I andělé přinášejí špatné zprávy-10.kapitola (5.7.)
Moderátor: Sašena
od America » Uto 11 Nov 2008, 22:42
Mirabi-Děkují ti. Vím, že se opakují, ale neskutečně mě těší, že j o příběh zájem. 
Až je mi líto, že následující díl bude celkem nudný...No, než se děj samozřejmě rozjede.
Až je mi líto, že následující díl bude celkem nudný...No, než se děj samozřejmě rozjede.- America
- Dieťa
- Príspevky: 175
- Registrovaný: Pon 11 Aug 2008, 02:05
- Bydlisko: Tak různě, ale hlavně doma v Třebíči
od America » Pia 21 Nov 2008, 00:14
Úvod-2.část
Několikrát jsem si už jako malá holka dávala předsevzetí, že sepíšu svůj deník, který by měl působit jako odraz mého já. Jenže ty nekonečné pokusy po pár stránkách ztroskotaly. Moje vůle nebyla tak pevná, jak jsem si myslela. Ale v sedmnácti, v době těsně před koncem prázdnin, jsem založila svůj deník, který jsem psala až do nedávná. Psaní jsem pochopitelně přerušila v ten moment, kdy jsem deník ve vzteku vyhodil. Ale teď, když ho mám u sebe, mi nic nebrání, abych do něj zapsala události posledních dnů. To ale počká. Vy jste nejspíše zvědaví, co bych na sebe mohla prásknout. Nejsem zrovna člověk, který by kdekomu na potkání vyprávěl o sobě osobní věci, ale když už vás zajímá můj osud, tak by bylo nefér vás o každý detail mého života připravit. Každopádně jak jsem už jednou řekla, příběh začíná zhruba před dvěma či skoro třemi lety…
Tak a je to tu zase. Konec bezstarostných se blíží ke svému konci. Za chvíli mi začne škola a ještě k tomu tenhle rok maturují. Nyní jsem strávila asi poslední společné minuty mého života se svými přáteli, které asi nikdy, vzhledem k množství učiva, které mě čeká, neuvidím. Dobře, vidím to moc černě ale moje domněnky se zas tak moc od reality neliší.
Jsem to ale nezdvořilá! Svěřují se tu a ani se neuráčím představit. Dobře tedy. Mé jméno je Arlen McQueenová, je mi sedmnáct let a většinu života (dobře celý život, tábory a rodinné dovolené do toho tedy počítat nebudu) jsem prožila v Quiet townu, městu mi rodném.
Jasně, asi vás zaráží moje jméno. Nejspíše si říkáte, jestlipak jsem se nepřepsala. Ne, opravdu se jmenují Arlen. Je to sice jméno velice originální ale kolik útrap jsem si s ním prožila nespočítám ani na prstech několika rukou. Ve školce se mi samozřejmě smáli a označovali mě za divnou. To mi zůstalo i ve škole. Pak si na to ale mojí spolužáci zvykli. Hůř to šlo a jde, když se seznamují s někým nový. Řeknu mu, že se jmenují Arlen a on se mě pak dotyčný asi stokrát přeptá, jestli se nepřeslechl. Ještě horší je, když potkáte člověka, jež mu dělá problém výslovnost písmen rl vedle sebe. Vznikají z toho různé zkomoleniny jako Aren, Alen, Alin, Arin… vše, jen ne Arlen. Ale nestěžují si. Jméno je jen a jen moje a já si ho musím vážit.
Jsem člověk, který je vesměs klidný ale když mě něco naštve, tak se mnou pak šijí všichni čerti. Každopádně povaha sangvinika s kapkou cholerika na mě pasuje přesně.
Z muziky poslouchám hlavně rock. Ale ne ty rádoby moderní „rockové“ kapely, které mají s rockem společné tak maximálně jméno. Ráda si pustím Queeny, Led Zeppeliny, Ealgles a nebráním se ani Beatles. Tyto staré kapely můžu poslouchat celý den. Ale je jich mnohem víc, tohle je jen mizivé necelé procento. Hudba je prostě můj velký koníček už od mala, kdy jsem zpívala ve školním sboru. A dnes? Dnes se neobejdu bez své elektrické kytary, na kterou hrají každou volnou chvíli.
Svůj klid nacházím ve svém krásném pokojíku. Jako asi každému dospívajícímu dělá problém si v něm udržet pořádek. Já nejsem výjimka. Ale abyste si nemysleli, že jsem čuně! Já si prostě ve svém království dělám co chci a jak chci. Vy ani nevíte jak mi dalo zabrat to, že jsem celý pokoj přestavěla. Když se narodil můj bráška , měla jsem na výběr buďto sdílet s ním pokoj a nebo navrhnout jiné řešení. Já se rozhodla, že přestavím půdu na svůj pokojík. Což je celkem paradox, protože se bojím výšek. Ale dalo se na to zvyknout.
Pokoj jsem si vybavila dle svého gusta. Nábytek, různé drobnosti, pár kytiček a samozřejmě moje kytara a vše je dokonalé. Jen mi tu chybí minilednička ale člověk nemůže chtít všechno.
Jediná podstatná nevýhoda pokoje je, že na půdu ze statických důvodů nejde přidělat schodiště a proto lezu do pokoje po upraveném žebříku. Ale za ten klid, co tu mám, mi to rozhodně stojí.
Ale dost už o mně! Ještě bych vám prozradila to, co nechci. Obrázek jste si o mě asi udělali, takže vám raději představím lidi, kteří hýbají mým osudem.
Nejdřív je to tu táta Viktor. Je mu 44let. Táta tu vždy byla, je a bude se mnou. Od mala jsem s ním prožila tolik báječných dobrodružství, že se to nedá ani spočítat na prstech jedné ruky. Táta mě v podstatě do sedmi vychovával sám, takže náznaky klukovského chování jsou u mě patrné.
Pracuje jako komisař na oddělení vyšetřování vražd. Práce je to velice namáhavá, ale otce to… Baví není to správné slovo… Ty zavražděné mrtvoly nejsou zrovna zábavné, ale vy mi rozumíte, co chci říct.
Táta ve volném čase (toho teda moc není) nejraději čte. Je zavřený ve své pracovně, do které ale nikdo nesmí. Jako malá jsem se tam pochopitelně chtěla dostat, ale jak jsem zjistila, že je to marné, tak jsem to vzdala.
Svojí pravou mámu jsem bohužel(nebo spíše bohudík, to já jen tak ze slušnosti) nikdy nepoznala. Asi po půl roce, co jsem se narodila, odešla od táta. To že mě s tátou opustila jsem překousla. Ale to, že se mi za sedmnáct let nikdy neozvala nebo mi nenapsala je horší. Přes to se nepřenesu. Ani jeden jediný telefonát, ani dopis či návštěva, nic z toho se nekonalo a konat se určitě nebude. Jediné, co mi po matce zbylo, je zlatý medailonek na krk, který ale stejně nenosím. Nevím, co jsem jí udělala, ale jedno vám řeknu. Byla doba, kdy jsem ji skutečně nenáviděla. Dnes to nesu trochu mírněji. Snad je to tím, že jsem vyrostla, ale Bůh ví proč, je to tak.
Ale ženská výchova mi nikdy nechyběla. Když mi bylo sedm let, tak se táta oženil. Vzal si o pět let mladší Glorii. A nemyslete si, že Glorie je něco jako zlá macecha. Okamžitě vás chci vyvést z omylu. Glorie je báječná a nikdy jsem se s ní nějak zvlášť nepohádala. Po nějakém čase jsem jí dokonce začala říkat mami.
