I andělé přinášejí špatné zprávy-10.kapitola (5.7.)
Moderátor: Sašena
od tamuska » Uto 23 Dec 2008, 22:55
No tak toto je perfiiiiiic ako super nadhera neviem ako to mam opisat to sa neda...perfektne sen....som zvedava kto ju volal o pomoc...co sa stalo jej mame vsetko nek je tu dalsi dielik
Nad alkoholom sa ešte nikomu nepodarilo zvíťaziť. Len východniarom sa podarilo remizovať.
92% populácie počúva hip-hop. Ak patríš k zvyšným 8%, tak si skopíruj tento popis.
92% populácie počúva hip-hop. Ak patríš k zvyšným 8%, tak si skopíruj tento popis.
-
tamuska - Dospelý
- Príspevky: 564
- Registrovaný: Pia 28 Mar 2008, 23:01
- Bydlisko: Gamesims.:P
- Pohlavie: Simka
od America » Str 24 Dec 2008, 15:02
Dadul-Jej, zabít Rox... 
Kdo by pak usměrňoval Arlen? Ne, občas bych být na Arleninym místě taky myslela na vraždu. Jinak děkuji.
eva-Teda díky. Psát knihu bych se ale asi neodvážila. 
Lincey-Díky. Dílek se už chystá... Když jsou ty prázdniny, tak na něj mám více času.
Maggi-Určitě Rox vyřídím pochvalu.
tamuska-Děkují.
Yka-Jej, že děkuji. Od tebe pochvala moc potěší.
A teď všem popřeji veselé Vánoce. Prožijte je ve zdraví a pohodě, abyste mohli slavit i nový rok.
Kdo by pak usměrňoval Arlen? Ne, občas bych být na Arleninym místě taky myslela na vraždu. Jinak děkuji.
eva-Teda díky.
Psát knihu bych se ale asi neodvážila.
Lincey-Díky.
Dílek se už chystá... Když jsou ty prázdniny, tak na něj mám více času.
Maggi-Určitě Rox vyřídím pochvalu.
tamuska-Děkují.
Yka-Jej, že děkuji. Od tebe pochvala moc potěší.
A teď všem popřeji veselé Vánoce. Prožijte je ve zdraví a pohodě, abyste mohli slavit i nový rok.
Můj příběh-I andělé přinášejí špatné zprávy
- America
- Dieťa
- Príspevky: 175
- Registrovaný: Pon 11 Aug 2008, 02:05
- Bydlisko: Tak různě, ale hlavně doma v Třebíči
od America » Pia 02 Jan 2009, 23:04
3. kapitola
Jemně jsem s maminkou zatřásla, ale ona se neprobudila. Do mé hlavy se začala vhánět panika a moje oči pomalu ale jistě vlhly od nezadržitelného přívalu slz. Nikdy jsem se totiž v nouzových situacích nechovala správně. Najednou se ve dveřích zjevil Curt.
„Arlen, co se děje?“ zeptal se sice zmateným, ale pevným hlasem.
„Ty to nevidíš? Máma… o..ona se nehýbá. Curte, dělej něco!“ naléhala jsem na něho plna zoufalství.
„A co mám podle tebe dělat?“
„Jak to mám vědět? Ty se přece chystáš být doktorem,“ štěkla jsem na kamaráda ze vzteku.
Znovu jsem se naklonila nad maminku a jemně s ní zatřásla. Ona se však ani nepohnula.
„Co jen budu dělat?“ bědovala jsem. Začaly se ve mně mísit různé pocity. Strach, zoufalství a hlavně bezmocnost. Bezmocnost, tu jsem nesnášela ze všeho nejvíc. Nic není horšího než to, že nic v daný moment nemůžete dělat.
Málem bych začala brečet, kdyby na mě znovu nepromluvil Curt.
„Koukni, už se probouzí,“ zvolal nadšeně. Protřela jsem si oči, abych se na ní mohla kouknout. A opravdu! Máma začala nabírat vědomí.
Společně jsme s Curtem pomohli mámě na nohy a dovedli ji k nebližší židli. Hned jsem se mámy zeptala, jak se cítí.
„Dobře, jen mě trochu bolí hlava. Ale to je pochopitelné, když jsem spadla,“ usmála se.
