Re: LEDOVÝ KRÁL - 72.KAPITOLA 16.05.
Napísal: Uto 19 Máj 2009, 21:47
73. KAPITOLA
"Hej frájo, dáš si se mnou palačinky?" ptala se Leo.
"Asi bych něco snesl, než zamířím do jámy lvové." zubil jsem se. Leo udělala v rychlosti těsto a během 20 minut jsme již společně dlabali. Musel jsem si přiznat, že by se mi takové probouzení líbilo časteji. Ale to už jsem opět popouštěl uzdu mé fantazii.
Povídali jsme si a vůbec se bavili, jako by ty týdny napětí před tím ani neexistovaly.
"Takže jdes zavřít dveře za minulostí?" ptala se Leo, když jsem stál u dveří.
"Zavřít? Ty zamknu a zahodím klíč a možná je i přivařím k futrám." Oba jsme se začali smát.
"Zlom vaz." popřála mi.
Udělal jsem pár kroků a stanul před mým domkem, ze kterého jsem včera tak narychlo prchnul. Když jsem vešel, přiřítila se Elena.
"Bože, Nikolasi! Kde jsi byl?! Dělala jsem si starosti. Nic neřekneš a zmizíš?"
"Jsi sbalená?" Bylo to jediné, co mě zajímalo. Elena mi věnovala jeden šokovaný pohled.
"Nechápu, co máš v úmyslu." rozlítila se. "Jedeme snad někam?"
"Ty jedeš." odvětil jsem stroze.
"Mohl bys mi laskavě vysvětlit, co se děje?"
"To brzy poznáš." V ten moment se ozval domovní zvonek. Elena strnula. Bez rozmýšlení jsem šel otevřít a přivítat Huga. Už jsem se nemohl dočkat, až bude tento den za mnou.
"Ještě jednou Vám děkuji za Vaši ochotu." Hugo mi děkoval již ve dveřích a zamířil dovnitř.
"Elenko. Moc ti to sluší." Hugo se usmál a Elena šokovaně přejížděla pohledem po nás obou.
"Posaďte se, myslím, že bychom si měli v klidu promluvit." navrhl jsem.
"Nikolasi! Jak jsi mohl!" Elena byla zlostí a zklamáním nepříčetná. "Tak to byl důvod, proč jsi včera přišel tak pozdě? Sešel jsi se s NÍM?"
"Ano." rozhodně jsem přitakal. "A dozvěděl se plno zajímavých věcí."
"On ti lhal!" hystericky zavřískala Elena. "Nevím, co jsi mu namluvil, Hugo, ale já s tebou neodejdu! Nikolase jsi možná obelstil, ale mě ne! Doma už mě neuvidíš! A nechci, abys ses ke mně kdykoliv přiblížil...!" Elena začala vyvádět.
Hugo si jen ztěžka vydechl. Chvíli se štrachal ve své tašce a pak položil složku papírů na stůl.
"Tady jsou papíry k rozvodu. Stačí, když je podepíšeš. Co se týče majetkového urovnání, každý si vezme to s čím do manželství přišel a na tvůj nový začátek ti věnuji 100.000 EUR."
Nejen Elena, ale i já jsem byl překvapený Hugovým jednáním. Vypadalo to, že to všechno vzal konečně za správný konec. Dále panovalo ticho.
"Ty to myslíš vážně?"
"Naprosto." přikývl Hugo.
Možná by to byla dojemná scéna, ale na vztahu Eleny a Huga vlastně nic dojemného nebylo. Byla to jen vypočítavost a sobeckost.
Elena váhavě přistoupila k těm papírů a vzala je do ruky. Věnovala nám ještě jeden nevěřícný pohled, než si sedla na pohovku a začetla se do papírů.
"Nedáte si kafe?" zeptal jsem se Huga spíš proto, abychom jen nečinně nestáli než abych se snažil být zdvořilý.
