Vítr naděje
Napísal: Pon 09 Mar 2009, 21:20
Ahoj simí kamarádi Jsem ráda, že jsem se k Vám mohla přidat. Znám spoustu Slováků a jsou to mí dobří internetoví přátelé, tak Vám snad nebude vadit, když se jako Češka k Vaší komunitě přidám.
Na uvítanou bych Vám ráda představila svůj simí příběh, který už píši dlouho. je možné, že jste ho někde na čekých oficiálkách už četli. Budu ho tedy do osmého dílu přidávat dvakrát do týdne a pak jednou do týdne, až to doženu. Přeji krásné počtení
Kapitola První
„Áááá!!“
Výkřik byl tak upřímný, že se Nancy zastavilo vyděšením srdce a po zádech ji přeběhl neřízený mráz. Zrovna stlala postel v dětském pokoji, když uslyšela hlas své malé Karolínky. Zapotácela se, ale k oknu přeci jenom přiběhla bez úhony a s těžkým dechem a knedlíkem v krku otevřela, aby lépe viděla.
„Co se děje?!“ vyjekla poděšeně, ale strach brzy vystřídal vztek. Na zahradě se na měkoučké a zelenavé trávě zrovna skotačila Karolína s otcem a opět pronikavě zaječela. Otáčela se kolem tátovi osy, který se ve střídavé radosti a děsu své dcery přímo vyžíval.
„Chcete mi přivést infarkt? Ihned toho nechte,“ zakřičela ještě teď roztřesená Nancy, ale na odpověď čekala marně. Ti dva si ji vůbec nevšímali. Zakroutila odevzdaně hlavou a raději zalezla. Vrátila se k uklízení dceřina pokoje. Nesnášela práci, která nebyla přivedena k dokonalosti. Dlouho se rozhlížela kolem sebe, ale místnost byla bez chybičky. Stejně si ale ještě opatrně sedla na měkkou matraci a načechrala růžový polštář, jež byl upraven snad třikrát.
Pokojíček brzy vypadal jako z cukru a už v něm opravdu nebylo co dodělávat, ale jakou každou jinou ženu v domácnosti to pro Nancy nebyl konec práce. Sešlapala do přízemí a ještě z bušením srdce se pustila do dosud nepřipravené snídaně.
„Dáme si chvíli přestávku, souhlasíš?“ oddechoval zhluboka Alex a ruce si opřel o kolena.
„Tati ještě!! Než na mě zase budeš mít čas, budu moc velká,“ škemrala holčička a třela dlaničkama o sebe.
„Ruce mám jako z olova Karolínko a slyšela jsi maminku. Určitě už nás čeká s jídlem,“ vymlouval se Alex a napřímil se do svého mohutného vzezření, takže holčička přestala přemlouvat a pustila se s ním přes most k hlavnímu vchodu.
„Maminko to je ale dobrota!“ pochvalovala si Karolína a cpala do sebe kousky crosaintu větší, než mohla pořádně rozkousat.
„Beruško přestaň tak hltat a užívej každého sousta. Až nastoupíš do školy, tak se ti budou ostatní akorát smát, že neumíš pořádně jíst. Slušněji a pomaleji než ty jí už i Honzík od kmotry Marie,“ zlobila se maminka, které pečivo vůbec neubývalo.
„Zlato nech ji chudinku,“ přimlouval se z laskavostí otec a vzal láskyplně Nančinu ruku do své pevné dlaně. Ale dcera beztak neposlouchala a jedla, jako kdyby jí měl tu porci někdo vzít.
„Ty ji stále jenom chráníš a rozmazluješ. To kárání necháváš zásadně na mě,“ stěžovala si Nancy, z principu. Potom se však zeširoka usmála a pohladila dcerku po vláskách.
„A jak se vlastně Marie s tím drobečkem má?“ změnil téma Alex.
„Stále stejně unaveně. Neví co dřív. Samoživitelka to nemá lehké a ještě když k tomu pracuje na dráhách, kde má noční služby. Chudák Honzík svou mámu skoro nezná,“ povzdechla si smutně Nancy.