„A jak se to stalo?“ pokračovala jsem ve výslechu.
„Chtěla jsem jít nakoupit, ale zatočila mi hlava a upadla jsem.“
„Musíš k doktorovi, aby zjistil, jestli je miminko v pořádku,“ rozhodla jsem razantně.
„Arlen, to nebude zapotřebí. Stačí mi sklenka vody a budu ok. K tomu musím jít nakoupit. Máme prázdnou ledničku.“
„To snad nemyslíš vážně? Musíš do nemocnice a to hned,“ poručila jsem ji.
„Věř mi, je mi výborně,“ dál mě přesvědčovala a už se zvedla, aby šla pryč. Nedošla ale daleko. Chytila se za břicho a vykřikla bolesti. Já bleskurychle zareagovala a vyskočila od stolu, až jsem převrhla židli, která s rachotem spadla na zem.
„Mami? Co je ti?“ optala jsem se hloupě.
„Břicho… hrozně mě bolí. Myslím, že začnu rodit.“
„Teď mi tu nemocnici nevymluvíš. Jdu zavolat sanitku.“
„To nepůjde… Kvůli opravě nám odpojili elektřinu. Bude fungovat až od tří odpoledne,“ vysvětlovala mi máma s velkou námahou a dál se držela křečovitě za břicho.
„To snad ne! A zrovna mám vybitý mobil.“ Praštila jsem vší silou do zdi. V té to jen zadunělo.
„Můžu vás odvézt do nemocnice já,“ ozval se Curt, na kterého jsem zapomněla.
„Ty? A nejsi na řízení přespříliš mladý?“ Máma si Curta změřila nedůvěřivým pohledem. Curt sklopil oči a řekl, že se bát nemusí, jelikož přes prázdniny si řidičák udělal. Máma už nemohla nic namítat a proto jsme se přesunuli ven, abychom nastoupili do auta.
Curtův náklaďák nebyl zrovna určený pro dopravování tří osob. Docela jsme se tam mačkali, což neulehčovalo mamince situaci.
Při každém mámině zasténání jsem popoháněla Curta, aby přidal plyn.
Naštěstí Quit Townská soukromá nemocnice nebyla daleko. Máma totiž odmítala rodit někde jinde. Jinde by nás ale stejně nepřijali. Kvůli tomu, že v posledních měsících nastal ve městě a okolí velký baby bum, tak porodnice praskaly ve švech.
Před nemocnicí panoval naprostý klid. Nikde ani živáček.
Pomohla jsem mámě z auta, jelikož by to kvůli bolestem sama nezvládla.
„Tady parkovat nemůžu. Musím s tím autem kousek popojet na parkoviště. Pak zase přijdu za tebou,“ oznámil mi Curt.
„Díky. Ale můžeš jet domů, už tě nechci zdržovat.“
„Přece tě nenechám v tomhle stavu samotnou. Vrátím se zpět,“ nedal se. Bylo to od něj víc než milé.
„Jak chceš. Asi budu na recepci, kdybys mě pak hledal.“
Na recepci jsem mámu usadila do sedačky a začala se rozhlížet po nejbližší pomoci.
Všimla jsem si jedné zrzavé sestřičky, která tam jen tak postávala a zeširoka se usmívala. Rozběhla jsem se k ní a začala na ni chrlit jednu informaci za druhou.
„Moje máma… Glorie McQueenová… Ona rodí. Asi rodí… Neměla by. Je jen v osmém měsíci. Ale rodí.“ Bylo to tak zmatené, že kdybych se poslouchala, tak si nerozumím ani slova. Nicméně sestřička asi byla na podobné „šílence“ zvyklá, protože vše pochopila.
„Takže předčasný porod,“ konstatovala, „hned k vám zavolám doktorku. Zatím sečkejte v recepci.“
„Tak jak to vypadá?“ zeptala se mě máma, jen co jsem se k ní přiblížila.
„Za chvíli tu bude doktorka a vše bude v pořádku,“ uklidnila jsem ji.
Čekaly jsme jen chvilku, než se objevila osoba očekávaná. Mladá černovlasá doktorka se vynořila z chodby a hned jak mě uviděla, přidala do kroku. Nejspíš mě poznala podle popisu té zrzavé sestřičky. Beztak že ten popis vypadal takto: Bláznivá puberťačka na vás čeká, tvrdí, že její matka rodí. Mluvila zmateně, takže jsem to možná pochopila špatně.
