livia-děkují ti
11. díl – Osudová rána
Seděla jsem mlčky v letadle a dívala se z okýnka na mraky. Začaly se mi klížit oči a já pomalu upadala do spánku. Možná bych si i zdřímla, kdyby mně nevyrušil William. Už zase mi pokládal otázku, na kterou se už ptal snad stokrát.
„Těšíš se?“
„Jasně,“ broukla jsem.
„Nezní to moc přesvědčivě.“
„Ale jistě že se těším, jen kdyby si mi tuto otázku nepokládal už po sté za tento den. Zdá se mi to, a nebo jsi trochu mimo?“ zeptala jsem se. Od té doby, co jsme se setkali na letišti, mi připadal William, že není duchem přítomný a vlastně ani neví co mluví.
„Nejsem vůbec mimo,“ štěkl nevrle.
„Tak fajn, promiň, že se starám,“ odpověděla jsem mu uraženě s lehkou ironií v hlase.
„Ne, ty promiň. Máš pravdu, necítím se dnes ve své kůží.“
Zkoumavě si mě prohlížel a já maličko znejistila.
„Co je? Mám snad něco na tváři?“
„Ne, jen…Ty se chceš promenádovat po horách v šortkách a topu?“ ptal se mě až přímo otcovsky.
„Má bejt. Já myslela, že se ti tak líbím. Nevím, kdy naposled si si na moje křivky stěžoval.“
„O to nejde, ale až vystoupíme z letadla, čeká nás ještě sedmi kilometrová túra.“
„Hlavně že ty jsi úplný horal v tom svém vrstveném tričku, džínech a šátku.“
„Alespoň nezmrznu jako někteří,“ rýpl si. Já se ale nedala.
„Vždyť je půlka května a ne ledna. Jak tam asi mám podle tebe zmrznout?“
„Nezapomeň, že jsou to pořád hory. Radši si vytáhni z baťohu bundu,“ poučoval mě.
„To nepůjde, mám ji na dně batohu. To si mě nemohl upozornit dřív? Teď ze mě bude rampouch a bude to tvoje vina,“ pískla jsem. Můj hlas začal být hysterický.
„Uklidni se. Půjčím ti svojí, chceš?“
„No tak jo.“ Nebyla jsem zrovna nadšená z toho, že se budu muset podrobit několikakilometrové túře v bundě větší než já.
Zbytek cesty už jsme moc nemluvili a mě se dokonce podařilo si na chvilku schrupnout.
„Slyšíš? No tak vstávej. Dorazili jsme na místo,“ cloumal se mnou jemně William.
„Co? Kde?...Aha už jsem dorazili,“ hloupě jsem opakovala. Natáhla jsem si na sebe bundu a vyšli jsem z letadla. Už byl večer. Koukla jsem se na hodinky, které mi oznamovaly, že je krátce po šesté hodině večerní.
„No vidíš, přeci jen ta bunda byla dobrý nápad,“ usmál se na mě Will.
„Měl si pravdu.“
„A kdyby to přeci jen nestačilo, jsem tu pořád já,“ řekl šibalsky a sevřel mně v náručí.
„Ale Williame, umačkáš mě k smrti. K čemu ti pak budu?“ zaprotestovala jsem a on mě pustil.
„Dobře, když si pospíšíme, můžeme být tak asi do osmi na místě, půjdeme tady z toho kopce pořád dolů. Vidíš tamto jezírko?“ zeptal se mě a ukázal na horizont,“Tak tam je ta chata.“
„Dobře vyrazíme.“
Když jsme dorazili konečně na místo, byla jsem totálně vyřízená. Párkrát se mi cestou podařilo i spadnout. No nejsem já šikovná?
„Vidíš, a to bylo pořád řečí. Zvládla jsi to a tak ti gratulují,“ usmál se Will. Já mu úsměv oplatila a koukla se na chatku. Zvenčí vypadala velice rozkošně, dokonce tu stálo i auto, takže jsem byla přesvědčená, že William mě na žádné túry už nepřemluví. Tato mi bohatě stačila.
„Jak se ti tady líbí?“ zeptal se mě.
„Líbí. A víc by se mi tady líbilo, kdyby si mi oznámil, že tady funguje tekoucí voda.“
„Nejsme ve středověku, koupelna je nahoře, stejně tak jako ložnice.“
„Skvělé! Já půjdu vybalit věci a osprchují se a pak zapadnu do postele.“
„Neříkej mi, že tě to unavilo. Taková sportovně založená osoba jako ty,“ dobíral si mě.