„Kdy že si to vlastně zavařila? Nikdy jsem se nezeptal.“
„Před dvěmi lety. Ten rok co tu byl naposledy můj bratr Sebastian. Seznámila se s někým ve vlaku. Kontrolovala lístky, když zjistila, že onen muž jede ve špatném vlaku. Nevyznal se tu a tak ho vyprovodila do sousedního spoje. Pár těch pronesených vět jim stačily zahrnout číslo, adresu a pár dní na to už i mimino. Samozřejmě ani jeden z nich netušil, že se jim něco takového podařilo a než to tomu milenci zapomněla říct, že si u ní něco zapomněl, zmizel. Docela a beze slova. Ale mě se to odvážila říct až 5 měsíců na to a měla proč. Tehdy jsem ji pořádně vyždímala, hlavně díky tomu, že aby se mi vyhnula, prostě zbaběle utekla k máme do Budapeště a mě tu v nevědomosti nechala trčet, abych si o svou nejlepší přítelkyni mohla dělat akorát starosti.“
Nancy byla rozená vypravěčka a při tomhle příběhu ji vždy zbělely klouby. Kdyby toho neřáda dostala pod ruku, asi by se neovládla a na místě ho zadupala do země.“
Manžel po vyprávění nezvykle mlčel a hleděl si svého teplého crosaintu. Holčička je vůbec neposlouchala a když dohltala svou porci, brzy ji to na židličce přestalo bavit, houpat nohama jen sem a tam a vyběhla do pokoje.
Byla slunečná neděle v srpnu a Karolína měla zrovna před narozeninami, kdy ji mělo být 7 let a po konci tohoto měsíce se měla vydat poprvé do školních lavic.
Nikdy to rodičům neřekla, ale moc se toho bála. Byla plná energie a moc ráda se dovídala něco nového a zvědavost u ní neznala mezí, avšak přes tu nepravděpodobnost ve spojení s jejím hlasitým chováním, byla velmi introvertní dívkou co se týkalo jejích vrstevníků. Nejšťastnější byla se svými rodiči Nancy a Alexem, s babičkou Dianou nebo se svou kmotřičkou Marií, která ji často hlídala, a jejím malým synkem Honzíkem. Samota ji nevadila, když mohla být zavřená ve svém pokoji a psát si své dětské deníčky, protože číst a psát se naučila už v 5letech. Máma se pro ni totiž vzdala veškerého volného času.
Co se týkalo Karolínina jediného strýce Sebastiana, toho vůbec neznala. Naposledy ho viděla v 5 letech a od té doby se u nich ve městě neobjevil, i přes to, že se svou sestrou, Karolíninou maminkou, Nancy vyrůstal v blízkém vztahu. Jeho láskou byli koně a to už nikdo nemohl změnit, ani jeho malá neteř nebo ovdověná maminka, babička Diana, na samotě u lesa.
„Milý Petříku, jak já to zvládnu?“ žádala o radu svého medvídka, prvního medvídka, kterého dostala, ještě od rodičů v porodnici a o kterého se opírala své první dny života.
„Víš kolik tam bude dětí? Bojím se i na hřiště a co teprve tam. Tam těm ostatním děckám nebudu moc nikam utéct a maminka bude hrozně daleko!“ Pevně měkkoučkého medvídka přitiskla k sobě a zabořila do něj obličej.
Skoro se rozplakala, když se ozval hluboký hlas jejího otce. Vyskočila na nohy, Petříka položila k posteli a vyběhla z pokojíčku za volajícím tatínkem.
„Chceš se se mnou podívat do města? Vzal bych tě i na francouzské palačinky nebo dobrý pudink a cestou by jsme se mohli stavit na Hrázek a zkusit, jestli ti máma dobře ušila kalhoty,“ lákal s šibalským výrazem Alex dcerku a škubal přitom obočím, jak to dobře uměl a jak to dcera milovala. Nancy stála kousek opodál a s rukama pověšenýma o sebe a s úsměvem poslouchala.
„Opovažte se mi přijít s dírou. Slíbili jste mi, že dnes mám celý den pro malování v ateliéru, tak ať se ze mě dnes nestane švadlenka,“ smála se Nancy. Alex na ní povzbudivě mrkl a stáhl ji k sobě. Dcerka se jen nechápavě dívala na jejich prazvláštní chování, které u nich vídala tak často a trošičku se jí z toho dělalo špatně. V těch chvílích ji popadala žárlivost, jelikož nebyla středem pozornosti a to ji někdy u rodičů dráždilo.
„A hlavně se opatrujte! Co já bych si bez vás počala. Můj život by nedával smysl!“ pronesla máma, když se od tatínka odlepila.
„Ale vždyť ty se tak často na nás zlobíš,“ posteskla si Karolína sklopila oči, jako kdyby jí nevěřila.