„Dobrý den. Mé jméno je Petra a vezmu si na starost váš porod,“ oznámila mámě. Ta ale nasadila další ze svých spikleneckých pohledů.
„To je asi chyba. Já mám domluvu s doktorem Violetem, že se ujme mého porodu.“
„Bohužel je zrovna na dovolené, čili se budete muset spokojit se mnou,“ řekla usměvavě.
Mámě tedy nezbývalo nic jiného, než souhlasit.
„Vás ještě poprosím, abyste svoji matku nechala zapsat tady na recepci,“ nakázala mi.
Kývla jsem na znamení souhlasu a pozorovala, jak si doktorka odvádí mámu pryč.
Otočila jsem se k recepční a pečlivě jí nadiktovala požadované údaje. Jméno, příjmení, datum narození, místo bydliště a tak dále a tak dále. Prostě ztráta času s byrokratickými nesmysly.
Nicméně mi to zkrátilo dobu, než dorazil Curt. Ten si mi postěžoval, že nemohl sehnat místo k parkování. Pak se nabídl, že mi přinese kafe a já s nadšením souhlasila.
Své unavené tělo jsem usadila na pohovku vedle jednoho kluka s poškrábaným obličejem. Ten se snažil se mnou navázat konverzaci, ale jakmile zjistil, že ho nevnímám, přestal.
Curt si s kávou dával dle mého názoru na čas. Nicméně když s ní ke mně přišel, hrnek jsem mu doslova vytrhla z rukou.
Nejen moje žízeň ale i neklid, který vládnul mojí mysli, mě donutily, abych kávu vypila jak jen nejrychleji jsem mohla. Kamarád mě pobaveně pozoroval a usrkoval svoji limonádu.
Káva mi osvítila mysl a já si uvědomila, že bych měla o tom všem dát vědět tátovi. Strčila jsem prázdný hrnek Curtovi do ruky a sama se vydala znovu k recepci. Recepční mi dovolila si zavolat a já vytočila známé číslo.
Táta měl v 95% v práci vypnutý mobil, pro komunikaci používal pager. Štěstí mi ale přálo a já se tátovi na mobil přeci jen na třetí pokus dovolala.
Vše jsem mu stručně vyříkala a on mi slíbil, že dorazí, jak nejrychleji bude umět.
Po telefonátu jsem ale opět začala být nervózní. Zastavila jsem pár sestřiček, abych se jich zeptala, jestli neví, co je s mámou. Odpověď ale byla pořád stejná. Prý ať počkám.
Když jsem přestala obtěžovat zdravotníky svým otázkami, začala jsem v čekárně přecházet neklidným krokem od jednoho konce ke druhému.
„Tak už se konečně uklidni!“ křikl na mne Curt, kterého můj neklid už přestal bavit.
„Jak se asi mám podle tebe uklidnit, když nevím, co je s mámou?“ sykla jsem na něho. Neměla jsem to dělat. Po tom, co pro mne udělal, bych se k němu měla chovat mile.
„Zatím se alespoň můžeš posadit.“
Tentokrát jsem poslechla a posadila se vedle něho.
„Neboj se, vše dopadne dobře,“ konejšil mě a poplácal mě jemně po ramenou.
Za jeho ochotu mu budu muset poslat přinejmenším dárkový koš.
Mlčeli jsme. Ani jeden z nás nepromluvil, dokud nedorazil táta.
„Kde je máma?“ zeptal se mě hned, aniž by mě pozdravil.
„Na porodním sále. Myslím, že v nejbližších okamžicích můžeme čekat nového člena rodiny,“ pronesla jsem bez jakékoliv emoce či jen ubohého náznaku.
„To je skvělé! Zůstanu tady, dokud máma neporodí. Ty už můžeš jít domů.“Já však odmítla.
„Možná bys mohla jet domů, jsi unavená,“ ozval se Curt. Šťouchla jsem ho do ramena za to, že mě nepodržel.