Máma Glorie je nesmírně elegantní. Ale to patří k její práci. Vlastní totiž velice půvabnou restauraci, která dosti prosperuje.
Nyní na eleganci a ani na restauraci nemá čas. Je těhotná a zhruba za měsíc na svět přijde bratříček a nebo malá sestřička.
Přála bych si spíše sestřičku a to z jednoho důvodu. Bráchu už mám. Jmenuje se Edmund a je mu devět. Je to takový můj malý strašáček a i přestože máme občas nějakou sourozeneckou při, máme se rádi. Edmund se samozřejmě narodil ze vztahu Glorie a táty.
Dle nálady buď lítá venku a nebo vysedává v pokojíku a čte si.
A nebo pozoruje své tři křečíky, které ale občas krmím i já. Jsou totiž hrozně roztomilí.
Posledním členem rodiny je tříletý německý ovčák Lučar.
Lučar je velice chytrý i když jeho návyk prohánět pošťáky si za rámeček rozumu zrovna nedá. Ale jinak o jeho lstivosti není pochyb. Přišel na to, jak se dá páčkou otevřít víko od popelnice a tak se mohl dostat k chutným zbytkům jídla. Pak dokonce zjistil, že i na páčku funguje lednička, takže se vykašlal na zbytky a šel rovnou ke zdroji čerstvé a chutně potravy.
Ale abyste si nemysleli, že ho trápíme hlady. Psí žrádlo dostává, jen mu asi moc nechutná i když následující fotka mluví o opaku.
Celá naše rodinka už deset let bydlí v tomto krásném bytovém domku. Vlastníme ale jen jeho půlku, v druhé půlce zatím nikdo nebydlí.
O mé rodině je to prozatím vše. Teď vám představím své přátele.
První na řadě je moje nejlepší kamarádka od ranného dětství Roxalana Cuneová. Bože, nepamatují si ani kdy jsme se seznámili. Mám takový pocit, že jí znám snad od narození. Je to taková cholerička, že jí rozhodí vše, co se jí nelíbí. Ale nestěžují si, taková kamarádka, jako Rox, se rodí jen jednou. Na druhou stranu má krásný hlas a proto zpívá v naší kapele.
Copak já vám neříkala, že hrají v kapele? Tak teď vám to říkám. Kapela funguje už skoro rok a má čtyři členy. Sice víme, že se z nás světoznámé hvězdy nestanou ale důležité je, že všechny to baví.
Dalším členem kapely a mým kamarádem je Robin Black. Je to POUZE kamarád. Dobře, odhalili jste mě. Jsem to něho zamilovaná a to docela těžce. Ale nechci mu nic říkat, protože se bojím, že naše přátelství utrpí. Ale jednou se budu muset rozhodnout buď pro přátelství a nebo lásku. To rozhodně lehké rozhodnutí nebude.
Robin v kapele kraje na basovku, čili basovou kytaru, pro méně zasvěcené.
Posledním členem kapely je Curt Abdu-Cander. Curtovi rodiče jsou nelegální přistěhovalci z Afriky. Sem přijeli na černo, ale po čase dostali víza a nyní mají i trvalý pobyt. Curt se narodil až tady, takže v Africe nikdy nebyl.
Curt je bubeníkem. Někdy se mi až zdá, že se s paličkami od bubnu narodil.
Tak to jsou mí nejlepší přátele. Mám je ráda, ale štve mě, že mi přezdívají občas miminko, protože mě jediné není osmnáct, nýbrž sedmnáct. Přeskočila jsem totiž 1.ročník základní školy. To byly totiž časy, kdy si někteří mysleli, že jsem geniální. Pak to se mnou ale šlo z kopce. Lidi totiž zjistili, že génius nejsem. A jsem ráda.
Jsem mnohem radši, když zkouším s kapelou, než řeším složité matematické příklady.
A proti rodinným chvilkám strávených u večeře taky nic nenamítám.
Tak to vidíte. Můj život byl tak obyčejný. Občas jsem si na tu všednost stěžovala ale teď bych za ní dala nevím co. Chybí mi můj všední život. Moc mi chybí.
Několikrát jsem si už jako malá holka dávala předsevzetí, že sepíšu svůj deník, který by měl působit jako odraz mého já. Jenže ty nekonečné pokusy po pár stránkách ztroskotaly. Moje vůle nebyla tak pevná, jak jsem si myslela. Ale v sedmnácti, v době těsně před koncem prázdnin, jsem založila svůj deník, který jsem psala až do nedávná. Psaní jsem pochopitelně přerušila v ten moment, kdy jsem deník ve vzteku vyhodil. Ale teď, když ho mám u sebe, mi nic nebrání, abych do něj zapsala události posledních dnů. To ale počká. Vy jste nejspíše zvědaví, co bych na sebe mohla prásknout. Nejsem zrovna člověk, který by kdekomu na potkání vyprávěl o sobě osobní věci, ale když už vás zajímá můj osud, tak by bylo nefér vás o každý detail mého života připravit. Každopádně jak jsem už jednou řekla, příběh začíná zhruba před dvěma či skoro třemi lety…
Tak a je to tu zase. Konec bezstarostných se blíží ke svému konci. Za chvíli mi začne škola a ještě k tomu tenhle rok maturují. Nyní jsem strávila asi poslední společné minuty mého života se svými přáteli, které asi nikdy, vzhledem k množství učiva, které mě čeká, neuvidím. Dobře, vidím to moc černě ale moje domněnky se zas tak moc od reality neliší.
Jsem to ale nezdvořilá! Svěřují se tu a ani se neuráčím představit. Dobře tedy. Mé jméno je Arlen McQueenová, je mi sedmnáct let a většinu života (dobře celý život, tábory a rodinné dovolené do toho tedy počítat nebudu) jsem prožila v Quiet townu, městu mi rodném.
Jasně, asi vás zaráží moje jméno. Nejspíše si říkáte, jestlipak jsem se nepřepsala. Ne, opravdu se jmenují Arlen. Je to sice jméno velice originální ale kolik útrap jsem si s ním prožila nespočítám ani na prstech několika rukou. Ve školce se mi samozřejmě smáli a označovali mě za divnou. To mi zůstalo i ve škole. Pak si na to ale mojí spolužáci zvykli. Hůř to šlo a jde, když se seznamují s někým nový. Řeknu mu, že se jmenují Arlen a on se mě pak dotyčný asi stokrát přeptá, jestli se nepřeslechl. Ještě horší je, když potkáte člověka, jež mu dělá problém výslovnost písmen rl vedle sebe. Vznikají z toho různé zkomoleniny jako Aren, Alen, Alin, Arin… vše, jen ne Arlen. Ale nestěžují si. Jméno je jen a jen moje a já si ho musím vážit.
Jsem člověk, který je vesměs klidný ale když mě něco naštve, tak se mnou pak šijí všichni čerti. Každopádně povaha sangvinika s kapkou cholerika na mě pasuje přesně.
Z muziky poslouchám hlavně rock. Ale ne ty rádoby moderní „rockové“ kapely, které mají s rockem společné tak maximálně jméno. Ráda si pustím Queeny, Led Zeppeliny, Ealgles a nebráním se ani Beatles. Tyto staré kapely můžu poslouchat celý den. Ale je jich mnohem víc, tohle je jen mizivé necelé procento. Hudba je prostě můj velký koníček už od mala, kdy jsem zpívala ve školním sboru. A dnes? Dnes se neobejdu bez své elektrické kytary, na kterou hrají každou volnou chvíli.
