LEDOVÝ KRÁL - 77.KAPITOLA ZÁVĚR

[Mirabi]

no toto bolo dobre ako to Elena schytala som zvedava co na nu Steven este vytiahne, asi to ze moze povedat Hugovi o tom, ako ho zienka podvadza

[Dadul]

66.KAPITOLA




Lillian kroutila hlavou a znaveně si prohrábla své blond vlasy.
"To je....nemožné."
Z mého hrdla vyšel částečně ironický a částečně hysterický zvuk.
"Všechno to do sebe zapadá, Lillian."
"Ale to přece... to nedává smysl. A i kdyby to byla pravda, co bylo důvodem?" Lillian se na mě něvěřícně dívala.




"O tom můžeme jen dál spekulovat. Nabízí se více možností."
"Vážně? Jedna nejnepravděpodobnější a absurdnější než ta druhá." uchechtla se Lillian a vstala z gauče. Začala rázovat po pokoji, její myšlenky pracující na plné obrátky.
"Dobře. Projděme si to ještě jednou probrat krok po kroku. Zkusme se na to ještě jednou podívat z nezávislého pohledu."
"A k čemu to bude dobré?"
"To ještě nevím, ale rozhodně chci konečně vědět pravdu." řekl jsem odhodlaně.



"Dobře." přitakala Lillian a znovu si sedla. "Mějme za to, že Hugo byl ten, kdo zapříčinil všechny ty 'nešťastné náhody'. Jak a proč?"
Už to, že byla Lillian ochotná přijmnou alespoň na chvilku fakt, že to mohl být Hugo, mě povzbudila."
"První na řadě byla Gabrielle, pokud si vzpomínám a její nešťastný pád ze schodů."
"A pokud si dobře vzpomínám já, byl Hugo zrovna ten víkend mimo." zaprotestovala s úsměvem Lillian.
"To byl, ale přijel dřív, než jsme čekali. Měl se vrátit v neděli odpoledne ale již po ránu byl ve Středisku."
"Gabi ale spadla v sobotu večer a ne v neděli ráno."



"Co když Hugo přijel již večer? A po tom všem nám namluvil, že přijel až ráno?" nadhodil jsem.
Lillian si mě změřila pochybovačným pohledem.
"Pouhá spekulace."
"Lillian, všechno je pouze spekulace, ale nepopírej, že to tak nemohlo být."
"TEORETICKY by to bylo možné." odpověděla. Z jejího hlasu jsem sice cítil velké pochyby, ale jak sama řekla TEORETICKY to bylo možné.
"A co Phillis?"



"Vzal jí závodní dres."
"Tak něco tak primitivního by Hugo snad neudělal." nevěřícně se smála Lillian.
"Proč ne. Třeba zrovna proto, že je to tak 'primitivní'. Mohl to svést na kohokoliv, vždyť se to přece stává skoro na každých závodech. Mimochodem, viděl jsem jej stát před dívčíma šatnama."
"To mi ale rozhodně nepřijde jako Hugův styl." Namítla Lillian.
"Víme my vůbec, co je Hugův styl?"
Lillian znuděně pozvedla své obočí. Svým výrazem mi dávala jasně najevo, že se mám držet pouze našich spekulací a nezacházet dál.



"Dobře, dobře. Ale na druhé straně nemůžeš popřít, že by mu to prošlo bez problémů. Je trenér a do šaten může kdykoliv ať dívčích nebo chlapeckých."
"Přijde mi to stejně strašně postavené na hlavu, ale pokračujme."
"Doping."
"Jo, to mi tenkrát pěkně zkazilo náladu."
"Hugo věděl, které lahvičky jsou od holek. Sám byl u toho, když se odebíraly vzorky klukům, takže měl přehled. Pokud věděl, že Elena dopuje.." při té myšlence mě pěkně zamrazilo a zároveň mě polil neuvěřitelný smutek "tak stačilo zaměnit ty tři lahvičky. Bylo jedno, kdo to 'schytá', ale Elena byla ze všeho venku a navíc měla o jednu soupeřku míň."




"To je šílené."
"Snad. Ale ne nemožné. Když byl schopný těch věcí před tím, proč tedy ne zaměnění lahvičky."
"Niku, je ti jasné, co všechno se mohlo vyhrotit? Kdyby byla dopingovka i na závodech, stejně by se na všechno přišlo."
"Ale nebyla tam... a tedy všechno vyšlo."
"A Gabi?"
"Nahrál to na ni s tou myčkou."
"Teď již ale vážně zacházíš daleko. Víš, že ji to mohlo zabít?"
"NO RISK, NO FUN." odvětil jsem bezmyšlenkovitě.




Lillian mě zpražila pohoršeným pohledem a já jen omluvně pokrčil rameny. Vím, že to znělo příliš drsně z mých úst a ještě bez jakýchkoliv emocí, musel jsem se ale držet faktů. Kdybych se jen na chvíli poddal svým pocitům, asi bych to nevydržel. Představa, že Gabi - má zlatá švagrová, mohla zemřít, byla nesnesitelná.
"Hugo mi tenkrát říkal, že dal všem vědět, aby na myčku nesahali."
"Všem? Lillian nezlob se na mě, ale ujasněme si fakta. Nám - klukům, nic neřekl. Upřímně to ani nebylo třeba, neboť jsme nádobí nikdy neuklízeli."
Lillian mi věnovala jeden - JAK JINAK - úsměv a já nahodil jen omluvný pohled.
"Řekl to Eleně, která stejně jako my velcí borci, nikdy nádobí do myčky nedávala. A navíc ji ani nezajímalo, jestli uklízí někdo jiný. Tudíž to taky dále nekomentovala a nikomu nic neřekla. Vsadím se, že na to Hugo sázel."
"Nezlob se na mě, Nikolasi, ale ať se stalo cokoliv, tohle je pomalu pokus o vraždu. Nebo minimálně veřejné ohrožování. A tak daleko by Hugo nezašel."
Už jsem chtěl protestovat, ale mé argumenty by tady neobstály. Jen jsem se kousl do rtu a mlčel. Chtěl jsem nám oboum dát chvilku prostor, abychom si ty fakta mohli zrekapitulovat. A možná jsem byl vážně dost předpojatý a shazoval věci na Huga, které se staly omylem.

“Hmm. Hugo mě tenkrát přesvědčil o tom, abych vás všechny poslala na různé nominační závody. Bylo mi to divné, ale souhlasila jsem. Myslíš si, že chtěl Eleně vyklidit pole alespoň do mistrovství světa?”
Má ruka a napřaženým ukazováčkem vystřelila směrem k Lillian v gestu, již znamenalo, že uhodila hřebíček na hlavičku.
"A na svět si Hugo vymyslel jinou taktiku. Tím si můžeme být jistí. Uznáš, že Elenina výhra na mistrovství světa nebyla zasloužená. Gabi i Phillis byly lepší."