„Zlatíčko, Curt má naprostou pravdu… K tomu za chvíli přijde ze školy Edmund a někdo mu to musí oznámit. Až to tu skončí, zavolám ti a ty společně se svým bratrem přijedete sem.“
„Dobře, máš mi říct rovnou, že mě tu nechceš… Jedu domů. Odvezeš mě, prosím?“ poprosila jsem kamaráda a ten jen na souhlas přikývl.
„Správně děláš. Tady máš ještě nějaké peníze na jídlo,“ řekl táta a vtiskl mi do ruky slušný obnos peněz. Rozhodně větší, než jsem potřebovala. Chtěla jsem zaprotestovat, ale pak jsem si to rozmyslela.
Vyšli jsem s Curtem ven a já se konečně mohla nedechnout čerstvého vzduchu. Typický nemocniční pach mi nedělal zrovna dobře.
Obrátil jsem se k Curtovi: „Díky, že mi pomáháš,“ pronesla jsem tiše a přátelsky ho objala. Byla jsem ráda, že tu byl někdo, na koho jsem se mohla obrátit.
*************************************************
Poračování příště
Mé díky opět patří kamarádce Dominice za betareader.
Jemně jsem s maminkou zatřásla, ale ona se neprobudila. Do mé hlavy se začala vhánět panika a moje oči pomalu ale jistě vlhly od nezadržitelného přívalu slz. Nikdy jsem se totiž v nouzových situacích nechovala správně. Najednou se ve dveřích zjevil Curt.
„Arlen, co se děje?“ zeptal se sice zmateným, ale pevným hlasem.
„Ty to nevidíš? Máma… o..ona se nehýbá. Curte, dělej něco!“ naléhala jsem na něho plna zoufalství.
„A co mám podle tebe dělat?“
„Jak to mám vědět? Ty se přece chystáš být doktorem,“ štěkla jsem na kamaráda ze vzteku.
Znovu jsem se naklonila nad maminku a jemně s ní zatřásla. Ona se však ani nepohnula.
„Co jen budu dělat?“ bědovala jsem. Začaly se ve mně mísit různé pocity. Strach, zoufalství a hlavně bezmocnost. Bezmocnost, tu jsem nesnášela ze všeho nejvíc. Nic není horšího než to, že nic v daný moment nemůžete dělat.
Málem bych začala brečet, kdyby na mě znovu nepromluvil Curt.
„Koukni, už se probouzí,“ zvolal nadšeně. Protřela jsem si oči, abych se na ní mohla kouknout. A opravdu! Máma začala nabírat vědomí.
Společně jsme s Curtem pomohli mámě na nohy a dovedli ji k nebližší židli. Hned jsem se mámy zeptala, jak se cítí.
„Dobře, jen mě trochu bolí hlava. Ale to je pochopitelné, když jsem spadla,“ usmála se.
„A jak se to stalo?“ pokračovala jsem ve výslechu.
„Chtěla jsem jít nakoupit, ale zatočila mi hlava a upadla jsem.“
„Musíš k doktorovi, aby zjistil, jestli je miminko v pořádku,“ rozhodla jsem razantně.
„Arlen, to nebude zapotřebí. Stačí mi sklenka vody a budu ok. K tomu musím jít nakoupit. Máme prázdnou ledničku.“
„To snad nemyslíš vážně? Musíš do nemocnice a to hned,“ poručila jsem ji.
„Věř mi, je mi výborně,“ dál mě přesvědčovala a už se zvedla, aby šla pryč. Nedošla ale daleko. Chytila se za břicho a vykřikla bolesti. Já bleskurychle zareagovala a vyskočila od stolu, až jsem převrhla židli, která s rachotem spadla na zem.
„Mami? Co je ti?“ optala jsem se hloupě.
„Břicho… hrozně mě bolí. Myslím, že začnu rodit.“
„Teď mi tu nemocnici nevymluvíš. Jdu zavolat sanitku.“
„To nepůjde… Kvůli opravě nám odpojili elektřinu. Bude fungovat až od tří odpoledne,“ vysvětlovala mi máma s velkou námahou a dál se držela křečovitě za břicho.
„To snad ne! A zrovna mám vybitý mobil.“ Praštila jsem vší silou do zdi. V té to jen zadunělo.
„Můžu vás odvézt do nemocnice já,“ ozval se Curt, na kterého jsem zapomněla.