Svůj klid nacházím ve svém krásném pokojíku. Jako asi každému dospívajícímu dělá problém si v něm udržet pořádek. Já nejsem výjimka. Ale abyste si nemysleli, že jsem čuně! Já si prostě ve svém království dělám co chci a jak chci. Vy ani nevíte jak mi dalo zabrat to, že jsem celý pokoj přestavěla. Když se narodil můj bráška , měla jsem na výběr buďto sdílet s ním pokoj a nebo navrhnout jiné řešení. Já se rozhodla, že přestavím půdu na svůj pokojík. Což je celkem paradox, protože se bojím výšek. Ale dalo se na to zvyknout.
Pokoj jsem si vybavila dle svého gusta. Nábytek, různé drobnosti, pár kytiček a samozřejmě moje kytara a vše je dokonalé. Jen mi tu chybí minilednička ale člověk nemůže chtít všechno.
Jediná podstatná nevýhoda pokoje je, že na půdu ze statických důvodů nejde přidělat schodiště a proto lezu do pokoje po upraveném žebříku. Ale za ten klid, co tu mám, mi to rozhodně stojí.
Ale dost už o mně! Ještě bych vám prozradila to, co nechci. Obrázek jste si o mě asi udělali, takže vám raději představím lidi, kteří hýbají mým osudem.
Nejdřív je to tu táta Viktor. Je mu 44let. Táta tu vždy byla, je a bude se mnou. Od mala jsem s ním prožila tolik báječných dobrodružství, že se to nedá ani spočítat na prstech jedné ruky. Táta mě v podstatě do sedmi vychovával sám, takže náznaky klukovského chování jsou u mě patrné.
Pracuje jako komisař na oddělení vyšetřování vražd. Práce je to velice namáhavá, ale otce to… Baví není to správné slovo… Ty zavražděné mrtvoly nejsou zrovna zábavné, ale vy mi rozumíte, co chci říct.
Táta ve volném čase (toho teda moc není) nejraději čte. Je zavřený ve své pracovně, do které ale nikdo nesmí. Jako malá jsem se tam pochopitelně chtěla dostat, ale jak jsem zjistila, že je to marné, tak jsem to vzdala.
Svojí pravou mámu jsem bohužel(nebo spíše bohudík, to já jen tak ze slušnosti) nikdy nepoznala. Asi po půl roce, co jsem se narodila, odešla od táta. To že mě s tátou opustila jsem překousla. Ale to, že se mi za sedmnáct let nikdy neozvala nebo mi nenapsala je horší. Přes to se nepřenesu. Ani jeden jediný telefonát, ani dopis či návštěva, nic z toho se nekonalo a konat se určitě nebude. Jediné, co mi po matce zbylo, je zlatý medailonek na krk, který ale stejně nenosím. Nevím, co jsem jí udělala, ale jedno vám řeknu. Byla doba, kdy jsem ji skutečně nenáviděla. Dnes to nesu trochu mírněji. Snad je to tím, že jsem vyrostla, ale Bůh ví proč, je to tak.
Ale ženská výchova mi nikdy nechyběla. Když mi bylo sedm let, tak se táta oženil. Vzal si o pět let mladší Glorii. A nemyslete si, že Glorie je něco jako zlá macecha. Okamžitě vás chci vyvést z omylu. Glorie je báječná a nikdy jsem se s ní nějak zvlášť nepohádala. Po nějakém čase jsem jí dokonce začala říkat mami.
Máma Glorie je nesmírně elegantní. Ale to patří k její práci. Vlastní totiž velice půvabnou restauraci, která dosti prosperuje.
Nyní na eleganci a ani na restauraci nemá čas. Je těhotná a zhruba za měsíc na svět přijde bratříček a nebo malá sestřička.
Přála bych si spíše sestřičku a to z jednoho důvodu. Bráchu už mám. Jmenuje se Edmund a je mu devět. Je to takový můj malý strašáček a i přestože máme občas nějakou sourozeneckou při, máme se rádi. Edmund se samozřejmě narodil ze vztahu Glorie a táty.
Dle nálady buď lítá venku a nebo vysedává v pokojíku a čte si.
A nebo pozoruje své tři křečíky, které ale občas krmím i já. Jsou totiž hrozně roztomilí.
Posledním členem rodiny je tříletý německý ovčák Lučar.
Lučar je velice chytrý i když jeho návyk prohánět pošťáky si za rámeček rozumu zrovna nedá. Ale jinak o jeho lstivosti není pochyb. Přišel na to, jak se dá páčkou otevřít víko od popelnice a tak se mohl dostat k chutným zbytkům jídla. Pak dokonce zjistil, že i na páčku funguje lednička, takže se vykašlal na zbytky a šel rovnou ke zdroji čerstvé a chutně potravy.
Ale abyste si nemysleli, že ho trápíme hlady. Psí žrádlo dostává, jen mu asi moc nechutná i když následující fotka mluví o opaku.
Celá naše rodinka už deset let bydlí v tomto krásném bytovém domku. Vlastníme ale jen jeho půlku, v druhé půlce zatím nikdo nebydlí.
O mé rodině je to prozatím vše. Teď vám představím své přátele.
První na řadě je moje nejlepší kamarádka od ranného dětství Roxalana Cuneová. Bože, nepamatují si ani kdy jsme se seznámili. Mám takový pocit, že jí znám snad od narození. Je to taková cholerička, že jí rozhodí vše, co se jí nelíbí. Ale nestěžují si, taková kamarádka, jako Rox, se rodí jen jednou. Na druhou stranu má krásný hlas a proto zpívá v naší kapele.
Copak já vám neříkala, že hrají v kapele? Tak teď vám to říkám. Kapela funguje už skoro rok a má čtyři členy. Sice víme, že se z nás světoznámé hvězdy nestanou ale důležité je, že všechny to baví.
Dalším členem kapely a mým kamarádem je Robin Black. Je to POUZE kamarád. Dobře, odhalili jste mě. Jsem to něho zamilovaná a to docela těžce. Ale nechci mu nic říkat, protože se bojím, že naše přátelství utrpí. Ale jednou se budu muset rozhodnout buď pro přátelství a nebo lásku. To rozhodně lehké rozhodnutí nebude.
Robin v kapele kraje na basovku, čili basovou kytaru, pro méně zasvěcené.
Posledním členem kapely je Curt Abdu-Cander. Curtovi rodiče jsou nelegální přistěhovalci z Afriky. Sem přijeli na černo, ale po čase dostali víza a nyní mají i trvalý pobyt. Curt se narodil až tady, takže v Africe nikdy nebyl.
Curt je bubeníkem. Někdy se mi až zdá, že se s paličkami od bubnu narodil.
Tak to jsou mí nejlepší přátele. Mám je ráda, ale štve mě, že mi přezdívají občas miminko, protože mě jediné není osmnáct, nýbrž sedmnáct. Přeskočila jsem totiž 1.ročník základní školy. To byly totiž časy, kdy si někteří mysleli, že jsem geniální. Pak to se mnou ale šlo z kopce. Lidi totiž zjistili, že génius nejsem. A jsem ráda.
Jsem mnohem radši, když zkouším s kapelou, než řeším složité matematické příklady.
A proti rodinným chvilkám strávených u večeře taky nic nenamítám.
Tak to vidíte. Můj život byl tak obyčejný. Občas jsem si na tu všednost stěžovala ale teď bych za ní dala nevím co. Chybí mi můj všední život. Moc mi chybí.
- America
- Dieťa
- Príspevky: 175
- Registrovaný: Pon 11 Aug 2008, 02:05
- Bydlisko: Tak různě, ale hlavně doma v Třebíči
od America » Sob 22 Nov 2008, 00:17
eva-Proč ta sebekritičnost. Tvůj příběh čtu a rozhodně je od úvodu vynikající. 
