Re: Rodinná kronika
Napísal: Pon 20 Máj 2013, 21:13
Křest ohněm
Týden následující po kulatých narozeninách proběhl v nejvzornějším pořádku. Priscille však vůbec netušila, jak moc měla být za ten mír vděčná a jak hýčkat si jej měla. Protože právě tento klid dům opustil s jedním brzy ranním dlouhým protivným zazvoněním u domovních dveří.
Naštěstí už byli všichni dospělí vzhůru ovšem pouze v nočním prádle, kromě Annabel, která se oblékala hned po probuzení, aby zbytečně nemusela chodit do schodů. Poslala tedy manželé se obléci a sama se vydala na obchůzku.
Byla velmi překvapená, když ji před dveřmi čekal pohledný, opálený mladý muž s francouzským "Salut!"
"Eh?" Annabel se však obratně probrala a opáčila: "Oh ano jistě - salut!"
Naštěstí zjistila, že nebude muset oprašovat svou chabou francouzštinu a to hned s další cizincovou větou: "Je John v domě?"
"John? Ovšem, ovšem. Pojďte dál a vítejte."
Uvedla hosta dovnitř a zavolala: "Johne! Návštěva, pospěš si!" Nevěděla proč, ale její talent navazovat s lidmi přátelské vztahy zde selhal. Jednoduše to nebylo přirozené. Že by tou jinačí národností? Říkala si. Nevěděla, netušila, ale cítila, že Pierre do života klid vnést jistě nemůže. A nemýlila se...
John však podobné myšlenky neměl. Ihned jak Pierra uviděl, rozzářil se jako vánoční stromeček: "Pierre! Příteli, kde pak jsi se tu vzal?"
"Nevěřil bys, Johne, ale přišel jsem tě navštívit," odpověděl Francouz pěknou češtinou. "Stýskalo se mi," mrkl na něj. "Slíbil jsi, že opět přijedeš, ale už jsem tě u nás neviděl."
"Pochop, není to přes kopec. A mimo to, já mám teď jiné starosti než cestovat po Provence." Opáčil hořce. "Však víš. Sice za tebou nejezdím, ale e-maily ti psát nezapomínám. Za to ty máš občas problémy mi odepsat."
"Nejsem zrovna technicky založený člověk. Však ví. Já fušuji spíš do toho umění."
"To jsem postřehnul." Pak John ztišil hlas. "Copak, závidíš mi můj "kus"?" A hodil okem po zrovna procházející Priscille, která na Pierra s úsměvem kývla na pozdrav. Když však za zády slyšela "kus" úsměv se pomalu vytratil.
Copak jsem kus masa?! Zavrtěla hlavou, ale pro slovo se nechtěla zlobit. Jen jí to překvapilo, protože John byl spíše gentleman a tímto způsobem nemluvil. Mávla si rukou a šla uklidit nádobí, které zůstalo po rychle ukončené snídani. V tom ztuhla znovu. Ozval se až zvířecí řehot. Málem upustila talířek, který právě svírala. Nelidský zvuk pocházel z úst jejího všude pověstného distinguovaného muže.
Možná to může čtenářům připadat zvláštní, že se Pris zastavovala nad takovými malichernostmi, ale ona za těch pár let, co byli s Johnem svoji, na takové způsoby z jeho strany nebyla zvyklá. Byl to šok. A ještě k tomu byla rozespalá a podrážděná z narušeného rána. Půl sedmé nebyl zrovna čas na neohlášené návštěvy. A byl tu i třetí důvod. Ženský instikt škrabal Priscille nepříjemně v žaludku. Tušila, že něco začíná.
A také že ano. Domáctnost byla navyklá na jistý chod. Děti vyžadovaly 24hodinovou denní pozornost, syrové jídlo samo neskákalo na pánvičku ani do hrnce, rozrůstající se zahradní závod si vyžadoval svou časovou daň a dům se sám neuklidil. Ke všemu práce a drobné jiné náhodné povinnosti. Zkrátka když jeden z týmu začne zaostávat, či spíš se na svou úkol v týmu zcela vykašle a ke všemu přibude povinnost v podobě dohledu na přestárlé dítě v těle náročného muže s francouzským přízvukem a velkým apetitem, systém se bortí jak křehký domeček z karet. Nastaly časy, kdy si malý James musel začít hrávat sám a to často na dlouhou dobu s plnými kalhotkami a prázdným bříškem, jelikož tatínek zapomněl na svoji šichtu u dětí a bez ohlášení se nechal v poledne vytáhnout Pierrem na vandr a do hospody na pivo. NA PIVO! Naštěstí James byl zlaté a trpělivé, málo náročné dítě.
Ano, pochopili jste to naprosto správně. Pierre se rozhodl k příteli nastěhovat na neurčito. Prý si chce zdejšího odlišného podnebí užít plnými doušky, tak jak on to rád. John nic nenamítal a žen se nikdo neptal. John začal Priscille od příchodu Pierra přehlížet a když jej večer čekala, většinou nepřišel dříve než znavená po celém dni, kdy musela obstarat všechny Johnovi povinnosti (kromě jeho povolání) tvrdě usnula. Ať už nepřišel díky noční práci nebo z kulečníku s vínem a franzouským chansonem.
Opravdová pohroma však byla, když John nebyl doma delší dobu, jelikož si ho vyžádala práce a Pierre se začal nudit. Nestávalo se málo, že Annabel zoufale vyhlížena snachu, aby ukončila její soužení, protože ať dělala cokoliv, nedokázala na Pierra nijak zapůsobit. Ani nevěděla jak. Vždyť možná to ani nedělal schválně. Může bouře za to, že ničí? Priscille ovšem měla větší jasno než tchýně. Když přišla domů a rozhlédla se, neostýchala se na celý dům hlasitě zařvat.