"I kdybych přiznala, že ta celá vykonstruovaná teorie jakžtakž sedí, tak mi vysvětli motiv."
"To bude horší. Napadá mě jedině Elena."
"Chceš tím říct, že by Hugo vyváděl takové ptákoviny kvůli Eleně? Niku, já vím, že jsi do ní byl zamilovaný a že Elena dobře vypadá. Ale nemyslíš si, že chlap v Hugových letech přemýšlí již trochu jinak?"
"Kdyby přemýšlel trochu jinak, těžko by si ji bral." zasupěl jsem. Nebylo to ani kvůli tomu faktu, že si Hugo vzal Elenu jako spíše to, že se mi Lillian snažila namluvit něco tak absurdního. Hugo prý přemýšlí jinak, protože je starší. Moc vtipné, hlavně když si pak vezme holku, které je skoro o 40 let mladší.



"Ono by to taky částečně vysvětlovalo jeho chování ke mně. To, že chtěl Eliase do svého týmu, mohl být jeden motiv. Ten druhý zase Elena. Zbavit se mě by znamenalo, mít Eliase u sebe a taky žádného soka ve vztahu k Eleně."
Nastala chvíle ticha. Nikdo z nás nepromluvil a opět si všechno sumíroval v hlavě. Lillian najednou vstala.
"Je čas na oběd, už tady sedíme skoro dvě hodiny. Pojď najíme se a pak můžeme pokračovat v diskuzi."

Lillian zavolala Alexe a během čtvrt hodinky jsme společně jedli. Bavil jsem se pohledem na Madlene. Byla tak sladká.






Po obědě šel dát Alex Madlene spát a vrátil se za náma. My jsme během jeho odloučení nepromluvili ani slovo. Když se vrátil, seděli jsme s Lillian opět v obýváku.
"Alexi, pamatuješ si ještě na ty zvláštní události ve Stockholmu?"
"Jak se ta jedna dívka zranila ty jsi z toho obvinila mě? Na to se pamatuji velice dobře." škádlil Alex Lillian, které se na tváři po celé té době objevil lehký úsměv.
"Přesně. Nik přišel se sice zvláštní, ale řekněme ne úplně nemožnou teorii."
Lillian vyprávěla několik minut všechny mé spekulace a nezapomněla k nim přidat své komentáře, které samozřejmě ve většině případů ničily mé teorie.



Alex mi věnoval jeden tázavý pohled.
„To jsi na to přišel až teď, po takové době?”
“Dělal jsem doma trochu pořádky a našel staré noviny s fotkou Eleny a Huga z jejich svatby. Chvilku jsem se na ni díval a jediné, co mě napadlo, bylo, že Elena nikdy nedělala nic, co by nebylo k jejímu prospěchu. A to se týká opravdu všeho. A pak mi nějak v myšlenkách začaly vyvstávat všechny ty události z tehdejší doby. Nevěděl jsem, na koho se obrátit a s kým to probrat. Jediná byla Lillian, tak jsem tady.”



Alex se na chvíli zamyslel.
“I když to zní divoce, docela to sedí. Otázka je, co s těma informacema chcete dělat.”
Zděšeně jsem pohlédl na Lillian.
“S těma toho moc neuděláme. Nemáme důkazy… jsou to jen teorie.” odvětila.
“Mohli bychom zjistit ten tehdejší let, údaje by se měly uchovávat déle než 5 let.“ prohodil jsem.
“Niku, uvažuj. I kdybychom zjistili, že Hugo přijel dříve, to ještě nedokazuje, že shodil Gabi. A vůbec, nic z toho nemůžeme skutečně dokázat. A komu by to prospělo? Řešit po tak dlouhé době události, jež jsou dávno zapomenuty.”



“Zapomenuty??” šokovaně jsem opakoval Lillianinu větu. “Gabi mohla dopadnout hůř, Phillis obviněná z dopingu….” vyjmenovával jsem události, jež jen tak snadno zapomenuty nebudou.
“Niku, vím, že to zní hrozně, ale tak to je. Co bych za takové informace a podezření dala před pár lety? Ani nevíš, kolik jsem se kvůli tomu natrápila. Probírala jsem to ze všech možných stránek, ale na nic nepřišla. Teď už je moc pozdě, abychom to znovu rozvířili. Vím, že to pro Gabi a Phillis nebylo jednoduché, ale dneska se mají obě dobře a jsou z nich špičkové krasobruslařky. Kdyby byly zraněny, nebo měly doživotní zákaz kvůli dopingu, vrhalo by to na celou věc ještě jiné světlo. Takto nemůžeme ale nic dělat. Vůbec nic.”



Krev se ve mně vařila a Lillian to jistě vycítila.
“Niku, moc si vážím toho, že jsi se se mnou podělil o tyto informace. Přesto, že nemůžeme nic dělat, jsem ráda, že tuto kapitolu mohu sama v sobě uzavřít. V životě bych nevěřila tomu, že je Hugo něčeho takového schopný. Je to pro mně ale velmi cenná zkušenost, jak v životě, tak v trenérství.”


Lillianina slova mě povzbudila. Byl jsem jí vděčný za to, že mě neodbyla a vše si vyslechla. A že mi věřila. Možná né stoprocentně, ale věřila.
“Díky, Lillian. Ty jsi byla vždycky báječná.” objal jsem ji.



Lillian se zarděla.
“Ty taky. Vždycky jsem tě měla moc ráda, Niku. Tak doufám, že mě na Olympiádě nezklameš.”
“Budu dělat, co budu moct.” odvětil jsem. “Tak já se zase vydám na cestu. Děkuji za pohoštění a za všechno.”
“Nemysli si, že tě teď necháme jet celou cestu zpátky domů.” vložil se do debaty Alex. “Přespíš u nás a ráno můžeš vyrazit.”
Lillian jen souhlasně přikývla. Zkoušel jsem protestovat, ale nemělo to význam.

Strávil jsem velice příjemné odpoledne a večer ve společnosti Alexe a Lillian. Huga a ty nepříjemné epizody jsme už ale nevzpomínali, i když nad tím každý z nás alespoň chvilkama dumal. Byl jsem rád, že jsem je mohl Lillian s Alexem počítat ke svým přátelům, nebo alespoň velmi dobrým známým.





CITÁT DNE: "Nemůžeme změnit minulost, ale můžeme vnímat její stopy a akceptovat ji."