Ale jinak moc děkují.
qwerty-Děkují i tobě. A plagát Guns mám odsud http://www.modthesims2.com/download.php?t=271300
Ale jinak moc děkují.
qwerty-Děkují i tobě. A plagát Guns mám odsud http://www.modthesims2.com/download.php?t=271300
- America
- Dieťa
- Príspevky: 175
- Registrovaný: Pon 11 Aug 2008, 02:05
- Bydlisko: Tak různě, ale hlavně doma v Třebíči
som zvedavaaa na detaly o ohnivookoom od America » Sob 22 Nov 2008, 14:22
qwerty-není zač, jen ať slouží. Jinak dílek už připravuji, o víkendu ho asi nestihnu, ale příští týden tu už na 100% bude.
savi3-děkují, jsem ráda, že i přes všednost se díl líbil. Hih, a pokud myslíš tím ohnivookoom myslíš Kargena, tak tě zklamu... Kargen se to objeví až po dlouhé době.
Jinak dílek už připravuji, o víkendu ho asi nestihnu, ale příští týden tu už na 100% bude.
savi3-děkují, jsem ráda, že i přes všednost se díl líbil. Hih, a pokud myslíš tím ohnivookoom myslíš Kargena, tak tě zklamu... Kargen se to objeví až po dlouhé době.
- America
- Dieťa
- Príspevky: 175
- Registrovaný: Pon 11 Aug 2008, 02:05
- Bydlisko: Tak různě, ale hlavně doma v Třebíči
-
savi3 - Starec
- Príspevky: 2017
- Registrovaný: Sob 22 Mar 2008, 15:54
- Bydlisko: v hlbookej doline...
- Pohlavie: Simka
od America » Ned 23 Nov 2008, 02:26
savi3-Ale zas abych neříkala, že ho vyřadím úplně... On Kargen bude mít v příběhu dost podstatnou roli ale chce to čas. Arlen ho ve svých 17 letech neznala a než ho pozná, musí počkat 2 roky. 
Lincey-děkují pěkně za pochvalu.
Lincey-děkují pěkně za pochvalu.
- America
- Dieťa
- Príspevky: 175
- Registrovaný: Pon 11 Aug 2008, 02:05
- Bydlisko: Tak různě, ale hlavně doma v Třebíči
od America » Sob 29 Nov 2008, 23:01
1.kapitola
Poslední den prázdnin jsem se jen a jen nudila. Pokoj jsem asi stokrát důkladně vypucovala a ani hraní na kytaru mě nebavilo. Proto jsem se „ohákla“ do starých tepláků a šla okopávat kytky ven. I přestože mělo venku stále panovat letní počasí, foukal docela studený vítr. Slunko zalezlo za mraky a vypadalo to na déšť. (pozn. autorky: omluvte, že na některých fotkách prší, ale s tím se nedalo už nic dělat)
Bráška si uživoval posledních chvil na prolézačce a na mě ukazoval dlouhý nos s tím, že proč se dřu o prázdninách.
„Hele ty chytráku, radši slez a pojď mi pomoct,“ vyzvala jsem ho.
„Pche! Ani mě nehne. Až začne škola, tak rodiče z nepochopitelných důvodů budou po nás chtít čím dál tím víc práce. Takže mě dnes k tomu nedonutíš,“ odvětil a dál si prolézal klouzačku. Já se jen pousmála a dál se hrabala v hlíně.
Tento rok se naši pidi zahrádce dařilo. Rozkvetly všechny záhonky i keře. Měla jsem z toho pochopitelně radost.
Znáte to.Když člověk dře a pak nastane nepatrný výsledek jako odměna za vaše úsilí, pomyslíte si, že asi ta práce nebyla až tak marná.
Po asi hodině práce jsem skončila a zase se začala nudit. Chtěla jsem si vyjít na procházku s Lučarem, ale Edmund mě přeběhl, protože před dvaceti minutami se pro něj stavili jeho kamarádi a on společně se psem šel ven.
Odešla tedy do koupelny abych si umyla ruce od hlíny a v hlavě mi blesk nápad, že bych mohla pozvat k sobě návštěvu Roxalanu.
Kamarádka byla skoro celé prázdniny pryč na různých brigádách a proto jsem ji viděla párkrát. A když vidíte svojí nejlepší kamarádku za prázdniny jen párkrát, je vám smutno. A když je vaší nejlepší kamarádkou člověk jako Roxalana, tak se mému smutku nemůžete divit.
Roxalana je prostě výjimečná. Občas mě teda štvou ty je její cholerické nálady, kdy se hádá se všema o všem, ale když si vzpomenu, co jsme spolu prožily a kolikrát mi pomohla, tak ji její nedostatky klidně nastokrát odpustím.
Každopádně jsem se přesunula do pokoje abych mohla zavolat kamarádce. Ale jakmile jsem jen zvedla telefonní sluchátko, tak aniž bych vytočila číslo Roxalany, tak se mi ozval její hlas.
„Arlen? Jsi to ty?“
„Jasně že jsem to já! Ale nechápu, jak můžeš být na druhém konci být ty, když jsem se ti teprve chystala volat.“
„Co to plácáš? Volám ti já! To moje peněženka tady trpí kvůli tomu, že vlastně nevíš jestli voláš ty mě nebo já tobě,“ ozval se naštvaný hlas mé kamarádky. Zase chytila jeden ze svých cholerických záchvatu. Jako bych to před chvíli nepřipomínala.
„Co tě žere? Já klidně zavěsím a zavolám ti znovu,“ navrhla jsem znuděně.
„Ne, ty nezavěsíš, zavěsím já. Takhle bych přiznala svojí prohru,“ mlela si svou.
„Tak si zavěs a já pak zavěsím taky a bude to vyřešeno,“ navrhla jsem a čekala až se ve sluchátka ozve pípavý tón. Jenže on se neozýval.
„Ty si nezavěsila!“
„Ty taky ne!“
„Ale ty jsi měla zavěsit první.“
„Dokaž to.“
„Nic ti dokazovat nebudu, prostě zavěsím a nikdy s tebou nepromluvím,“ sykla jsem naštvaně do sluchátka. Docházely mi pomalu nervy.
„To, že se mnou nepromluvíš, mám za trest nebo za odměnu?“ ozvala se Roxalana a ironie z ní jen sršela.
„Grrr…“zavrčela jsem.
„Nevrč a raději vyklop, proč jsi mi chtěla volat předtím, než jsem volala já tobě.“
„Konečně rozumné slovo. Chtěla jsem tě jen pozvat na přátelskou návštěvu, ale jak se zdá, ty o to nestojíš.“
„Hm, to je zvláštní. Já zas chtěla pozvat tebe k nám.“
„Tak jak to provedeme? Přijdeš ty sem a nebo já za tebou?“
„Raději přijď ty ke mně, já totiž musím hlídat své povedené bratříčky,“ odpověděla kysele. Teď jsem teprve pochopila její špatnou náladu. Roxalana má totiž tři mladší bratříčky. Pěkně zlobivá kvítka, jen co je pravda. Roxalanina matka je totiž samoživitelka. Nedokáže si udržet jednu práci a proto je střídá jako na běžícím páse. Proto ale o z jiných důvodů, nebývá často doma.
„Dobře, jen se převleču a hned běžím za tebou. Zatím ahoj,“ řekla jsem a bez toho, abych čekala na odpověď, jsem zavěsila sluchátko.
Rychle jsem se převlékla ze svých tepláků do něčeho reprezentativnějšího a šla se oznámit rodičům, že jdu ven.