„Ty? A nejsi na řízení přespříliš mladý?“ Máma si Curta změřila nedůvěřivým pohledem. Curt sklopil oči a řekl, že se bát nemusí, jelikož přes prázdniny si řidičák udělal. Máma už nemohla nic namítat a proto jsme se přesunuli ven, abychom nastoupili do auta.
Curtův náklaďák nebyl zrovna určený pro dopravování tří osob. Docela jsme se tam mačkali, což neulehčovalo mamince situaci.
Při každém mámině zasténání jsem popoháněla Curta, aby přidal plyn.
Naštěstí Quit Townská soukromá nemocnice nebyla daleko. Máma totiž odmítala rodit někde jinde. Jinde by nás ale stejně nepřijali. Kvůli tomu, že v posledních měsících nastal ve městě a okolí velký baby bum, tak porodnice praskaly ve švech.
Před nemocnicí panoval naprostý klid. Nikde ani živáček.
Pomohla jsem mámě z auta, jelikož by to kvůli bolestem sama nezvládla.
„Tady parkovat nemůžu. Musím s tím autem kousek popojet na parkoviště. Pak zase přijdu za tebou,“ oznámil mi Curt.
„Díky. Ale můžeš jet domů, už tě nechci zdržovat.“
„Přece tě nenechám v tomhle stavu samotnou. Vrátím se zpět,“ nedal se. Bylo to od něj víc než milé.
„Jak chceš. Asi budu na recepci, kdybys mě pak hledal.“
Na recepci jsem mámu usadila do sedačky a začala se rozhlížet po nejbližší pomoci.
Všimla jsem si jedné zrzavé sestřičky, která tam jen tak postávala a zeširoka se usmívala. Rozběhla jsem se k ní a začala na ni chrlit jednu informaci za druhou.
„Moje máma… Glorie McQueenová… Ona rodí. Asi rodí… Neměla by. Je jen v osmém měsíci. Ale rodí.“ Bylo to tak zmatené, že kdybych se poslouchala, tak si nerozumím ani slova. Nicméně sestřička asi byla na podobné „šílence“ zvyklá, protože vše pochopila.
„Takže předčasný porod,“ konstatovala, „hned k vám zavolám doktorku. Zatím sečkejte v recepci.“
„Tak jak to vypadá?“ zeptala se mě máma, jen co jsem se k ní přiblížila.
„Za chvíli tu bude doktorka a vše bude v pořádku,“ uklidnila jsem ji.
Čekaly jsme jen chvilku, než se objevila osoba očekávaná. Mladá černovlasá doktorka se vynořila z chodby a hned jak mě uviděla, přidala do kroku. Nejspíš mě poznala podle popisu té zrzavé sestřičky. Beztak že ten popis vypadal takto: Bláznivá puberťačka na vás čeká, tvrdí, že její matka rodí. Mluvila zmateně, takže jsem to možná pochopila špatně.
„Dobrý den. Mé jméno je Petra a vezmu si na starost váš porod,“ oznámila mámě. Ta ale nasadila další ze svých spikleneckých pohledů.
„To je asi chyba. Já mám domluvu s doktorem Violetem, že se ujme mého porodu.“
„Bohužel je zrovna na dovolené, čili se budete muset spokojit se mnou,“ řekla usměvavě.
Mámě tedy nezbývalo nic jiného, než souhlasit.
„Vás ještě poprosím, abyste svoji matku nechala zapsat tady na recepci,“ nakázala mi.
Kývla jsem na znamení souhlasu a pozorovala, jak si doktorka odvádí mámu pryč.
Otočila jsem se k recepční a pečlivě jí nadiktovala požadované údaje. Jméno, příjmení, datum narození, místo bydliště a tak dále a tak dále. Prostě ztráta času s byrokratickými nesmysly.
Nicméně mi to zkrátilo dobu, než dorazil Curt. Ten si mi postěžoval, že nemohl sehnat místo k parkování. Pak se nabídl, že mi přinese kafe a já s nadšením souhlasila.
Své unavené tělo jsem usadila na pohovku vedle jednoho kluka s poškrábaným obličejem. Ten se snažil se mnou navázat konverzaci, ale jakmile zjistil, že ho nevnímám, přestal.