"Ano. Děkuji."
Uvařil jsem presso a jeden hrnek podal Hugovi. Každý upíjel ze svého hrnku a bylo slyšet jen tikání hodin. Nesnesitelných 10 minut.
"V pořádku. Podepíšu. Máte propisku?" vstala najednou Elena s rukou nataženou. Hodil jsem jí tužku a s Hugem jsme sledovali, jak rychle bylo jejich manželství ukonce. Jedním podpisem.
"Elenko, chtěl bych se ti omluvit za ten výstup u nás doma. Jen... měl jsem strach . . ." Hugo nedopověděl, z čeho měl strach. Ale na výraze obou jsme ale poznal, že oba dobře ví, o čem je řeč.
"Ode mě se nikdo nic nedoví." ujistila Elena Huga a oba se obrátili směrem ke mně.
"Co?" zeptal jsem se. "Chcete vědět, jestli Vás neudám já?" ironicky jsem se zasmál. "Dobře víte, že na to nemám důkazy. Takže pokud to chcete slyšet, vaši historku nepředám ani policii, ani žurnalistům, dychtící po skandálech. Nečekejte, ale, že Vašimi metodami nebudu opovrhovat."
"Jasně." zasupěla zoufale Elena. "Tys vyrůstal ve skvělé rodině s bráchou a milujícími rodiči, ty ses nikdy nemusel uchýlil k zoufalým činům."
Sebelítost Eleny mě dohřála. "Pokud mluvíš o sobě, tak bych to nazval spíš POHODLNÝMI A PODLÝMI ČINY."
Eleně se do očí najednou dostaly slzy.
"Ty mnou opravdu opovrhuješ?"
"Pohrdám tvými činy. Všechna ta vítězství.... zasloužily si to jiné, které tvrdě dřely a bojovaly. Ty jsi zvolila velice jednoduchý a zavrženíhodný způsob.... Nehledě na to, že si mě využila, když ti teklo do bot a ještě jsi mi chtěla namluvit, že je to jen kvůli tomu, že chceš skončit. Takže mám víc než dostatek důvodů."
Slzy se Eleně začaly kutálet po tvářích.
"Vy nevíte, jaké to je, když musíte někomu stále něco dokazovat." zavzlykala.
"Nikdy jsi nemusela nikomu nic dokazovat. Měla jsi talent, ale místo toho, aby jsi jej využila, využívala jsi svých vnadů... parádní rozhodnutí." odsekl jsem. Hugo náš rozhovor mlčky sledoval.
"Jo, to se to mluví tomu, kdo nikdy citově nestrádal."
"Strádal, pokud si vzpomínáš, zemřel mi otec." broukl jsem.
"Otec, který tě miloval. Neříkám, že to není těžké, ale jak by se ti žilo celý život s otcem, který tě bere na vědomí jen tehdy, když něco znamenáš? Od malička si mě rodiče nevšímali. Byla jsem nechtěná. Pro matku jsem byla dobrá tehdy, když mě mohla v růžových šatičkách předvést svým namyšleným kamarádkám a otec mě nebral na vědomí vůbec. Vychovávala mě chůva, která se mnou chodívala bruslit. Jedno si mě všiml místní trenér a přivedl mě ke krasobruslení." Elena se sesunula do křesla. Já s Hugem jsme se usadili na sedačku.
"Mým rodičům bylo všechno jedno, hlavně, když jsem byla z dosahu. A pak jsem začala mít najednou úspěchy. V osmi letech jsem byla již mistrní Norska. Teprve tehdy se o mě mí rodiče začali zajímat. Ne proto, že jsem byla jejich dcera, ale proto, že se mnou mohli chlubit před známýma." Elena se znechuceně uchechtla.
