LEDOVÝ KRÁL - 77.KAPITOLA ZÁVĚR

[tamuska]

Achh jaaaaaaj tak teraz sa nam to pekne vsetko ruti. Nick zas podlahol tej sladkej Elene..jaj ale tak ona asi vie co chce a ja som si v duchu hovorila si blazon sak...Leo...sak Leo mozno bude volna tak si to nekaz...a stale nic...no ta...ja neviem No .D a nakoniec on skonci v posteli s Elenou jaj jaj isto s toho nieco bude nejaky maly potomok ale dufam ze nie. A Hugo ten je vazne akcny hrdina

[Dadul]

70. KAPITOLA


Od našeho příjezdu domů uběhlo již pár dní.
Samozřejmě se opět všichni zajímali, co bylo příčinou mého flákání tréninků. Jakmile ale Des s Gabi zjistili, že zatím stojí Elena, dostal jsem pěkného sprďana. Hádal jsem se s nima, že jsem Elenu přece nemohl nechat napospas Hugovi, oni byli ale názoru, že o mě se ani Hugo ani Elena nikdy nezajímali, tak proč bych měl strkat nos do cizích věcí.
Byl jsem zlostí bez sebe. Nejen na ně ale i na sebe. Spadl jsem opět do pěkné kaše a neměl tušení, jak z ní vylezu. Opravdu paráda, z bláta do louže. A to jsem chtěl svůj život dát konečně dohromady. Bylo to k vzteku.



Neměl jsem tušení, co mezi mnou a Elenou vlastně bylo. Spali jsme spolu, žili jsme spolu a stejně mi bylo jasné, že tohle s láskou nic společného nemá. Spíš s lítostí a mým nemožným zvykem stále někomu pomáhat, místo abych pomohl sám sobě.
Jakmile se ale dovtípila Gabi, že u mě Elena není pouze jak kamarádka, ale náš 'vztah' funguje i po fyzické stránce, vyjela na mě jak lítá saň.

"Nikolasi, to snad nemyslíš vážně!" ječela na mě šokovaně.
"Gabi, myslím, že je to moje věc."



"Ty jsi teda vážně dobrý! Kdo tě viděl dělat všechny ty blbost po vašem rozchodu? Kdo se tě snažil přesvědčit, abys krasobruslení nevzdával kvůli takové cácoře?" Gabi jmenovala všechny moje 'úlety'.
"A když už to konečně vypadá, že bude všechno v pohodě, tak začneš zase blbnout. Proboha, Niku, nech toho než to všechno zase špatně skončí." prosila mě žalostně Gabi.
"Vím, co dělám, Gabrielle a taky už nejsem ten sedmnáctiletý kluk, který se z Eleny zbláznil. A taky si chci dát život konečně dopořádku." řekl jsem ostře. Sám jsem nebyl nadšen z momentální situace, ale podobné připomínky si všichni mohli ušetřit. Nejsem holt takový šťastlivec, abych se už ve dvaceti mohl ženit a mít parnerku, se kterou bych chtěl strávit život.



"Vím, co dělám..." opičila se po mně Gabi. ".. a chci si dát život dopořádku. Jak kdybys ty někdy věděl, co chceš! A jestli si chceš milánku dát život dopořádku s Elenou, tak upřímnou soustrast!" křikla na mě.
Prudce jsem se otočil s oči mi nebezpečně žhnuly. Gabi se na mě ale stále vyzývavě a bojovně dívala.
"CO TÍM CHCEŠ ŘÍCT?"
"Zatraceně, Niku, děláš jednu blbost za druhou! Proč ses do toho vůbec míchal! Může ti být jedno, co ti dva mezi sebou mají. Nemáš dost svých starostí? Olympiáda, Leo...." při Leontýniném jméně jsme s sebou oba cukli.



"Leo?" ptal jsem se zaraženě. Měla snad Leo nějaké potíže? Už jsem s ní delší dobu nemluvil. Minulé týdny jsem strávil přemýšlením o Stockholmu, Hugovi a teď jsem měl na krku i Elenu.
Gabi si nervózně přejela rukou přes čelo.
"Zatraceně." zanadávala potichu.
"Co je s Leo?" ptal jsem se hrozivě.
"Nic s ní není." odvětila Gabi naštvaně.



"Nelži mi, Gabrille! Proč jsi ji teda zmínila!"
Gabi zasténala a chtěla se vyhnout jak mému pohledu tak téhle debatě. Svým postojem jsem jí dal ale najevo, že čekám na vysvětlení.
"Dobře. Jak chceš." zaduněla Gabi, a její rozlícení nabíralo dalších obrátek. "Nejsem slepá, abych neviděla, že jsi zamilovaný do Leo. Myslím tím, opravdu zamilovaný. A byla jsem přesvědčená o tom, že s tím chceš začít něco dělat. Vím, že je s Eddiem a ta situace se mi vůbec nelíbí, mám vás totiž ráda oba, ale bohužel to tak v životě chodí. A teď tady zase začneš blbnout s Elenou. Své hoře z lásky si rozhodně nemusíš léčit postelovýma hrátka a ještě k tomu právě s ní."



Naprosto zmateně jsem hleděl na Gabi.
"Tak to si myslíš? Že jsem zamilovaný do Leo a léčím své starosti s láskou?"
"Jsem o tom přesvědčená. Alespoň o tom, že máš Leo rád."
Teď jsem zanaříkal já.
"To je to na mě tak vidět?" ptal jsem se a má zlost se vytratila, jak mávnutím kouzelného proutku.
"No, upřímně, já už nad tím přemýšlím hodně dlouho. Des je přesvěčený o tom, že jste spolu už měli být roky. Irča s Jankem to neřeší, ale jsou stejného názoru."
Zahleděl jsem se na Gabi. A upřímně jí přiznal, co k Leo cítím.
"Nechtěl jsem si to připustit, dokud mi Stela neotevřela oči. Prostě mi řekla, že je jí to jasné. Až tehdy jsem si tu myšlenku připustil. Leo je ale s Eddiem a bourat jejich vztah, nebo náš přátelský mi přijde pěkně podlé. Takže jsem se jí vzdal a žiji si svůj život." Má kuráž se vracela. "Co si JÁ v tomto životě dělám, může být všem šum a fuk. Ale jak se tak dívám, byl jsem až do teď za pěkného blbce. Všichni si šuškají o mých citech, nikdo mi ale nic neřekne."



"Nebyl jsi za blbce kvůli tvým citům k Leo. Tvé 'gesto' vůči ní a Eddiemu tě šlechtí. Ale pro mě jsi za blbce a ne zrovna malého, když jsi s Elenou!" vrčela Gabi.
"Tak budu holt blbec, ale do svých záležitostí si kecat nedám."
"Fajn. Až budeš řvát nad rozlitým mlékem, ke mně nechoď!" štěkla Gabi, otočila se na podpadku a zmizela.
"Fajn!" křikl jsem za ní naštvaně a měl jsem chuť, do něčeho praštit.

Myslel jsem si, že mě cestou domů ten vztek přejde, pořádně jsem se ale mýlil. Už na tom, jak jsem zavíral dveře, zpozorovala Elena, že něco není v pořádku.
"Zlato, stalo se něco?"
Nemělo cenu jí něco nalhávat. I ten největší nevšímavec by byl schopný říci, že se něco dělo.
"Taková malá roztržka s Gabrille." přiznal jsem a snažil se usmát.



"Oh..." to bylo jediné, co k tomu Elena řekla. Z jejího tónu jsem vyčetl, že ji ta informace vůbec nevzrušuje. Elena, Gabi ani Phillis se nikdy moc v lásce neměly. Další věc, která mě ještě více rozladila.
"Niku, třeba bych tě ale mohla trochu rozptýlit." Elena se ke mně přitulila.



