Ach, snad se nebudete zlobit, když přidám další díl o něco dříve
Sewanewa : Těší mě, že se tolik povedl a tvé přání je až velmi brzy splněno Kapitola ŠestáDcerka se na otce nechápavě dívala a nepromluvila snad dva bloky.
„Máma? Co...Co s tím má společného máma?!“ vykoktala ze sebe nakonec.
„Pamatuješ, co jsem ti říkal ráno? V tom obchodě? Ptal jsem se tě...-„
„Jestli nevím, proč se trápí, co to má, ale společného s tím, že má být nějakým blbým problémem?!“ zvedala hlas, což u ní nebylo vůbec typické.
„Karolíno!“ okřikl ji hrubě otec, „Takhle jsi nikdy nemluvila a já to i nadále nebudu trpět!“
„A já nebudu trpět, co říkáš o mámě!“ rozkřikla se bezhlavě na svého otce. To jediné slovo stačilo k tomu, aby se nedokázala ovládat.
„Kájo, uklidni se! Takhle jsem to přeci nemyslel!“ ovládl se Alex a snažil se mluvit naprosto klidně. Důrazně, však bez emocí, „Problém... Ne, měl jsem říct „Důvod“ mých problémů. Promiň Kájo, hlavně klid, ano?“ snažil se zachránit situaci a soustředit na řízení, avšak dcera vedle něj stále hlasitě vzlykala.
„Jsi v pořádku?“ Karolína jen zavrtěla na souhlas a s hlavou v dlaních pláč pomalu ustával.
Alexandr se mýlil. Byla chyba před dcerkou něco takového říkat. V duchu se zapřísáhl, že se o tomto incidentu už vůbec nezmíní.
Mezitím dojeli k jejich známému, malebnému domečku, kde všechna okna jasně zářila. Karolína se uklidnila a přestala plakat. Táta ji poradil, ať si utře oči, aby máma nepoznala její brekot. Potichu ho uposlechla a promasírovala si tváře a protřela oči.
Když vystoupili z auta, Alex se rozhodl jít přes druhé patro, aby dcerku co nejdříve převlékl z jejího mokrých šatů.
Jakmile však vystoupali dvojřadu dřevěných schodů, mohli spatřit za skleněnými dveřmi babiččinu rozjařenou tvář, jak na se na ně usmívá a vesele mává a za ní schoulenou postavičku vytírající si uslzené oči. Hned v ní oba poznali zoufale vypadající Nancy.
Alexe to zarmoutilo ještě víc, i když v této chvíli neměl proč. Každá maminka by plakala pro své ztracené dítě.
Dveře byly odemčené, ale přeci na ně zaklepal, aby na sebe upozornil.
Nancy trhla hlavou a rozhlédla se. Když je oba viděla, její tvář jakoby dostala balzám mládí a citu. Celá se rozjasnila a oči ji zazářily jako dva krystaly. Rychle otevřela dveře a vrhla se ke Karolínce.
„Beruško!“ vykřikla máma s dalšími slzami v očích, tentokrát radostných, a vzala své štěstí kolem pasu. Horlivě dcerku zlíbala, než se zděšeně odtrhla : „Chudinko, jsi celá promočená! Pojď musíme se o tebe postarat,“ rozhodla rozjařeně a vzala dcerku za studené ručičky.
Za ně je odvedla pod dohledem až ke schodům, kde Káju Nancy vzala do náruče a odnesla do prvního patra. Na Alexandra se ani jedna nepodívala, avšak jen jedna z nich neúmyslně.
Táta se na ně nezávistně díval ode dveří a se zamračením přemýšlel.
„Nedocenění hrdinové jsou ohrané téma už spousty století. Co myslíš Alexi?“ obrátila se na zetě nečekaně Diana.
„Co?“ probudil se ze sítě vlastních myšlenek Alexandr a obrátil se na tchýni s tázavým výrazem.
„Že na pravého hrdinu dnešního dne všichni zapomněli. Tedy aspoň v této chvíli,“ usmála se konejšivě Diana, „Pojď, udělám ti pořádně horké kafe.“
„Děkuji Diano. Něco horkého bych si dal,“ neodporoval Alexandr a sestoupil poslušně se starou dámou do prvního patra.