„Nepohrdnu sportem, ale čeho je moc, toho už je příliš,“ oponovala jsem mu.
„Chápu. Ale stejně jsem tě měl dnes v plánu pozvat na večeři v místní restauraci, jak je ale vidno, ty se nikam nechystáš.“
„Dneska opravdu ne, zítra by to nešlo?“
„Proč ne, jestli ti teda nevadí, že dnes budu vařit já, ale varují tě, vařit neumím,“ upozornil mě.
„Já to nějak přežiju,“ odvětila jsem a políbila ho.
Já se odebrala do ložnice. Ložnice byla útulná ale jediná věc mě tam deptala. Přehoz. Raději jsem přestala zkoumat, jaké nebohé zvíře muselo na tu parádu padnou. Začala jsem vybalovat si věci.
Po vybalení mě konečně čekala vytoužená sprcha. Rozpletla jsem si vlasy a nechala na svoje unavené tělo padat vodu.
Po sprše jsem se převlékla do pohodlného oblečení a šla se podívat, co Will v kuchyni provádí.
„Ty jsi fakt vařil?“ teď jsem si ho mohla dobírat zase já. To byla pomsta za ten sport.
„Hele, hele, moc si nevyskakuj, mohl jsem ti do toho přidat jed.“
„Tak to by si neudělal.“
„A kde bereš tu jistotu?“ zeptal se a já se rozesmála.
To co William připravil se dalo dokonce i jíst.
Pak jsme se odebrali do komnaty odpočinku. Tento večer jsem naposled usínala po boku milované osoby.
Spala jsem klidně do té doby, než mě vzbudil rámus, který vycházel z obývacího pokoje. Vstala jsem a všimla si, že Will už nespí vedle mě.
Asi to byl on, kdo mě vzbudil. Napadlo mě hned. Využila jsem toho, že jsem byla vzhůru a šla se napít vody do kuchyně.
Když jsem procházela kolem obývacího pokoje, uslyšela jsem jak William s někým mluvil. No vážně. Bylo něco kolem třetí ranní a on si klidně s někým vybavuje. Opatrně jsem nakoukla do pokoje a uviděla, že vedle mého přítele sedí na gauči nějaký černovlasý muž.
Schovala jsem se za roh a rozhodla, že si poslechnu, o čem tak zajímavém se baví.
„Dobře, tak to i uděláme. Ale můžu to alespoň povědět ji?“ ptal se William.
„Ne, rád bych ti vyhověl ale pro tuto akci je to moc riskantní. Věz, že jednou ji to budeš moct říct, ale teď tě žádám, pomlč o tom,“ naléhal ten muž.
„Tak jo, když to musí být,“ odvětil nakvašeně Will.
„Věř mi, že tak ji jen ochráníš, kdyby to věděla, možná by šli i po ni.“ V tu chvíli jsem měla sto chutí tam vpadnou a vyzpovídat Williama. Chtěla jsem vědět o jakou akci se jedná a kohože to chce chránit. Cizinec mi ale zhatil plány.
„Tak já už půjdu. Měj se a hlavně se opatruj,“ řekl.
„Dobře, dobře. Tak zatím ahoj,“ rozloučil se Will.
Já se zatím nepozorovatelně proklouzla do pokoje a dělala, že spím a ničem nevím. Za chvíli přišel i William. Políbil mě do vlasů a zalezl taky pod peřinu. Zjednodušeně řečeno, dělal jako že nic.
Ráno jsem si přispala a probudila se až někde kolem desáté. Slyšela jsem z tekoucí vodu ze sprchy a usoudila, že můj přítel se tam zrovna nachází. Oblékla jsem se a odešla do kuchyně připravit snídani.
Vytáhla jsem ze spíže krabici zřejmě prošlých cereálií a zalila je kupodivu čerstvým mlékem. Tedy, předkládala jsem, že bylo čerstvé.
K mé pozdní snídani se připojil i William. Byl klidný, nedal na sobě znát, že ho večer poctil návštěvou nějaký neznámý muž.
„Angeliko, půjdeme do dneska večer tedy do té restaurace?“
„Jasně, proč ne. Myslím, že bych další tvojí večeři nemusela přežít,“ odpověděla jsme mu zvesela. Taky jsem se rozhodla dělat, jako že se nic neděje.
William se šel po snídani podívat na tu dodávku, co parkovala před chatou. Já se zatím pod košatým stromem věnovala józe. Musela jsem vypadat jako blbec. A proč vlastně jako?