Pochybovačně jsem se usmál, vyňal se z jejího objetí a sedl si ke stolu. Elena mě zaraženě následovala.
Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem měl potřebu hovořit o tom, co budeme dělat.
"Elis, poslouchej. Už jsi tady pěkných pár dní a já bych rád věděl, jak to budeme řešit. Nemůžeme žít ze dne na den...mám se chystat na závody a ta záležitost mě docela zatěžuje."
Elena zbledla.
"Chceš mě poslat zpátky k Hugovi? Niku, viděl jsi ho! Neposílej mě zpátky, prosím! On ..." Elenin hlas se opět zlomila já jsem ani nevěl, jak se octla v mém náručí.



Utěšoval jsem ji a byl si vědom, že má Elena z Huga opravdový strach. Oprávněně. Zmučeně jsem zavřel oči a unaveně vzdychl. Všechno bylo tak beznadějné a na nic.

Dny ubíhaly dál a mě stále mučily myšlenky na to, jak se to všechno vyřeší. Gabiny rozhovory se mnou se zúžily na pouhé odpovědi ve stylu ANO/NE, a mé tréninky trpěly úplně. Nebyl jsem schopný se vůbec na něco soustředit.
Julian dostával záchvaty vzteku, což je u něj vidět málokdy. Historie se opakovala. A Gabi měla částečně pravdu. Mohl jsem Eleně pomoci, ale náš 'vztah' nemusel přerůst do těchto rozměrů. To opravdu vyvolávalo jen problémy. Ale radši bych si ukousl jazyk, než bych tu pravdu před někým vyslovil. Cítl jsem k Eleně určitou náklonnost. Možná část z toho, co tenkrát ve Stockholmu, ale bylo mi jasné, že slovo láska znamená něco jiného.

A pak se to stalo. Jedno páteční odpoledne u nás zazvonil zvonek. Elena byla nahoře a chystala se, zajet si do města. Tak to otevření dveří zbývalo na mě. S nechutí jsem se zvedl z pohovky a plouživým krokem se dostal ke dveřím. Zůstal jsem stát jak v tranzu. Leo stála za dveřmi a nesměle se usmívala.




Její oči, živé, zářicí a svůdné, její rty tak smyslné, její divoká hříva tolik se podobající barvě podzimního listí. Nasucho jsem pokl. Ta nespoutaná krása mi vyrazila dech.
"Nazdar frájo." oslovila mě a já jsem stále nebyl schopný slova.
"Nazdar frajerko." odvětil jsem stále ještě bez dechu.
V ten moment jsem zaslechl dusot schodů. Elena se objevila po mém boku.
"Tak já jedu, zlato, beru si auto." zaševelila a vlepila mi lehký polibek na tvář. Až potom zbystřila Leo.
Obě se na sebe perplexně dívaly a častovaly se ne zrovna přátelskými pohledy. Můj pohled přejížděl od jedné k druhé a s každou sekundou jsem se cítil čím dál hůř.



"Zatím." vypadlo najedno z Eleny. Prodrala se mezi námi a rychlými kroky mířila k mému autu.
"Promiň, nechtěla jsem rušit." oznámila mi suše Leo. "Jen jsem ti chtěla říct, že se budem vídat na trénincích. Ale vlastně to nebylo tak důležité. Tak ahoj zítra." otočila se a odcházela.
"Leo!" volal jsem za ní a vyběhl ven.
Leo se otočila a se zapeklitě tvrdým výrazem čekala, co ji chci říci.
"Není to tak jak si myslíš."



Už když jsem tu větu dořekl, jsem vnitřně úpěl. To bylo opravdu velice nápadité. Divil jsem se, že Leo nevypukla v hysterický smích. Ale tak to bylo. Alespoň v mých myšlenkách.
"Do tvých záležitostí mi nic není, Nikolasi." mé jméno znělo z jejích úst pěkně tvrdě.




Kdyby uměl jazyk vraždit, byl bych prošpikovaný jak prase na špízu. "Jen nechápu, jak ze všech ženských v okolí můžeš být zrovna s ní. Ale to není má starost. Jen jsem ti chtěla říct, že bydlím hned vedle. Ten poslední domek. A jak už jsem řekla, budu s tebou a Gabi trénovat. Elena trénuje teď tady?"
"Ne. Chce skončit." odvětil jsem zoufale.





Leo jen povytáhla obočí.
"Zítra se uvidíme." zakončila debatu a rázovala směrem ke svému novému obydlí.
Byl jsem vyřízen. Naše sektání dopadlo po pár měsících hůř jak katastrofálně. Byl jsem tak pohroužen do svých trablů, že jsem nebral na vědomí stěhováky, jež se tady v minulých pár dnech ochomítali a vůbec svět kolem. I má nejlepší kamarádka, má láska, mnou opovrhovala.
Čím jsem si to zatraceně zasloužil? Můj svět se zbortil na tisíce střípků, které jsem nebyl schopný dát dohromady. Snad jen s pomocí nějaké šílené náhody. Vrátil jsem se zpátky domů a s nechutí se vůbec na něco soustředit jsem zapl televizi.
Co tady Leo dělá? Proč již není v Americe? Tolik otázek mi vrtalo hlavou. Byl jsem si jistý, že na ně ale během dalších minimálně pár dní nedostanu odpovědi.



Mé tušení se stalo realitou. Gabi si s Leo výborně rozuměly, mě ze svých rohovorů ale vynechávaly. Nemohu říci, že by ke mně byla Leo vyloženě zlá, mé společnosti se ale s radostí vyhýbala. Při každém pohledu se mi srdce trhalo na tisíc kousků. Uvědomoval jsem si, že se mé city k Leo nezměnily. Ba co více, byly až neskutečně silné. A bylo mi jasné, že jsem tuhle bitvu prohrál na plné čáře. Nejhorší na tom bylo, že jsem ani nestačil začít bojovat. Díky mým morálním představám jsem se stáhl do pozadí. A co z toho mám? Leo je šťastná s Eddiem a já jsem prohrál i její přátelství. Život umí býta haj.l a šmejd.

Neměl jsem chuť, chodit trénovat. Neměl jsem chuť, vůbec vycházet z domu. Od příchodu Leo jsem s Elenou již nespal. Pořád jsem jí chtěl pomoci, ale uvědomil jsem si, že náš sex byl spíše náplastí na naše problémy a tak trochu zapomenutí na všechno zlé. Nic víc, nic míň. A přiznal jsem si, že je Elena vedle Leo pouze chudá příbuzná. Leontýnina krása totiž nepramení jen z povrchního vzhledu, nýbrž z ní samé.



Elena se sice pár dní cítila dotčená, nakonec jí ale nezbývalo nic jiného, než to akceptovat. Občas jsem míval pocit, že si sexem zajišťovala určitou 'nadvládu', ale možná to byl opravdu jen pocit.

Byly dva týdny před Vánocema. Venkovní teplota kolísala kolem pěti stupňů, ale po sněhu ani památky. Zase jednou teplá zima bez těch nádherných bílých vloček. Svůj volný večer jsem trávil u knížky, ze které mě vytrhl zvuk telefonu. Mrkl jsem na hodiny. Kdo to volá kolem deváté večer? Položil jsem knížku stránkama dolů, abych věděl, kde jsem skončil a šel vzít telefon.

"La Strada." představil jsem se.



"Pan Nikolas La Strada?" ptal se hlas v telefonu, který mi byl povědomý.
"Ano."
"Tady Hugo Thomas."
Přestal jsem dýchat a mé tělo se napjalo.
"Rád bych Vás poprosil o schůzku. Jenom ve dvou....."




CITÁT DNE: „Po celém světě vidíme důkazy zaslepení, a přesto nechceme prohlédnout, zaslepení je společné všem lidem..“

[Yka]

Ach jaj ...mno...neviem čím začať

Asi prednáškou ktorú dostal od Gabi. Musím uznať že má pravdu, kvoli Elene sa zrúžila veľa vecí predtým a môže aj teraz. Leina reakcia bola taktiež jasnou ukážkou toho čo si myslí o ich vzťahu a aj keď dúfam že to tak nieje, asi aj kus žiarlivosti.

