. Bylo vidět, že je z toho nadšenější než já.

Šly jsme ven a nastoupily do auta.
„Můžeme vyrazit?“ zeptala se kamarádka.
„Můžeme.“

Dorazily jsme před obchodní dům, kde sídlil výše zmiňovaný butik. Tedy, obchodní dům je asi příliš silné slovo, je to spíš je rekonstruovaná budova starého divadla. Ale co, pořád lepší než ty moderní krabice, které hyzdí celé okolí městečka.

Vivian si nemohla odpustit, kdyby mi neukázala zboží ve výlohách. Já z toho nebyla dvakrát nadšena, přeci jen bylo času málo.
„Hele tady je nový nábytek od Simík truhlář… a tady zase mají novou kolekci značkových bot,“ křepčila a přitom mě táhla za ruku, abych to taky viděla. Když jsme stály před výlohou jedné kanceláře, tak jsem to musela razantně ukončit.
„Vivian, všechno je to sice hezké, ale já sem jsem přijela proto, abych si koupila šaty na večer a ne okukovat výlohy.“
„Promiň. Tak pojď do toho butiku,“ řekla zklamně.

Butik byl opravdu uvnitř moc pěkný. Můj pohled hlavně spočinul na trojici figurín, které na sobě měly svatební šaty. Možná bych si dnes sem šla právě za účelem koupi svatebních šatů, nebo bych už byla dávno vdaná. Nesmím na to myslet. Utápět se v melancholii se můžu i později, teď se hlavně musím soustředit na výběr společenské róby.

Vivian ihned přistoupila k prodavači u kasy a energický ho oslovila.
„Dobrý den mladý muži. Jsem Vivian Norvegová, známá majitelky tohoto podniku, jistě vás informovala o tom, že se mám dnes stavit,“ vypravila ze sebe. Prodavače ale moje kamarádka nerozhodila, zachoval chladnou hlavu.
„Jistě že o vás vím, paní Menterová mě se situaci po telefonu obeznámila.“
„Výborně, tak to nám nic nebrání v tom, abychom nehorázně utráceli,“ zavtipkovala.

Přešly jsme tedy ke stojanům na oblečení a začaly se v nich přehrabovat.

Vivian byla rozhodně v hledání úspěšnější než já, a tak jsem asi po pěti minutách skončila ve zkušební kabince s prvními šaty.

Když jsem konečně do šatů dostala, vylezla jsem na světlo boží.
„Upřímně chci slyšet tvůj názor,“ vyzvala jsem kamarádku.
„Pokud nechceš na to večírku vypadat jako cukrová vata, tak by si měla ty šaty co nejrychleji sundat a zkusit si další.“ Věděla jsem, že si hned napoprvé nevyberu ty správné.

Další šaty nebyly o nic lepší. Usuzovala jsem to z kamarádčiny reakce. vivian se totiž začala smát na celé kolo.
„Přijde ti tady něco k smíchu?“
„Ne, to ne. Já jím jen zamávám. Bye, bye šatičky. Vy nebudete ty pravé.“

Další zkouška dopadla o poznání lépe. Šaty, které jsem si zkusila, byly přímo pohádkové.

Moje nadšení ale zkazil prodavač.
„Kdybyste si ty šaty chtěla vzít, musela byste si je koupit.“
Koukla jsem se na cenovku, kde bylo psáno, že bych si musela připravit patnáct tisíc. To jsem si za žádnou cenu nemohla dovolit. Byla jsem zklamaná ale vydat z to takovou astronomickou částku se mi zdálo hloupé.

Zkoušela jsem si další oblečení snad víc než hodinu, žádné nebylo to pravé. Někde byla moc krátká sukně,jindy jsem vypadala jako jeptiška.
Nebylo tedy divů, že už to lezlo krkem nejen mně ale i Vivian. Chudák z toho byla tak unavená, že si sedla na koberec.

Po nekonečně dlouhé době jsem konečně objevila ty pravé. Vypadám v nich dobře, ne?

„Sláva! Konečně se to hledání vyplatilo. A víš co Viv? Já si ty šaty nebudu půjčovat, já si je rovnou koupím,“ oznámila jsem. Stály desetkrát miň než ty moje vysněné. Šla jsem je tedy zaplatit k pokladně.