Máma spala. Bylo to pochopitelné, těhotenství jí zmáhalo. Tak když nemohla máma, šla jsem za tátou. Ten byl v obýváku a sledoval nějaký film. Byl do něho dost zabraný a tak si ani nevšiml, že v pokoji jsem já.
„Tati?“ optala jsem se ho opatrně. Jak jsem předpokládala, vyrušila jsem ho, protože jakmile jsem ho oslovila, nadskočil leknutím a málem nedopadl nazpět na pohovku.
„Arlen, copak potřebuješ?“ zeptal se kvapně.
„Tati, můžu jít navštívit Roxalanu?“ Slovo „můžu“ jsem bytostně nesnášela. Jelikož mi ještě není osmnáct, tak ho musím používat. Jasně, nemusím, ale slušnost mi to nařizuje. Až mi bude osmnáct, tak se budu jen ohánět slovy „Jdu ven, nevím kdy se vrátím.“ Ale na tohle si musím nějaký ten měsíc počkat.
„Na takové věci se neptej, jasně že můžeš,“ řekl a věnoval se dál televizi. Já jen poděkovala a upalovala pryč. Ale táta mě ve dveřích ještě zastavil.
„Nezapomeň se ale brzy vrátit, zítra jdeš do školy,“ dodal. Zvláštní že na tohle rodiče nikdy nezapomenou.
Potom jsem už šla ven. Raději jsem přidala do kroku, abych neslyšela žádné další poznámky či připomínky a krok zvolnila až když jsem byla venku.
Šla jsem poklidným a uvolněným krokem a snažila se užít posledních slunečních paprsků. Vsadím se, že zítra už bude jen a jen pršet.
Cestu ke kamarádčině domu jsem znala nazpaměť, takže jsem tam za dvacet minut byla. Když jsem ale šla po schodech ke dveřím, zaslechla jsem takovou menší hádku.
„Padej jí otevřít, vidíš, že mám plný ruce práce.“ Tady jsem poznala hlas kamarádky.
„A proč já? Zrovna když vyhrávám, tak ti musím dělat slouhu,“ ozval se zoufalý hlas jednoho z jejich bratříčků.
„Buď půjdeš otevřít dveře a nebo jsi bez večeře.“
„Ty blafy, co vaříš, stejně nejím, takže neotevřu.“
„Tak dost! Zkopu tě do kuličky, to je poslední varování.“
Já jen zakroutila a byla ráda, že podobné rozepře nemusím řešit s Edmundem.
Zaklepala jsem na dveře a čekala na prahu, kdo mi teda přijde otevřít. Nakonec po chvíli očekávání se objevil jeden z Roxalaniných bratříčku. Myslím, že Odrik. Ne, dělám si srandu. Byl to Odrik. Už si je nepletu.
„Jdeš za mojí sestřičkou? No jen pojď dál,“ pozval mě.
Jakmile jsme vešli oba dva dovnitř, tak Odrik zmizel ve svém pokoji. Beztak šel za svými kumpány, aby dohrál tu hru či co to prováděl, než jsem sem přišla.
Já šla najít kamarádku. Hledat jsem dlouho nemusela, byla totiž v kuchyni, kde připravovala nějaké jídlo. Okamžitě, jak mě spatřila, běžela mi na vstříc,aby mě uvítala.
Uvítali jsme se naším speciálním pozdravem, kterým se vítáme už od mala.
Hned čeho jsem si všimla byla změna její image. Už na hlavě neměla ten šílený černý účes s blond melírem, který jsem se ji snažila vymluvit s tím, že její přirozená zrzavá barva je o dost hezčí. Ale ona nedbala mých rad a obarvila se. Sice ani teď není zrzka ale i jako černovláska je pěkná.
Než jsem stihla zareagovat a pochválit jí její nový účes, tak mě poslala nahoru do svého pokoje, ať na ní prý počkám, než dokončí jídlo pro své bratříčky, jinak nebudeme mít chvíli klidu.
Vyšla jsem po schodech do pokoje a čekala až se objeví. Po asi pěti minutách se kamarádka objevila v pokoji a my se posadily na zem do měkkého koberce. A začala naše debata o tom, co se událo, když jsme se dlouho neviděly.
„Tak jak to vypadalo na těch brigádách?“ zeptala jsem se jí ihned.
„Skvělé! Přivydělala jsem si nějaké peníze. Většinu jsem už hodila na účet kvůli vysoké ale za zbytek jsem si pořídila nějakou tu parádu. Znáš to,“ chlubila se mi a já jen kývala hlavou.
Abyste pochopili. Roxalana přes léto pracovala na různých brigádách aby si mohla dovolit vysokou školu, na kterou se chystá jít. Její máma by stěží proplatila studia a tak už kamarádka od patnácti tvrdě dře o prázdninách aby si přivydělala.
„A co ta změna image? Snad v tom nemá prsty ten tvůj vyvolený, co jsi mi o něm pře sms tak básnila.“
Ona se zamračila a chvíli mlčela. Ani jsem kápla na citlivé téma.
„Když jsem ho konečně chtěla oslovit, tak bylo pozdě. Den předtím se dal dohromady s nějakou barbínou. Aspoň vím, že typ jako já, u něho neměl žádnou šanci. A vlasy jsem si obarvila jen proto, že jsem chtěla změnu. Znáš to, změna je život,“ když ukončila své vyprávění, tak jen odvrátila zrak.
„To s tím klukem mě mrzí. Ale možná si ho měla oslovit dřív.“
„Tak tohle mi říká ta pravá. Ty si do Robina zabouchnutá už roky a na sobě jsi nedala nic znát. Beztak že si už i on našel přes prázdniny jinou,“ dobírala si mě.
„Na rozdíl od tebe, mám co ztratit. Víš, co se všechno může stát? V sázce by bylo celé naše dlouholeté přátelství. Kdybych si s ním něco začala a pak jsme to z nějakého důvodu museli ukončit, těžko bychom pak byli takoví přátele jako teď. A kdyby ke mně nic necítil, bylo by to obdobné. City prostě do přátelství nepatří. Já poznám správný čas, to mi věř,“ řekla jsem striktně.
„Uklidni se, jen jsem si tak rejpla. Já ti rozumím, i když nic takového se mě stát nemůže,“ chlubila se.
„Copak nevíš, že city jsou nevyzpytatelné? Tohle, bych být tebou, neříkala.“
Kamarádčiny oči se jen znuděně protočila a ona si jen něco zamumlala.
„Hele, co si to mumláš pod ten svůj knír?“
„Víš, že mě štveš Arlen. Ty teda osobně ne ale ty tvoje vlasy mě štvou.“
„Cože? Proč tě probůh štvou moje vlasy?“ zeptala jsem se zmateně. Někdy ty její myšlenkové pochody nechápu. My jsme se před chvíli bavili o vážných věcech a ona na mě vyrukuje s tím, že ji štvou moje vlasy. Moje krásné, dlouhé a hnědé vlasy.
„Proč je pořád nosíš takhle sepnuté na stranu? Já ti udělám takový účes, že zítra vyrazíš všem dech.“
„No já nevím,“ zapochybovala jsem.
„Ty si snad dovoluješ pochybovat o mých skvělých kadeřnických schopnostech?“
Teď jsem zase znuděně či snad zoufale zakoulela očima já, protože když si tato paličatá osoba vezme něco do hlavy, je zbytečné se s ní hádat.
Já jen oddaně přikývla s tím, že si může s mojí kštici vyvádět co se jí zamane.
Nadšení opravdu nepanovala, když jsem šla s Roxalanu do pokoje jí mámy. Ona tam měla kadeřnické křeslo, proto ten přesun.