Zaujímalo by ma, prečo sa Leo vrátila, teda budú v tom tie tréningy ktoré sa jej nepáčili tam, no kde nechala Eddieho? Ak už nekorčuluje, mohol sa s ňou vrátiť, no Leo nespomenula že v dome s niekým býva ...čistou náhodou nám to nechceš prezradiť?

Elena keď už nemá čo tak mu hrá na city, aspon to ma napadlo pri:

"Chceš mě poslat zpátky k Hugovi? Niku, viděl jsi ho! Neposílej mě zpátky, prosím! On ..." Elenin hlas se opět zlomila já jsem ani nevěl, jak se octla v mém náručí.

Využíva to že je u neho v bezpečí, no tak ako koniec naznačil, bola len otázka času kedy sa Hugo ozve. Som zvedavá akým spôsobom bude prebiehať ich debata, no v každom prípade by som sa s ním stretla na mieste kde je dosť ľudí

Bolo fakt podarené ako ho Gabi vyviedla z omylu, že nikto nič nevidí, aj keď chudiatko takto sa dozvedieť že o nom všetci šepkajú...

A ešte sa náramne teším na ich tréning , oni koručulujú len sami alebo vo dvojiciach? aby ešte leo nebola v páriku s Nikom, to by ho to asi začalo poriadne baviť

Výborný diel, už sa neviem dočkať dalšieho

[ikra]

ten nick ma tak hneva s elenou! gabi mala uplnu pravdu ked mu vynadala, takisto sa necudujem ani leo... som zvedava ake bude to ich stretnutie, uz sa tesim na dalsi diel, tvoj pribeh sa vzdy tak skvelo cita

[tamuska]

Ach jaj Nick by mal dostat poriadnu facku aby sa konecen prebral a uvedomil si ze Elena ho po cely cas len vyuzivala a preto mu i volala lebo vedela ze Nick za nou pojde. A teraz Leo no jaaaaaaaaj ta to uplne dokaslal. Cakala som ze leo mu da facku ale nie nestalo ale tak stratil priatelstvo a este vsetko co mohlo byt on je vazne blbec...jaaj

[Mirabi]

no som zvedava na ten rozhovor s Hugom
Co sa tyka Leo, podla mna by sa k nej Nik ovela viac hodil ako Eddie, ale nemam predstavu, co by sa muselo stat aby sa ti dvaja dali dokopy... No najprv by sa Nik musel zbavit Eleny, co asi nebude jednoduche

[Dadul]

71. KAPITOLA


Něco v Hugově tónu mě připomělo sejít se s ním. Nevěděl jsem, na co se mám připravit, ale rozhodně jsem byl zvědavý. Koneckonců jej budu moci konfrontovat i s mými teoriemi. Sotva jsem další den skončil trénink, v cuku letu jsem se osprchoval a mizel ze stadionu. Poprvé po několika dnech jsem nedumal nad tím, co si o mě zrovna myslí Gabi s Leo, ale doufal, že konečně dostanu odpovědi alespoň na některé z mých otázek.



Domluvil jsme se na šesté hodině večerní v jedné z kaváren asi 10 km do mého města. Nechtěl jsem dostat Huga do blízkosti Eleny. I když popravdě řečeno, když si zjistil mé telefonní číslo, věděl jistě kde bydlím. Asi by to pro něj bylo snadné, prostě přijít a udělat velký humbuk. Možná i to, že se chtěl sejít v poklidu a ve dvou, byl důvod mého svolení s touto schůzkou.

Dorazil jsem na místo. Pár vteřin jsem si prohlížel budovu než jsem do ní odhodlaně vešel. Huga jsem zahlédl skoro okamžitě. Pozoroval dění v kavárně a mnul si ruce. Rozhodně jsem vykročil a posadil se naproti něj.



"Dobrý večer." pozdravil mě a na tváři se mu objevil váhavý úsměv.
Nevěděl jsem, co na to odpovědět. Dobrý večer ve společnosti Huga to být rozhodně nemohl. Tak jsem jen kývl na pozdrav.
"Jsem rád, že jste neodmítl." řekl přívětivě Hugo. Opět jsem jen kývl. Nechtěl jsem mu snad nějaký náznak, že jsem snad připraven mu zobat z ruky, jen díky tomu, že jsem svolil s tímto setkáním.
"Nechtěl jsem Vás tak vylekat v tom hotelu. Chtěl jsem si jen promluvit."
"Vážně? Působilo to trochu jinak."
Hugo se lehce zasmál.



"Znáte to. Někdy si manželé vjedou trochu do vlasů a pro okolí to vypadá hůř, než to vlastně je." mávl rukou Hugo. "Nevím, co Vám Elena napovídala, ale vlastně se nejedná o žádnou strašnou věc. Měli jsem na určitou věc rozdílný názor a malinko jsme se chytli." usmíval se dál, jako by se pohádali o tom, jestli mají na neděli upéct tvarohové nebo makové buchty.
Pomalu jsem se opřel lokty o stůl a naklonil se k Hugovi.
"Jestli ze mě chcete dělat blbce, můžeme tu schůzku okamžitě ukončit, Hugo." oslovil jsem jej jménem, aby dodal svým slovům na důrazu. "Pokud chcete mluvit, tak tedy o všem. O Eleně, o Eliasovi, o Stockholmu."
Hugo zbledl.



"Já... nevím, o čem to mluvíte." vysoukal ze sebe.
"No tak zapřemýšlejte. Buď si vzpomenete a můžem pokračovat v debatě, nebo můžu opět odjet. Zkuste si tentokrát dát jedna a jedna dohromady Vy."
Dal jsem Hugovi nůž na krk. Hop a nebo trop. Už jsem měl dost chození kolem horké kaše. A to ode všech.
Hugo nasucho polkl a zbledl ještě více. Chvíli si pohrával se sklenicí, než jeho pohled zalétl ke mně. Já jsem vyčkával.



"Musím říci, že jste mě překvapil." spustil Hugo. "Netušil jsem, že vůbec někdo ví o Eliasovi. A už vůbec by mě nenapadlo, že to ví Elena a že vám to řekla."
"Elena mi o ničem neřekla." vyvedl jsem jej z omylu. "A jak se tak na Vás dívám, tak to asi ani netuší. Bože, to je opravdu pohádkové manželství." neodpustil jsem si sarkastickou poznámku.
"Já vlastně nevím, co chcete vědět. Vy už stejně asi všechno víte." pokrčil rameny Hugo.
"Máte pravdu. Asi tuším více než všichni ostatní. Ale zajímají mě důvody. Co Vás k čertu k tomu všemu vedlo?"
"Ani nevím, kde mám začít."
"Na začátku. Ve Stockholmu. Co takhle třeba vysvětlení Gabrielliného pádu?"





Hugo opět strnul. Položil svou hlavu do dlaní a zavřel oči.
"Já... jsem nechtěl." zašeptal.
Nereagoval jsem.
"Přijel jsem dříve a uviděl jsem slečnu Monetovou mířit ke schodům. Chtěl jsem jí vynadat, proč se tak pozdě potlouká po chodbách. V ten moment, kdy jsem ji ale chtěl chytil za rameno, mi ruku sklouzla po jejích zádech a ona se řítila dolů. Nemohl jsem se na to dívat a rychle zmizel do pokoje. Nechtěl jsem, aby mě někdo podezříval. No a během noci jsem si vlastně uvědomil, že má Elena vlastně o soupeřku míň."
"Takže nejste jen podlý mizera ale i zbabělec." procedil jsem skrze zuby. "A Phillis jste na závodech schoval dres, je to tak?"
"Byla to jednoduchá finta, jak jí pocuchat nervy a tím snížit její výkon."



Číšnice se přišla zeptat, co si dáme. Objednali jsme si nějaké pití a chvíli seděli v naprosté tichosti.
"Vy jste věděl, že Elena dopovala?" nakousl jsem události dalšího roku.
"Tušil jsem to. Jakmile se dozvěděla o tom, že se budou provádět testy, byla nepříčetná. Navíc její výkony tomu taky napovídaly."
"Takže jste prostě zaměnil lahvičky a Elena byla z obliga. Bez ohledu na to, kdo musel nest následky." dál jsem provokoval.
"Řeknu Vám to tak, nejsem na to hrdý, ale koneckonců se toho tolik nestalo."



