Za všechno se platí - konec

Všetky uzavreté príbehy k The Sims 2 si môžete prečítať ešte raz v tomto archíve.

Moderátor: Sašena

Poslaťod America » Uto 23 Sep 2008, 21:56

Děkují ti Lincey.
Jinak jsem začala pracpvat na té závěrečné části, do konce týdne tu budu. Tedy, měla by být.
America
Dieťa
Dieťa
 
Príspevky: 175
Registrovaný: Pon 11 Aug 2008, 02:05
Bydlisko: Tak různě, ale hlavně doma v Třebíči

Poslaťod America » Ned 05 Okt 2008, 21:33

Tak je tu závěrečný díl. :( Nakonec jsem se rozhodla, že ho rozdělím na několik části. Zde máte tu první.
Závěrečný díl-část 1.
Nemohla jsem dospat rána. V noci jsem se převalovala v posteli a dlouho jsem nemohla zamhouřit oči. A když jsem konečně po nekonečné době usnula, zazvonil budík, který mě probudil. Okamžitě jsem ho vypnula, abych neprobudila Petera, který ještě spal. Potichu jsem se začala vstávat. Když jsem stanula na podlaze bosá, šla jsem k oknu abych zkontrolovala jaké je počasí. Jenom malé odhrnutí závěsu mi postačilo k tomu, abych uviděla, že venku je krásné slunné počasí. Z křesla jsem vzala svůj župan a oblékla jsem ho. Vyšla jsem potichu z ložnice a vydala se do koupelny. V koupelně jsem okamžitě namířila do sprchy abych ze sebe smyla veškerou únavu. Byl to příjemný pocit, když se mi po těle tekly proudy vody, která mě osvěžovala. Po sprše jsem si vyčistila zuby, učesala vlasy a tak podobně. Prostě klasická ranní očista. Když jsem s tím skočila, přesunula jsem se do kuchyně abych připravila snídani. Cestou jsem ale málem nezakopla o psa, který si ještě vesele vyspávala přede dveřmi kuchyně.
„Baku vypadni! Nevíš kde máš místo? A jestli zjistím, že jsi zase něco v kuchyni zničil, tak si mě nepřej,“ sykla jsem směrem na psa. Tedy, nemyslete si, že ho nemám ráda, já ho ráda mám. Jen někdy je to takový trouba. Ale milý trouba.
Bak je čtyřletý německý ovčák. Jednoho dne, když jsem šla do práce, mi ho jedna ženská prostě dala do rukou s tím, že se o něho mám postarat. Samozřejmě že jsem ho odmítala a snažila se jí ho vrátit, ale osud tomu chtěl aby zůstal u nás.
Naštěstí kuchyně byla nedotčená a proto jsem se mohla pustit do přípravy snídaně. Tento den byl výjimečný a proto jsme ho museli my všichni i výjimečně začít. Rozhodla jsem se ukuchtit smažená vajíčka se slaninou a k tomu upéct sýrové toasty. Jako sladkou tečku jsem vybrala lívance s medem. Prostě dnes žádné cereálie přelité mlékem.
Uf, tak zatímco se tady s tím budu patlat, mohla bych vám povyprávět ve stručnosti svůj příběh. Jen nevím, kde začít. Nejlepší by bylo asi vám říct, že od té doby, co jsme se naposled viděli, uplynulo dlouhých osm let. Ano, opravdu osm let.
Nejdřív bych snad mohla rozlousknout záhadu s Amandou a tou prapodivnou sektou. Dokumenty, které Sylvie v onen den získala, jsem odnesla za pomoci Cindy do vyšších sfér policie. Myslela jsem, že to tímhle pro mě končí.Jenže chyba lávky! Z toho vůdce sekty se nakonec vyklubal celostátně hledaný zločinec. Ten neřád nakonec unesl Amandu a požadoval jako výkupné milión. Naštěstí byli policisté připraveni zasáhnout a Amandu zachránili. Mizera skončil za mřížemi a myslím, že si tam ještě nějakou chvíli pobude.
Po této události jsem konečně nastoupila do práce k Adriánovi. Musím přiznat, že jak mi Adriano na začátku tvrdil, že práce nebude žádný med, tak jsem nemyslela, že to bude zas tak hrozné. Ale zde mě opět nachytala moje naivita. V práci jsem zastávala přesčas (přesčasy mi samozřejmě nikdo nezaplatil, jak jsem později zjistila), až jsem se ztrácela v realitě. Ale i na všem stinném je něco světlého.
Jednoho dne jsem jako obvykle v práci zdržela. Musela (a to slovo si dovolím zvýraznit) jsem dokončit projekt pro nějaké finanční partnery šéfa. Byl pátek a tak byla přepracovaná. Jak jsem tak seděla za počítačem, prostě se mi najednou zavřely oči a já usnula. Přitom klávesnici jsem použila jako polštář. Byl to teda pěkně nepohodlný polštář. Ale když je člověk zmořený jako pes, nebude si přeci vybírat, ne? Když jsem si tak vyspávala, zdál se mi zvláštní sen. Stála jsem v nějaké chodbě, která se někam linula do nekonečna. Snažila jsem se odtud dostat ale byla jsem jak přilepená. Najednou mě ale chytily něčí ruce a táhly mě odtud. Většina z toho byl ale jen sen. Ale ty ruce byly reálné. Patřily Adriánovi, který se mě snažil probudit. V tu chvíli by se ve mně nikdo krve nedořezal. Myslela jsem si, že mě Adriano vyhodí. Naštěstí se tomu tak nestalo. Místo toho se mi dokonce omluvil, že mi dává tolik práce a dokonce mě pozval do blízké restaurace na večeři. Tehdy mezi námi přeskočila první jiskra. Další jiskra, tedy v pořadí již druhá, přeskočila na večeři, při které jsem se potkala s Michaelem. Adriano mě tehdy pozval do luxusní restaurace. Na rovinu mi řekl, že se nejedná o rande ale o pracovní schůzku a že se tam setká právě s Michaelem. V tu chvíli jsem byla na rozcestí. Buďto jsem si měla vybrat Michaela a nebo Adriana. V této nelehké chvíli mi pomohl člověk, na kterého bych sázela nejméně. Byla to Michaelova snoubenka Fran. To ona ten večer, kdy se měla konat schůzka, zazvonila u mých dveří a dala mi dokumenty a nelegálních věcech, které Michael prováděl ve svém podniku.To on prováděl různé daňové úniky, ale byly tam i horší věci. Rozhodla jsem se tedy, že tyto důkazy proti němu použijí. Michael samozřejmě zuřil, ale to mu nebylo nic platné. Z večeře odcházel pěkně nerudný. Po tomto mezi mnou a Adriánem přeskočila další jiskra. A pak další a další a další, až jsme spolu začali mít vážný vztah. Byl to krásný měsíc, kdy jsem byla jeho přítelkyni. Chodili jsme na večírky a dokonce jsme jeli na dovolenou do Francie. Jenomže každá pohádka jednou končí a ta moje měla skončit velice brzy. Ale o tom vám povím jindy.
America
Dieťa
Dieťa
 