"Najednou jsem byla krásnou věcí, kterou mohli dávat na obdiv. Když mi bylo dvanáct, rozhodl se trenér, že mě zkusí poslat i závody juniorů, přesto, že jsem byla ještě v žákyňkách. Docela troufalost. Skončila jsem pátá a můj trenér tomu nemohl uvěřit. Byl to šok. V tom věku a takový úspěch. Mí rodiče to ale za úspěch nepovažovali. Žádné místo kromě prvního se nepočítalo. A tak jsem si po dlouhé době opět zakusila přehlížení a ignoraci. Tenkrát jsem si přísahala, že už nikdy neskončím na jiném místně než prvním a nebudu doma zase odstrkována."
"A vybrala sis k tomu taky jednoduchou cestu. Postelové aféry, doping a ještě jsi nečinně přihlížela k odrovnání soupeřek."
Elena i Hugo zalapali po dechu. Nikdo z nich nečekal, že ty 'delikátní' záležitosti budu nazývat pravými jmény.
"Nevěděla jsem, co se stalo ostatním..."
"Možná ne v té době, ale později. A s radostí jsi si vzala toho člověka, protože tě nezajímaly osudy jiných, ale jen ten tvůj. A Hugo byl dobrá partie na eventuální odrovnání ostatních."
"Myslím, že ...." Hugo nestačil dopovědět. Věnoval jsem mu jeden ostrý pohled.
"Proč se přetvařovat i před sebou samými. Tento rozhovr neopustí stěny mého domu." zavrčel jsem.
"Nechtěla jsem dopovat. Ale měla jsem těžké období. Stále jsem přibírala a má síla už nestačila. Nevěděla jsem, jak dál." přiznala Elena.
"Opět to nejpohodlnější řešení." neodpustil jsem si kousavou poznámku.
Elena se najednou dostala do ráže.
"Všichni kolem dopují. Tak jsem holt byla jednou z nich. Nastoupila jsem rozjetého vlaku, ze které se už nedalo uniknout...a když jsem chtěla vyskočit, už to nešlo."
"Tak jsi zatáhla za záchranou brzdu jménem Nikolas."
Opět nastalo ticho.
Díky tomu, aby se Elena zavděčila rodičům, kteří ji přehlíželi, se dostala až tak daleko, že za vítězství byla ochotna platit svým tělem. Přemýšlel jsem, jak zoufalá musela být. Možná měla Leo v něčem pravdu. Možná byla Elena vinna jen částečně. Dítě, které je vychováváno takovými lidmi, asi nemůže dopadnout lépe. Elena asi před tím nepřemýšlela, že vlak jménem ‘postelová vítězství’ může nabrat smrtící rychlosti. Stále jsem se ale nemohl ubránit pocitu, že je to i vinna její.
"Řekl bych, že bylo již vše řečeno." vložil se do hovoru Hugo a vstal.
"Rád bych Vám poděkoval za vše, pane La Strado." Hugo mi podával ruku. Sice jsem se k tomu moc neměl, ale po pár sekundách váhání jsem mu oplatit pevný stisk.
"Elenko, pokud budeš chtít, můžu tě někam zavést." nabídl jí. Elena jen zakroutila hlavou.
"V tom případě sbohem." řekl a vypadal, jako by zestárl o dalších 10 let. Ve dveřích se na mě ještě jednou otočil.
"Niku, jste férový člověk. Chci Vám říct, že máte opravdu talent a doufám, že jedna z olympijských medailí připadne právě Vám." Hugo nečekal na odpověď a odcházel.
Ještě chvíli jsem se za ním díval, než jsem zavřel dveře. Elena stále v pokoji a dívala se na mě.
"Půjdu se sbalit."
Přikývl jsem.
Asi za půl hodiny stála v obýváku, jejich pár věcí sbalených.
"Zavezeš mě na vlak?" ptala se.
"Kam chceš jet?"
"Do Prahy. Vezmu nejbližší let do Norska... a pak začnu znovu."
"Pojedeš k rodičům?"