Byl jsem zděšený.
"Nestalo? Uvědomujete si vůbec, že Gabrielle mohla být už jednou mrtvá? Že jí její zranění kotníku zabránilo závodit a kdyby to dopadlo hůř, musela by se vzdát celé kariéry? Kvůli Vám? A Phillis? Musela nest kruté následky obvinění z dopingu!"
Kdybychom nebyli ve společnosti dalších lidí, asi bych na Huga řval.
Hugo se na mě podíval s pevně sevřenými rty.
"Ale nic z toho se nestalo."
"To máte taky pěkně velké štěstí." nevraživě jsem odpověděl. "Takže jste počítal také s tím, že se Gabrielle zraní o myčku?"
"Ne. S tím jsem nepočítal. Musím přiznat, že to ode mně byla nedbalost, nechat myčku v takovém stavu volně přístupnout."
Kdybych nevěděl, jaký je Hugo ničema, asi bych si myslel, že je mu to vážně líto. Ale bylo mi jasné, že mu ten Gabin úraz přišel zase jen vhod. A o jeho nevině jsem rozhodně přesvědčený nebyl.



"No, abyste veděl má teorie o tom všem zní následovně. Chtěl jste Elenu dostat na vrchol kariéry, z důvodů, které mi stále nejsou jasné. Navíc Vám nějak nesedělo, že jsme spolu chodili a že jsem do ní byl zamilovaný. Chtěl jste se mě tedy celou dobu zbavit. Navíc, jste chtěl mít svého syna, o němž nikdo neví, co nejblíže u sebe a pokud správně hádám, umožnit a dopřát mu to nejlepší pro jeho kariéru. Mým vyloučením byste mě dostal od Eleny a ještě získal místo pro Eliase."
Hugo se napřímil.
"Nikdy by mě nenapadlo, že si mé konání dá někdo dohromady. A s politováním musím uznat, že je Vaše teorie pravdivá."
"Proč??? Proč to všechno??" to bylo to, co mě trápilo. Co vede člověka k tomu, ubližovat ostatním?



Hugo se zhluboka nadechl.
"Víte, vyrůstal jsem ve velmi chudé rodině. Měl jsem tři bratry a mí rodiče byli rádi, když jsme byli občas všichni do sytosti najezení. Mí bratři se narodili před válkou a já krátce po ní. Když jsem byl v první třídě, byli jsme s klukama na zamrzlém jezeře bruslit. Od jednoho jsem si vypůjčil brusle, vlastní jsme totiž neměli. V ten den tam náhodně byl můj tehdy budoucí první trenér. Všiml si mě a setkal se s mými rodiči. Přemlouval je, aby mě nechali trénovat krasobruslení, že jim nevyvstanou žádné poplatky. A rodiče svolili. Celé mé tréninky a potřeby byly hrazeny ze sportovního fondu. Brzy jsem poznal, že mi krasobruslení vážně jde a začal jsem vyhrávat všechny možné soutěže. Když mi bylo asi čtrnáct, měl jsem možnost jet na soustředění do Ameriky. Velká šance pro mou kariéru. Mí rodiče si ale nemohli dovolit zaplatit mi cestu a tak jsem musel zůstat a dál trénovat doma. Nedovedete si představit, jak jsem byl zničený. Tenkrát jsem si přísahal, že se jednou stanu úspěšným, slavným a bohatým." Hugo udělal pomlku.



"To je sice hezké, ale to jste celou svou kariéru ubližoval jiným, jen abyste se stal tím, co jste si předsevzal?"
"Proboha ne!" vybuchl Hugo. "Vím, že o mě nemáte zrovna dobré mínění, ale nemyslete si, že se má kariéra zakládá jen na podvodu. Vlastně, do té doby než jsem šel do stockholmského střediska, jsem si vše vydobyl jen vlastní pílí, i když se Vám to asi těžko věří."
"Proboha tak proč? Co se stalo, že jste zahodil všechny ty roky a vrhl se na kariéru záludného mizery?"
Hugo zakroutil hlavou, jako by tomu sám nemohl uvěřit.
"Můj plán - stát se úspěšný - se vztahoval i na mou budoucí manželku. Mít mladou, krásnou a úspěšnou ženu, se kterou bych časem měl i děti. Dokonalá rodina."
Odfrkl jsem si.
"To byla Vaše rodina tak špatná?" ptal jsem se a kašlal na nějaké morální zásady.



"Vůbec ne. Mí rodiče nás vždy milovali a podporovali. Jen ta celodenní dřina a přesto stále všudypřítomná chudoba, mi naháněly hrůzu. Chtěl jsem být nečím víc než oni a dokázat všem, že na to mám."
Nechápal jsem Hugovi pohnutky. Snad jen to, že nechtěl žít v úplně bídě. Ale co by dali lidi na světě za to, aby měli intaktní rodinu i za cenu mála peněz. Ale byl tady ještě jeden fakt, který mi vůbec nedával smysl.
"Potom tedy již vůbec nechápu, proč zapíráte Eliase a nejste ženatý s Lenkou? Viděl jsem ji sice jen jednou, ale vím, že je velmi úspěšná manažerka jedné marketingové firmy, rozhodně vypadá dobře a ještě máte syna, na kterého můžete být jen hrdý?!"



Hugo se zahleděl do prázdna. Jeho slova vyznívala jak z tranzu.
"Když jsem byl mladý, o manželství jsem moc nepřemýšlel. Byl jsem přesvědčený o tom, že ta 'pravá' jednou přijde. A tak jsem měl občas nějakou nezávaznou známost. Nikdy jsem nepočítal s tím, že se budu ženit již ve dvaceti a proto mi ani fakt, že už mi pomalu táhlo na čtyřicet a stále jsem neměl stálou partnerku, nevrtal hlavou. A pak přišla Lenka. Víte, byla tenkrát mladá. Právě dokončila školu a byla zaměstnankyní jedné malé firmičky. Propadl jsem jejímu kouzlu, i když by ji hodně lidí označilo za nevýraznou. Bylo nám spolu moc dobře a já se poprvé v životě cítil zamilovaný a hlavně být milován. Ne proto, čím jsem pro všechny byl, ale proto, že jsem to byl prostě jen já. Po dvou letech naší známosti ale otěhotněla." Hugo se opět zamyslel.



"Když mi to oznámila, byl jsem v šoku. Najednou předemnou vyvstala představa něčeho úplně jiného, než toho, co jsem měl vždy v plánu - obyčejná ženuška a malé řvoucí dítě."
Nechápal jsem, jak si můžete člověka, kterého milujete, představit jako obyčejného a ještě s řvoucím dítětem. Další věc, kterou asi nikdy nepochopím. Ale nemohl jsem čekat, že porozumím Hugovým pohnutkám a myšlení. Na to jsme byli moc rozdílní.
"V ten moment padlo mé rozhodnutí. Rozešel jsem se s Lenkou a požádal ji, aby mé otcovství udržela v tajnosti. Mé dítě mělo nést její příjmení. Ona udělala všechno co jsem chtěl. Nikdy jsem je nenechal bez prostředků, ale svého syna jsem kromě závodů nevídal."
Nechápavě jsem zakroutil hlavou.
"A dál jste hledal tu 'pravou'?"
Hugo přikývl.
"Jenom jsem si najednou uvědomil, že takových, který by pro mě připadaly v úvahu, moc není. A když bylo, tak buď byly vdané a nebo o mě neměly zájem. A tady se pomalu začalo projevovat mé zoufalství. Část mého životního plánu nebyla splněna. Čím více jsem se snažil, tím větší neúspěch jsem sklízel. A pak, po těch X letech přišla nabídka do Stockholmu s Lillian."



Minerálka, kterou jsem právě popíjel mi zaskočila.