Večer se už pomalu blížil a já se poctivě připravovala. Vybrala jsem si ze svého šatníku kytičkované šaty a vlasy jsem si upravila do drdolu. Vzadu na hlavě mi stále povlávaly neposlušné pramínky. Vzdala jsem raději marný boj o dokonalost a nechala je jen tak volně.
„Moc ti to sluší,“ ohodnotil mě Will, když jsem si sedla do auta.
„Hm, dík,“ poděkovala jsem nepřítomně. Měla jsem v plánu ho v té restauraci vyzpovídat. Přeci jste si nemysleli, že nechám tu noční příhodu jen tak bez povšimnutí plavat? Ne, na to jsem až moc zvědavá
***************************************************************************
O tom jak jsme večeřeli vepřové kotlety vám snad vyprávět nemusím. Přejdu rovnou k věci.
„Ehm… Williame můžu se tě na něco zeptat?“ prolomila jsem to ticho.
„Jistě, ale já pro tebe taky otázku.“
„Dobře začni,“ vybídla jsem.
„V poslední době jsem tě hodně zanedbával a to chci teď napravit. Ale zpátky k té otázce. Víš, jsi pro mě ta nejdůležitější osoba, kterou znám a proto vím, proč chci učinit to co chci. Angeliko Fischerová, poctíte mě tím, že se mnou vstoupíte do sňatku manželského?“ Položil mi snad tu nejkrásnější otázku na světě.Vztek byl pryč. Já na chvíli oněměla. Pochopte, byl to přeci jen šok.
„Ano,“ pípla jsem. Vytáhla jsem si ze sametové krabičky prstýnek s diamantem a nasadila jsem si ho na pravý prsteníček.
V tu chvíli jsem byla ten nejšťastnější člověk na planetě. Ten pocit, co mě zaplavil se snad ani nedá popsat, musíte si to prožít sami.
Kvůli těmto faktorům jsem si musela odskočit do umývárny. Opláchla jsem si studenou vodou obličej a koukla se na sebe do zrcadla.
Jsem zasnoubená! Já tomu nemůžu věřit. Z mých pochybnosti mě ale vyvedl prstýnek, který mi krásně zdobil ruku.
Vrátila jsem se ke stolu, kde měl sedět můj snoubenec. Ale můj milovaný nikde nebyl. Stůl, u kterého jsme před chvíli seděli a který byl svědkem toho významného okamžiku, byl prázdný.
„Slečna Fischerová?“ ozval se za mnou hlas recepční.
„Ano, to jsem já.“
„Pan Parker tu pro vás nechal vzkaz, že se prý potřeboval na moment odjet do nějakého jiného podniku kvůli práci, takže na něho máte počkat tady v hale.“
Sedla jsem si tedy na kanape a vyčkávala příchodu svého snoubence.
Z chvilky se stala chvíle, z chvíle hodina a z hodiny další hodina. Chtěla jsem mu zavolat ale by nedostupný. Začala jsem se o něho strachovat.
Najednou se ve dveřích objevila zrzavá číšnice.
„Slečno, můžu na moment?“ zeptala se mě.
„Ale jistě,“ odpověděla jsem a chtěla vstát, jenže zrzka mě zarazila.
„Raději seďte. Nejdřív se zeptám, jestli je toto váš mobilní telefon.“
Koukla jsem se a došlo mi, že jsem si ho musela zapomenou u stolu.
„Ano, je.“
„Dobře. Před chvíli vám volali z policie. Tedy ne že bych odposlouchávala cizí hovory ale ten strážník mi to řekl aniž by se zeptal, kdo zvedl ten telefon.“
„Co se děje? Řekněte mi to!“
„Musím vám oznámit, že váš přítel William Parker měl autohavárii,“ řekla mi.
Vstala jsem a chytla se za hlavu. Celý svět se mi v jednom okamžiku zbořil.
„Nechcete vodu,“ zeptala se mě ještě ta zrzka.
„Ne, ne…já nic nechci.“
Zavolala jsem na policii a zůstala s ní v kontaktu do doby konce vyšetřování. Auto, ve kterém můj snoubenec tu noc jel, se našlo na břehu jezera. Policie tvrdila, že spadlo ze skály a Williame odnesla voda. Podle mě to ale nehoda nebyla. Mám takové tušení, že za tím vším stálo to, o čem tenkrát bavil Will a ten záhadný muž.
Tak skončil příběh mé lásky. To však neznamená, že skončil i ten můj. Budu jim vás nadále provázet. Tedy budete – li chtít.