"Ani náhodou. Vyslechnu si své už kvůli rozvodu. Ale to je jedno. Chci se od nich oprostit. Do života mi toho moc dobrého nedali."
„Tak to ti přeji hodně štěstí.“ Svá slova jsem myslel upřímně.
“Niku, doufám, že mi jednou budeš moct odpustit. Jednou. Tys byl jediný, který byl férový. Tobě jsem věřila a mohla se na tebe spolehnout.”
Co jsem měl odpověděť? Že já už nemohu věřit jí? Že se těším, až bude konečně z mého domu? Asi těžko. Pocity náš všech byly hodně rozvířené na to, aby člověk cokoliv říkal. Bez jakékoliv reakce na její vyznání jsem odcházel z domu. Koutkem oka jsem ještě zahlédl jak Elena svěsila hlavu a slza jí stékala po tváři.
Cestou na vlak jsme nepromluvili. Nebylo co říct.
Na nádraží jsme si naposledy pohlédli do očí.
“Děkuji. Za vše.” Třesoucím hlasem prohodila Elena.
“Měj se. A začni znovu… úplně znovu.” popřál jsem jí stiskem ruky, který opětovala. Pak už jsem jen nastoupil do auta a odjížděl.
Emoce mnou vibrovaly a cítil jsem se zvláštní prázdnostu a vyčerpanost. Přesto, že jakýkoliv zbytek náklonnosti k Eleně zmizel, nedokázal jsem ji nenávidět. I po tom všem, co jsem si od ní vytrpěl. V duchu jsem jí přál, aby mohla začít znovu. Ale věděl jsem, že ona se neztratí. Na to je moc pěkná a mazaná. Ale třeba už nebude dělat tak obrovské ‘chyby’.
Minulost byla za mnou . . . Konečně uzavřená. S city, pocity, otázkami i odpověďmi. Teď byl čas, začít se soustředit na budoucnost . . . na Olympiádu . . .
CITÁT DNE: “Důvěra je jako velmi jemná květinka – dlouho jí trvá než rozkvete a snadno se zašlápne.“
"Hej frájo, dáš si se mnou palačinky?" ptala se Leo.
"Asi bych něco snesl, než zamířím do jámy lvové." zubil jsem se. Leo udělala v rychlosti těsto a během 20 minut jsme již společně dlabali. Musel jsem si přiznat, že by se mi takové probouzení líbilo časteji. Ale to už jsem opět popouštěl uzdu mé fantazii.
Povídali jsme si a vůbec se bavili, jako by ty týdny napětí před tím ani neexistovaly.
"Takže jdes zavřít dveře za minulostí?" ptala se Leo, když jsem stál u dveří.
"Zavřít? Ty zamknu a zahodím klíč a možná je i přivařím k futrám." Oba jsme se začali smát.
"Zlom vaz." popřála mi.
Udělal jsem pár kroků a stanul před mým domkem, ze kterého jsem včera tak narychlo prchnul. Když jsem vešel, přiřítila se Elena.
"Bože, Nikolasi! Kde jsi byl?! Dělala jsem si starosti. Nic neřekneš a zmizíš?"
"Jsi sbalená?" Bylo to jediné, co mě zajímalo. Elena mi věnovala jeden šokovaný pohled.
"Nechápu, co máš v úmyslu." rozlítila se. "Jedeme snad někam?"
"Ty jedeš." odvětil jsem stroze.
"Mohl bys mi laskavě vysvětlit, co se děje?"
"To brzy poznáš." V ten moment se ozval domovní zvonek. Elena strnula. Bez rozmýšlení jsem šel otevřít a přivítat Huga. Už jsem se nemohl dočkat, až bude tento den za mnou.
"Ještě jednou Vám děkuji za Vaši ochotu." Hugo mi děkoval již ve dveřích a zamířil dovnitř.
"Elenko. Moc ti to sluší." Hugo se usmál a Elena šokovaně přejížděla pohledem po nás obou.