S nevyřčenou otázkou, ale obličejem rozšířen do grimasy pochopení jsem se díval na Huga. Ten mému pohledu uhnul.
Sjel jsem níže do sedačky a naplnil mě pocit rozčarování. Hugův cíl byla i Lillian. Najednu stranu bych se rád dozvěděl podrobnosti, na druhou jsem si mohl gratulovat, že neznám VŠECHNY. Jinak bych se asi dávicímu pocitu zvracení neubránil.
"A tam jste tedy potkal Elenu. Tu ‘pravou’.” pokračoval jsem radši v debatě.
Hugo kývl.
"Když jsem ji poprvé uviděl, byl jsem z ní nadšený. Naprosto výstavní kousek. A čím více jsem ji poznával, tím více mi bylo jasné, že je i ten typ, který půjde za úspěchem přes mrtvoly. Toho jsem využil. Věděl jsem, že bude s tím, kdo je schopný ji někam vytáhnout. A to byla má naděje a prokletí zároveň. Začal jsem blbnout i přesto, že jsem si byl vědom, že pokud by to i vyšlo, náš vztah by nikdy nebazíroval na lásce, ale na 'výhodách' pro obě strany.”




Nevěřícně jsem se uchechtl. Hugo u mě ztratil i ten poslední zbytek jakési lidskosti. Už jsem v něm neviděl úspěšného krasobruslaře a trenéra, ale zoufalého člověka, který se snížil k tomu nejhoršímu kvůli ničemu…
“To všechno, co se událo ve Stockholmu, bylo vlastně zbytečné.” pokračoval Hugo. Teď mu vyprávění přišlo snadnější a já jsem měl pocit, že se po těch letech asi i potřebuje svěřit. “Má opravdová šance přišla až na mistrovství světa, když se Vám nepovedla ta volná jízda. Elena byla tenkrát hysterická a já se jí snažil uklidnit. Slíbil jsem jí, že vyhraje. A i přes nepovedenou volnou jízdu vyhrála. A já s ní. Vyhrál jsem ji.”
“Takže to byla ta situace, kdy jste se dali dohromady?”
“Vlastně, až pár týdnů později. Zkraje jsme se scházeli jen jako ‘přátelé’ a pak… však víte.”



Věděl jsem. Pak už to přátelství bylo i fyzické.
“Co se zvrtlo?”
“To jistě tušíte. Chyby z obou stran. Ještě na dalších závodech jsem se ji snažil protlačit, což se povedlo. To bylo ale naposledy. Cítil jsem, že pokud bych se o to pokusil ještě někdy, bylo by očividné, že se Elenu snažím dostat na vrchol. Podvodem. Naneštěstí se na tuto taktiku začala Elena docela spoléhat a její tréninky těžce upadaly. Mluvil jsem s ní o tom, že to takhle dál nejde a že se musí začít snažit. Z toho pramenila naše první hádka. Krátce na to se Elena rozhodla odejít do Norska, kde taky chvíli trénovala.”




Hugo upíjel ze své minerálky a očima slevoval bublinky, jež v ní vířily.
“Elena další rok vyhrála. Sám jsem tušil, že to nebylo jejím talentem, ale něčím ‘jiným’. Zavíral jsem před tím ale oči. Byla mou manželkou. Krásná, mladá a úspěšná. Víc jsem nepotřeboval. A navíc, netrénoval jsem ji, takže mě nikdo nemohl nařknout z nějakého křiváctví. Tak to šlo další dva roky, než se dostala do Ameriky. Teda hodně o to bojovala, to místo neměla jisté. Nakonec se ale podařilo. Když jsem poprvé viděl pana Johnsona, měl jsem zlé tušení. Všechny pochybnosti jsem ale brzy zahnal. Už zbývalo jen, aby Elena vyhrála Olympiádu. Víc jsem toho dosáhnout nemohl.”



Hugo se opět napil.
“Uprostřed listopadu se ale najednou objevila zpátky doma a jediné co mi řekla bylo, že odchází. Odchází a končí. To neznamenalo nic dobrého. Mé obavy se naplnily. Bylo mi jasné, že se něco pokazilo. Elena by nikdy neskončila jen tak. Dostal jsem strach, že se celá pravda odhalí. Až v ten moment jsem si uvědomil, jak nebezpečné bylo, nechat Elenu trénovat u jiných. Někdo z těch ‘využitých’ obětních beránků pro její úspěch si přece musel uvědomit, že to tak asi už funguje delší dobu a došel by až ke mně. K tomu prvnímu, kdo její kariéru vlastně nastartoval. A to byl ten večer, kdy jsem Elenu nechtěl nechat odejít. Ne proto, aby se se mnou nerozvedla, ale proto, aby nikdo nezjistil, jak se vlastně na vrchol dostala.”
Stále jsem to nechápal. Takové intriky pro nic.
“Nejhorší na tom je, že kdyby svůj talent nezahodila, mohla vyhrávat. Měla na to, ale zjistila, že to jde i snadněji. Bez dřiny a potu.”
“Takže jste si chtěl chrátnit pouze svůj zadek.” shrnul jsem to.




Hugo lehce přikývl.
“Hodně jsem nad tím vším přemýšlel. Mám tady papíry k rozvodu. Jestli chce Elena odejít, může okamžitě. A pokud i skončí……je to tak je u hodně sportovních párů - konec kariéry – konec manželství. Možná se všichni budou divit proč teď před Olympiádou, ale to už se budu dat nějak zdůvodnit. Můžeme z toho vyjít bez poskvrny.”
Žasl jsem nad Hugovým uvažováním. Na prvním místě byl on a pak snad někde hodně v pozadí ostatní. Ani na Elenu, svoji zatím ještě manželku, nebral ohled. S něčím takovým jsem se dosud ještě nesetkal.

Krev ve mně ale začínala vřít. V tento moment mi došlo, že mě Elena podvedla. Své úspěchy měla díky posteli a když už jí to začalo přerůstat přes hlavu, využila mě. Zase jsem naletěl. Byl jsem skutečně nenapravitelný idiot.



“Co ode mě čekáte?” zeptal jsem se se zaťatými pěstmi.
“Že se budu moci sejít s Elenou a ukončit to. Byl bych rád, abyste u toho byl i Vy. Vám ona věří.”
“Jste oba nechutní. Ujišťuji Vás, že kdybych o tom věděl dřív, nebo měl důkazy Vašeho pokrytectví, roznesl bych Vás nakopytech a to po celém světě. Takhle mi nezbývá než přihlížet, jak z toho oba vyklouznete.” znechuceně jsem prohlásil.
“Jak jsem již řekl, nejsem na to hrdý. Ale upřímně, neudělal jste taky chyby, kterých byste litoval?”




Zapřemýšlel jsem. Ano. Udělal jsem plno chyb. A ta největší byla, že jsem Eleně zase skočil na špek. Ale mé chyby nikdy neubližovaly jiným, nebo alespoň ne úmyslně. V tomto se se mnou Hugo nemohl srovnávat.
“Přijďte zítra ráno ke mně domů, jistě víte, kde to je. Uzavřeme to.” Bez dalších slov jsem se zvedl a odešel. Na další debatu jsem neměl sílu. Byl jsem zdrcený. Elena mě opět jen využila. . . .




Hugovo přání bylo, být před celým světem ten pan ‘DOKONALÝ’. Kvůli takové potomosti byl ochoten podrazit celé okolí a využívat lidi. Nepochopitelné. Zato jsem já byl před celým světem za největšího ňoumu a upřímně, nemohl jsem to nikomu zazlívat, neboť měli všichni pravdu. Ale s tím je konec. A naprostý.

Mé rozčarování se začalo měnit na vztek . . . vztek na sebe a na Elenu . .


CITÁT DNE: "Slovy můžeš zatajit co chceš. Skutky tě ale prozradí."