[hulahula]

úplne suprový dielik nemám normálne slov:D a s tým Hugom no niečo na tom bude ale či to tak bol boh ti vie len dúfam, že sa to niekedy dozvieme

[Yka]

Práve keď som čítala tak vyplo elektrinu notebook sice išliel dalej len net akosi nie

No, Nikova teoria je viac než pravdepodobná, len pochybujem že Hugo tuší čo jeho žienka snežienka robí poza jeho chrbát
Lilian má asi ale pravdu, čo s tým môžu urobiť po rokoch a hlavne keď nemajú žiaden poriadny dôkaz? Akurát si môžu dávať pozor a byť Nikom, varujem Leo nech si dáva pozor

Som sa ušknala keď som čítala o tom umývaní, je to presne tak. chalani nepohli ani prstom, nevraviac o slečinke Elene ešte by si náááhodou zlomila necht a čo potom?

Teším sa na ďalší diel, tak nás moc nenapínaj, som zvedavá čo a ako


Edit: teraz ma tak dačo napadlo. Jedna vec je tam naozaj zvláštna, ak by Hugo pomáhal Elene už vtedy (napr. s dopingom) ona by s ním už vtedy musela niečo riešiť. Sa mi tak marí že niekomu vtedy volala (ale nesom istá ) tak je to take zvlaštne.

[Lincey]

waw takže nakoniec za všetko mohol Hugo, priznám sa, že ma napadol už v minulosti,ale hneď som to zavrhla, keďže nemal motív-vtedy ešte s Elenou nechodil ani nič podobné. Len ma mrzí,že s tým teraz už nič nemôžu urobiť a Hugovi sa to len tak prepečie. Skvelý diel Dadul, len tak ďalej.

[tamuska]

Konečne dobehnuté dieliky ktoré som nestihla ani okomentovať a už tu bol iný dielik...pokiaľ ja slepá som sa spamätala, že treba trošku pootvárať tie oči tá teória má svoje skutočnosti všetko tak dobre sedi a tipujem ze to vsetko bol diabolsky plan Elenky ktorá možno i spávala s Hugom co nikto z nas isto nevie a vies to len ty ona je schopna vsetkeho abyy bola na vrchole slavy co sme mohli vidiet Leo ma talent a vie ze slava a vsetky uspechy su ziskane len po tazkej drine ktoru musia krasokorculiary vynalozit...a nie prejst len tak kvoli tomu ze zmurkate ockom ...
Dufam ze Elena dostane poriadnu priucku...a zobudi sa so svojho sna a Leo jej to natrie na plnej ciare..!! A da sa nejako s Nikom do kopy

[ikra]

super diel, zase raz znovu ale citit ze uz sa to chyli ku koncu, co ma mrzi, ale zase, nemoze pribeh pokracovat do nekonecna ja viem ze tento diel si pridala vcera, len tak informacne kedy to odkadujes na dalsi?

[Dadul]

67.KAPITOLA


"Je mi to vážně líto, Elenko, drahoušku, ale tvou nabídku nemohu přijmout." sladce odpověděl Steven.
Oči Eleny se rozšířily hrůzou.
"Snad jsi nebyla opět tak naivní, abys uvěřila, že ti svěřím své 'TAJEMSTVÍ NA ÚSPĚCH' bez toho aniž bych si byl jistý, že to zůstane mezi námi?"



Eleniny rysy ztvrdly a z obličeje se jí začala vytrácet veškerá barva.
Steven si tento okamžik dokonale vychutnával.
"Víš, když jsem tak nad tím vším přemýšlel a teď jsi mě o tom ještě více přesvědčila, tak ti mohu s jistotou říci, že nejsem první, koho jsi takhle využila. Jsem jen první, který také využil tebe, pokud samozřejmě nevezmeme ohled na postelové aféry, sloužící jistému účelu."



Elena stála bez hnutí a sledovala Stevena s jeho sebevědomým šklebem. Z její reakce Steven vyčetl jen jediné. Zásah. Trefa přímo do černého. Jeho domněnky byly spíše spekulativní, ale za zkoušku to stálo. A ejhle.
"Tak povídej, kolik jich už bylo?" vyptával se Steven.
Elena jen rozzuřeně přimhouřila oči. Z jejích úst nevyšla ale ani hláska.
"Ale no tak, Elis, ty znáš moje tajemství a já tvé. Trocha více důvěrností nás již nezabije." laškoval dál Steven. Nikdy by nevěřil tomu, že tento rozhovor se zvrhle v holou zábavu.



"Kdo byli ti šťastní a podlehli tvým vnadám? Kam až sahá tvá 'kariéra'?"
"Jsi nechutný, Stevene." prohlásila Elena ledově.
"Ah, že by sis i ty vybírala? No, tak to by mě zajímalo, do které kategorie spadá Hugo."
Elena sebou škubla a její dech se zrychlil. Steven jen povytáhl obočí a na tváři se mu rozlil blažený úsměv.
"To snad není možné! Dokonce i 'velký' Hugo Thomas podlehl těmto svodům."
Steven se začal na smát na celé kolo.



"Takže Hugo ti přihrál celou kariéru? Tak to je tedy vážně bomba! To je tedy štěstí, jako když se zohnete pro stovku ležící na zemi a neleznete pod ní ještě skrytou tisícovku!" smál se Steven.
"Ten svatý Hugo! Já jsem vždycky věděl, že když je někdo móóóc čistý, že skrývá ještě větší špínu než ti ostatní. Zajímalo by mě, jakou dobu už to tak fungovalo. Je CELÁ tvá kariéra postavená na podvodu? No, ale udělali jsem malinkatou chybu. Vzali jste se. Kdybyste ten vztah udrželi v tajnosti, možná by ti ve tvé kariéře mohl pomáhat déle. Ale kdo by se nepochlubil s takovým úlovkem jako jsi ty, kor když je mezi vámi rozdíl kolik?? 38 let?"



Elena nebyla stále schopná dostat ze sebe jakoukoliv hlásku. Její srdce zběsilě bušilo a dlaně se jí začínaly potit.
"Hmm, to mě vede k myšlence, že sis už po svatbě musela najít náhradu, ne?"
Elena dál stála jak přikovaná. Její mozek naprosto vypl. Již dávno měla odejít a vykašlat se na všechny Stevenovi řeči. Stejně jí nemohl nic dokázat. Její tělo se ale nedokázalo pohnout. Jako by bylo nuceno vyslechnout si vše až do poslední věty.
"To by byly titulky v novinách. Královský pár a největší podvod v historii krasobruslení. Nebo Kráska netvor podváděli celý svět." usmíval se Steven. "Lehce zničená celoživotní kariéra. Hugovi by to již asi bylo jedno, ale ty máš život před sebou. Věříš, že by mi tě bylo i líto?"
Elena to již déle nevydržela.
"Nic na mě nemáš a už vůbec ne na Huga!" vyjela na něj Elena.