"Posaďte se, myslím, že bychom si měli v klidu promluvit." navrhl jsem.
"Nikolasi! Jak jsi mohl!" Elena byla zlostí a zklamáním nepříčetná. "Tak to byl důvod, proč jsi včera přišel tak pozdě? Sešel jsi se s NÍM?"
"Ano." rozhodně jsem přitakal. "A dozvěděl se plno zajímavých věcí."
"On ti lhal!" hystericky zavřískala Elena. "Nevím, co jsi mu namluvil, Hugo, ale já s tebou neodejdu! Nikolase jsi možná obelstil, ale mě ne! Doma už mě neuvidíš! A nechci, abys ses ke mně kdykoliv přiblížil...!" Elena začala vyvádět.
Hugo si jen ztěžka vydechl. Chvíli se štrachal ve své tašce a pak položil složku papírů na stůl.
"Tady jsou papíry k rozvodu. Stačí, když je podepíšeš. Co se týče majetkového urovnání, každý si vezme to s čím do manželství přišel a na tvůj nový začátek ti věnuji 100.000 EUR."
Nejen Elena, ale i já jsem byl překvapený Hugovým jednáním. Vypadalo to, že to všechno vzal konečně za správný konec. Dále panovalo ticho.
"Ty to myslíš vážně?"
"Naprosto." přikývl Hugo.
Možná by to byla dojemná scéna, ale na vztahu Eleny a Huga vlastně nic dojemného nebylo. Byla to jen vypočítavost a sobeckost.
Elena váhavě přistoupila k těm papírů a vzala je do ruky. Věnovala nám ještě jeden nevěřícný pohled, než si sedla na pohovku a začetla se do papírů.
"Nedáte si kafe?" zeptal jsem se Huga spíš proto, abychom jen nečinně nestáli než abych se snažil být zdvořilý.
"Ano. Děkuji."
Uvařil jsem presso a jeden hrnek podal Hugovi. Každý upíjel ze svého hrnku a bylo slyšet jen tikání hodin. Nesnesitelných 10 minut.
"V pořádku. Podepíšu. Máte propisku?" vstala najednou Elena s rukou nataženou. Hodil jsem jí tužku a s Hugem jsme sledovali, jak rychle bylo jejich manželství ukonce. Jedním podpisem.
"Elenko, chtěl bych se ti omluvit za ten výstup u nás doma. Jen... měl jsem strach . . ." Hugo nedopověděl, z čeho měl strach. Ale na výraze obou jsme ale poznal, že oba dobře ví, o čem je řeč.
"Ode mě se nikdo nic nedoví." ujistila Elena Huga a oba se obrátili směrem ke mně.
"Co?" zeptal jsem se. "Chcete vědět, jestli Vás neudám já?" ironicky jsem se zasmál. "Dobře víte, že na to nemám důkazy. Takže pokud to chcete slyšet, vaši historku nepředám ani policii, ani žurnalistům, dychtící po skandálech. Nečekejte, ale, že Vašimi metodami nebudu opovrhovat."
"Jasně." zasupěla zoufale Elena. "Tys vyrůstal ve skvělé rodině s bráchou a milujícími rodiči, ty ses nikdy nemusel uchýlil k zoufalým činům."
Sebelítost Eleny mě dohřála. "Pokud mluvíš o sobě, tak bych to nazval spíš POHODLNÝMI A PODLÝMI ČINY."
Eleně se do očí najednou dostaly slzy.
"Ty mnou opravdu opovrhuješ?"
"Pohrdám tvými činy. Všechna ta vítězství.... zasloužily si to jiné, které tvrdě dřely a bojovaly. Ty jsi zvolila velice jednoduchý a zavrženíhodný způsob.... Nehledě na to, že si mě využila, když ti teklo do bot a ještě jsi mi chtěla namluvit, že je to jen kvůli tomu, že chceš skončit. Takže mám víc než dostatek důvodů."