[Yka]

Amen dolina, keď si predstavím že takéto indivíduá a ešte horšie chodia okolo nás, tak akože fakt dovi dopo

Rozhovor bol skutočne prínosom na objasnenie množstva vecí, ale je dosť nechutné ako si Hugo Elenu vybral za svoju "pravú" a pekne si ju začal namotávať na navyják.
Ani sa Nikovi nečudujem že nedokáže pochopiť jeho zmýšlanie, to je veľa aj na koňa čo mu tam povedal hlavne to že mal 2 roky vzťah a zrazu sa na ňu vykašlal kvoli tehotenstvu. keby nebol vôl tak mohol mať úspešnú ženu, tú pravú s ktorou by mal vzťah na láske a nie na výhodách...a aj úspešného syna...vtedy by mohol mať tu ideálnu rodinku

V každom prípade z nejakého dôvodu Hugovi nedôverujem že to pôjde len tak ľahko, alebo aspoň dúfam že Nik niečo podnikne, aby im to len tak ľahko neprešlo.

/inak som si všimla jednu zaujímavú vec, Leo mala predtým iné oči než má od teenky nie? aspoň sa mi tak vidí /

Teším sa na ďalší diel, sa to teraz tak pekne krásne odrýva

[Mirabi]

velmi dobre citanie, mam pocit ze tymto sa uz vsetky zahady vysvetlili, ale urcite toho bude este dost co sa tam udeje

[Dadul]

Diky mockrat

YKA - Leo nema jine oci, mozna to tak jen pusobi s jinyma vlasama.. atd.

No, Hugo na to holt dojel... ono kdyz se clovek moc zene za necim, tak ty skutene hodnoty prehlizi

Muzu prozradit, ze se vytrestal sam... ale dozvite se jeste malinko neco vic...

Mirabi - ta nejvetsi zahady je uz opravdu odhalena... vsechno to kolem byl Hugo ... ale jeste prijde par dilecku, tak doufam, ze si je vychutnate

Diky mockrat za podporu a krasne komentiky

[Dadul]

72. KAPITOLA


Pocity mnou vířily, když jsem mířil domů. Nic není pokaždé takové, jaké se to zdá. Hugo a jeho chování se mi dále příčili, alespoň jsem ale znal důvody, které jej k tomu vedly. Co mě ale nejvíce rozčilovalo, byla skutečnost, že jsem se opět nechal obelstít. Elena, jež si za celou situaci mohla sama, tedy převážně sama, se opět uchýlila ke lsti, jak se ze všeho vykroutit a prostě se problémům schovat. A já jsem měl být obětním beránkem. Jak pošetilým jsem byl.. jak hloupým, naivním... Má dobrosrdečnost hraničila s naprostou blbostí.




Poprvé v životě jsem prozřel a nebylo to prozření šťastné. Uvědomil jsem si, že se v první řadě musím dívat sám na sebe a rozeznát opravdovou nouzi od té hrané. Do teď jsem skákal do problémů bezhlavě. A hlavně pro ty, na kterých mi záleželo. Neuvědomil jsem si ale, že JIM nemusí záležet na mě. Někteří lidí holt žijí pouze na úkor ostatních. Než jsem došel k tomuto závěru, stálo mě to hodně neúspěchů, emočního strádání a zbytečných hádek. Teď byl ale konec. S každým kilometrem, kterým jsem se blížil k domu, rostl můj vztek. Na sebe a na Elenu. Doufal jsem, že až jí stanu tváří v tvář, budu schopný se udržet a nezaškrtit ji vlastníma rukama. Ještě před domem jsem se chvíli vydýchával, abych se na ni nevrhl.

"Niku? Jsi to ty? Kde jsi byl? Dělala jsem si starosti." Elena vzhlédla od televize.



Možná bych ji tu větu věřil, kdybych nevěděl to, co jsem se právě dozvěděl. To ve mně vyvolalo další vlnu zuřivosti. Skrz zuby jsem jen procedil.
"Myslím, že by sis měla sbalit věci." A bez dalších slov jsem opustil můj dům. Ještě jsem za sebou zaslechl volání mého jména, Elena ze mnou do té zimy ale nevyběhla.

Nevěděl jsem kam mám jít, doma jsem ale rozhodně zůstat nemohla a ani nechtěl. Zčistajasna jsem stál před Leontýniným domkem. Vevnitř se svítilo. Bez rozmýšlení jsem zaklepal na dveře. Leo, nádherná a sladká jako obvykle, mi přišla otevřít. Z jejího pohledu jsem vyčetl překvapení. Beze slov a bez pozdravu nechala otevřené dveře, aby mohl vejít, sama ale odešla zpět do kuchyně. Zavřel jsem za sebou, shodil ze sebe bundu a chvíli ji pozoroval.



Její vlasy jí splývaly na ramena a její oči byly přímo upřené na jídlo, které zrovna chystala. V tento moment jsem si nepřál nic víc, než vzít ji do náručí a zabořit svůj obličej do těch rudých, tak smyslně vonících loken. To samozřejmě nepřipadalo v úvahu a tak jsem jen tiše vzdychl. Podělal jsem to. To mi bylo jasné víc než kdy dřív.

"Řekni mi jedno, Leo, jak můžeš mít za kamaráda největšího blbce pod sluncem?"
Leo se na mě perplexne podívala.
"Nerozumím." odvětila.
"Mě. Jsem neuvěřitelný hňup a idiot.”



Leontýniny koutky cukly ve spokojeném úsměvu.
"Vypadáš, že bys něco snědl a sklenka šampáňa by bodla taky, co?" prohodila směrem ke mně a její nepřístupný výraz, jež měla na tváři od té doby, co se vrátila, zmizel.
"Jo, snědl a šampáňa bych snesl i dvě láhve."
Leo jen povytáhla obočí a servírovala salát. Ani jsem nepostřehl, jaký jsem měl hlad. Pustil jsem se do jídla a během deseti minut již spokojeně oddychoval u prázdného talíře.




Leo uklidila nádobí a oba jsme se přesunuli do obýváku. Bylo zvláštní, jak domácky a pohodově jsem se u ní cítil.
"Máš to tady moc pěkné." prohodil jsem a teprve teď si začal uvědomovat vybavení jejího domečku.
"Díky." usmála se a nalévala šampaňské.
"Tak na co?" ptala se.
"Na životní prozření." pozvedl jsem číši.
"A na největšího blbce pod sluncem, který je a vždy bude můj nejlepší přítel." dodala Leo.





Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo se zlobit. Při jejím pohledu byla ta druhá varianta ale velice rychle zapomenuta.
"Tak povídej, co to má být za životní prozření."
Unaveně jsem zapadl na gauč a promnul si spánky.
"Vlastně ani nevím, kde mám začít. Je toho tolik."
Leo pokrčila rameny. "Mám času dost a zítra nemáme trénink, tak budu jen relaxovat."




"Ach, Bože, Leo, já jsem takový idiot."
"To jsme občas všichni." řeka mírně. Její smyslný a srdečný úsměv mě povzbuzoval k vyprávění. Začal jsem sice trochu kostrbatě, během chvilky jsem se do toho ale úplně ponořil. Vyprávěl jsem jí o všech těch událostech ve Stockholmu, o tom, jak jsme si to nemohli vysvětlit a taky o tom, jak jsem si dal před nedávnem vše dohromady. A naposledy jsem jí vyprávěl o mé dnešní schůzkce s Hugem a všech poznatcích. Byla již půlnoc, když jsem skončil. Leo mě ani jednou nepřerušila.




"Věděla jsem, že je ve sportu moc nečistých záležitostí, ale setkala jsem se s nimi až v Americe."
Zvědavě jsem zvedl hlavu.
"Teď si i dokážu vysvětlit, co se mezi Stevenem a Elenou dělo." Leo se lehce ušklíbla.
"Leontýno, proč jsi mi neřekla, že tam s tebou Elena byla a že jsi něco takového tušila?"
Leo mi věnovala zamyšlený výraz.
"Na to jsi musel přijít sám, Niku. Všechno ode mě bys vzal pouze jako předpojatost proti ní. Takhle znáš pravdu."
"Ale stejně jsi mi to měla říci. Byl jsem tady za úplného ale úplného vola." neodpustil jsem si štiplavou poznámku.
"Myslím, že Elena není tak zlá... jen... třeba ji holt osud zavál až tak daleko. Kdo ví, proč chtěla být stále tak úspěšná i za cenu podobných 'operací'."
"Ještě ji braň!" zahučel jsem.