Stevena její útok na chvíli překvapil.
"Tak že by Hugo přece spadal do jiné skupiny? Že by vážně láska? Nééé." smál se sám sobě Steven. "To si nedokážu představit ani v nejhorších snech."
"Do mého manželství ti vůbec nic není." ovládla své emoce Elena a vražedně Stevena pozorovala.
"Dokud budeš vyhrávat, tak není, zlato." skřivil ústa Steven.
"Končím."
"Až vyhraješ Olympiádu, krásko."



"Jedno ti řeknu, nikdy mě nikdo neponížil tak jako ty."
"Nechtěj, abych tomu věřil."
"Do dneška jsem ještě nepoznala nikoho s tak odporným chováním. Jsi bezcitný, chladný, vypočítavý kus lejna Stevene."
"V tom případě jsi našla společníka." smál se Steven.
Elena mu věnovala ještě jeden poslední znechucený pohled a kráčela z jeho kanceláře.
"Rozmysli si to, brouku, v sázce je mnoho a trénink začíná za dvě hodiny!" volal za ní Steven a dál se dobře bavil.



Elena vyšla z Stevenovi kanceláře a nezapomněla řádně prásknout dveřma. Samanta, stále ještě čekající na chodbě, úlekem nadskočila. Elena jí ale nevěnovala žádnou pozornost. Bílá jak křída mířila k výtahu, který zrovna stál ve sklepě. Po pár nervózních zmáčknutích přivolávacího knoflíku se otočila a běžela ke schodům, které dle hlučnosti brala po dvou. Samanta se za ní zmateně dívala. V ten moment se otevřely dveře do Stevenovi kanceláře.
"Sam, drahoušku, omluv to zpoždění. Pojď dál, máme toho tolik, co musíme prodiskutovat."



Samanta stále ještě rozpačitá z předchozího výstupu následovala Stevena do jeho kanceláře. . . jámy lvové . . .

CITÁT DNE: "Santalové dřevo, dřevo aloe, modrý lotos, rozkvetlý jasmín - i mezi těmito voňavými věcmi je ze všeho nejlepší vůně čestného jednání."

[Yka]

Elena ...konečne dostala poriadne cez hubu nie síce doslovne, ale toto ju bude bolieť viac než nejaká do držky
Steven mal ale pravdu, všetko by jej pekne išlo dalej, ale tá svadba bola sprostosť...každý nenaivný človek pochopí, že v tom nebude nijaká láska ale iba holá vypočítavosť.

Fú, ale Samanthu ešte len niečo čaká, som zvedavá na čo chce pre istotu využiť ju, ten Steven sa nezdá aky je to hajzlík
Teším sa na ďalší diel, som zvedavá čo teraz Elenka spraví a tiež na Eddieho a Leo

[Dadul]

68.KAPITOLA



Byl jsem opět doma. S hlavou plnou nových informací, které mě jenom zatěžovaly. Netýkaly se mě a přesto jsem je nedokázal úplně vypustit. Byl jsem teď úplně přesvědčen, že za všechno může Hugo a motivem byl jeho syn a Elena.
Julian docela láteřil, že jsem vypustil pondělní trénink a Gabi si dělala starosti. Bez jakéhokoliv vysvětlení jsem v úterý nastoupil na led a nehodlal se s nikým o mých poznatcích bavit. Vlastně jak řekla Lillian, komu by to prospělo?




Teď jsem se chtěl soustředit jen na závody. Chtěl jsem konečně nechat spát minulost a začít pracovat na šťastnější budoucnosti. Probrat se konečně z toho zaslepení a vylézt z bludiště vztahů, citů a událostí, jež stejně nemůžu změnit. Kdyby to tak občas šlo, udělat čistou čáru za minulostí. Ale život si s náma někdy pohrává a nepřestane, dokud se vše nevyřešíte do posledního detailu.



XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX



Elena byla již pár dní mimo Středisko. Po jejich roztržce ji Steven už více neviděl. Prvních pár dnů počítal sice s tím, že ji nezbyde jiná alternativa než se vrátit, teď po dvou týdnech, jeho optimismus opadával. Bylo tedy na čase, zaměstnat se něčím jiným. A že mu k tomu dopomohla zrovna Leontýna. Steven strávil asi hodinu v koupelně a chystal se na schůzku, o kterou jej včera požádala.
"Pomalu mi všechny padají k nohám..." usmíval se při pohledu do zrcadla.



Pár minut na to již Leontýna vcházela do jeho 'říše'.
"Leontýnko, drahoušku." přivítal ji Steven s jeho jedovatě sladkým úsměvem.
"Pojď, sedneme si ke mně do pokoje, je tam přece jen více pohodlí." navrhl okamžitě. Leontýna jej pozorovala s povytaženým obočím, rázným krokem ale zamířila do Stevenova pokoje. Sotva otevřela dveře, zahlédla stěnu plnou Stevenových fotek, jak privátních tak i z dob jeho krasobruslařské kariéry.




Steven zahlédl Leontýnin pohled upřený na jeho 'pýše' a samolibě se usmál.
"Nejsou špatné, co? Asi tomu nebudeš věřit, ale jako krasobruslař jsem taky nebyl k zahození." potutelně se usmál.
Leo se na něj tázavě podívala.
"Tvé jméno jsem v žádných ročenkách neviděla, takže o tobě jako krasobruslaři nemám páru. Zato mám jasnou představu, co jsi za trenéra. Z čeho by se mi ale asi každé ráno zvedal žaludek, by byly vidět hned po otevření očí svůj obličej."
Leo se sladce usmála, Stevenovi úsměv z tváře ale najednou zmizel.



"Malá připomínka toho, co jsem již dokázal a čeho ještě dosáhnout musím." prohodil Steven na venek nenuceně. Leo se jen ušklíbla.
"Oh, tak to je okey. Už jsem se bála, že svým narcistickým sklonům popuštíš volnou fantazii i když jsi sám. Ale pokud to slouží pouze určité motivaci, tak je so samozřejmě v pořádku." Leontýnin sarkasmus se nedal přehlédnout. Steven zůstal šokovaně stát. Tak pohrdavě s ním již dlouho nikdo nejednal. Rozhodl se ale, její poznámky přejít. Rozhodně nechtěl přijít o tuto zrzavou trofej.
"Leontýnko, žádala jsi mě o schůzku, smím se zeptat čemu za to vděčím?"




Konečně se začíná soustředit na dané téma, pomyslela si Leo a usadila se do sedačky. Steven ji následoval.
"Našim tréninkům." prohodila.
"Tréninkům?" ptal se překvapeně Steven. "Jsi snad nespokojená, něco se ti nelíbí nebo je toho na tebe moc?" ptal velice zaujatě.
"MOC?" vyhrkla Leo. "Stevene, blázníš? Naopak, je toho zatraceně málo."
"Málo? To bych neřekl. Nechci vás přetrénovat. To by k ničemu nevedlo."



