Tak, po velmi dlouhé době nový díleček....
36. KAPITOLANávratyNa Taru dolehl stín.
„Ahoj, krásko.“ zazněl známý hlas a Tara nemusela vzhédnout, aby poznala, kdo to je. „V hotelu mi řekli, že jsi hned ráno odešla. Recepční jsem ještě stačil nadat za to, že ti nevyřídili můj vzkaz a pak už jsem upaloval. Od té doby tě sháním po celém ostrově.“
Tara si dál v tichosti vychutnávala nedělní oběd u jedné z místních památek a ani jedním gestem nenaznačila, že Póla slyšela.
Za celý týden o něm neměla jedinou informaci. Jako by se přes noc z Tyranového domu vypařil. Po odjezdu Tyrana denně čekala na telefonát a recepční ji každý den oznámil, že nikdo nevolal ani pro ni nemá žádné vzkazy. Na pláži neměla také chvilku klidu. Stále se rozlížela kolem a sotva zahlédla bloňdatou hřívu, s napětím čekala, zda-li to bude Pól. Pokaždé ale nastalo zklamání. Nejhorší na tom všem ale bylo, že se jí do mysli opakovaně vkrádala vzpomínka na blízkost Tyrona.
O co byly dny s postupem týdne nudnější, o to byly její myšlenky intenzivnější a častější.
Po celém týdnu čekání alespoň na vzkaz od Póla, byla naštvaná více na sebe jak na ně. V sobotu se konečně sbalila a strávila celý den na organizovaném výletě po pomátkách Řecka v příjemné společnosti ostatních turistů dokonce i toho Angličana, který ji před týdnem žádal o tanec na diskotéce.
Pozval ji i na další výlety, které chtěl absolvovat. Tara, které ale bohatě stačila jedna známost na dovolené, slušně ale razantně odmítla.
Když ji po příchodu do hotelu recepční konečně sdělil, že volal pan Angelis a zanechal jí zprávu, jen ztěžka odolávala pokušení, sebrat číslo od recepčního, rozběhnout se do pokoje a vytočit Póla. Nakonec zvítězila ale hrdost a ona se neozvala. Nikdo si z ní nebude dělat holku pro všechno, ani někdo takový, jako je Pól.
„Vyřídili mi tvůj vzkaz.“ prohodila po dlouhé chvíli lhostejně Tara.
„Prosím?“ ptal se zmateně Pól a přisedl si.
„Tvůj telefonický vzkaz. Vyřídili mi ho. Recepční by ses měl omluvit.“ Tara se dále věnovala jídlu.
„Taro!... Ty... ty se zlobíš, že jsem tak na rychlo odjel? Víš, to bylo nečekané. Musel jsem do Atén. Naléhavé a nové informace pro moji práci.“ snažil se vysvětlovat Pól. „Prosil jsem Tyrona, ať ti to vyřídí.“
Tara se na Póla zamračeně podívala. Teprve teď zaregistrovala, že přes jeho klidný hlas, působí napjatě. Nechtěla se ale nechat jen tak něčím vyvést z míry.
„Ano, ten mi to vyřídil.“ ofrkla si.
„Tak ... v čem je problém?“ ptal se zaraženě Pól. „Zkoušel jsem ti volat, hned jak jsem se vrátil.“
Tara znechuceně odložila vidličku a utřela si ústa do ubrousku.
„Víš, přešla bych to, že jsi mě nechal s Tyronem samotnou bez jakéhokoliv vysvětlení a v neděli ráno jsi odjel na nějakou nečekanou pracovní cestu, která nemohla počkat do pondělí.“
Z Tary sálalo rozhořčení.
„Ale, že jsi nebyl schopen ani jednou za celou dobu zavolat a alespoň mi říci, kdy se budeš vracet, nebo co se vlastně stalo, to mě trochu mrzelo.“
Pól se na ni zadíval a pak se usmál svým klukovským úsměvem.
„Chyběl jsem ti?“
Tara se zamračila ještě více.
„O to nejde. Jde jen o to, že jsi mi mohl dát vědět, co se přihodilo a třeba kdy se hodláš vrátit.“
„Jo, chyběl jsem ti.“ poznamenal spokojeně a dále se culil. Přesto tato spokojená gesta se Tara nemohla ubránit pocitu, že Pól není tak úplně v pohodě. Založila ruce na prsa. ¨
„Nechápej to špatně, Póle. Nedělám si na tebe žádné nároky. Těch pár dní v tvé společnosti bylo příjemných. Proto si myslím, že jsem si zasloužila alespoň jeden vzkaz s pár slovy – musel jsem pracovně do Atén, vrátím se asi za týden.“ Tara upila ze sklenice a doufala, že vlahý nápoj zchladí její hněv. Pól ji chvíli zamyšleně pozoroval.