Príspevky: 175
Registrovaný: Pon 11 Aug 2008, 02:05
Bydlisko: Tak různě, ale hlavně doma v Třebíči

Poslaťod America » Str 22 Okt 2008, 19:30

Za všechno se platí-závěrečný díl(2.část)

Paříž byla nádherná ale nic se nevyrovnalo pohledu z letadla, když jsem opět spatřila svůj rodný Krasohlídkov. Když mě vezl Adriano z letiště domů, řekl mi, že pro mě má ještě jedno překvapení. Tedy, já překvapení mám ráda. Ale v případě Adriana si člověk nemohl být jistý, co má za lubem. No, ale vraťme se zpět k tomu překvapení.
Když už jsme byli s Adriánem skoro před mým domek, podal mi můj přítel šátek, ať si jím prý zavážu oči. Jak řekl, tak jsem i udělala. Když už jsem ucítila, že auto zastavilo, začalo mi tlouct srdce. Ani nevím proč. Většinou mi takhle nereaguje, ale teď to vypadalo skoro tak, jako by něco vědělo dopředu.
„Tak mi aspoň pověz, jestli to bude překvapení příjemné a nebo to bude nějaká šílenost, po které bych mohla dostat infarkt,“ dožadovala jsem se alespoň maličké nápovědy. Ale bylo mi to houby platné. Adriano mi neřekl absolutně nic, jen mě pořád vedl za ruku, abych náhodou neupadla. Konečně jsme stáli na místě.
„Tak jsme zvědavá, co přijde,“ řekla jsme skoro polohlasně.
„Ange, pamatuješ si, jak sis nedávno stěžovala, že mám špatné auto. No řekněme, že jsem o tom přemýšlel. Nedávno se mi naskytla úžasná příležitost ke koupi, kterou jsem nemohl promarnit. Já už dobré auto mám a mám jich dokonce tři (tohle fakt zmiňovat nemusel, sebechvála smrdí), tak jsem se rozhodl, že ho koupím tobě. Takže Angeliko, představují ti TVOJE nové auto!“ Po těchto slovech mi strhnul pásku z očí a přede mnou stálo auto. Jenže to nebylo ledajaké auto. Byl to nádherný, překrásný, ne přímo božský sporťák. Byl celý černý. Jen spodek a část předků byla nabarvená dozlatova. Spousta lidí by na mém místě zareagovala něco v tom smyslu jako:“ Jé, miláčku to jsi nemusel.“ A nebo: Děkují ti, moc tě miluji!“ Jo, jenže mně do smíchu nebylo. Bylo mi spíše do breku. Co se nad tím takhle podivujete? Vám to nedochází? Dobře, dám vám „kvizovou“ otázku. Který z mých snoubenců měl sporťáka stejného, jak jsem výše popsala. Jelikož jsem měla pouze jednoho snoubence, odpověď tedy je… Ano, William. William Parker. Uf, teď už chápu ten pocit sevřeného srdce. Chtělo mě varovat před velkou nepříjemností a já jsem ho neposlechla.
„Nevypadáš zrovna nadšeně. Nebo tenhle výraz mám považovat za nadšený?“ vyptával se Adriano.
„A…Adri…Ne, totiž ano… teda ne… Bože!“ rozčilovala jsem se a ještě k tomu slušně koktala.
„Jsi v pořádku? Není ti něco? Jestli tě znervóznilo to auto, můžu ho odvézt.“ Věděla jsem, že v té chvíli musím nekompromisně jednat. „Možná je to jeden ze způsobu, jak se spojit s Williamem,“ přemýšlela jsem. Nikdy jsem totiž nevěřila tomu, že William zemřel. No, možná tak napůl. Těch důkazu, co mě stále přesvědčovaly, že by snad mohl být naživu. A teď tu stál ještě jeden důkaz. Důkaz gigantózních rozměrů. Soustředila jsem se, protože jsem pochopila, že v ten moment šlo o vše.