„Co tě to napadá! Ty s tatínkem jste můj život a že jsem na vás někdy nazlobená, to patří k mé životní roli,“ zasmála se a vzala dcerušku s něhou do náruče. To už byla Karolína konečně spokojená.
Na uvítanou bych Vám ráda představila svůj simí příběh, který už píši dlouho. je možné, že jste ho někde na čekých oficiálkách už četli. Budu ho tedy do osmého dílu přidávat dvakrát do týdne a pak jednou do týdne, až to doženu. Přeji krásné počtení
Kapitola První
„Áááá!!“
Výkřik byl tak upřímný, že se Nancy zastavilo vyděšením srdce a po zádech ji přeběhl neřízený mráz. Zrovna stlala postel v dětském pokoji, když uslyšela hlas své malé Karolínky. Zapotácela se, ale k oknu přeci jenom přiběhla bez úhony a s těžkým dechem a knedlíkem v krku otevřela, aby lépe viděla.
„Co se děje?!“ vyjekla poděšeně, ale strach brzy vystřídal vztek. Na zahradě se na měkoučké a zelenavé trávě zrovna skotačila Karolína s otcem a opět pronikavě zaječela. Otáčela se kolem tátovi osy, který se ve střídavé radosti a děsu své dcery přímo vyžíval.
„Chcete mi přivést infarkt? Ihned toho nechte,“ zakřičela ještě teď roztřesená Nancy, ale na odpověď čekala marně. Ti dva si ji vůbec nevšímali. Zakroutila odevzdaně hlavou a raději zalezla. Vrátila se k uklízení dceřina pokoje. Nesnášela práci, která nebyla přivedena k dokonalosti. Dlouho se rozhlížela kolem sebe, ale místnost byla bez chybičky. Stejně si ale ještě opatrně sedla na měkkou matraci a načechrala růžový polštář, jež byl upraven snad třikrát.
Pokojíček brzy vypadal jako z cukru a už v něm opravdu nebylo co dodělávat, ale jakou každou jinou ženu v domácnosti to pro Nancy nebyl konec práce. Sešlapala do přízemí a ještě z bušením srdce se pustila do dosud nepřipravené snídaně.
„Dáme si chvíli přestávku, souhlasíš?“ oddechoval zhluboka Alex a ruce si opřel o kolena.
„Tati ještě!! Než na mě zase budeš mít čas, budu moc velká,“ škemrala holčička a třela dlaničkama o sebe.
„Ruce mám jako z olova Karolínko a slyšela jsi maminku. Určitě už nás čeká s jídlem,“ vymlouval se Alex a napřímil se do svého mohutného vzezření, takže holčička přestala přemlouvat a pustila se s ním přes most k hlavnímu vchodu.
„Maminko to je ale dobrota!“ pochvalovala si Karolína a cpala do sebe kousky crosaintu větší, než mohla pořádně rozkousat.
„Beruško přestaň tak hltat a užívej každého sousta. Až nastoupíš do školy, tak se ti budou ostatní akorát smát, že neumíš pořádně jíst. Slušněji a pomaleji než ty jí už i Honzík od kmotry Marie,“ zlobila se maminka, které pečivo vůbec neubývalo.
„Zlato nech ji chudinku,“ přimlouval se z laskavostí otec a vzal láskyplně Nančinu ruku do své pevné dlaně. Ale dcera beztak neposlouchala a jedla, jako kdyby jí měl tu porci někdo vzít.
„Ty ji stále jenom chráníš a rozmazluješ. To kárání necháváš zásadně na mě,“ stěžovala si Nancy, z principu. Potom se však zeširoka usmála a pohladila dcerku po vláskách.
„A jak se vlastně Marie s tím drobečkem má?“ změnil téma Alex.
„Stále stejně unaveně. Neví co dřív. Samoživitelka to nemá lehké a ještě když k tomu pracuje na dráhách, kde má noční služby. Chudák Honzík svou mámu skoro nezná,“ povzdechla si smutně Nancy.