„Jen se posaď a svěř se do rukou odbornice,“ řekla vesele, přičemž střepávala neviditelný prach z křesla.
„Přestaň se konečně tvářit jako když máš jít na popravu.“
„A jak se mám podle tebe tvářit? Já sice na popravu nejdu ale moje vlasy ano,“ řekla jsem sklíčeně.
„Přestaň kňučet, nebo tě ostříhám dohola.“
„Tak tohle nezkoušej! Varuji tě. Svoje dlouhé vlasy mám ráda a proto žádné nůžky.“
Pak jsem jen zavřela oči a čekala, kdy ta hrůza skončí.
Když uplynula asi půlhodina, tak kamarádka vesele zvolala „Hotovo“ a podala mi kapesní zrcátko, abych se mohla prohlédnout.
Nebylo to tak špatné.
Ale abych se přesvědčila o té nádheře, tak jsem odstrčila kamarádku a šla se podívat k velkému zrcadlu.
„Není to špatné,“ zkonstatovala jsem.
„Tohle že je nějaký vděk?“ vztekala se moje profi kadeřnice.
Najednou se mi ale stalo něco zvláštního. Bylo to tak zčistajasna a já ani nepochopila proč se to stalo. Jak jsem tak koukala na svůj odraz v zrcadle, zdálo se mi, že začíná praskat. Puklina pokračovala až zrcadlo praskalo. Střepy se rozletěly a já si jen tak tak stihla na poslední chvíli zakrýt oči, aby se mi do nich střepy nedostaly. Když jsem dala dlaně pryč z obličeje, ocitla jsem se v husté a nepronikavé tmě. Než jsem jakkoliv stihla zareagovat, podlomily se mi kolena a já upadla na zem. Chvíli jsem nic nevnímala ale pak něco či snad někdo se mnou začal třást.
„Arlen! Arlen! Sakra, vstávej!“ Hlas jsem poznávala, byla to Roxalana. Znovu jsem otevřela oči a nyní jsem zjistila, že jsem zpátky v pokoji, kde jsem měla být. Jen jsem seděla na zemi a držela se za hlavu. Zrcadlu se nic nestalo, nepuklo a ani stopu po maličké prasklině jsem neobjevila.
„Jsi ok?“ starala se hned kamarádka.
„Myslím, že ano.. C..Co se stalo?“
„Nemám pořádně tušení. Prohlížela jsi se v zrcadle a pak jsi si dala ruce před obličej, jako bys ho chtěla před něčím chránit. No a pak jsi upadla a něco nesrozumitelně mlela.“
„Cože? Co jsem říkala?“
„Říkám ti, že ti nešlo slova rozumět,“ řekla a pomohla mi vstát na nohy. Chvíli jsem přemýšlela, jestli ji mám říct pravdu, ale pak jsem usoudila, že si to nechám raději pro sebe.
„Nechceš zavolat do nemocnice, vypadáš bledě?“
„Ne, to je dobrý. Raději půjdu domu.“
„Jsi si jistá, že dojdeš domu po svých? Nemám ti třeba zavolat taxi nebo bych tě doprovodila na zastávku, abys mohla jet autobusem.“
„Nedělej si s tím starosti, čerstvý vzduch mi prospěje víc než zakouřená městská hromadní doprava.“
Než jakkoliv stihla kamarádka odpovědět, já bez rozloučení zmizela.
Bylo mi mizerně. Čím víc sem se přibližovala k našemu domu, tím víc mi bylo špatně. Myslela jsem, že snad domu nedojdu a někde upadnu.Naštěstí se to nestalo a já s vypětím všech posledních sil přišla k domovu.
Otevřela jsem s velkou námahou dveře a hned mě přivítala máma.
„Arlen? Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě. V jejich očích jsem postřehla strach.
„Není mi dobře mami. Půjdu si asi lehnou,“ oznámila jsem ji.
„A nepotřebuješ něco? Nějaké léky?“
„Ne, děkují. Zkusím to je zaspat,“ odpověděla jsem a už jen šla po schodech do pokoje.
Hůř se mi lezlo teda po žebříku ale i to sem zvládla. Svoje poslední síly jsem věnovala tomu, že jsem se převlékla do pyžama a šla si lehnout.
Doufala jsem, že se spánkem vše vyřeží ale záhadným událostem ten večer nebyl konec. Zdál se mi totiž hodně zvláštní sen. Ale o tom vám povím jindy.
Poslední den prázdnin jsem se jen a jen nudila. Pokoj jsem asi stokrát důkladně vypucovala a ani hraní na kytaru mě nebavilo. Proto jsem se „ohákla“ do starých tepláků a šla okopávat kytky ven. I přestože mělo venku stále panovat letní počasí, foukal docela studený vítr. Slunko zalezlo za mraky a vypadalo to na déšť. (pozn. autorky: omluvte, že na některých fotkách prší, ale s tím se nedalo už nic dělat)
Bráška si uživoval posledních chvil na prolézačce a na mě ukazoval dlouhý nos s tím, že proč se dřu o prázdninách.
„Hele ty chytráku, radši slez a pojď mi pomoct,“ vyzvala jsem ho.
„Pche! Ani mě nehne. Až začne škola, tak rodiče z nepochopitelných důvodů budou po nás chtít čím dál tím víc práce. Takže mě dnes k tomu nedonutíš,“ odvětil a dál si prolézal klouzačku. Já se jen pousmála a dál se hrabala v hlíně.
Tento rok se naši pidi zahrádce dařilo. Rozkvetly všechny záhonky i keře. Měla jsem z toho pochopitelně radost.
Znáte to.Když člověk dře a pak nastane nepatrný výsledek jako odměna za vaše úsilí, pomyslíte si, že asi ta práce nebyla až tak marná.
Po asi hodině práce jsem skončila a zase se začala nudit. Chtěla jsem si vyjít na procházku s Lučarem, ale Edmund mě přeběhl, protože před dvaceti minutami se pro něj stavili jeho kamarádi a on společně se psem šel ven.
Odešla tedy do koupelny abych si umyla ruce od hlíny a v hlavě mi blesk nápad, že bych mohla pozvat k sobě návštěvu Roxalanu.
Kamarádka byla skoro celé prázdniny pryč na různých brigádách a proto jsem ji viděla párkrát. A když vidíte svojí nejlepší kamarádku za prázdniny jen párkrát, je vám smutno. A když je vaší nejlepší kamarádkou člověk jako Roxalana, tak se mému smutku nemůžete divit.
Roxalana je prostě výjimečná. Občas mě teda štvou ty je její cholerické nálady, kdy se hádá se všema o všem, ale když si vzpomenu, co jsme spolu prožily a kolikrát mi pomohla, tak ji její nedostatky klidně nastokrát odpustím.
Každopádně jsem se přesunula do pokoje abych mohla zavolat kamarádce. Ale jakmile jsem jen zvedla telefonní sluchátko, tak aniž bych vytočila číslo Roxalany, tak se mi ozval její hlas.
„Arlen? Jsi to ty?“
„Jasně že jsem to já! Ale nechápu, jak můžeš být na druhém konci být ty, když jsem se ti teprve chystala volat.“
„Co to plácáš? Volám ti já! To moje peněženka tady trpí kvůli tomu, že vlastně nevíš jestli voláš ty mě nebo já tobě,“ ozval se naštvaný hlas mé kamarádky. Zase chytila jeden ze svých cholerických záchvatu. Jako bych to před chvíli nepřipomínala.
„Co tě žere? Já klidně zavěsím a zavolám ti znovu,“ navrhla jsem znuděně.
„Ne, ty nezavěsíš, zavěsím já. Takhle bych přiznala svojí prohru,“ mlela si svou.
