64.KAPITOLA"Jak se daří Eduardovi?" ptala se Megan, když se s Leo chystala na společný trénink.
"Je to lepší." odvětila bez většího vysvětlování Leo.
Meganin dotaz opět přivál ten bolestivý pocit, na který se Leo alespoň na následujících pár hodin snažila zapomenout. Posledních několik dní se snažila denně navštěvovat Eddieho v nemocnici. Jeho stav se sice zlepšoval, jeho nálady a chmury se ale čím dál víc prohlubovaly. Start na Olympijských hrách byl naprosto vyloučen. Eddie bude mít štěstí, pokud se bude v době olympijských her pohybovat bez omezení a bez bolestí. S jeho další kariérou to zatím taky nevypadá moc růžově. Leo měla pocit, že její přítomnost v nemocnici Eddieho ještě více deptá. Ona byla zdravá a chystala se na závody, on ležel na nemocničním lůžku. Dalším faktem bylo, že Leo byla čím dál víc frustrovaná tréninkovým plánem. Neprosto nechápala, kam je mají takové lážo-plážo tréninky dostat. Samozřejmě, že od Eddieho úrazu s ním o tom mluvit nemohla. Dokázala si představit muka v jeho tváři při zmínce o né zrovna super trénincích, když on nemůže trénovat vůbec. Nějak se ty starosti na ni poslední dobou hrnuly. Opravdu v nejlepší dobu... během přípravy na Olympiádu.
"Připravena?"
Leo se probrala ze zamyšlení, dopla si teplákovou bundu a společně s Megan zamířila na led.
Obě trénovaly asi dvě hodiny, když Leo frustrovaně ukončila trénink. Kdyby mohla, řvala by na celé kolo, nadávala a bušila pěstmi do mantinelu. A brečela. Brečela zoufalstvím, které se již zdálo býti neúnosným.
"Je mi to líto, dneska se mi moc nedařilo." omlouvala se Meg. Byla si vědomá, že dnešní trénink stál za houby. Ona se celou dobu snažila, což jí dneska stejně nešlo a Leo ji opravovala a sama si více méně nezatrénovala.
"Každý den není posvícení, příště to bude lepší." povzbuzovala ji Leo, sama zatínajíc zuby, aby nevybuchla. Vylití zlosti na Megan by nemělo vůbec žádný význam. Ona byla jediná, na koho se v tom zmatku kolem mohla spolehnout a Leo jí za to byla vděčná.
"Jestli se chceš přidat k tréninku, tak právě končíme." zaslechla Leo Meganin hlas a zvědavě zvedla hlavu. Samantha stála vedle nich a zvědavě se po nich dívala.
"Ne, jdu ke Stevenovi, chce něco probrat." zahlaholila.
"Tak tomu neschopnému prevítovi vyřiď, ať místo nedůležitých schůzek naplánuje pořádné tréninky." rozlítila se Leo.
Samantha se šokovaně podívala na Megan, jejíž výraz zůstal nečitelný.
"Jasně." zahuhlala jen a měla se rychle k odchodu.
Megan je upíjela vodu ze své flašky a starostlivě pozorovala Leo. Chtěla jí pomoct, ale nevěděla jak.
"Jdu so sprch." prohodila najednou Leo směrem k Megan a odcházela. Měla strach, že její emoce každou chvíli explodují.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Pojďte dál, Niku." kývla hlavou Lillian a oba jsme vcházeli do domu.
"Je mi líto, že jsem Vás tak přepadl, Lillian, ale chtěl bych si....potřebuji si s Vámi promluvit." omlouval jsem se znovu, neboť mi ta akce najednou přišla absurdní. Vešli jsme do kuchyně a Lillian se najednou zastavila.
"Vyrostl z tebe pěkný chlap." usmála se a já lehce zrudl.
"Co si dáš? Čaj, kávu, nebo něco tvrdšího?"
"Kafe. Díky." odpověděl jsem. Lillian chvíli připravovala kávu a já se rozlížel po jejím domě, abych si srovnal své myšlenky.
"Tak ahoj! Jsem ráda, že tě po dlouhé době vidím a mám dvě prosby." Lillian přešla v tykání a přimhouřenýma očima mě pozorovala.
"Ano?!" nesměle jsem ji přiměl k otázkám.
"Za prvé, už ti není šestnáct, tak bychom si mohli tykat." navrhla.
"Jistě." překvapeně jsem přikývl.
"A druhá... ráda bych věděla, co měla znamenat ta akce na juniorském mistrovství světa."
"Ah..." vydechl jsem jen. Tato záležitost pro mě byla již vzdálenou minulostí, zapomněl jsem ale, že jsem Lillian od té doby neviděl a že jí asi dlužím vysvětlení z očí do očí.
"Já nechal jsem Vám... totiž nechal jsem ti vzkaz."
"Ten jsem dostala." řekla rozhodně.
"Bylo tam vysvětlení."
"Pouze povrchní." ostřížím zrakem mě stále sledovala.
"Já jsem to tenkrát prostě vzdal. Dnes bych to už asi neudělal, ale tenkrát jsem nemohl jinak." vyklopil jsem pravdu.