Leo pokrčila rameny.
"Do lidí nevidíme. Jen pokud známe všechny okolnosti můžeme soudit a chápat."
Pohrdavě jsem mávl rukou.
"Takže tvá zamilovanost do Eleny už zmizela?" ptala se zvědavě a posměšně zvedla pravý koutek.
"Ah... Leontýno! Já jsem do ní přece zamilovaný nebyl." vyhrkl jsem dotčeně.
"Nebyl?" potutelně se usmívala.
Zasténal jsem. Tahle diskuze se mi ani trochu nelíbila.




"Kdysi ano. Teď ne."
"Aha. Takže jsi jen nemohl odolat jejím svodům."
"Ale houby. A vůbec. Musíš se o tom bavit?" hučel jsem podrážděně dál.
"Nemusím, ale chci." dál se lišácky usmívala.
"Jen proto, že jsem se ti svěřil, že jsem naprostý osel, si ze mě nemusíš dělat srandu."
Leo zadržovala smích.
"Jen se směj, cizímu neštěstí." houkl jsem na oko rozzuřeně, zlobit jsem se ale nemohl.
"O cizím a ještě neštěstí by se dalo polemizovat." utahoval si ze mě dál Leo.
"Ano, dobře. Zavinil jsem si to já. Dobře mi tak." zuřil jsem napovrch dál, v srdci mi ale bylo nádherně. Naše přátelství s Leo neutrpělo. Byla tady pro mě.
"Víš, že jsi sladký, když si sypeš popel na hlavu?" neudržela smích Leo.



Zaraženě jsem na ni pohlédl. Leo se srdečně smála.
"Už toho nech, Niku. Každý z nás dělá chybu a ty si teď na nejlepší cestě, aby ses z nich poučil. Pokud samozřejmě neskočíš do postele nějaké Stele, aby sis si léčil zlomené srdíčko." uchechtla se Leo.
Zaúpěl jsem.
"Ty toho špičkování nenecháš, co?"
"Měla bych?" Leo koketně zvedla obočí a upila ze skleničky.
V této bitvě jsem neměl šanci. Byla prohraná a přesto jsem se s Leo cítil jako vítěz. S Leo po boku jsem byl vítěz vždy.
"Měli bychom jít spát. Asi domů nechceš, co?"
"Ne, nechce se mi." odvětil jsem po pravdě.



"Tak můžeš spát se mnou. Mám velkou postel... tam se oba vlezem, pokud ti to ovšem nevadí..."
Polilo mě horko a slovíčka 'JASNĚ, ŽE NEVADÍ' mi leželo na jazyku. Včas jsem se ale zarazil.
"Stačí, když mi usteleš tady na pohovce."
Leo překvapeně svaštěla obočí.
"Jak chceš. Když to bude moc nepohodlné, tak se v noci klidně můžeš přestěhovat." Navrhla ještě a já se vděčně usmál. Stále jsem bojoval s nutkáním, přijmout její nabídku. To by bylo ale špatně. Teď jsem byl konečně na dobré cestě, vyřešit minulost. A spát vedle Leontýny by přineslo jen.... problémy... zatraceně. Tohle bylo nejtěžší rozhodnutí v mém životě, ale byl jsem si jistý, že je správné.


[img75. KAPITOLA


Pocity mnou vířily, když jsem mířil domů. Nic není pokaždé takové, jaké se to zdá. Hugo a jeho chování se mi dále příčili, alespoň jsem ale znal důvody, které jej k tomu vedly. Co mě ale nejvíce rozčilovalo, byla skutečnost, že jsem se opět nechal obelstít. Elena, jež si za celou situaci mohla sama, tedy převážně sama, se opět uchýlila ke lsti, jak se ze všeho vykroutit a prostě se problémům schovat. A já jsem měl být obětním beránkem. Jak pošetilým jsem byl.. jak hloupým, naivním... Má dobrosrdečnost hraničila s naprostou blbostí.




Poprvé v životě jsem prozřel a nebylo to prozření šťastné. Uvědomil jsem si, že se v první řadě musím dívat sám na sebe a rozeznát opravdovou nouzi od té hrané. Do teď jsem skákal do problémů bezhlavě. A hlavně pro ty, na kterých mi záleželo. Neuvědomil jsem si ale, že JIM nemusí záležet na mě. Někteří lidí holt žijí pouze na úkor ostatních. Než jsem došel k tomuto závěru, stálo mě to hodně neúspěchů, emočního strádání a zbytečných hádek. Teď byl ale konec. S každým kilometrem, kterým jsem se blížil k domu, rostl můj vztek. Na sebe a na Elenu. Doufal jsem, že až jí stanu tváří v tvář, budu schopný se udržet a nezaškrtit ji vlastníma rukama. Ještě před domem jsem se chvíli vydýchával, abych se na ni nevrhl.

"Niku? Jsi to ty? Kde jsi byl? Dělala jsem si starosti." Elena vzhlédla od televize.



Možná bych ji tu větu věřil, kdybych nevěděl to, co jsem se právě dozvěděl. To ve mně vyvolalo další vlnu zuřivosti. Skrz zuby jsem jen procedil.
"Myslím, že by sis měla sbalit věci." A bez dalších slov jsem opustil můj dům. Ještě jsem za sebou zaslechl volání mého jména, Elena ze mnou do té zimy ale nevyběhla.

Nevěděl jsem kam mám jít, doma jsem ale rozhodně zůstat nemohla a ani nechtěl. Zčistajasna jsem stál před Leontýniným domkem. Vevnitř se svítilo. Bez rozmýšlení jsem zaklepal na dveře. Leo, nádherná a sladká jako obvykle, mi přišla otevřít. Z jejího pohledu jsem vyčetl překvapení. Beze slov a bez pozdravu nechala otevřené dveře, aby mohl vejít, sama ale odešla zpět do kuchyně. Zavřel jsem za sebou, shodil ze sebe bundu a chvíli ji pozoroval.



Její vlasy jí splývaly na ramena a její oči byly přímo upřené na jídlo, které zrovna chystala. V tento moment jsem si nepřál nic víc, než vzít ji do náručí a zabořit svůj obličej do těch rudých, tak smyslně vonících loken. To samozřejmě nepřipadalo v úvahu a tak jsem jen tiše vzdychl. Podělal jsem to. To mi bylo jasné víc než kdy dřív.

"Řekni mi jedno, Leo, jak můžeš mít za kamaráda největšího blbce pod sluncem?"
Leo se na mě perplexne podívala.
"Nerozumím." odvětila.
"Mě. Jsem neuvěřitelný hňup a idiot.”



Leontýniny koutky cukly ve spokojeném úsměvu.
"Vypadáš, že bys něco snědl a sklenka šampáňa by bodla taky, co?" prohodila směrem ke mně a její nepřístupný výraz, jež měla na tváři od té doby, co se vrátila, zmizel.
"Jo, snědl a šampáňa bych snesl i dvě láhve."
Leo jen povytáhla obočí a servírovala salát. Ani jsem nepostřehl, jaký jsem měl hlad. Pustil jsem se do jídla a během deseti minut již spokojeně oddychoval u prázdného talíře.




Leo uklidila nádobí a oba jsme se přesunuli do obýváku. Bylo zvláštní, jak domácky a pohodově jsem se u ní cítil.
"Máš to tady moc pěkné." prohodil jsem a teprve teď si začal uvědomovat vybavení jejího domečku.
"Díky." usmála se a nalévala šampaňské.
"Tak na co?" ptala se.
"Na životní prozření." pozvedl jsem číši.
"A na největšího blbce pod sluncem, který je a vždy bude můj nejlepší přítel." dodala Leo.





Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo se zlobit. Při jejím pohledu byla ta druhá varianta ale velice rychle zapomenuta.
"Tak povídej, co to má být za životní prozření."
Unaveně jsem zapadl na gauč a promnul si spánky.
"Vlastně ani nevím, kde mám začít. Je toho tolik."
Leo pokrčila rameny. "Mám času dost a zítra nemáme trénink, tak budu jen relaxovat."