Pak už se jelo domů. Viv jela se mnou, protože mě musela ještě učesat na večer.
Já se doma převlékla do domácího oblečení a zasedla za kosmetický stolek.
„Angeliko, uvažovala jsem o tom, že bych tě ostříhala na krátko,“ řekla nejistě Viv.
„Proč? Já mám ráda své dlouhé vlasy.“
„Potřebuješ osvěžit svůj sestřih a ony ti zase rychle dorostou,“ snažila se mě dál přesvědčit.
Chvíli jsem uvažovala, ale pak jsem si řekla, že změna je život, a tak jsem dala kamarádce své svolení. Pak už jsem jen sledovala, jak prameny mých dlouhých černých vlasů padají k zemi.

Po půl hodině jsem s velkými obavami otevřela oči. Líbila jsem se sama sobě po dlouhé době.

Světe připrav se, přichází nová Angelika Fischerová.
Byla jsem jistá, že dnes zazářím. Ale to jsem nevěděla, co všechno se za jeden večer může stát.

[eva]

Júj, škoda, že sa ostrihala Ale diel ako vždy dobrý

[katty]

ostrihala sa? to nemala...predhtym bola krajsia
saty ssi vybrala suprove..a samozrejme sa tesim na pokracko

[America]

Nebojte se, možná jí ty vlasy nechám zase dorůst. Krátkých vlasů mám hodně málo a mě se nelíbí, když bude chdit pořád ve stéjném účesu. Ale nic neslibují.
KAždopádně moc děkují za komentíky a na večer tu máte díl, abych vás zas tak moc nenapínala.

[Majo358]

Veľmi pekný a dlhý diel. A môžem sa spýtať, čo je to jeptiška??

[eva]

Tiež by ma tá jeptiška zaujímala
Inač, môžem sa spýtať, že odkiaľ sú záclony, čo si mala v obchode?

[America]

Jeptiška je ta, která slouží v klášteře. Aneba ta, ketá je nevěstou Kristovou.
A ty záclony mám takový dojem, že jsou od s2s trs. Ale jak jinak než donate.

[America]

16. díl – Usmějte se slečno Fischerová

Mám tam jít? Nemám tam jít? Co když se mi stane nějaký trapas? Jak pak budu přede všemi vypadat? Na druhou stranu když tam nepůjdu, zklamu Michaela a to já nechci. Myslel by si o mně, že jsem zbabělé, nedonošené kuře. Uklidni se. Dýchej zhluboka a na každého se umívej, dělej přesně to, co ti radí časopis „Praktická žena“. Ale co když to nezvládnu? Nech toho a uklidni se.
Přesně tak vypadal můj tok myšlenek. Trochu pomatený tok myšlenek, nezdá se vám? Stála jsem u dveří pojišťovny a řešila dilema, jestli si to náhodou nemám rozmyslet. Připadala jsem si jako popelka na bále.

„Budete tu stát ještě dlouho? Já bych totiž rád dovnitř,“ ozval se za mnou nějaký neznámý mužský hlas. Vedle muže se tiskla drobná blondýnka a očividně taky nebyla ráda, že jsem zatarasila vchod.
„Omlouvám se, už jdu dovnitř,“ pípla jsem provinile. Tak a rozhodnutí padlo. A to jen kvůli nějakému naškrobenému panákovi a jeho puťce.

Když jsem vešla dovnitř, nevěřila jsem vlastním očím. Celé první patro budovy bylo kompletně předělané. To všechno stihli za jediný den? Bylo zde podium s řečnickým pultem, krásně nazdobené stoly, barový pult s obsluhou, švédský stůl, který se přímo prohýbal pod horami jídla, na zdech byly pověšeny reproduktory, ze kterých se linula poklidná hudba.


„Vaše jméno prosím,“ ozval se za mnou už podruhé za den cizí hlas, s jediným rozdílem, že tento patřil jinému majiteli.
„Angelika Fischerová,“ oznámila jsem mu. Muž jen začal zuřivě listovat v seznamu hostů.
„Ale jistě, slečna Fischerová, to vy máte dnes přivítat naše hosty. Tak jen směle do toho, tamhle je řečnický pult,“ řekla a zářivě se usmál. Já z toho ale rozhodně nadšená nebyla. Na nějaké řečnění jsem nebyla ani trochu připravená.
Michaeli kde jsi? Zrovna teď potřebují tvou pomoc. Asi si budu muset poradit sama.