"Bylo to pouze kvůli smrti tvého otce?"
"Více méně." pokrčil jsem rameny. "Nevím proč, ale tehdy mi teprve došlo, že ho již nikdy neuvidím a že se nebude moci radovat z mých úspěchů a nejednou mi všechno přišlo bezvýznamné."
"A Elena?"
Cukl jsem s sebou.
"Ona s tím měla taky co dělat, co?"
"Částečně."
"Nikolasi LaStrado, když jsem tě rok na to neviděla na závodech, měla jsem vážně obavy, že jsi to vzdal úplně. Máš OBROVSKÉ štěstí, že ses na to nevykašlal. Takové taleny jako jsi ty člověk nenajde denně."
Ač zněl Lillianin hlas hrozivě, její oči se usmívaly.
"Mama, mama." ozval se pisklavý hlásek vedle nás a já jsem spatřil Alexe jak drží batole.
Dítě s vlasy stejně černými jako byly ty Alexovi a modrýma očima upřenýma na Lillian nemohl být nikdo jiný než dcera Alexe a Lillian.
"Pojď jsem ty divochu." promluvila k ní Lillian a vzala ji z Alexovi náruče.
"Řekni Nikovi ahoj." Promluvila k té dívce, které mě najednou nespustila z očí.
"joj.." ozvalo se a já se neubránil úsměvu.
"Madeleine. Náš malý ďáblík." představila ji Lillian.
"To je celý Alex." pronesl jsem fascinovaně a Alex se začal smát.
"Díky, Niku." pronesla Lillian lehce uraženým tónem, který Alexe ještě víc rozesmál.
"To říká skoro každý a Lilly to nemůže překousnout." řehtal se Alex.
"Alespoň je otec jistý." škebila se Lillian na Alexe.
Dýchla na mě pohodová domácká atmosféra. Lillian vypadala šťastněji než kdy před tím a Alex s ní. Na chvíli jsem zalitoval, že jsou stockholmské časy již minulostí.
"Nechám vás o samotě. Pojď ty čerte, jdem stavět bábovky nebo se o to alespoň pokoušet." Alex vzal Madeleine zpět do náručí a odcházel s ní z domku.
"Tak o čem jsi to chtěl mluvit, Niku?" vytrhla mě Lillian ze zamyšlení.
"O Stockholmu a tom všem kolem."
"Myslím, že si na to sednem." řekla po chvilce a vedla mě do části pokoje, jež by se dala nazvat obývákem.
Usadili jsme se do sedaček a Lillian netrpělivě čekala na můj proslov.
"Lillian" nadechl jsem se "mám pocit, že ty události ve Stockholmu nebyly náhoda."
Lillian jen pokývala hlavou.
"Vím, že je to už hodně dávno, ale prostě se mi najednou vybavili všechny skutečnosti v úplně jiném světle."
"Niku, jsou určité věci, kdy člověk asi jedná jinak, než by sám chtěl."
Lillianina odpověď mě zarazila. Věděla snad celou dobu o tom, co se dělo? Pokud to věděla, proč nezasáhla?
"Vy... ty jsi to celou dobu tušila?" stále jsem měl problémy zvyknout si na tykání
"Ne. Abych pravdu řekla, dozvěděla jsem se to asi před dvěma lety."
"A?? Bavila jsi se o tom s Hugem?"
"Niku! Proč bych to dělala. To je jeho rozhodnutí, do toho mu nemůže nikdo mluvit."
"Do toho mu nemůže nikdo mluvit? A co ostatní, to se přece netýká jen Huga!" pěnil jsem zlostí. Jak mohla Lillian něco takového vypustit z úst. Copak nechápe závažnost té situace? Čekal jsem cokoliv, ale rozhodně ne laxnost a nebo ještě hůře zastání.
"Ti, kterých se to týká, byli srozuměni. Alespoň ti, kteří do toho v tu dobu měli co mluvit." řekla úsečně.
Zmateně jsem hleděl na Lillian.
"Byli srozumění?" ptal jsem se nevěřícně. Co je to proboha za blbost. To nedává žádný smysl, kdo by souhlasil s takovým....Najednou jsem se zarazil.
"Lillian, o čem to mluvíš?"
"O Hugovi, přece. Nevěděla jsem, že to ví více lidí a stejně by mě zajímalo, jak ses to dozvěděl, ale to je teď jedno."
"Ten fakt, jak se k tobě a k Eddiemu Hugo choval ve Stockholmu je sice neomluvitelné, ale na druhou stranu částečně pochopitelné."
"Lillian, ale já..."
"Niku, prosím tě, nech mě domluvit. Pak budeš mít možnost vyjádřit své stanovisko." Lillian si zoufale prohrábla své vlasy a zadívala se ven z okna. Já jsem zůstal zaraženě sedět. To, že se ke mně Hugo nechoval nikdo zrovna přátelsky jsem jaksi vypustil z hlavy a tohle téma rozhodně nebylo cílem mé cesty. V Lillianině hlasu jsem postřehl závan naléhavosti.