"Ach, Bože, Leo, já jsem takový idiot."
"To jsme občas všichni." řeka mírně. Její smyslný a srdečný úsměv mě povzbuzoval k vyprávění. Začal jsem sice trochu kostrbatě, během chvilky jsem se do toho ale úplně ponořil. Vyprávěl jsem jí o všech těch událostech ve Stockholmu, o tom, jak jsme si to nemohli vysvětlit a taky o tom, jak jsem si dal před nedávnem vše dohromady. A naposledy jsem jí vyprávěl o mé dnešní schůzkce s Hugem a všech poznatcích. Byla již půlnoc, když jsem skončil. Leo mě ani jednou nepřerušila.




"Věděla jsem, že je ve sportu moc nečistých záležitostí, ale setkala jsem se s nimi až v Americe."
Zvědavě jsem zvedl hlavu.
"Teď si i dokážu vysvětlit, co se mezi Stevenem a Elenou dělo." Leo se lehce ušklíbla.
"Leontýno, proč jsi mi neřekla, že tam s tebou Elena byla a že jsi něco takového tušila?"
Leo mi věnovala zamyšlený výraz.
"Na to jsi musel přijít sám, Niku. Všechno ode mě bys vzal pouze jako předpojatost proti ní. Takhle znáš pravdu."
"Ale stejně jsi mi to měla říci. Byl jsem tady za úplného ale úplného vola." neodpustil jsem si štiplavou poznámku.
"Myslím, že Elena není tak zlá... jen... třeba ji holt osud zavál až tak daleko. Kdo ví, proč chtěla být stále tak úspěšná i za cenu podobných 'operací'."
"Ještě ji braň!" zahučel jsem.



Leo pokrčila rameny.
"Do lidí nevidíme. Jen pokud známe všechny okolnosti můžeme soudit a chápat."
Pohrdavě jsem mávl rukou.
"Takže tvá zamilovanost do Eleny už zmizela?" ptala se zvědavě a posměšně zvedla pravý koutek.
"Ah... Leontýno! Já jsem do ní přece zamilovaný nebyl." vyhrkl jsem dotčeně.
"Nebyl?" potutelně se usmívala.
Zasténal jsem. Tahle diskuze se mi ani trochu nelíbila.




"Kdysi ano. Teď ne."
"Aha. Takže jsi jen nemohl odolat jejím svodům."
"Ale houby. A vůbec. Musíš se o tom bavit?" hučel jsem podrážděně dál.
"Nemusím, ale chci." dál se lišácky usmívala.
"Jen proto, že jsem se ti svěřil, že jsem naprostý osel, si ze mě nemusíš dělat srandu."
Leo zadržovala smích.
"Jen se směj, cizímu neštěstí." houkl jsem na oko rozzuřeně, zlobit jsem se ale nemohl.
"O cizím a ještě neštěstí by se dalo polemizovat." utahoval si ze mě dál Leo.
"Ano, dobře. Zavinil jsem si to já. Dobře mi tak." zuřil jsem napovrch dál, v srdci mi ale bylo nádherně. Naše přátelství s Leo neutrpělo. Byla tady pro mě.
"Víš, že jsi sladký, když si sypeš popel na hlavu?" neudržela smích Leo.



Zaraženě jsem na ni pohlédl. Leo se srdečně smála.
"Už toho nech, Niku. Každý z nás dělá chybu a ty si teď na nejlepší cestě, aby ses z nich poučil. Pokud samozřejmě neskočíš do postele nějaké Stele, aby sis si léčil zlomené srdíčko." uchechtla se Leo.
Zaúpěl jsem.
"Ty toho špičkování nenecháš, co?"
"Měla bych?" Leo koketně zvedla obočí a upila ze skleničky.
V této bitvě jsem neměl šanci. Byla prohraná a přesto jsem se s Leo cítil jako vítěz. S Leo po boku jsem byl vítěz vždy.
"Měli bychom jít spát. Asi domů nechceš, co?"
"Ne, nechce se mi." odvětil jsem po pravdě.



"Tak můžeš spát se mnou. Mám velkou postel... tam se oba vlezem, pokud ti to ovšem nevadí..."
Polilo mě horko a slovíčka 'JASNĚ, ŽE NEVADÍ' mi leželo na jazyku. Včas jsem se ale zarazil.
"Stačí, když mi usteleš tady na pohovce."
Leo překvapeně svaštěla obočí.
"Jak chceš. Když to bude moc nepohodlné, tak se v noci klidně můžeš přestěhovat." Navrhla ještě a já se vděčně usmál. Stále jsem bojoval s nutkáním, přijmout její nabídku. To by bylo ale špatně. Teď jsem byl konečně na dobré cestě, vyřešit minulost. A spát vedle Leontýny by přineslo jen.... problémy... zatraceně. Tohle bylo nejtěžší rozhodnutí v mém životě, ale byl jsem si jistý, že je správné.




Leo mi nachystala peřiny a společně jsme dopili šampáňo. Pak už zbývalo říci si jen dobrou noc a ona odešla do svého pokoje.
Celou noc jsem dobře nespal a pronásledovaly mě myšlenky o tom, že Leo spí jen o poschodí výš. . . . ale z obyváku jsem se nehl. . .


CITÁT DNE: „Aby se člověk vyléčil z nevědomosti, musí se k ní doznat.“

[Yka]

Na začiatok jedna technicka vec, neviem prečo, ale sa ti to tam zle spravilo, ku koncu začal diel odznovu a na konci bolo dokončenie

No a samozrjeme k dielu
Myslím že Nik to dobre vyriešil že jej nič nevysvetloval len ju poslal k čerty, no otázka znie, či Elenka z domu naozaj vypadne

Ešteže Leo býva iba kúsok od neho aj keď ako vidím tak nám neprezrádiš kde s fláka Eddie ...no...som rada že Leo nebola na Nika zlá, ale mala v každom prípade pravdu, keby mu to aj bola hovorila, nedal by si povedať, je už raz taký...učí sa na vlastných chybách
Tie Leine poznámky o Elene a Stele mi prišli take žiarlivé ale kým spí Nik na gauči tak je dobre

[Dadul]

Diky moc YKO...

uz jsem to popravila

No.. co je s Eddiem se brzy dozvite alespon castecne

Ty Leontynine poznamky.. byly no... proste poznamky... a hlavne v nich mela pravdu...

Tak uvidime, jestli si je vezme Nik k srdci

Diky za krasny komentik

[Lincey]

Krásne diely ako vždy.
Teda konečne vieme čo k tomu Huga viedlo, aj keď keby premýšľal, nemusel si takto spackať život. Chcel úspešnú manželku a skvelú rodinu,ale ak by zostal s Lenkou, všetko by mohol mať, no nie on ju radšej opustil a hľadal šťastie v náručí Eleny a kam ho to nakoniec priviedlo. len dúfam,že to nakoniec Hugovi a Elene len tak neprejde a obaja budú potrestaný.

Tak konečne si Nik uvedomil svoju chybu, rozhovor s Leo bol priam dokonalý už sa mi len žiadalo aby na konci k nej zaliezol do postieľky, no áno fandím tomuto páru, keďže podľa mňa sa k sebe neskutočne hodia.

Hrozne sa teším na pokračovanie, vlastne ako vždy

[tamuska]

Tak Dadul v prvom rade chcem povedať, že ty a Yka ste užasne spisovateľky a môžte začať vydávať knižky, ktoré budu perfektne lebo mate na to obrovsky talent.

No Nick dostal konečne rozum konečne došiel nato, že Elena sa nikdy nezmenila a stale vsetko vyuzivala nato aby s toho mala ona nejaky prospech. Hugo mu len otvoril oci co sa mi pacilo ako to povedal a ze Nick sa konecne prebudil i to ze siel k Leo a vsetko jej vysvetlit ...dufam ze vsetko bude perficne tesim sa na kazdy dalsi dielik ktory bude