„To bude asi nějaký omyl, já nevím o tom, že bych měla proslovem uvítat hosty,“ snažila jsem namítnout nějaký argument.
Tak o tom zase nic nevím já. Mně bylo řečeno, že vy zde musíte pronést uvítací proslov a jestli ho tady nemáte, tak na téhle kartičce je napsáno, co byste měla říct,“ odpověděl kysele, vytáhl z kapsy malý papírek a podal mi ho. Já jsem si ho jen spěšně prohlédla očima.
„Dobře jdu na to,“ řekla jsem si pro sebe. Tedy myslela jsem si, že jsem si to řekla jenom v duchu, totiž ten chlápek mě slyšel.
„Výborně, hosté už čekají,“ řekla snad ještě kyseleji než předtím a pokynul hlavou směrem k pultíku s mikrofonem. Na námitky už bylo příliš pozdě. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila.

V tu chvíli mi bylo jedno, že mám fobií z vystupování před mnoha lidmi, prostě jsem na to zapomněla. Stoupla jsem si k mikrofonu a rozhlédla se po sále. Návštěvníci si sedli ke stolkům a netrpělivě vyčkávali, co ze mne vypadne. Znejistila jsem, protože jsem nikde neviděla Michaela.

„Ehm…Vítám…tedy jako já i podnik… tamto…že…ehm…ví,“ asi nějak takto vypadal můj proslov. Hosté se na mě jen pobaveně dívali a něco si šuškali.

No tak se soustřeď sakra! Je to jen trapný proslov. Pokárala jsem sama sebe ale nic mi to nebylo platné. V následující chvíli ze mě nevyšla ani hláska.
V nečekaný moment do dveří vstoupil Michael. Měl na sobě šedý proužkovaný oblek a kravatu. Věděla jsem, že jestli se před ním nechci ztrapnit, tak bych měla něco udělat. Bylo mi jedno co si všichni ostatní o mě budou myslet, ale být za blbce před ním, se mi ani trochu

Teď nebo nikdy.
„Omlouvám se, něco mi zaskočilo v krku. Takže ještě jednou. Jménem celé společnosti vás zde srdečně všechny vítám. Doufám, že si užijete příjemný večer. Přejí příjemnou zábavu,“ konečně jsem to dokončila. A ani to nebolelo.

Z podia jsem zmizela jak nejrychleji to šlo. Nebylo mi zrovna do zpěvu, ale uvnitř jsem na sebe byla pyšná. Rychle jsem vyhledala obsluhu co roznášela pití a jednu sklenici vody jsem jí „ukradla“. Rychle jsem ji do sebe vlila, aby mi konečně zmizel z úst pocit nepříjemného sucha.

Jenomže málem celý obsah skleničky skončil na obleku mého šéfa, který ke mně přišel, aby se zeptal jestli si s ním nechci zatančit. Já jen souhlasila. No co, přeci jsem mu to nemohla odmítnout.

Tanec to byl zrovna typu tělo na tělo. ale nijak mi to nevadilo.
„Sluší vám to,“ zašeptal mi do ucha. Já zčervenala jako rajče. Doufám, že to nebylo vidět.
„Děkuji,“ zmohla jsem se na ubohoučkou odpověď.

Jenomže co se nestalo. Ucítil jsem totiž, jak se ruce pana ředitele pohybují směrem dolů, až sjely na úroveň mého zadku.
Tak to by teda nešlo.

„Pane řediteli, jistě si uvědomujete, že vaše ruce právě nejsou na tom pravém místě. Hraničí to se sexuálním harašením,“ oznámila jsem mu to s lehkou dávkou ironie.
„A co má být? Je po pracovní době,“ odpověděl mi ledabyle. Mě se to trošku dotklo.
„Přesto bych ale byla ráda, kdybyste svoje ruce vrátil na úroveň pasu. Myslím si, že lidé, kteří si vykají, si musí udržovat jistý odstup.“
„Jak si přejete.“

Dál jsme se jen tak pohupovali v rytmu hudby. Po skončení písničky se Michael omluvil, že se musí na chvíli věnovat novinářům.

Já si zase vzala skleničku vody, protože jsem měla snad větší žízeň, než když jsem pronesla ten proslov.

Pokukovala jsem po podiu, kde v daný moment stál Michael a kolem něho se shlukl dav novinářů.
Po klasických otázkách, které novináři pokládali, přišly na řadu otázky o něco těžšího kalibru. Bylo vidno, že Michael se pěkně zapotil u jejich zodpovídání.