Na zemi u pohovky byla postavena malá matrace, z níž Alexandr poznával starý pelech z dětství, ve kterém jejich rodina chovala štěňata. Místo malých chlupatých drobečků na ní však spinkal klidně oddechující chlapeček.
Marie postávala se smetáčkem v rohu pokoje a uklízela ze země hromádku popela.
Po pokoji ležela spousta kousků popraskaných balónků a z prvotního nádechu pestré oslavily tu zbyla jen mísa s neposkvrněnými oříšky a brambůrky. Pro Alexe bylo záhadou, že si Karolína na své narozeniny vůbec nevzpomněla. Většinou byla první, kdo jim odpočítával den po dni měsíc před oslavou. Kdyby si to uvědomila, nic z dnešního večera se nemuselo stát.
„Kde jsi ji nakonec našel?“ zajímala se Marie, když si přicházející dvojce všimla. Než ji Alex odpověděl, posadil se s pohledem na vyhaslé kamna, zatímco Diana se od něj odpojila a šla do kuchyně uvařit tu kávu.
„Před tvoji bytovkou. Když se nemohla dostat dovnitř, schovala se před deštěm v prolézačce pod střechu,“ odpověděl nezaujatě.
„Šikulka. A co tak smutně? Karolínka se našla, Nancy byla v sedmém nebi a ani mi ji a chvilku nepůjčila. Dřív než jsem kmotřenku mohla přivítat, odvedla ji do koupelny. Hlavní je že je šťastná. Dlouho jsem ji takhle neviděla,“ usmála se upřímně Maruška a odložila nářadí do skříňky v kuchyni.
„Já jsem samo sebou tak velice rád, že je zpátky. Však jsem si dělal obrovské starosti, když zmizela. Jsem jen... Unavený,“ uhýbavě vstal a šel si odložit kabát, který byl nepříjemně navlhlý.
Ale do obývacího pokoje se vracet nechtěl, dokud neměl důvod. Předstíral tedy zájem o rybičky ve velkém akváriu v chodbě. Prohlížel si něžně plující barevné neonky a koníčky, hašteřící se v čisté mořské vodě, kterou jim tam nechal nedávno přivézt.
Rybičky v ní byly velmi šťastné a vypadaly spokojeně. Hýbaly hubičkami a ploutvičkami, měnily směr plavby a zrychlovaly podle nálady. Probouzely v Alexovi nenahraditelný klid. Potřeboval relaxační činnost a rybky mu dodávaly zvláštní energii a pokoj do neklidné duše.
Z této euforie ho proudil opět Dianin hlas.
„Alexi, máš tu tu kávu!“ rozhlížela se Diana pátrajíc po něm.
„Tady jsem,“ vzpřímil se Alexandr a uvolil zádům.
„Ach! Tady. Dneska všichni mi nepříjemně mizí z obzorů. Už jsem stará, tohle mi dělat nemůžete,“ řekla unaveně žena a vložila mu teplý šálek do dlaní, když ji přišel naproti. Opatrně usrkl a cítil, jak se mu ten horký nápoj rozlévá po celé jeho vlažné skořápce.
Karolína si užívala horké vody a líbezně praskající naducané pěny kolem. Její promočené šaty ležely opodál opřené o sprchový kout a jejímu tělíčku mohly jen zdálky závidět. Děvče se nemohlo nabažit jak teploučké vody, tak ani sladkého kakao, které máma přinesla.
„Mami, to je výborné! Chutná to jako roztavená oříšková Milka!“ snažila se polichotit. Nancy se jen zasmála a řekla : „Drahoušku to by to bylo trochu hustší a chutnalo by to po ořechách. Tohle je obyčejné mléko s dvěmi lžičkami Nestlé a lžičkou cukru. Ale děkuju. Vím že oříšková je tvoje nejoblíbenější,“ usmála se nakonec a pohladila ji po rozpuštěných vláskách.
Karolína se cítila úžasně. Ještě před dvěmi hodinami byla v koncích svých sil i svého optimistického myšlení a v žádném případě ji nenapadlo, že by se mohla tak brzy setkat se svou milovanou maminkou.