"Přetrénovat?" hystericky se začala smát Leo. Steven servřel rty a jeho nálada opadávala. "To slovo znáš pouze z vyprávění, ne?" smála se dál. "Stevene, mluvíme tady o těch samých trénincích? Je ti jasné, že se tady máme nachystat na Olympiádu?"
"To je mi naprosto jasné, má milá zlatá, a bez urážky, myslím si, že vím o trénincích víc než ty."
"Bez urážky, ale o tom JÁ vážně pochybuji." řekla mu opět frustrovaná Leo. Celý její vztek, bezmoc a zoufalství z minulých týdnů teď vystoupili na povrch. Bylo jí jedno, jak tento rozhovor skončí. Chtěla jen jedno. Začít konečně pořádně trénovat.
"Co tady natrénuji za týden, jsem v Belgii stihla za tři dny. To je trochu rozdíl, nemyslíš? Možná by ses měl o svých metodách poradit s OPRAVDOVÝMA světovýma kapacitama." utrousila opovržlivě. "Mimochodem, kde je Elena? Už jsme ji dlouho neviděly. Taky zjistila, jak je to s tvýma TRENÉRSKÝMA kvalitama?" kousavě se ptala dál.



Steven střelil pohledem po Leo a vztek s ním cloumal.
"Do mého vztahu s Elenou ti nic není." řekl a v moment strnul. Jeho formulace slov byla více než výmluvná.
Leo se vybuchla v hysterický smích. Snažila se proti tomu pocitu bojovat, ale nešlo to. Její vzdor a zoufalství už nemohla udržet na uzdě. S koutky povytaženými do vítězné grimasy a očima planoucíma, zkoumala Stevena.
"Váš VZTAH, Stevene, mě nezajímá ani v nejmenším. Ale že Elena nadobro odešla jsi nám mohl říct."
"To já sám nevím, jestli odešla na dobro. Takže uznáš, že jsem vás nemohl informovat."



Leo se na něj ohromeně zadívala. Teď už jsi nebyla jistá, jestli ta situace není více k pláči jak ke smíchu.
Steven se zčistajasna začal usmívat.
"Leontýnko, nechme těch hádek. Ty jsi nespokojená s tréninkama, tak já o nich trochu popřemýšlím. Mohli bychom si o nich promluvit. Třeba hned zítra u dobré večeře..."
Ta přehrada emocí v Leo, jež byla několik týdnů naplněná až po okraj, praska. Překvapení, hysterie, zoufalost, vztek, bezmoc... se valili plnou parou na Leo.




"Stevene, ty jsi mě opravdu dokázal překvapit. Příprava na Olympiádu vázne neskutečným způsobem, zato ale vzkvétají tvé milostné aféry. To je vážně více než politováníhodný stav. Ale co se dá čekat od někoho, kdo svého uspokojení dosáhne pohledem na své fotky?" Leo vstala a mířila ke dveřím. Steven byl rudý zlostí, ale nevyšla z něj ani hláska. Leo se ještě naposledy váhavě otočila.
"Někdy je opravdu zajímavé, jak se stav věcí během chvíle změní. Nebo radši řekněme naprosto vyjasní." Leo otevřela dveře a zmizela.
Steven, stále ještě neschopný slova, vstal ze sedačky a nejradši by se neviděl. Jeho rudý obličej pomalu nabíral barvu křídy, když mu došlo, co se Leontýna právě dozvěděla. Nechal se unést emocema a díky své nepozornosti vyzradil pár osobních věcí. Kolik si toho Leontýna dokáže odvodit a k jakým závěrům dojde?
Stevenovi nebylo zrovna do zpěvu. Byl si ale jistý, že ať se dovtípí čehokoliv, ke správným závěrům nemůže nikdy dojít. Jeho tajemství je stále v bezpečí. Elena, jediná která o jeho pohnutkách ví, je nevyzradí. Sama by so totiž podřela větev, na které sedí.



Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Hugo vsunul klíče od zámku a otočil jimi. Překvapeně se podíval na dveře, jež s jistotou zamykal. Teď byly ale odemčeny.
Pomalu vešel do domu a pozorně se rozlížel. V první moment nespatříl nic zvláštního. V ten druhý postřehl kabelku ležící vedle sedačky. Eleninu kabelku. Vyběhl po schodech a zamířil do ložnice.
"Elenko, jsi to ty?" ptal se nahlas. Nikdo mu ale neodpověděl. Jen z ložnice se ozývalo šustění.
Vstoupil do pokoje a uviděl Elenu a plno věcí poházených kolem ní.



"Elenko, ty jsi doma? Proč jsi nedala vědět, že přijedeš." ptal se Hugo překvapeně. Jeho výraz tváře napovídal o velkém překvapení, ale o ničem jiném. Jeho srdce nezrychlilo svůj běh v přítomnosti jeho ženy, jeho žaludek se nesevřel a žádné endorfíny radosti neproudily jeho žilami.
Elena nebrala Huga na vědomí a dál se hrabala ve svých věcech.
"Elenko? Stalo se něco?" ptal se rozpačitě Hugo.



Elena se na chvíli přestala hrabat ve věcech a pohlédla na Huga.
"Odcházím." pronesla.
"Vždyť jsi teprve přijela. Zůstaň pár dní. S tréninkama si nemusíš dělat starosti."
"Hugo, ty mi nerozumíš. Já odcházím na pořád. A s krasobruslením končím."



"To nemyslíš vážně?" strnul Hugo.
"Myslím. Je konec. Se vším." odvětila otráveně a chtěla odejít z pokoje. V mžiku stál Hugo ve dveřích, paže dané v bok. V jeho obličeji se zračila zlost a strach. Upřeně se díval na Elenu, která zůstala šokovaně stát.
"Snad si nemyslíš, že tě nechám po tom všem jen tak odejít."
Ta slova vyšla sice z jeho úst, v uších Eleny zněla ale jako hrozba vycházející z každé části pokoje.
Ustoupila o dva kroky a její oči se rozšířily v panické hrůze.


XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX


Ležel jsem na gauči a unaveně sledoval večerní zprávy. Zničený po tréninku jsem si dopřával chvilky oddechu.



Byl jsem opět sám a tak jsem si na chviku dovolil snít o Leo. Před očima mi vyvstávaly obrázky našich společných chvilek - koulovačka na Silvestra v mých patnácti, naše setkání po dvou dlouhých letech ve Francii, hádka kvůli mým tréninkům, společné zařizování mého bytu - bylo toho tolik, co jsme spolu prožili. A teď jsme byli opět odloučeni.
Bože, jak mi ta divoška chyběla. Slíbil jsem si sice, že se jí vzdám. Kvůli ní, kvůli Eddiemu... ale svým divokým fantaziím jsem holt občas podléhal. Jen tak ji držet v náručí, cítit tu její svěží vůni a...
Zrovna v tom nejlepším musí začít zvonit telefon. Jak typické. Zvedl jsem se a chtěl seřvat dotyčného, že mi ruší fantazie.
"La Strada." řelk jsem tónem, jež prozrazoval mou náladu.