„Tak si zavěs a já pak zavěsím taky a bude to vyřešeno,“ navrhla jsem a čekala až se ve sluchátka ozve pípavý tón. Jenže on se neozýval.
„Ty si nezavěsila!“
„Ty taky ne!“
„Ale ty jsi měla zavěsit první.“
„Dokaž to.“
„Nic ti dokazovat nebudu, prostě zavěsím a nikdy s tebou nepromluvím,“ sykla jsem naštvaně do sluchátka. Docházely mi pomalu nervy.
„To, že se mnou nepromluvíš, mám za trest nebo za odměnu?“ ozvala se Roxalana a ironie z ní jen sršela.
„Grrr…“zavrčela jsem.
„Nevrč a raději vyklop, proč jsi mi chtěla volat předtím, než jsem volala já tobě.“
„Konečně rozumné slovo. Chtěla jsem tě jen pozvat na přátelskou návštěvu, ale jak se zdá, ty o to nestojíš.“
„Hm, to je zvláštní. Já zas chtěla pozvat tebe k nám.“
„Tak jak to provedeme? Přijdeš ty sem a nebo já za tebou?“
„Raději přijď ty ke mně, já totiž musím hlídat své povedené bratříčky,“ odpověděla kysele. Teď jsem teprve pochopila její špatnou náladu. Roxalana má totiž tři mladší bratříčky. Pěkně zlobivá kvítka, jen co je pravda. Roxalanina matka je totiž samoživitelka. Nedokáže si udržet jednu práci a proto je střídá jako na běžícím páse. Proto ale o z jiných důvodů, nebývá často doma.
„Dobře, jen se převleču a hned běžím za tebou. Zatím ahoj,“ řekla jsem a bez toho, abych čekala na odpověď, jsem zavěsila sluchátko.
Rychle jsem se převlékla ze svých tepláků do něčeho reprezentativnějšího a šla se oznámit rodičům, že jdu ven.
Máma spala. Bylo to pochopitelné, těhotenství jí zmáhalo. Tak když nemohla máma, šla jsem za tátou. Ten byl v obýváku a sledoval nějaký film. Byl do něho dost zabraný a tak si ani nevšiml, že v pokoji jsem já.
„Tati?“ optala jsem se ho opatrně. Jak jsem předpokládala, vyrušila jsem ho, protože jakmile jsem ho oslovila, nadskočil leknutím a málem nedopadl nazpět na pohovku.
„Arlen, copak potřebuješ?“ zeptal se kvapně.
„Tati, můžu jít navštívit Roxalanu?“ Slovo „můžu“ jsem bytostně nesnášela. Jelikož mi ještě není osmnáct, tak ho musím používat. Jasně, nemusím, ale slušnost mi to nařizuje. Až mi bude osmnáct, tak se budu jen ohánět slovy „Jdu ven, nevím kdy se vrátím.“ Ale na tohle si musím nějaký ten měsíc počkat.
„Na takové věci se neptej, jasně že můžeš,“ řekl a věnoval se dál televizi. Já jen poděkovala a upalovala pryč. Ale táta mě ve dveřích ještě zastavil.
„Nezapomeň se ale brzy vrátit, zítra jdeš do školy,“ dodal. Zvláštní že na tohle rodiče nikdy nezapomenou.
Potom jsem už šla ven. Raději jsem přidala do kroku, abych neslyšela žádné další poznámky či připomínky a krok zvolnila až když jsem byla venku.
Šla jsem poklidným a uvolněným krokem a snažila se užít posledních slunečních paprsků. Vsadím se, že zítra už bude jen a jen pršet.
Cestu ke kamarádčině domu jsem znala nazpaměť, takže jsem tam za dvacet minut byla. Když jsem ale šla po schodech ke dveřím, zaslechla jsem takovou menší hádku.
„Padej jí otevřít, vidíš, že mám plný ruce práce.“ Tady jsem poznala hlas kamarádky.
„A proč já? Zrovna když vyhrávám, tak ti musím dělat slouhu,“ ozval se zoufalý hlas jednoho z jejich bratříčků.
„Buď půjdeš otevřít dveře a nebo jsi bez večeře.“
„Ty blafy, co vaříš, stejně nejím, takže neotevřu.“
„Tak dost! Zkopu tě do kuličky, to je poslední varování.“
Já jen zakroutila a byla ráda, že podobné rozepře nemusím řešit s Edmundem.
Zaklepala jsem na dveře a čekala na prahu, kdo mi teda přijde otevřít. Nakonec po chvíli očekávání se objevil jeden z Roxalaniných bratříčku. Myslím, že Odrik. Ne, dělám si srandu. Byl to Odrik. Už si je nepletu.
„Jdeš za mojí sestřičkou? No jen pojď dál,“ pozval mě.
Jakmile jsme vešli oba dva dovnitř, tak Odrik zmizel ve svém pokoji. Beztak šel za svými kumpány, aby dohrál tu hru či co to prováděl, než jsem sem přišla.
Já šla najít kamarádku. Hledat jsem dlouho nemusela, byla totiž v kuchyni, kde připravovala nějaké jídlo. Okamžitě, jak mě spatřila, běžela mi na vstříc,aby mě uvítala.
Uvítali jsme se naším speciálním pozdravem, kterým se vítáme už od mala.
Hned čeho jsem si všimla byla změna její image. Už na hlavě neměla ten šílený černý účes s blond melírem, který jsem se ji snažila vymluvit s tím, že její přirozená zrzavá barva je o dost hezčí. Ale ona nedbala mých rad a obarvila se. Sice ani teď není zrzka ale i jako černovláska je pěkná.
Než jsem stihla zareagovat a pochválit jí její nový účes, tak mě poslala nahoru do svého pokoje, ať na ní prý počkám, než dokončí jídlo pro své bratříčky, jinak nebudeme mít chvíli klidu.
Vyšla jsem po schodech do pokoje a čekala až se objeví. Po asi pěti minutách se kamarádka objevila v pokoji a my se posadily na zem do měkkého koberce. A začala naše debata o tom, co se událo, když jsme se dlouho neviděly.
„Tak jak to vypadalo na těch brigádách?“ zeptala jsem se jí ihned.
„Skvělé! Přivydělala jsem si nějaké peníze. Většinu jsem už hodila na účet kvůli vysoké ale za zbytek jsem si pořídila nějakou tu parádu. Znáš to,“ chlubila se mi a já jen kývala hlavou.
Abyste pochopili. Roxalana přes léto pracovala na různých brigádách aby si mohla dovolit vysokou školu, na kterou se chystá jít. Její máma by stěží proplatila studia a tak už kamarádka od patnácti tvrdě dře o prázdninách aby si přivydělala.
„A co ta změna image? Snad v tom nemá prsty ten tvůj vyvolený, co jsi mi o něm pře sms tak básnila.“
Ona se zamračila a chvíli mlčela. Ani jsem kápla na citlivé téma.
„Když jsem ho konečně chtěla oslovit, tak bylo pozdě. Den předtím se dal dohromady s nějakou barbínou. Aspoň vím, že typ jako já, u něho neměl žádnou šanci. A vlasy jsem si obarvila jen proto, že jsem chtěla změnu. Znáš to, změna je život,“ když ukončila své vyprávění, tak jen odvrátila zrak.
„To s tím klukem mě mrzí. Ale možná si ho měla oslovit dřív.“
„Tak tohle mi říká ta pravá. Ty si do Robina zabouchnutá už roky a na sobě jsi nedala nic znát. Beztak že si už i on našel přes prázdniny jinou,“ dobírala si mě.