„Přiznávám, nebylo to ode mě fér.“ zvedl najednou ruce ve smířlivém gestu. „Jak to mohu napravit?“
„Nevím, jestli mám náladu na nápravy.“
„Ale no tak.....“ škládlil ji Pól. „Co takhle večeře, večerní procházka po pláži? Postavíme hrad a budeme hledat mušle. Bude příliv.“ navrhoval nadšeně, stále ale nervózně poposedával.
Tara zakroutila hlavou. Pól se nenechal jen tak odbýt a dále žadonil. Jeho hlas byl naléhavý a prosebný a ta jeho nervozita z něj sálala více než před chvílí. Po nekonečně dlouhých 10 minutách přemlouvání, Tara souhlasila. Koneckonců, zbytek dovolené nestráví stejně nechmurně, jako její začátek....Z Póla vydobyla ještě slib, že jí za omluvu ukáže všechny památky, které stačí navštívit a pak už se její chmury docela rozplynuly...
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
„Měli bychom celé muzem nějakým způsobem oživit.“ prohlásil rozhodně Griffith na schůzce vedení. Bylo pondělí odpoledne, muzeum bylo pro veřejnost zavřeno, a správa muzea opět projednávala plány do budoucna. Charles byl očividně nadšený Griffithovými návrhy a připomínkami, stejně jako Anna, která zapisovala agendu a každou chvíli toužebně pohlédla na Dana. Tyron zamyšleně pokyvoval a dělal si poznámky. V duchu ale procházel důležitější informace, které včera obdržel.
„Slečna Kingová souhlasila s naší nabídkou, aby se ujala návrhů na rekonstrukci. Teď již zbývá dojednat s ní jen pár maličkostí a projekt se může rozjet. Jakmile bude hotové první oddělení, budeme potřebovat novou reklamu. Velkou propagaci oslovující co největší počet různých potenciálních zákaznických skupin.“ zaníceně vysvětloval svůj záměr Griffith. Anna hltala každé jeho slovo. „Nějaký dlouhý reklamní spot se slavnými osobnostmi.“ navrhla nadšeně. Už dlouho se snažila na Daniela udělat dojem a teď cítila, že se jí naskytla šance.
Charles se usmíval. „Ano, reklamu potřebujeme. Již delší dobu jsme žádnou nedělali. A televizní zatím vůbec ne. Myslím, že to není špatný nápad, Anno.“ Pousmál se bývalý ředitel na Annu, která se spokojeně pousmála na Daniela.
„Tyrone?“ obrátil se na něj Griffith.
„Prosím?“ Tyron se probral ze zamyšlení. Na chvíli ztratil nit hovoru.
„Co ty říkáš na televizní reklamu?“
Tyron se zamyslel a nakrabatil čelo. „Ta je hodně drahá a nebude cílená. Zaujme opět jen o něco málo více těch, kteří by stejně jednou přišli.“
Ve tvářích Charlese a Anny se objevily kyselé výrazy.
Griffith se zájmem čekal, jaký návrh předloží Tyron.
„Možná bychom mohli uspořádat nějakou oslavu – grilování s prohlídkou muzea v egyptském stylu, nacvičit pár egyptských scén s dobrovolníky, zaměstnanci by nosili dobové kostýmy, návštěvníci by si tyto mohli také zapůjčit...“ přemýšlel na hlas Tyron. „Poté by to chtělo rozvinout, pro další zájemce bychom krátce na to mohli uspořádat takzvaný ‚jeden den v Egyptě‘. Zajistli bychom někde pronájem pozemku a udělali kulisy. Lidé by mohli opravdu prožít egyptský den s jídlem, prací, zábavou, .. tak jak to tenkrát bylo.“
Daniel přivřel oči a jeho ústa se zkřivila ve vypočítavém úsměvu. Charles a Anna se rozpačitě dívali na Tyrona.
„Samozřejmě takové akce nemohou zůstat ojedinělými, je třeba v nich pokračovat. Uspořádat akce pro rodiny, pro odborníky...prostě propagaci různého typu pro co nejširší veřejnost. A hlavně bychom měli udělat nové webové stránky. Na těch starých již více než několik let nikdo pořádně nezapracoval.“
Daniel tiše přikyvoval a stále se usmíval. Charles zůstal ohromeně sedět. Anna našpulila pusu a s nechutí si začala psát Tyronovi postřehy. Zřejmě jí došlo, že Tyronův nápad je mnohem originálnější a ona uznání opět nesklidí. A přesto by tak moc chtěla zaujmout Daniela.