„Kdy že si to vlastně zavařila? Nikdy jsem se nezeptal.“
„Před dvěmi lety. Ten rok co tu byl naposledy můj bratr Sebastian. Seznámila se s někým ve vlaku. Kontrolovala lístky, když zjistila, že onen muž jede ve špatném vlaku. Nevyznal se tu a tak ho vyprovodila do sousedního spoje. Pár těch pronesených vět jim stačily zahrnout číslo, adresu a pár dní na to už i mimino. Samozřejmě ani jeden z nich netušil, že se jim něco takového podařilo a než to tomu milenci zapomněla říct, že si u ní něco zapomněl, zmizel. Docela a beze slova. Ale mě se to odvážila říct až 5 měsíců na to a měla proč. Tehdy jsem ji pořádně vyždímala, hlavně díky tomu, že aby se mi vyhnula, prostě zbaběle utekla k máme do Budapeště a mě tu v nevědomosti nechala trčet, abych si o svou nejlepší přítelkyni mohla dělat akorát starosti.“
Nancy byla rozená vypravěčka a při tomhle příběhu ji vždy zbělely klouby. Kdyby toho neřáda dostala pod ruku, asi by se neovládla a na místě ho zadupala do země.“
Manžel po vyprávění nezvykle mlčel a hleděl si svého teplého crosaintu. Holčička je vůbec neposlouchala a když dohltala svou porci, brzy ji to na židličce přestalo bavit, houpat nohama jen sem a tam a vyběhla do pokoje.
Byla slunečná neděle v srpnu a Karolína měla zrovna před narozeninami, kdy ji mělo být 7 let a po konci tohoto měsíce se měla vydat poprvé do školních lavic.
Nikdy to rodičům neřekla, ale moc se toho bála. Byla plná energie a moc ráda se dovídala něco nového a zvědavost u ní neznala mezí, avšak přes tu nepravděpodobnost ve spojení s jejím hlasitým chováním, byla velmi introvertní dívkou co se týkalo jejích vrstevníků. Nejšťastnější byla se svými rodiči Nancy a Alexem, s babičkou Dianou nebo se svou kmotřičkou Marií, která ji často hlídala, a jejím malým synkem Honzíkem. Samota ji nevadila, když mohla být zavřená ve svém pokoji a psát si své dětské deníčky, protože číst a psát se naučila už v 5letech. Máma se pro ni totiž vzdala veškerého volného času.
Co se týkalo Karolínina jediného strýce Sebastiana, toho vůbec neznala. Naposledy ho viděla v 5 letech a od té doby se u nich ve městě neobjevil, i přes to, že se svou sestrou, Karolíninou maminkou, Nancy vyrůstal v blízkém vztahu. Jeho láskou byli koně a to už nikdo nemohl změnit, ani jeho malá neteř nebo ovdověná maminka, babička Diana, na samotě u lesa.
„Milý Petříku, jak já to zvládnu?“ žádala o radu svého medvídka, prvního medvídka, kterého dostala, ještě od rodičů v porodnici a o kterého se opírala své první dny života.
„Víš kolik tam bude dětí? Bojím se i na hřiště a co teprve tam. Tam těm ostatním děckám nebudu moc nikam utéct a maminka bude hrozně daleko!“ Pevně měkkoučkého medvídka přitiskla k sobě a zabořila do něj obličej.
Skoro se rozplakala, když se ozval hluboký hlas jejího otce. Vyskočila na nohy, Petříka položila k posteli a vyběhla z pokojíčku za volajícím tatínkem.
„Chceš se se mnou podívat do města? Vzal bych tě i na francouzské palačinky nebo dobrý pudink a cestou by jsme se mohli stavit na Hrázek a zkusit, jestli ti máma dobře ušila kalhoty,“ lákal s šibalským výrazem Alex dcerku a škubal přitom obočím, jak to dobře uměl a jak to dcera milovala. Nancy stála kousek opodál a s rukama pověšenýma o sebe a s úsměvem poslouchala.
„Opovažte se mi přijít s dírou. Slíbili jste mi, že dnes mám celý den pro malování v ateliéru, tak ať se ze mě dnes nestane švadlenka,“ smála se Nancy. Alex na ní povzbudivě mrkl a stáhl ji k sobě. Dcerka se jen nechápavě dívala na jejich prazvláštní chování, které u nich vídala tak často a trošičku se jí z toho dělalo špatně. V těch chvílích ji popadala žárlivost, jelikož nebyla středem pozornosti a to ji někdy u rodičů dráždilo.
„A hlavně se opatrujte! Co já bych si bez vás počala. Můj život by nedával smysl!“ pronesla máma, když se od tatínka odlepila.
„Ale vždyť ty se tak často na nás zlobíš,“ posteskla si Karolína sklopila oči, jako kdyby jí nevěřila.
„Co tě to napadá! Ty s tatínkem jste můj život a že jsem na vás někdy nazlobená, to patří k mé životní roli,“ zasmála se a vzala dcerušku s něhou do náruče. To už byla Karolína konečně spokojená.