Teď tu ovšem seděla na kouscích mořské soli, lemovaná bublající pěnou s horkou čokoládou po ruce. V hlavě ji ovšem tepalo zlostné pomyšlení na svého nálezce, kdykoliv pohlédla na svou spokojenou maminku, která se na ni láskyplně usmívala.
Hrozně ji rozzlobilo to jak ji nazýval problémem a jen jí to připomínalo to, proč utekla. Samozřejmě to asi byla chyba, ale táta byl tak... Nevěděla. Nedokázala si odpovědět, jen věděla, že musí tátovi dokázat naprostou oddanost své mamince, která jen narozdíl od něj s ní každičký den.
„Ale nesmíme to přehnat. Už tak jsem tě tou horkou lázní dost oslabila. Pojď, vylez a půjdeme tě zabalit. Beztak jsi měla už dávno spát,“ řekla po pár minutích máma, která neměla co dělat.
Kája poslušně, avšak neochotně opustila vanu a po těle ji naskákala husí kůže, až zamrazilo.
„Brr, to se najednou ochladilo,“ otřásla se. Nancy se jen zasmála a obalila ji zahřátým ručníkem.
„To je bezvadné,“ ulevila si do ticha dcerka a užívala si jeho hebkosti.
Vyšly pomalu obě ven, namířeno do Kájina pokoje. V obývacím pokoji je skoro nestačili zaregistrovat, ale všechny hlavy se za nimi otočili. Jestli někdo z nich chtěl něco říct, nedostal možnost. Nancy jen zasyčela : „Pšt! Za chvíli vám ji přivedu!“ a zmizela s dcerou ve druhém patře.
„Mami proč tu je vlastně babička a teta Marie a Honzík a všechen ten nepořádek?“ nedocházelo stále Karolíně, když se oblékala do nachystaného pyžamka.
„Tobě to stále nedochází?“ neudržela se máma, „Dneska máš svých 7 let!“
„Tak proto...“ Karolína na nic chviličku nepřítomně civěla a nechala si tu informaci vyždímat v hlavě. Jakoby na ni padl hustý stín. Chyba nebyla na tátově straně, ale na její... Byla zticha a jen maminku potichu objala. Ona však žádným problémem není! A to ji aspoň letmo odůvodnilo vztek ke svému otci.
„No konečně! Už jsem myslela, že ji tam uspáváš a na nás jste dočista zapomněli!“ ulevila si Diana a vstala. Káva byla vypitá a pokoj byl už celý vyčištěný do všech zaneřáděných koutů. Honzíček se ošíval a chrochtal ze spaní a Alexandr rozdýchával oheň ve vyhaslém krbu.
„Po tomto dlouhém večeru... No, myslím, že je čas přistoupit k hlavní zápletce tohoto spletence,“ vyjevila se Marie a vytáhla zpod gauče malou bílou krabičku.
„Doufám, že ti to od tvé drahé kmotry udělá radost. Abych řekla pravdu, pro mě je vždy těžké vybírat dárky, jelikož jsem nerozhodná váha a hlavně si nevím rady co vlastně koupit. A pak si nejsem jistá, jestli to někomu udělá radost a taky jestli...“
„Ehm... Majčule? My taky čekáme,“ zakašlala Nancy a chytala na stropě lelky.
„Promiň, když si pustím pusu na špacír, je z toho politická debata v revolučním roku 1848,“ zahihňala se nervózně a konečně Karolíně předala svůj dar.
Po rozparáděné řeči kmotry Marie přišla na řadu babička s dárkem v zelenavém papíru s květinami všech různých druhů, maminka s hromádkou dárků nachystanou u krbu a táta těkající očima po pokoji, protože se před pohledem své dcery vůbec necítil svůj. Neobjali se, ani pusu si nedali, ale nikdo si toho v té chvíli nijak zvlášť nevšiml. Jen maminka zkoumavě nakrabatila čelo.