Curt si s kávou dával dle mého názoru na čas. Nicméně když s ní ke mně přišel, hrnek jsem mu doslova vytrhla z rukou.
Nejen moje žízeň ale i neklid, který vládnul mojí mysli, mě donutily, abych kávu vypila jak jen nejrychleji jsem mohla. Kamarád mě pobaveně pozoroval a usrkoval svoji limonádu.
Káva mi osvítila mysl a já si uvědomila, že bych měla o tom všem dát vědět tátovi. Strčila jsem prázdný hrnek Curtovi do ruky a sama se vydala znovu k recepci. Recepční mi dovolila si zavolat a já vytočila známé číslo.
Táta měl v 95% v práci vypnutý mobil, pro komunikaci používal pager. Štěstí mi ale přálo a já se tátovi na mobil přeci jen na třetí pokus dovolala.
Vše jsem mu stručně vyříkala a on mi slíbil, že dorazí, jak nejrychleji bude umět.
Po telefonátu jsem ale opět začala být nervózní. Zastavila jsem pár sestřiček, abych se jich zeptala, jestli neví, co je s mámou. Odpověď ale byla pořád stejná. Prý ať počkám.
Když jsem přestala obtěžovat zdravotníky svým otázkami, začala jsem v čekárně přecházet neklidným krokem od jednoho konce ke druhému.
„Tak už se konečně uklidni!“ křikl na mne Curt, kterého můj neklid už přestal bavit.
„Jak se asi mám podle tebe uklidnit, když nevím, co je s mámou?“ sykla jsem na něho. Neměla jsem to dělat. Po tom, co pro mne udělal, bych se k němu měla chovat mile.
„Zatím se alespoň můžeš posadit.“
Tentokrát jsem poslechla a posadila se vedle něho.
„Neboj se, vše dopadne dobře,“ konejšil mě a poplácal mě jemně po ramenou.
Za jeho ochotu mu budu muset poslat přinejmenším dárkový koš.
Mlčeli jsme. Ani jeden z nás nepromluvil, dokud nedorazil táta.
„Kde je máma?“ zeptal se mě hned, aniž by mě pozdravil.
„Na porodním sále. Myslím, že v nejbližších okamžicích můžeme čekat nového člena rodiny,“ pronesla jsem bez jakékoliv emoce či jen ubohého náznaku.
„To je skvělé! Zůstanu tady, dokud máma neporodí. Ty už můžeš jít domů.“Já však odmítla.
„Možná bys mohla jet domů, jsi unavená,“ ozval se Curt. Šťouchla jsem ho do ramena za to, že mě nepodržel.
„Zlatíčko, Curt má naprostou pravdu… K tomu za chvíli přijde ze školy Edmund a někdo mu to musí oznámit. Až to tu skončí, zavolám ti a ty společně se svým bratrem přijedete sem.“
„Dobře, máš mi říct rovnou, že mě tu nechceš… Jedu domů. Odvezeš mě, prosím?“ poprosila jsem kamaráda a ten jen na souhlas přikývl.
„Správně děláš. Tady máš ještě nějaké peníze na jídlo,“ řekl táta a vtiskl mi do ruky slušný obnos peněz. Rozhodně větší, než jsem potřebovala. Chtěla jsem zaprotestovat, ale pak jsem si to rozmyslela.
Vyšli jsem s Curtem ven a já se konečně mohla nedechnout čerstvého vzduchu. Typický nemocniční pach mi nedělal zrovna dobře.
Obrátil jsem se k Curtovi: „Díky, že mi pomáháš,“ pronesla jsem tiše a přátelsky ho objala. Byla jsem ráda, že tu byl někdo, na koho jsem se mohla obrátit.
*************************************************
Poračování příště
Mé díky opět patří kamarádce Dominice za betareader.
