Až na konci poznáš, jak jsme měli začít...
Napísal: Str 12 Jún 2013, 12:39
1.DÍL - ÚVOD
Zdravím, jmenuji se Ell a je mi 19 za pár měsíců oslavím 20tiny. Právě jsem odmaturovala. Víte, můj život je... (ne)zajímavý. Jsem tichá, plachá dívka. Ve škole jsem to nikdy neměla moc lehké a proč? Otřes. Šikana. Faleš. Pomluvy. Jsem člověk, co si jde za svým, potřebuje k tomu menší okruh jediných přátel, co má a.... především zvířátka. Ano, miluji je. Nejdřív jsem měla štěně jako malá, ale nedopatřením šlo po kablu a tak jsem se ho musela vzdát. Za pár let jsem si vydupala myšky. No, vydržely dlouho a na řadu přišel křeček. Velmi jsem si ho oblíbila, jelikož vidět křečka, který leží šprajclí mezi domečkem a sklem hlavou dolu a spí... to je vážně moc. Jeho nejoblíbenější činnost byla ležení na zádech na mojich nohách, což je taky trošku rozmazlený a k smíchu, že? No, mé zvířectvo bylo vždy zvláštní, před 5 lety jsem dostala prvního svého psa. A dva roky nazpět jsem dostala fenku. Neuvěříte, ale oni se k sobě chovají spíš jako sourozenci, ačkoliv nejsou, takže problémy ohledně páření nikdy nebyli, ačkoliv musím uznat, že bych chtěla. Víte... mojim snem je, mít spousta zvířátek a nejlépe mít svůj vlastní chovný dvůr. No takže, je to vcelku pěkné, že? Ale hůř splnitelné. Můj otec, je s tímto plánem zcela nespokojen a má matka? Drží krok s otcem. Nemůžou mi odpustit mou osudnou chybu, kdy jsem jim zdrhla z praxe v cizině. Stále slyším ty slova: "Dnes sis mohla žít jinak.." ... ovšem nemohla. Nejsme typ, co by zůstával někde sám, bez pomoci, bez lidí, které mám ráda. Bezmoc. Tak tedy vzhůru k mému příběhu.
Tohle jsem tedy já, pro představu, jasně. Je to venku, kde jinde bych já mohla být, doufám, že si nemyslíte, že puberta se mnou mává, to opravdu ne. Poznáte. Ne, nejsem moc přecitlivělá.
Zrovna ke mně přiběhne můj malilinkatej poklad.
"Ahoj, drobku... tak co? prozkoumáváš?" s úsměvem jsem se přiblížila k malýmu chundelatýmu psíkovi.
"Můžeš mi vysvětlit, co tu předstíráš?" zakřičela nademnou osoba v modrých šatech.
"Ehm..ahoj,mami.. co by, hraju si.." špitla jsem s nezájmem.
"Jo aha, zase jsi nebyla dva dny doma a hraješ si? Děláš.. jak starostlivá ted jsi?" rejpala dál.
"Nemáš hlad? Ty prdelko maličká...neni ti zima?" pokračovala jsem dál na pejska. Psík se mazlil. Je to velice rozkošný. Pomaličku jsem se zvedla.
Psík odběhl.
"Pojď sem, pojd.. ty už víš, ke komu máš chodit, už je to zvyk, co?" mumlala na psíka, který maximálně tak hypnotizoval motýla, který létal opodál.
Vydala jsem se tedy dovnitř, abych si pobalila pár věcí, ovšem ve dveřích jsem narazila na další milou osobu.
"Ahoj..." pozdravila jsem a dál si balila věci.
"Ahoj..hele, můžeš dneska zůstat doma? Jdu na noční.."
"Aha, že mi o tom nikdo nic neřekl.."
"Jo milá zlatá... chtělas je, tak se starej.." odsekl.
"To je sice pravda, ale když jsme měli Ronnyho, máma říkala, že s Nellou budeme chodit obě." vysvětlila jsem. Nacož se můj drahý papínek křečovitě pousmál.
"Kolikrát ti mám říkat, že tohle mě vůbec nezajímá.." odpověděl s nejvěším klidem. Věděl, jak mě namíchnout, jsem přeci jeho povaha. Někdy jsem vážně nešťastná z toho, že většina mé povahy je po něm.
"Vezmu je, ale... zítra ráno už tu budeš, ne?" snažila jsem se taky s klidem.
"Hm... nejspíš jo, ale nemůžu vědět, proto ti říkám, že dneska bude lepší, když nepůjdeš."
"Jenže já už něco mám.. víš co? Já to nějak vymyslím.." zapřemýšlela jsem. Jeho výraz v očích byl naprosto jasný. Zase mi tím výrazem říká, no jistě, ty víš vše nejlíp...vy mladý vše víte nejlíp.
Proti takovému člověku už nic nezmůžete. Po chvíli mlčení a zapřemýšlení, že nejspíše tedy budu muset vstávat, abych dorazila domů jsem mu odkývla a táta se odebral pryč z mého pokoje. Zapla jsem si tedy batoh a s hlasitým pozdravem a řádným zavřením dveří jsem vyrazila směr druhý konec města.