„Trilogie Světla Severu? Ach, tetičko! Děkuju! Už jsem neměla co číst. Aspoň ne něco, co už jsem nečetla třikrát. Ještě jednou díky!“ prohlížela si zvesela oslavenkyně svůj první dárek. Pak přišly na řadu zbrusu nové hodinky, pár plyšáků do její sbírky ve skříni, další nové knihy, omalovánky a povlečení, které ji udělalo radost jakžtakž nejmenší. Ze slušnosti to na sobě nedala znát.
Maminka pak vytáhla jahodový koláč místo dortu, který ke své hanbě nestihla nikde sehnat, a společně se do té pochoutky pustili.
Oslava to nakonec byla velmi pěkná. Hudbu sice pustit díky malému Honzíkovi nemohli, ale zahráli si plno slovních i pohybových her, nenáročných na prostor a nakonec si do jedné hodiny povídali, kdy už malou Karolínu máma vyhnala do postele s dalším horkým hrnkem kakaa na dobrou noc. Rozhodla se ji, ještě před tím než upadne do sna, přečíst pohádku na přání, takže návštěvnice měly možnost se ještě pobavit s Alexem, u kterého si všimli celovečerní nečinnosti a zamlklosti.
„Byl jeden domeček, a v tom domečku žil pejsek a kočička, kteří spolu hospodařili...“„Děje se něco Alexi?“ zeptala se Diana na něco, co svrbělo i na jazyku Marušky po jeho levici.
„Ano, také jsem si všimla, že jsi divný,“ neudržela se přidat a rozhodila ustaraně rukama.
„Ano, ale nevím, jestli je dobré to tady vytahovat. Zvlášť, když jsem o tom ještě nemluvil s Nancy,“ odpověděl nečekaně kladně na jejich předpokládané poměry. Ženy se na sebe úzkostlivě podívaly a shodly se, že tím je to uzavřené. Dianu i Marii napadla ta samá myšlenka, ale brzy ji s velkým „Doufám“ zavrhly.
Byl velmi pozdní večer a velmi brzké ráno. Nancy požádala muže, aby babičku i přítelkyni s dítětem rozvezl domů a se zašeptáním do ouška, aby spěchal, se s ním ve vší spokojenosti rozloučila.
Když se Alex dostal zpátky domů, jelikož k hájence i bytovce to bylo autem pár delších minut, nebyl překvapivě ani moc ospalý. Jen jednoduše unavený. Svaly ho svrběly a hlava bolela. Odložil si kabát a došoural se do temného druhého patra. U Karolíny bylo ticho, jistě spala, po tom všem co ji dneska přepadlo a Alex byl velmi stísněný z toho, že si to u té malé tak neohrabaně rozházel. Zavrtěl smutně hlavou a zatáhl za kliku ložnice, kde čekal, že bude žena už spát.
Když otevřel dveře, zaplavila ho však neočekávaná vlna ztlumeného světla. Na ustlané posteli ležela žena, jež ho nejspíš čekala bez jediného zaváhání. za celou tu dobu.
Láskyplně se na něj dívala a usmívala. Vůbec nebyla náruživá. Byla jen ve svém spodním prádle, ale víc než přitažlivost fyzická, v tom byla láska.
„Pozítří odjíždíš a já nechci, aby jsme se za celou tu dobu neužili. Chci být s tebou, jenom s tebou Alexi,“ odříkávala skoro neslyšně a celou dobu z manžela nespustila oči. Nebyla sama. Alexandr se pomalu vysvlékl z najednou tak nepohodlného oblečení do pyžama a lehl si vedle manželky.
„Nancy já s tebou nejdřív potřebuji o něčem důležitém mluvit...“ začal odhodlaně.
„Teď ne Alexi! Nechci o ničem mluvit. Mluvit můžeme kdykoliv, ale teď ne!“ odporovala zamilovaně a dala mu jasně najevo, že to myslí vážně. Přitulila se k němu něžně a položila si hlavu na jeho hrudník.
„Miluju tě Alexi a nechci aby jsme se odcizili. Ukaž mi, že mě ještě pořád taky miluješ!“
„Nancy, bez tebe, by život nedával smysl,“ zamumlal a to bylo poslední. Víc toho rána už nenamluvili...