„Adriano, kde jsi to auto koupil?“ zeptala jsem se přímo.
„Co prosím? Říkal jsem přeci, že u svého přítele,“ odpověděl mi překvapeně.
„A jak se ten tvůj kamarád jmenoval?“
„Brad Caller. Angeliko, co se děje?“ ptal se zmateně. Já jsem ale tu druhou část věty snažila ignorovat. Brad Caller? Ach jo, všechny naděje pohasli. Blbej Brad Caller, nenávidím ho a to ho ani neznám. Ale počkat! Co když si William jen změnil jméno. Ano, tehdy na té dovolené ten chlápek, co s ním Will mluvil. Říkal něco o nebezpečí, nebo něco v tom smyslu.
Usilovně jsem přemýšlela a pak jsem sáhla do kapsy na své mikině, kde jsem měla peněženku. Vytáhla jsem Willovu fotku a strčila jí před nos Adriánovi.
„Je tohle tvůj přítel?“
Adriano mi vzal fotku z ruky a bedlivě si jí prohlížel.
„Kdyby tenhle chlápek měl černé vlasy, no a oči čistě modré, tak by si byli velice podobní,“ řekl polohlasně. Možná nechtěl, abych to slyšela.
„Ty snad znáš Brada?“ zeptal se velice žárlivým a majestátnickým tónem. Opět sem na jeho položenou otázku odmítla reagovat a chtěla dále pokračovat ve výslechu.
„Kde ten tvůj Brad bydlí?“
„Angeliko, nic ti neřeknu do té doby, než mi povíš o co jde. Proč tě on zrovna tak zajímá?“
„Prosím, je to důležité. Potřebují si ujasnit několik věcí.“
„Bydlí v městě jménem Red river. Má tam otevřený hotel…“ Na chvíli nastalo ticho.
„Děkují, to mi moc pomohlo,“ prolomila jsem klid a už už jsem spěchala domů.
„Angeliko počkej! Zapomněla jsi tady svůj kufr!“ volal za mnou. Já se rychle pro něj vrátila a konečně šla domů. Když za mnou bouchly dveře, opatrně jsem na nich odtáhla závěs a koukla se směrem na příjezdovou cestu. On tam tiše stál jako kamenný sloup. Nehýbal se, jeho výraz byl bez emocí. Dobrých dvacet minut tam postával a pak odešel.
Promiň mi to. Ale jestli máme být oba šťastní, musím si vyřešit pár problému ze své minulosti. Zašeptala jsem, když odcházel.
Ihned po té jsem sedla k počítači a zadala do vyhledávače jednoduché fráze- Brad Caller, město Red river, hotel a nedočkavě zmáčkla tlačítko hledej. Hned mi vyskočilo to, co jsem hledala. Vytiskla jsem si potřebné informace a podívala jsem se na jízdní řád vlaků, které směřovaly do toho města. Rozhodla jsem se na cestu vydat hned ráno. Vlak ojížděl v pět hodin. Zavolala jsem rodičům, že na týden odjíždím a že kdyby se po mě někdo ptal, tak ať řeknou, že jsem jela za příbuznými. Adriánovi jsem se rozhodla nic neříct, už tak z toho musel být pěkně zdrcený.
************************
Ráno jsem nastoupila na vlak a vydala se směrem k nejisté budoucnosti. Jen o jednu věc jsem se modlila. A to abych se setkala s Williamem.
America
Dieťa
Dieťa
 