„To vyžaduje ale obrovské plánování a o financích ani nemluvě.“ vydechl zděšeně Charles.
„To máte pravdu,“ přikývl Tyron, „musíme začít zvolna a postupovat krok po kroku. Jestli to vyjde, a já jsem o tom přesvědčen, zvýší se návštěvnost docela brzy a tím nám přibude i financí do rozpočtu.“ konkretizoval své záměry.
„Vynikající nápad.“ zvolal Daniel nadšeně. „Anno, poznačila jste si vše? Zítra bych chtěl mít hotový zápis z dnešní schůzky. Jakmile se vrátí slečna Evansová, dostane na starosti přípravu a rozpracování renovačních prací společně se slečnou Kingovou a v následnosti na to přípravu nové propagace. Díky všem a hezký večer.“ Daniel se svižně zvedl z křesla a bez dalších slov zamířil z kanceláře. Anna, zdrcená svou porážkou, brala všechny své věci a se svěšenou hlavou mířila také ven.
„Pane Barkere,“ oslovil bývalého ředitele Tyron, jakmile se za Annou zavřely dveře. „chtěl jsem se Vás zeptat, zda-li zde v muzeu nemáte laboratoř.
„Ale ovšem.“ odvětil Charles „já jsem Vám ji neukázal při naší prohlídce?“
Tyron se pousmál a zakroutil hlavou.
„Není divu. Už jsme ji pěkně dlouho nepoužívali.“ Mávl odevzdaně rukou Charles. „Počkejte, dám Vám klíč... kde jsem ho .... to přece....“ mumlal pro sebe. Po chvíli se plácl do čela. „Má ho slečna Evansová.“ vydechl.
Tyronovi se lehce nakrabatilo čelo. „Ona ...laborku občas využívala?“ ptal se opatrně.
„Jak říkám, pouze vyjímečně. Zrovna ale chtěla udělat pár testů... to víte, občas nás někdo poprosí o odborný názor...nejedná se ale o žádný převratný artefakt a Vás pana Griffitha jsem tím ani nechtěl obtěžovat. Máte na starosti daleko důležitější věci.“ Přátelsky se usmíval Charles.
„Jistě.“ pronesl s kamennou tváří Tyron. „Až se vrátí, zeptám se jí. Zatím to má čas. Díky a hezký večer, pane Barkere.“
Jakmile Tyron vycházel z budovy, zapípal jeho mobilní telefon. Krátká zpráva mu sdělovala obdržení emailu s velkou přílohou. Tyronovi projel tělem adrenalin. Dostal další informace daleko rychleji, než sám čekal. Zrychlil krok ke svému autu. Krátce na to zapískaly gumy a Tyron netrpělivě mířil domů....
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Anna byla již téměř na odchodu domů, když se dveře kanceláře otevřely a v nich stál Daniel Griffith. V jejím obličeji se zračilo velké potěšení.
„Anno, chtěl jsem se Vás zeptat, jestli nemáte ještě chvilku času.“
Pro tebe vždy, pomyslela si. „Ale ano, mám.“ odvětila se širokým úsměvem.
„To je báječné.“ zahlaholil Daniel. Usmíval se tím svým typickým úsměvem, jenž Tara tolik nenáviděla. Anna zato byla na vrcholu blaha.
„Smím Vás pozvat na skleničku?“
Anně se málem podlomila kolena. „Velice.... velice ráda.“ červenala se. Daniel se pomalu blížil k Anně. Zůstal stát těsně před ní.
„Víte, od prvního okamžiku, co jsem Vás spatřil, jsem nedokázal myslet na nikoho jiného...“ šeptal a nespouštěl z ní oči.
Anně se kolena opravdu podlomila, Daniel ji ale zachytil. Jeho pevné paže objaly její tělo a jejich ústa splynula ve vášnivém polibku....
CITÁT DNE: „Ty oči mě zaplavovaly zvláštním mocným zmatkem. Z těch neproniknutelných očí vycházelo nekonečné kouzlo, lehké jako závan větříku, svůdné jako pohasínající obloha za šeříkových, růžových a modrých soumraků, trochu melancholické jako noc přicházejíc za nimi! Ty oči skrývají v sobě tajemství toho, co se zdá a neexistuje, co se může objevit v pohledu muže a zapůsobit, že v nás vzklíčí láska.“