„Na rozdíl od tebe, mám co ztratit. Víš, co se všechno může stát? V sázce by bylo celé naše dlouholeté přátelství. Kdybych si s ním něco začala a pak jsme to z nějakého důvodu museli ukončit, těžko bychom pak byli takoví přátele jako teď. A kdyby ke mně nic necítil, bylo by to obdobné. City prostě do přátelství nepatří. Já poznám správný čas, to mi věř,“ řekla jsem striktně.
„Uklidni se, jen jsem si tak rejpla. Já ti rozumím, i když nic takového se mě stát nemůže,“ chlubila se.
„Copak nevíš, že city jsou nevyzpytatelné? Tohle, bych být tebou, neříkala.“
Kamarádčiny oči se jen znuděně protočila a ona si jen něco zamumlala.
„Hele, co si to mumláš pod ten svůj knír?“
„Víš, že mě štveš Arlen. Ty teda osobně ne ale ty tvoje vlasy mě štvou.“
„Cože? Proč tě probůh štvou moje vlasy?“ zeptala jsem se zmateně. Někdy ty její myšlenkové pochody nechápu. My jsme se před chvíli bavili o vážných věcech a ona na mě vyrukuje s tím, že ji štvou moje vlasy. Moje krásné, dlouhé a hnědé vlasy.
„Proč je pořád nosíš takhle sepnuté na stranu? Já ti udělám takový účes, že zítra vyrazíš všem dech.“
„No já nevím,“ zapochybovala jsem.
„Ty si snad dovoluješ pochybovat o mých skvělých kadeřnických schopnostech?“
Teď jsem zase znuděně či snad zoufale zakoulela očima já, protože když si tato paličatá osoba vezme něco do hlavy, je zbytečné se s ní hádat.
Já jen oddaně přikývla s tím, že si může s mojí kštici vyvádět co se jí zamane.
Nadšení opravdu nepanovala, když jsem šla s Roxalanu do pokoje jí mámy. Ona tam měla kadeřnické křeslo, proto ten přesun.
„Jen se posaď a svěř se do rukou odbornice,“ řekla vesele, přičemž střepávala neviditelný prach z křesla.
„Přestaň se konečně tvářit jako když máš jít na popravu.“
„A jak se mám podle tebe tvářit? Já sice na popravu nejdu ale moje vlasy ano,“ řekla jsem sklíčeně.
„Přestaň kňučet, nebo tě ostříhám dohola.“
„Tak tohle nezkoušej! Varuji tě. Svoje dlouhé vlasy mám ráda a proto žádné nůžky.“
Pak jsem jen zavřela oči a čekala, kdy ta hrůza skončí.
Když uplynula asi půlhodina, tak kamarádka vesele zvolala „Hotovo“ a podala mi kapesní zrcátko, abych se mohla prohlédnout.
Nebylo to tak špatné.
Ale abych se přesvědčila o té nádheře, tak jsem odstrčila kamarádku a šla se podívat k velkému zrcadlu.
„Není to špatné,“ zkonstatovala jsem.
„Tohle že je nějaký vděk?“ vztekala se moje profi kadeřnice.
Najednou se mi ale stalo něco zvláštního. Bylo to tak zčistajasna a já ani nepochopila proč se to stalo. Jak jsem tak koukala na svůj odraz v zrcadle, zdálo se mi, že začíná praskat. Puklina pokračovala až zrcadlo praskalo. Střepy se rozletěly a já si jen tak tak stihla na poslední chvíli zakrýt oči, aby se mi do nich střepy nedostaly. Když jsem dala dlaně pryč z obličeje, ocitla jsem se v husté a nepronikavé tmě. Než jsem jakkoliv stihla zareagovat, podlomily se mi kolena a já upadla na zem. Chvíli jsem nic nevnímala ale pak něco či snad někdo se mnou začal třást.
„Arlen! Arlen! Sakra, vstávej!“ Hlas jsem poznávala, byla to Roxalana. Znovu jsem otevřela oči a nyní jsem zjistila, že jsem zpátky v pokoji, kde jsem měla být. Jen jsem seděla na zemi a držela se za hlavu. Zrcadlu se nic nestalo, nepuklo a ani stopu po maličké prasklině jsem neobjevila.
„Jsi ok?“ starala se hned kamarádka.
„Myslím, že ano.. C..Co se stalo?“
„Nemám pořádně tušení. Prohlížela jsi se v zrcadle a pak jsi si dala ruce před obličej, jako bys ho chtěla před něčím chránit. No a pak jsi upadla a něco nesrozumitelně mlela.“
„Cože? Co jsem říkala?“
„Říkám ti, že ti nešlo slova rozumět,“ řekla a pomohla mi vstát na nohy. Chvíli jsem přemýšlela, jestli ji mám říct pravdu, ale pak jsem usoudila, že si to nechám raději pro sebe.
„Nechceš zavolat do nemocnice, vypadáš bledě?“
„Ne, to je dobrý. Raději půjdu domu.“
„Jsi si jistá, že dojdeš domu po svých? Nemám ti třeba zavolat taxi nebo bych tě doprovodila na zastávku, abys mohla jet autobusem.“
„Nedělej si s tím starosti, čerstvý vzduch mi prospěje víc než zakouřená městská hromadní doprava.“
Než jakkoliv stihla kamarádka odpovědět, já bez rozloučení zmizela.
Bylo mi mizerně. Čím víc sem se přibližovala k našemu domu, tím víc mi bylo špatně. Myslela jsem, že snad domu nedojdu a někde upadnu.Naštěstí se to nestalo a já s vypětím všech posledních sil přišla k domovu.
Otevřela jsem s velkou námahou dveře a hned mě přivítala máma.
„Arlen? Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě. V jejich očích jsem postřehla strach.
„Není mi dobře mami. Půjdu si asi lehnou,“ oznámila jsem ji.
„A nepotřebuješ něco? Nějaké léky?“
„Ne, děkují. Zkusím to je zaspat,“ odpověděla jsem a už jen šla po schodech do pokoje.
Hůř se mi lezlo teda po žebříku ale i to sem zvládla. Svoje poslední síly jsem věnovala tomu, že jsem se převlékla do pyžama a šla si lehnout.
Doufala jsem, že se spánkem vše vyřeží ale záhadným událostem ten večer nebyl konec. Zdál se mi totiž hodně zvláštní sen. Ale o tom vám povím jindy.
- America
- Dieťa
- Príspevky: 175
- Registrovaný: Pon 11 Aug 2008, 02:05
- Bydlisko: Tak různě, ale hlavně doma v Třebíči
od tamuska » Ned 30 Nov 2008, 13:51
Po dlhej dobe som zas tu a pozeram ze uz 2 dieli ...tak som to citala dost dlhoooo ale stalo to za tu namahu a za ten cas strasne sa mi to paci ako vsetko tak dokazes opisat a k tomu tie fotky no ja som zvedava co sa jej stane ja cem dieliki mne sa tento pribeh strasne paci
mne sa tento pribeh strasne paciNad alkoholom sa ešte nikomu nepodarilo zvíťaziť. Len východniarom sa podarilo remizovať.
92% populácie počúva hip-hop. Ak patríš k zvyšným 8%, tak si skopíruj tento popis.
92% populácie počúva hip-hop. Ak patríš k zvyšným 8%, tak si skopíruj tento popis.
-
tamuska - Dospelý
- Príspevky: 564
- Registrovaný: Pia 28 Mar 2008, 23:01
- Bydlisko: Gamesims.:P
- Pohlavie: Simka
Kto je on-line
Užívatelia prezerajúci fórum: Žiadny registrovaný užívateľ nie je prítomný a 18 hostia