Nikdo ale neodpověděl. Slyšel jsem jen plytký dech a šustění telefonní linky.
"Haló? Je tam někdo?"
Chvíli bylo ticho než se ozval hlas, který jsem tak dlouho neslyšel.
"Niku?"
Strnul jsem. Ta melodie, jež jsem tak dobře znával způsobila, že se mi sevřely všechny útroby.
"Eleno?" překvapením jsem nedýchal.



"Niku, musíš mi pomoct. On mě nenechá odejít, on......"
Elenin hlas se zlomil. Její slova byla protkána vzlyky a nepravidelným dechem...


CITÁT DNE: “Poslouchejte svou intuici. Řekne Vám, co dělat.“

[Yka]

Tvoj citát sa hodí akurát k situácii, ako som prišla na túto stránku. Práve keď som chcela vypnúť PC tak som sem ešte zbehla kuknúť a čo nevidím, diel Som rada že som nevypla

Leo je trieda tá mu dala teda pekne pravdu rovno do ksichtu, som sa na nej dobre bavila, aká je to držka (samozrjeme len v tom najlepšom ) .
Steven to je teda iný narcis tá jeho izba fakt že nemala chybu...a to ako sa prekecol, no je to proste teľa ...vrcholne to zabil po tej prednáške čo mu Leo spravila tým pozvaním, viditeľne nemá ani tušenia ako je Leo číslo

No a Elena. Fakt naivné myslieť si že po tom všetkom ju Hugo len tak nechá odísť, akoby sa nič nestalo. Rozvod a pohodička, žiadna zapletená minulosť. Ale nie je sa čomu diviť že volala práve Nikovi, veď on bol asi jediná osoba, ktorá ju mala rada. všetci ostatní ju buď neznášali, alebo na niečo využívali, tak ako Stevan a Hugo. Biznis je biznis. Nik je jej jediná šanca, asi jej to konečne v tej jej makovici bliklo, že jej "úžasný" život stál za veľké nič. (k tomu smailu by sa hodilo iné prirovnanie, ale budem slušná ). Som zvedavá ako to chce s Nikom spraviť a či jej vôbec bude ochotný pomôcť, lebo aj tak by som jej neverila, teraz sa bude chytať aj slamky len aby sa z toho vytiahla. (teraz som si tak predsavila, akoby sa dali zase dokopy to by bol akože iný gol ...ale nie, to len ja nechcem aby bol s Leo..však vieš dôvody )

Ako vždy skvelý diel , ja tvoj príbeh zbožnujem

[tamuska]

Konečne som sa dala do čítania posledneho dielu pozrela som si ktora to je uz kapitola a uz je to 68 no tak Dadul si proste uzasna tolko napadov...

Leo : Tak co k nej je svojska...a vie si presadit nazor neviem co on cakal ze mu skoci na naruce aby mala istu buducnost..hahaha tak to ma pobavilo a ten chlap je asi zalubeny sam do seba ked ma tam svoje fotky i ked neni nejaky majster..Ale Leo mu dala on sa i sam prezradzal ale co cakal..ja som sa pripravila ze este mu da facku ale nic

Elena: Zdrhla a utiekla a co chcela odist a vzdat sa sak co ine vsetko bolo proti nej celu karieru si ziskala podvodom. A nakoniec odist od Huga..tak to bola uz silna kava..ked ju nepustil je hlupa sama si vsetko navarila tak nech si to aj zje...keby bola ferova isto by nebola s nejakym starym plesivcom. Ale co ved co sa od takej ako je ona dalo cakat. A este ako zavolala Nickovi..tak na jeho mieste by som bez slova zalozila a nie este pocuvat ze on ju tam vezni nemala si ho brat..tak ma smolu dievca

Krasny dielik...a nie jeden ale vsetky tvoje dieliky su uzasne proste zboznujem tento priiiiibeh

[Mirabi]

genialny pribeh, paci sa mi ako sa vsetko vyjasnuje Leo bola skvela ako toho Stevena zotrela, a Elena... ja som schopna ju nakoniec aj polutovat, nech uz je akakolvek no som velmi zvedava ako zareaguje Nik

[Dadul]

69.KAPITOLA


Během pěti minut a s hlavou plnou hrůzných představ jsem startoval auto. Elena mi byla ještě schopná nadiktovat místo, kde se právě nachází a pak už jsem položil telefon. Venku už byla cítit přicházející zima a já jsem byl rád, že jsem si i v tom spěchu oblekl teplý svetr a vestu. Mé auto hrčelo v poklidné večerní ulici, nevěnoval jsem tomu hluku ale pozornost. Mou jedinou myšlenkou bylo, dostat se co nejdříve do Vídně.



Domluvil jsem se s Elenou, že ji vyzvednu v místní kavárně asi za dvě hodiny. Dupl jsem na plyn a uháněl noční krajinou do Rakouska.
Paráda, pomyslel jsem si. Jako by to všechno již nestačilo. Napřed Švýcarsko, teď Rakousko. Připadal jsem si jak světoběžník.

Vzdálené města se míhaly za oknama auta a já jen doufal, že Elenu najdu v pořádku. Ve Vídni jsem chvíli jezdil sem a tam, než jsem našel tu správnou ulici, kavárnu jsem zahlédl ale okamžitě. Zlatá navigačka. Zaparkoval jsem na protější straně silnice a poklusem jsem zamířil dovnitř. Prudce jsem otevřel dveře a rozhlížel se po kavárně, když v tom ke mně vystřelila Elena s skočila mi kolem krku.



„Niku, Bože, jsem tak ráda, že jsi tady.“ vzdychla.
Nechtěl jsem na nás upoutat pozornost. Chytil jsem ji za ruku a vedl zpět k jejímu stolu.
Objednali jsme si salát a já pozoroval Elenu. Byla bílá jak křída, ale přes to všechno vypadala jak z módního časopisu.
„Elis, co se stalo?“ ptal jsem se znovu. Z jejího telefonátu mi toho moc jasné nebylo, jen to, že je v nebezpečí.
Elena si chytila hlavu do dlaní a opět unaveně vzdychla.
„On mě nenechá odejít, Niku. Hugo mě nenechá jít.“



„Kam chceš odejít?“ ptal jsem se zmateně. Dosud jsem nechápal, o čem to Elena vlastně mluví.
Upřela na mě svůj zrak. Oči, které mě před pár lety doháněly k šílenství. Musel jsem uznat, že se nezměnila. Těch pár let jí přidalo na přitažlivosti. Byla hotl zatraceně hezká ženská.
„Chci odejít, Niku. Chci se nechat rozvést.“
„Oh...“ překvapeně jsem utrousil.
„Hugo, mě ale nechce nechat jít. Mám strach, že mi něco udělá. Když jsem mu to řekla, začal zuřit a.....“ Elena se na mě zadívala a v jejím obličeji se zračila hrůza.