Zdravím, jmenuji se Ell a je mi 19 za pár měsíců oslavím 20tiny. Právě jsem odmaturovala. Víte, můj život je... (ne)zajímavý. Jsem tichá, plachá dívka. Ve škole jsem to nikdy neměla moc lehké a proč? Otřes. Šikana. Faleš. Pomluvy. Jsem člověk, co si jde za svým, potřebuje k tomu menší okruh jediných přátel, co má a.... především zvířátka. Ano, miluji je. Nejdřív jsem měla štěně jako malá, ale nedopatřením šlo po kablu a tak jsem se ho musela vzdát. Za pár let jsem si vydupala myšky. No, vydržely dlouho a na řadu přišel křeček. Velmi jsem si ho oblíbila, jelikož vidět křečka, který leží šprajclí mezi domečkem a sklem hlavou dolu a spí... to je vážně moc. Jeho nejoblíbenější činnost byla ležení na zádech na mojich nohách, což je taky trošku rozmazlený a k smíchu, že? No, mé zvířectvo bylo vždy zvláštní, před 5 lety jsem dostala prvního svého psa. A dva roky nazpět jsem dostala fenku. Neuvěříte, ale oni se k sobě chovají spíš jako sourozenci, ačkoliv nejsou, takže problémy ohledně páření nikdy nebyli, ačkoliv musím uznat, že bych chtěla. Víte... mojim snem je, mít spousta zvířátek a nejlépe mít svůj vlastní chovný dvůr. No takže, je to vcelku pěkné, že? Ale hůř splnitelné. Můj otec, je s tímto plánem zcela nespokojen a má matka? Drží krok s otcem. Nemůžou mi odpustit mou osudnou chybu, kdy jsem jim zdrhla z praxe v cizině. Stále slyším ty slova: "Dnes sis mohla žít jinak.." ... ovšem nemohla. Nejsme typ, co by zůstával někde sám, bez pomoci, bez lidí, které mám ráda. Bezmoc. Tak tedy vzhůru k mému příběhu.
Tohle jsem tedy já, pro představu, jasně. Je to venku, kde jinde bych já mohla být, doufám, že si nemyslíte, že puberta se mnou mává, to opravdu ne. Poznáte. Ne, nejsem moc přecitlivělá.
Zrovna ke mně přiběhne můj malilinkatej poklad.
"Ahoj, drobku... tak co? prozkoumáváš?" s úsměvem jsem se přiblížila k malýmu chundelatýmu psíkovi.
"Můžeš mi vysvětlit, co tu předstíráš?" zakřičela nademnou osoba v modrých šatech.
"Ehm..ahoj,mami.. co by, hraju si.." špitla jsem s nezájmem.
"Jo aha, zase jsi nebyla dva dny doma a hraješ si? Děláš.. jak starostlivá ted jsi?" rejpala dál.
"Nemáš hlad? Ty prdelko maličká...neni ti zima?" pokračovala jsem dál na pejska. Psík se mazlil. Je to velice rozkošný. Pomaličku jsem se zvedla.
Psík odběhl.
"Pojď sem, pojd.. ty už víš, ke komu máš chodit, už je to zvyk, co?" mumlala na psíka, který maximálně tak hypnotizoval motýla, který létal opodál.
Vydala jsem se tedy dovnitř, abych si pobalila pár věcí, ovšem ve dveřích jsem narazila na další milou osobu.
"Ahoj..." pozdravila jsem a dál si balila věci.
"Ahoj..hele, můžeš dneska zůstat doma? Jdu na noční.."
"Aha, že mi o tom nikdo nic neřekl.."
"Jo milá zlatá... chtělas je, tak se starej.." odsekl.
"To je sice pravda, ale když jsme měli Ronnyho, máma říkala, že s Nellou budeme chodit obě." vysvětlila jsem. Nacož se můj drahý papínek křečovitě pousmál.
"Kolikrát ti mám říkat, že tohle mě vůbec nezajímá.." odpověděl s nejvěším klidem. Věděl, jak mě namíchnout, jsem přeci jeho povaha. Někdy jsem vážně nešťastná z toho, že většina mé povahy je po něm.
"Vezmu je, ale... zítra ráno už tu budeš, ne?" snažila jsem se taky s klidem.
"Hm... nejspíš jo, ale nemůžu vědět, proto ti říkám, že dneska bude lepší, když nepůjdeš."
"Jenže já už něco mám.. víš co? Já to nějak vymyslím.." zapřemýšlela jsem. Jeho výraz v očích byl naprosto jasný. Zase mi tím výrazem říká, no jistě, ty víš vše nejlíp...vy mladý vše víte nejlíp.
Proti takovému člověku už nic nezmůžete. Po chvíli mlčení a zapřemýšlení, že nejspíše tedy budu muset vstávat, abych dorazila domů jsem mu odkývla a táta se odebral pryč z mého pokoje. Zapla jsem si tedy batoh a s hlasitým pozdravem a řádným zavřením dveří jsem vyrazila směr druhý konec města.