Príspevky: 175
Registrovaný: Pon 11 Aug 2008, 02:05
Bydlisko: Tak různě, ale hlavně doma v Třebíči

Poslaťod America » Pia 31 Okt 2008, 21:10

Ne, prostě to nejde. Nemůžu za to ale nejde to. Ať se snažím sebevíc, pokračování nemůžu sepsat. :roll: Inspirace pro tento příběh absolutně odešla, asi nejspíš odešla za připravovaným příběhem. :( Ale nemůžu už prostě napsat plnohodnotné pokračování. Velice mě to mrzí. Ale každopádně vám prozradím, jaké plány jsem s příběhem měla.

Takže, Angelika se opravdu měla s Willem setkat. Pomoci různých lestí se k němu dostala a konečně se vyjasnilo vše, co jí vrtalo hlavou. William měl problém, prototže dlužil velké peníze mafii a proto zmyzel ze scény. Čili udělal fingovanou smrt. Když se mu Ange v objevila v hotelu, myslel si, že se k němu vrátí. Ale ona pocítila pocit zklamání a řekla mu, že pro ní už dávno zemřel.
Když se Ange vrátila zpět do Krasohlídkova, rozešla se s Adrianem, protože pochopila, že je pro ní v ten moment důležité, aby zůstala nějakou chvíli sama.
Takhle se měla trápit asi rok, než by potkala Petera Jamese, policistu, který jí zachránil před bandou chuligánu. Peter byl o tři roky starší než Angelika. Za Petera se měla pozdějí provat a mít s ním syna.
**************************************
Tolik ve stručnosti o příběhu. Je to opravdu jen kostra, příběh měl mít ještě různé podkapitoly a další děje.
Nakonec vám ještě jednnou děkují za přízeň a doufám, že jí zachováte v mém připravovaném příběhu.
America
Dieťa
Dieťa
 
Príspevky: 175
Registrovaný: Pon 11 Aug 2008, 02:05
Bydlisko: Tak různě, ale hlavně doma v Třebíči

Predchádzajúci

Späť na TS2 Príbehy

Kto je on-line

Užívatelia prezerajúci fórum: Žiadny registrovaný užívateľ nie je prítomný a 2 hostia