Slzy se Eleně začaly kutálet po tvářích.
"Vy nevíte, jaké to je, když musíte někomu stále něco dokazovat." zavzlykala.
"Nikdy jsi nemusela nikomu nic dokazovat. Měla jsi talent, ale místo toho, aby jsi jej využila, využívala jsi svých vnadů... parádní rozhodnutí." odsekl jsem. Hugo náš rozhovor mlčky sledoval.
"Jo, to se to mluví tomu, kdo nikdy citově nestrádal."
"Strádal, pokud si vzpomínáš, zemřel mi otec." broukl jsem.
"Otec, který tě miloval. Neříkám, že to není těžké, ale jak by se ti žilo celý život s otcem, který tě bere na vědomí jen tehdy, když něco znamenáš? Od malička si mě rodiče nevšímali. Byla jsem nechtěná. Pro matku jsem byla dobrá tehdy, když mě mohla v růžových šatičkách předvést svým namyšleným kamarádkám a otec mě nebral na vědomí vůbec. Vychovávala mě chůva, která se mnou chodívala bruslit. Jedno si mě všiml místní trenér a přivedl mě ke krasobruslení." Elena se sesunula do křesla. Já s Hugem jsme se usadili na sedačku.
"Mým rodičům bylo všechno jedno, hlavně, když jsem byla z dosahu. A pak jsem začala mít najednou úspěchy. V osmi letech jsem byla již mistrní Norska. Teprve tehdy se o mě mí rodiče začali zajímat. Ne proto, že jsem byla jejich dcera, ale proto, že se mnou mohli chlubit před známýma." Elena se znechuceně uchechtla.
"Najednou jsem byla krásnou věcí, kterou mohli dávat na obdiv. Když mi bylo dvanáct, rozhodl se trenér, že mě zkusí poslat i závody juniorů, přesto, že jsem byla ještě v žákyňkách. Docela troufalost. Skončila jsem pátá a můj trenér tomu nemohl uvěřit. Byl to šok. V tom věku a takový úspěch. Mí rodiče to ale za úspěch nepovažovali. Žádné místo kromě prvního se nepočítalo. A tak jsem si po dlouhé době opět zakusila přehlížení a ignoraci. Tenkrát jsem si přísahala, že už nikdy neskončím na jiném místně než prvním a nebudu doma zase odstrkována."
"A vybrala sis k tomu taky jednoduchou cestu. Postelové aféry, doping a ještě jsi nečinně přihlížela k odrovnání soupeřek."
Elena i Hugo zalapali po dechu. Nikdo z nich nečekal, že ty 'delikátní' záležitosti budu nazývat pravými jmény.
"Nevěděla jsem, co se stalo ostatním..."
"Možná ne v té době, ale později. A s radostí jsi si vzala toho člověka, protože tě nezajímaly osudy jiných, ale jen ten tvůj. A Hugo byl dobrá partie na eventuální odrovnání ostatních."
"Myslím, že ...." Hugo nestačil dopovědět. Věnoval jsem mu jeden ostrý pohled.
"Proč se přetvařovat i před sebou samými. Tento rozhovr neopustí stěny mého domu." zavrčel jsem.
"Nechtěla jsem dopovat. Ale měla jsem těžké období. Stále jsem přibírala a má síla už nestačila. Nevěděla jsem, jak dál." přiznala Elena.
"Opět to nejpohodlnější řešení." neodpustil jsem si kousavou poznámku.
Elena se najednou dostala do ráže.
"Všichni kolem dopují. Tak jsem holt byla jednou z nich. Nastoupila jsem rozjetého vlaku, ze které se už nedalo uniknout...a když jsem chtěla vyskočit, už to nešlo."
"Tak jsi zatáhla za záchranou brzdu jménem Nikolas."
Opět nastalo ticho.