Pak přišly otázky o něco mírnější. Tedy pro něho možná ale pro mne ne.
„Poslední dotaz, pane Lamberte. Chtěl bych se zeptat na jednu mladou dámu, která vás dnes sem doprovodila, Co si o tom máme myslet?“ zeptal se jeden zvědavý žurnalista a ve mne ztuhla krev, protože se většina lidí otočila směrem ke mně.
Snad si to nemyslí o mě? Zeptala jsem se sama sebe. Z mého přílišného nadšení mě ale vyvedla jedna žena, která se kolem mé osoby protáhla.

Žena se postavila vedla Michaela. Byla moc krásná. Já bych určitě vypadala vedle ní jako šmudla.

„Dámy a pánové, dovolují si vám představit svojí přítelkyni Fran Rosewoodovou,“ řekl pyšně.

Dál jsem to nechtěla poslouchat a z večírku jsem utekla jako namydlený blesk.

Nasedla jsem do auta a jela domů. Tohle bylo moc.
Divím se, že jsem se na té kluzké vozovce nenabourala do nějakého stromu, protože jsem jela hodně rychle.
Zaparkovala jsem auto u domu a šla dovnitř.

Nervy, to je to co mi v ten daný okamžik sházelo. Měla jsem chuť něco a nebo spíš někoho nakopnout. Všechno, co jsem dnes udělala bylo zbytečné. Nakupování šatů, změna image…Chtěla jsem se mu líbit a vypadalo to tak. Vždyť se mnou i tančil. A pak se na scéně objevila nějaká Fran.
Sundala jsem ze sebe šaty a vlezla pod teplou sprchu. To mi na malý okamžik uklidnilo mojí mysl.

Převlekla jsem se do pyžama a šla si do kuchyně udělat kafe. V klidu jsem si upíjela horký nápoj a poslouchala jak déšť kape na okno.
„Kap, kap, kap…..“ tento zvuk mě přímo přiváděl k šílenství. Byl tak monotónní.

Už jsem si chystala jít spát, když mi zazvonil telefon. S velkou nechutí jsem ho zvedla.
„Angelika Fischerová, kdo volá?“
„Tady je Michael Lambert, chtěl jsem se zeptat co se vám stalo, že jste se tak rychle z večírku vypařila. Udělalo se vám špatně?“ staral se.
Jo, udělalo se mi špatně. Udělalo se mi špatně z tebe!

Nicméně mi nahrál dobrou výmluvu.
„Ano, bylo mi špatně.“
„Aha, tak to tedy bylo…Přijdete zítra do práce?“
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem mu suše.
„To je dobře, potřebují s vámi zítra nutně mluvit. Takže zítra na shledanou.“
„Sbohem blbče!“ křikla jsem do hluchého sluchátka.

Konečně mi nic nebránilo v tom, abych si šla lehnout. Ještě jsem si vzala aspirin, protože mě šíleně rozbolela hlava. A až pak jsem mohla usnout.

Ráno probíhalo jako obvykle. Umyla jsem se, nasnídala a oblékla do práce. Vyšla jsem ven na práh domů a chtěla jít ke svému autu, jenomže mi cestu zatarasila jedna osoba, která si v klidu vyspávala na mých schodech.

„Proboha, co ty tady děláš?“ Tak tento člověk byl snad ten poslední, kterého bych tady čekala.
......................................................................................
A vy už milí čtenáři hádejte, kdo to spí na schodech.

[Majo358]

ja vôbec neviem a super diel!!!!

[eva]

Konečne som to prečítala a neznášam Michaela!

[katty]

Michael..ty chlapce blby..preco to tej Angelike robis?
No ja si myslim ze na schodoch bude on(Michael) alebo Fran Nejak sa mi to do toho vcucla

[America]

Moc všem děkují za komentáře. Dnes dodám díl. Bude ale bez fotek, páč v té době, co jsem ho psala mi blbla hra. Doufám, že to nevadí a vás čtenáře to neodradí od čtení.

[pumukli]

tak toto je dosť dobré , som si zatial prečítala len tento posledný diel a vážne je to fajn, velmi dobre to píšeš, jediné čo mi vadilo, že tam na tom mieste, kde sa akože ten za tým stolom mal tváriť kyslo, ona bola nervózna atď... a nad hlavami im lietajú plusky..., no tak čo ja viem no ...

ale inak ťažká pohoda a ten michael vyzerá byť dobrý zmrd, akurát mi jedného takého pripomenul, s ktorým som mala nedávno tak trochu dočinenia

a vieš čo, poradím ti skús cheat showHeadlines on/off , teda len tak pre prípad, vypínajú sa ním všetky plusky, mínusky aj bubliny ...ale je to samozrejme na tebe ako chceš