„Co chceš dělat?“
„Nevím, ale musím pryč. Nemohu tady zůstat. On mě bude hledat, Niku, on nepřestane, dokud mě nenajde a pak......“
„Neměj strach.“ odvětil jsem a ani nevěděl, kde se ve mně ta starostlivost brala. Pevně jsem ji chytil za ruku.



„Neměj strach. Něco vymyslíme.“
Mávl jsem na číšníka, abychom mohli zaplatit. Eleninému strachu jsem dobře rozuměl. Pokud byl Hugo již dříve schopný zranit jiné lidi jen proto, aby získal Elenu, nechtěl jsem dál bádat, čeho byl schopný, aby ji u sebe udržel. Setřepal jsem ten hrůzný obraz z mých představ, zaplatil a vedl ji ke svému autu.
„Bude pomalu půlnoc, najdeme si nějaký hotel za městem, přespíme tam, a zítra uvidíme.“
Elena jen vystrašeně přikývla.





Kolem půl jedné jsme drželi klíč ke noclehu. Zakotvili jsme v jednom z místních rodinných hotýlků. Elenin styl to sice nebyl, ale na výbět jsme neměli. Unaveně jsem hodil mou malou tašku na židličku. Elena u sebe kromě kabelky neměla vůbec nic.
Najednou ke mně přistoupila.
„Niku, jsem tak ráda, že jsi tady. Na tebe jsem se mohla vždycky spolehnout.“ Obejmula mě a její rty se nebezpečně blížily k těm mým.



Odvrátil jsem hlavu a její paže jemně sundal z mého těla.




Věnoval mi zaražený pohled.
„Elis, jsem tady, abych ti pomohl. Ostatní věci by to všechno jen zkomplikovaly.“
„Chtěla jsem ti jen poděkovat.“
„Díky, by postačilo.“ řekl jsem s lehkým nádechem nevrlosti.
„Díky.“ odvětila po chvíli stále trochu překvapeně.
„Dám si sprchu.“ poznamenal jsem a zapadl do koupelny. Opřel jsem es o umyvadlo a zadíval se do zrcadla.
„Jsi v pěkné šlamastyce, brácho.“ řekl jsem si. Mé napětí vystřídalo vyčerpání. Nebyl jsem dále schopen přemýšlet o momentální situaci. Těšil jsem se jen na tu sprchu a postel. Asi za deset minut jsem jen ve spodním prádle vycházel z koupelny. Elena toho na sobě již taky moc neměla.
„Klidně se vyspím na zemi.“ poznamenal jsem s pohledem na manželskou postel.
„To je v pořádku, budu hodná.“ plaše se usmála.
Lehli jsme si do postele a během pár minut usnuli. Byl to náročný večer.



Ráno mě probudil hukot aut. No jasně, byli jsme kousek od silnice. Elena ještě klidně oddechovala a já se zadíval do stropu.
Nějak se mi v hlavě začaly sumírovat různé otázky. Co měla znamenat ta roztržka mezi Elenou a Hugem? Neměla se Elena připravovat na Olympiádu? Proč se chce s Huge rozvést zrovna teď, chvilku před závodama? A kde vůbec trénuje? Naposled jsem o ní pořádně slyšel skoro třemi lety. Pak mi zničehonic zavolá a potřebuje pomoc.




Nějak mi to všechno nedávalo smysl. Rozhodl jsem se, že jakmile se Elena probudí, tak si s ní o všem promluvím. Koneckonců mám právo vědět, co se děje, když už tady hraji velkého zachránce.

Vylezl jsem z postele a objednal snídani. Hned potom jsem zavolal Julianovi a vysvětlil mu, že se pár dní nedostanu na trénink. Po jeho pár minutovém nadávání jsem se rychle rozloučil a položil telefon. Paráda. Že já se vždycky musím dostat do podobných situací. Zapadl jsem do koupelny a dal si opět osvěžující sprchu. Nevím, jakou dobu jsem tam strávil, ale když jsem vyšel zpět do pokoje, seděla Elenu již oblečená u stolu a dávala si palačinky.



„Dobré ráno.“
„Dobré.“ odvětila. „Vyspal ses taky tak hrozně? Ty matrace jsou otřesné.“
Na to jsem jen pokrčil rameny. Měl jsem hlavu plnou jiných starostí než nepohodlných matrací. Ale už jsem zapomněl, že hodny Eleny jsou někde jinde.
Posadil jsem se naproti ní a vzal si taky jednu palačinku.



„Elis, poslouchej. Co se vlastně stalo? Nějak mi to nedává smysl.“ Načnul jsem téma, které mě zajímalo.
„Vždyť jsem ti to říkala. Chci se rozvést. A Hugo mě nechce nechat jít.“
„Proč teď? Před Olympiádou? Je i tvým trenérem, nebo se pletu? Kde pak budeš trénovat?“
Elena se napřímila.
„Není. Už pár měsíců po naší svatbě mě přestal trénovat, nějak to nefungovalo.“
„Takže, kde trénuješ teď?“ ptal jsem se dál. Připadalo mi zvláštní, že je Elena tak skoupá na slovo. To jí nebylo podobné.



„Tak různě. Ale s krasobruslením stejně končím. Měla jsem v plánu skončit po Olympiádě, ale kašlu už i na tu pitomou Olympiádu.“
Šokovaně jsem se na ni zadíval.
„TY chceš skončit?“ ptal jsem se nevěřícně. Když chce Elena skončit s krasobruslením, rovná se to rozhodnutí jako když se slunce rozhodne již nikdy nevyjít.
„Už mám plné zuby té dřiny. Furt tě jenom někdo buzeruje. Mám pořád samé modřiny, svalovou horečku...“




Tenhle výbuch se Eleně podobal již více. Její důvody jsem sice chápal, ale stejně mi na tom něco nehrálo. Každý rád obětuje týdny bolesti, potu a dřiny za ten pocit, stát těch pár minut na bedně vítězů a slyšet hymnu své země. Kor Elena. Ta se vždycky vyloženě vyžívala v záři reflektorů.
„Pohádali jste se s Hugem i kvůli tomu? Je to ten hlavní důvod, proč jste se pohádali a on tak vyjel?“ ptal jsem se opatrně. Dokázal jsem si živě představit, že tato zpráva musela být pro Huga jak bodnutí nožem do zad. Jeho krásná, úspěšná žena se rozhodla skončit. Před Olympiádou. No, pokud bylo jejich manželství brané i účelově, tak to mohl Hugo chápat jako zradu. A vypěnil. Otázka zůstávala, kam až je Hugo schopen zajít, aby dosáhl toho, čeho chtěl.
Znovu jsem si změřil Elenu, které mému pohledu uhla. Usoudil jsem, že jsem uhodil hřebíček na hlavičku.