Díky tomu, aby se Elena zavděčila rodičům, kteří ji přehlíželi, se dostala až tak daleko, že za vítězství byla ochotna platit svým tělem. Přemýšlel jsem, jak zoufalá musela být. Možná měla Leo v něčem pravdu. Možná byla Elena vinna jen částečně. Dítě, které je vychováváno takovými lidmi, asi nemůže dopadnout lépe. Elena asi před tím nepřemýšlela, že vlak jménem ‘postelová vítězství’ může nabrat smrtící rychlosti. Stále jsem se ale nemohl ubránit pocitu, že je to i vinna její.
"Řekl bych, že bylo již vše řečeno." vložil se do hovoru Hugo a vstal.
"Rád bych Vám poděkoval za vše, pane La Strado." Hugo mi podával ruku. Sice jsem se k tomu moc neměl, ale po pár sekundách váhání jsem mu oplatit pevný stisk.
"Elenko, pokud budeš chtít, můžu tě někam zavést." nabídl jí. Elena jen zakroutila hlavou.
"V tom případě sbohem." řekl a vypadal, jako by zestárl o dalších 10 let. Ve dveřích se na mě ještě jednou otočil.
"Niku, jste férový člověk. Chci Vám říct, že máte opravdu talent a doufám, že jedna z olympijských medailí připadne právě Vám." Hugo nečekal na odpověď a odcházel.
Ještě chvíli jsem se za ním díval, než jsem zavřel dveře. Elena stále v pokoji a dívala se na mě.
"Půjdu se sbalit."
Přikývl jsem.
Asi za půl hodiny stála v obýváku, jejich pár věcí sbalených.
"Zavezeš mě na vlak?" ptala se.
"Kam chceš jet?"
"Do Prahy. Vezmu nejbližší let do Norska... a pak začnu znovu."
"Pojedeš k rodičům?"
"Ani náhodou. Vyslechnu si své už kvůli rozvodu. Ale to je jedno. Chci se od nich oprostit. Do života mi toho moc dobrého nedali."
„Tak to ti přeji hodně štěstí.“ Svá slova jsem myslel upřímně.
“Niku, doufám, že mi jednou budeš moct odpustit. Jednou. Tys byl jediný, který byl férový. Tobě jsem věřila a mohla se na tebe spolehnout.”
Co jsem měl odpověděť? Že já už nemohu věřit jí? Že se těším, až bude konečně z mého domu? Asi těžko. Pocity náš všech byly hodně rozvířené na to, aby člověk cokoliv říkal. Bez jakékoliv reakce na její vyznání jsem odcházel z domu. Koutkem oka jsem ještě zahlédl jak Elena svěsila hlavu a slza jí stékala po tváři.
Cestou na vlak jsme nepromluvili. Nebylo co říct.
Na nádraží jsme si naposledy pohlédli do očí.
“Děkuji. Za vše.” Třesoucím hlasem prohodila Elena.
“Měj se. A začni znovu… úplně znovu.” popřál jsem jí stiskem ruky, který opětovala. Pak už jsem jen nastoupil do auta a odjížděl.
Emoce mnou vibrovaly a cítil jsem se zvláštní prázdnostu a vyčerpanost. Přesto, že jakýkoliv zbytek náklonnosti k Eleně zmizel, nedokázal jsem ji nenávidět. I po tom všem, co jsem si od ní vytrpěl. V duchu jsem jí přál, aby mohla začít znovu. Ale věděl jsem, že ona se neztratí. Na to je moc pěkná a mazaná. Ale třeba už nebude dělat tak obrovské ‘chyby’.
Minulost byla za mnou . . . Konečně uzavřená. S city, pocity, otázkami i odpověďmi. Teď byl čas, začít se soustředit na budoucnost . . . na Olympiádu . . .
CITÁT DNE: “Důvěra je jako velmi jemná květinka – dlouho jí trvá než rozkvete a snadno se zašlápne.“