„Tenkrát jsem si nedokázala vysvětlit, proč si Hugo mermomocí staví hlavu a chce tě dostat ze Střediska.“
„Zarážela me ta tvrdohlavost se kterou bojoval, abyste ty nebo Eddie odešli.“
„Asi v nás neviděl zrovna nadané krasobruslaře.“ odpověděl jsem jednoduše. Nechápal jsem, kam Lillian míří. Hugův postoj ke mně, mě vážně moc nezajímal. Nikdo to nebylo tak hrozné a bylo to již léta pryč. Lillian zakroutila odmítavě zakroutila hlavou.
„Ne. Všichni jste měli talent, to koneckonců dokazujete i teď. Ale Hugo byl tou myšlenkou jak posedlý.“ vzdychla Lillian.
„Lillian, to je všechno moc hezké, ale mě vážně ne...“
„Niku.“ prosebně se na mě podívala a já ztichl.
„Přede dvěma lety jsem se čirou náhodou dozvěděla, důvod Hugova chování.“
Tázavě jsem se na ni podíval.
„Hugo má syna.“ pokývala hlavou a sevřela rty.
Vyvalil jsem na ni oči.
„Hugo má syna?“ vyjekl jsem. „Ale Elena přece... to přece není možné!“ smál jsem. Ta myšlenka byla víc jak absurdní.
Lillian zakroutila nedočkavě hlavou.
„Ne s Elenou. S Lenkou. Elias je syn Lenky Salomon a Huga.“
„Elias?? Elias LAMBIEL?“ zdůraznil jsem Eliasovo příjmení, abychom si oba byli jistí, o kom tady mluvíme. Lillian je pokývala hlavou.
„To je přece..... Elias Lambiel. Otcem Hugo Thomas a Lenka... jak, že se jmenuje??? Salomon? To přece nedává smysl.“
„Lenka se za svobodna jmenovala Lambiel.“ odpověděla Lillian.
„A proč má Elias jméno matky za svobodna? Proč se nejmenuje.....“ v půlce věty jsem skoro přestal dýchat. Mou mysl protnula jedna starší vzpomínka. Svatba Phillis a Seba a na ní Elias.
„Již tenkrát, když jsem přešel k juniorům mě oslovil Hugo Thomas, jestli nechci jít do Stockholmu. Zvláštní týpek, zná ho celý svět a je považován za jeden z největších odborníků ve sportu. Ale tenkrát to nějak nevyšlo. Myslím, že tehdá rozhodovala Lillian, koho vezme a navíc, mně se tak daleko nechtělo."Zbledl jsem.
„Elias neví, kdo je jeho otec?“
Lillian na souhlas přivřela oči. Měl jsem tolik otázek, ale nechtěl jsem se dál vyptávat. Hugův osobní život nebyl koneckonců mou starostí. I když.... Mé mozkové závity začaly najednou pracovat na plné obrátky. Nic se neděje bez příčiny. Je možné, že všechno souvisí se vším?
„Tak teď se k tomu můžeš vyjádřit sám. Jak jsem již řekla, Hugovo chování vůči tobě a Eduardovi není omluvitelné, ale ... pochopitelné.“
„Hmmm?“ otočil jsem se směrem k Lillian, ještě zcela neprobrán z mého zamyšlení.
„Lillian, já jsem ti vděčný, žes mi to pověděla, ale ono nešlo ani tak o mě, jak o jiné věci.“
Lillian strnula a šokovaně mě pozorovala.
„Tys nechtěl mluvit o chování Huga k tobě a jeho ... důvodech?“
„Ne.“
„Tys nevěděl, že má syna...a...“
„Ne. Měl bych?“
Lillian se zoufale zabořila do sedačky.
„Tak to jsem ti pověděla něco, co zřejmě opravdu nikdo neví.“ zamumlala.
„Lillian, já si to nechám pro sebe. Tento rozhovor se nikdy nekonal.“ řekl jsem.
„Díky. Niku.“ Lillian vypadala trochu klidněji.
„Takže, co je tedy to téma, o kterém jsi chtěl mluvit?“
Teď byla řada na mně.
„O těch ‚nešťastných událostech‘“
„Co máš přesně na mysli?“ ptala se Lillian s nakrčeným obočím.
„Gabinin pád.... Phillis a její testy...“
„Ah.....“ Lillian se začala zamyšleně škrábat na krku.
„Lillian, mám jednu teorii a bycl bych rád, kdyby sis ji poslechla.....“
CITÁT DNE: "Žádný člověk by nikdy neměl hodnotit jiného člověka."
od Lincey » Uto 17 Mar 2009, 22:26 
ale som ešte zvedavšia ako sa to bude všetko vyvíjať.
začína sa to pekne zauzľovať...Hugo ma synáčika s Lenkou...čakala som že v tom bude dake mimino ale nie zrovna Elias 
chudiatko, keď si vezmem že kedysi sa chcel krasokorčuľovnia vzdať lebo ho to prestalo baviť a potom sa k nemu vrátil lebo v ňom našiel znovu radosť, je smutné že už nemôže korčuľovať. 