„Nemyslíš si, že si to Hugo nechal projít hlavou a dneska už s ním bude rozumná řeč?“ ptal jsem se.
„Nikolasi!“ vyjekla Elena „Ty ho neznáš, on mě nenechá jít, ty nevíš, čeho je schopen. Jestli mě najde...!“ Elena byla bez sebe. Její hysterický výbuch mě odradil od nápadu, že bychom se s Hugem mohli sejít a všechno v klidu probrat.

Zhluboka jsem se nadechl a položil Eleně ruku na její.
„Dobře. Jen klid. Na něco přijdeme.“ uklidňoval jsem ji, ačkoliv jsem sám klidný nebyl. Neměl jsem páru, co mám dělat.

Z myšlenek mě vytrhlo klepání na dveře. Oba jsme vyskočili ze židle.
„Kdo to může být?“ zašeptala vystrašeně.




Zamířil jsem ke dveřím. Pomalu jsem je otevřel a ustrnul. Přede dveřmi stál Hugo Thomas.



Nevím, jak dlouho jsme tam tak stáli. Možná pár vteřin a možná déle. Byl to Hugo, kdo přerušil ticho.
„Ah, pan La Strada. Věříte, že jsem skoro čekal, že tady budete?“ usmíval se na nás. Byl to ale úsměv křečovitý.
„Takže jste jako hrdina dorazil a staráte se o křehkou ženu? Dal jste si ale jedna a jedna dohromady?“ zubil se.
Nevím jak, ale dveře byly najednou zabouchlé a Elena stála hned vedle.
„Musíme, pryč. Okamžitě.“ Hystericky se rozlížela po pokoji. Popadla mě za ruku a táhla do koupelny.
„Oknem, mizíme.“ Elena už otvírala koupelnové okno.
„Elis!“ už jsem chtěla začít diskutovat od důvodech pro a proti, když jsem uslyšel silné bušení na dveře a Hugův nesrozumitelný, rozčilený hlas. Vyměnili jsme si ještě poslední pohled a oba se soukali oknem ven.

Plížili jsme se podél hotelu směrem k parkovišti. Na rohu jsem se zastavil a vyštrachal klíče z mých kalhot. Jeden zběžný pohled za roh a vyřítili jsme se k autu.





Nastaroval jsem a s nohou na plynu se vyřítil z parkoviště.




„To snad není možné!“ vydechl jsem po pár kilometrech a pohledem šokovaně upřeným na silnici.
„Kam jedeme?“ ptala se Elena.
Nad tím jsem nepřemýšlel. Hlavním cílem bylo, dostat se z Hugova dosahu. Teď, když jsme si byli jistí, že nás nepronásleduje, jsem si konečně mohl ujasnit cíl naší cesty.
„Ke mně domů.“ odvětil jsem. Dostatečně daleko od Huga a do relativního bezpečí. Né, že by mě Hugo nedokázal snadno vypátrat, ale přeci jen by byl na cizí půdě a jeho jednání by bylo více kontrolované. Najednou mě přepadl šok. Zajel jsem na okraj silnice a prudce zabrzdil. Trvalo mi to pěkných pár minut, než jsem se opět sebral a byl schopný pokračovat v řízení. Elena mě celou dobu jen mlčky sledovala.

Nepromluvili jsme celou cestu.

„Tak tohle je můj malý ráj. Žádný přepych, ale je mi tady dobře.“ Poznamenal jsem při parkování vedle mého domu.
Elena si vše jen zvědavě prohlížela.
Odemkl jsem dveře a konečně si mohl klidně vydechnout. Zamířil jsem k ledničce a hltavě upíjel z džusu.



To sektání s Hugem mě pěkně zmohlo.
„Nemáš hlad? Mám tady ještě zbytek špaget.“ ptal jsem se Eleny. Ta jen přikývla. Ohřál jsem nám jídlo a společně jsme zasedli ke stolu a pustili se do špaget. Ticho přetrvávalo. Každý pohroužen do svých myšlenek, každý s otázkama, co by se asi stalo, kdybychom neutekli.
„Půjdu se natáhnout.“ namítl jsem po odpoledním obědě. „Potřebuji se pořádně vyspat, zítra začínám zase trénovat. Jestli chceš, můžeš se ke tréninkům přidat.“ navrhl jsem.



Elena zakroutila hlavou.
„Já vážně končím.“
„Jak chceš.“ pokrčil jsem rameny a otočil se směrem ke schodům.
„Niku!“
Překvapeně jsem se otočil, Elena už stála u mě.
„Děkuji. To pro mě ještě nikdy nikdo neudělal.“
Její ruce mi najednou přejížděli po ramenách a její obličej byl nebezpečně blízko.
„Elis... já....“ více jsem říci nestačil. Eleniny rty, tak sametově jemné už přejížděly po těch mých a její poddajné tělo bylo přitisknuto na mém.



Tiše jsem zasténal. Myšlenky, jež byly ale moc zastřené, na mě křičely NE!. A během několika málo sekund je naprosto přehlušil elektrický proud, který vibroval mým tělem a mazal všechny rozumové podněty.




Ani nevím jak, jsme se octli v mé posteli. Společně a bez šatů... Na spánek ještě chvíli nebylo pomyšlení......


CITÁT DNE: „Každý, kdo bojuje s lidskou přirozeností, prohraje.“

[Yka]

Joooooooo ( )
Ja som tak dúfala v takýto koniec že to až pekné neni .
Skvelý diel , chudáčik Nik sa doho práve pekne namočil ale zase možno z toho vyťaží dačo (elenu? ) ale nie. Uprimne povedane som si ista čo od nej čakať, vždy je to Elena ale za tie roky čo sme ju nevideli sa mohla aspon v niečom zmeniť, aj keď moc tomu neverím, aj keď keby spolu zostali, aspon by Leo zostala s Eddiem (inak dávno som ho nevidela ).
To že skončili v posteli bola pekná bodka za náročným dňom, myslím že to bolo celkom pochopiteľné, minimálne s Nikovej strany že podľahol
No a Hugo, ten ešte len asi rozbehne akciu /lov na živý terč/ aby Elenku mal znovu u seba.

Skvelé skvelé a skvelé, teším sa na ďalší diel