Můj příběh-I andělé přinášejí špatné zprávy
- America
- Dieťa
- Príspevky: 175
- Registrovaný: Pon 11 Aug 2008, 02:05
- Bydlisko: Tak různě, ale hlavně doma v Třebíči
churák čiernovlasý chlapec ktorého ignorovala 
Asi len, že taký skvelý ako ostatné, naozaj sa to super číta od Lincey » Sob 03 Jan 2009, 22:30
nemôžem povedať nič iné ako výborne napísané a som zvedavá, či nebudú nejaké tie komplikácie pri pôrode a tiež mám pocit, že ten Curt ju má rád viac ako len kamarát. no ved uvidíme. Teším sa na pokračovanie
-
Lincey - Starec
- Príspevky: 1428
- Registrovaný: Sob 22 Mar 2008, 16:03
- Pohlavie: Simka
od tamuska » Ned 04 Jan 2009, 00:38
docitala som dielik dufam ze babetko je v poriadku a nic sa nestane a ten CUrt ju musi mat viac rad ako len obycajnu kamaratku no nie?? Uvidime v dalsiom dieliku
Nad alkoholom sa ešte nikomu nepodarilo zvíťaziť. Len východniarom sa podarilo remizovať.
92% populácie počúva hip-hop. Ak patríš k zvyšným 8%, tak si skopíruj tento popis.
92% populácie počúva hip-hop. Ak patríš k zvyšným 8%, tak si skopíruj tento popis.
-
tamuska - Dospelý
- Príspevky: 564
- Registrovaný: Pia 28 Mar 2008, 23:01
- Bydlisko: Gamesims.:P
- Pohlavie: Simka
od Karmen » Ned 04 Jan 2009, 14:03
práve som dočítala všetky dieliky, veľmi sa mi páči tvoj príbeh a určite ho budem sledovať aj naďalej, dobre fotíš a vidno, že to máš dobre premyslené, len tak ďalej, teším sa na další dielik
Naposledy upravil Karmen dňa Ned 04 Jan 2009, 18:43, celkovo upravené 1
"Len dve veci sú nekonečné - vesmír a ľudská tuposť; a tým vesmírom si nie som tak istý." Einstein
-
Karmen - Dospelý
- Príspevky: 627
- Registrovaný: Uto 25 Mar 2008, 15:19
- Bydlisko: pri PC :)
- Pohlavie: Simka
od America » Ned 04 Jan 2009, 16:16
Yka-Curt je chudák... Ale s tím nic nenadělá.
Jinak vím, že Arlenina máma zrovna nevypadá těhotně, bohužel to zapřičinilo to stáhlé oblečení.
eva- Tak tito tři smajlíci přesně vystihují, jak se červenám. Díky.
Lincey-No... Jestli Curt něco cítí k Arlen? To ví nejlépe on sám. Třeba je jen ochotný pomáhat kamarádům v nouzi.
Maggi-Jestli skončí My story, tak mě klepne pepka...A to myslím smrtelně vážně.
Jinak díky.
tamuska-No, jestli se něco dozvíš o Curtových citech, tak to neslibuji. Osoby mužského pohlaví zrovna moc rády o citech nemluví... Ale čerstvé zprávy z porodnice určitě budou.
Karmen-Teda, díky... Jsem ráda za novou čtenářku. A děkují za pochvalu fotek. Někdy dávají fakt zabrat.
Jinak vím, že Arlenina máma zrovna nevypadá těhotně, bohužel to zapřičinilo to stáhlé oblečení.
eva-
Tak tito tři smajlíci přesně vystihují, jak se červenám. Díky.
Lincey-No... Jestli Curt něco cítí k Arlen? To ví nejlépe on sám. Třeba je jen ochotný pomáhat kamarádům v nouzi.
Maggi-Jestli skončí My story, tak mě klepne pepka...A to myslím smrtelně vážně.
Jinak díky.
tamuska-No, jestli se něco dozvíš o Curtových citech, tak to neslibuji. Osoby mužského pohlaví zrovna moc rády o citech nemluví... Ale čerstvé zprávy z porodnice určitě budou.
Karmen-Teda, díky... Jsem ráda za novou čtenářku.
A děkují za pochvalu fotek. Někdy dávají fakt zabrat. Můj příběh-I andělé přinášejí špatné zprávy
- America
- Dieťa
- Príspevky: 175
- Registrovaný: Pon 11 Aug 2008, 02:05
- Bydlisko: Tak různě, ale hlavně doma v Třebíči
Kto je on-line
Užívatelia prezerajúci fórum: Žiadny registrovaný užívateľ nie je prítomný a 17 hostia