"PIERRE GARDELE, OKAMŽITĚ SEM, POKUD SI CHCEŠ JEŠTĚ NĚKDY UŽÍT MUŽSKÝCH RADOSTÍ!" Neupřesnila, které radosti měla na mysli, ale Pierre buď nebral její výhružku vážně, nebo nechtěl riskovat, že svou výhružku splní, ať už přijde či ne. Na milou výzvu se tedy nedostavil.
Priscille neztrácela drahocennou energii na to ho hledat a pustila se do zažehnávání škod.
Pierre na její vztek brzy zapomněl. Jakmile měl Johna zase po ruce, vyrostl mu pověstný hřebínek opět jako hlava hydry, akorát že ne dvojitě. Neztrácel čas jej zase kazit. V neděli v poledne se z druhého patra ozval ohromný řev. Dva kolohnáti seběhli s neutichajícím jekem schodiště, kde nakřápli šprušli a ještě v pyžamech se začali hlava nehlava mlátit naditými polštáři.
Když se na chvíli při hekání trošku rozhostilo ticho, zrudlá Priscille a ztrápená Ann uslyšely jiný křik. Byl to křik probuzených dětí, které před chvílí uspala po poledním krmení. Rázným krokem rozrazila dva "tupce", jak na ně rozhořčeně sykla a zmizela v horním patře. V Johnovi se rozhořel plamínek studu, ten však zahnal Pierre, který se na celé kolo rozesmál. John chvíli váhal a nakonec se přidal.
Bohužel čas, kdy si James musel hrát ve ztížených podmínkách sám (malou Audrey maminka nebo babička nosily všude ve vaku), protože nebylo možné jej brát všude sebou, se prodlužoval a stále nebylo daného konce.
Priscille se nechtěla s Johnem hádat. Věděla, že Pierre má na něj špatný vliv a už pár dní před jeho příjezdem si všimla, že John má deprese, tedy je proto k jeho vlivu tolik svolný. Podle ní prostě procházel krizí a Pierre ho po jedné strance z jeho krize vytahoval, i když to sám ve své nadutosti netušil, že přišel ve správný čas (blbec jeden). Rodinný život občas dokázal člověka vyčerpat, zejména psychicky. Ale nyní potřebovala pomoci ona, z Pierra ji už na čele naskakovala žíla a její život se nyní proměnil je v chaos, stres a povinnost. Ale vůbec neměla zkušenosti ve vyhazování známých a Annabel z neznámých důvodů změkla a v poslední době ani nemluvila, takže z její strany ráznost čekat nemohla. Za to ji ovšem neocenitelně pomáhala vyrovnávat Johnovu současnou dětinckost a nespolehlivost a snažila se vynahrazovat Jamesovu častou samotu.
Každopádně James se přes všechny podmínky vyvýjel nadevše zdravě.
A když se Pierre na delší dobu někde nevysvětlitelně zdržel, John získával svou dřívější tvář, z čehož Priscille s úlevou usuzovala, že když bude ještě chvíli trpělivá, vše dobře dopadne.
"Už je unavený, miláčku. Měl by jít spát."
"Postarám se o to, neboj se."
"To je můj statečný chlapec!"
V dalším díle nám někdo vyroste...
Týden následující po kulatých narozeninách proběhl v nejvzornějším pořádku. Priscille však vůbec netušila, jak moc měla být za ten mír vděčná a jak hýčkat si jej měla. Protože právě tento klid dům opustil s jedním brzy ranním dlouhým protivným zazvoněním u domovních dveří.
Naštěstí už byli všichni dospělí vzhůru ovšem pouze v nočním prádle, kromě Annabel, která se oblékala hned po probuzení, aby zbytečně nemusela chodit do schodů. Poslala tedy manželé se obléci a sama se vydala na obchůzku.
Byla velmi překvapená, když ji před dveřmi čekal pohledný, opálený mladý muž s francouzským "Salut!"
"Eh?" Annabel se však obratně probrala a opáčila: "Oh ano jistě - salut!"
Naštěstí zjistila, že nebude muset oprašovat svou chabou francouzštinu a to hned s další cizincovou větou: "Je John v domě?"
"John? Ovšem, ovšem. Pojďte dál a vítejte."
Uvedla hosta dovnitř a zavolala: "Johne! Návštěva, pospěš si!" Nevěděla proč, ale její talent navazovat s lidmi přátelské vztahy zde selhal. Jednoduše to nebylo přirozené. Že by tou jinačí národností? Říkala si. Nevěděla, netušila, ale cítila, že Pierre do života klid vnést jistě nemůže. A nemýlila se...
John však podobné myšlenky neměl. Ihned jak Pierra uviděl, rozzářil se jako vánoční stromeček: "Pierre! Příteli, kde pak jsi se tu vzal?"
"Nevěřil bys, Johne, ale přišel jsem tě navštívit," odpověděl Francouz pěknou češtinou. "Stýskalo se mi," mrkl na něj. "Slíbil jsi, že opět přijedeš, ale už jsem tě u nás neviděl."
"Pochop, není to přes kopec. A mimo to, já mám teď jiné starosti než cestovat po Provence." Opáčil hořce. "Však víš. Sice za tebou nejezdím, ale e-maily ti psát nezapomínám. Za to ty máš občas problémy mi odepsat."
"Nejsem zrovna technicky založený člověk. Však ví. Já fušuji spíš do toho umění."
"To jsem postřehnul." Pak John ztišil hlas. "Copak, závidíš mi můj "kus"?" A hodil okem po zrovna procházející Priscille, která na Pierra s úsměvem kývla na pozdrav. Když však za zády slyšela "kus" úsměv se pomalu vytratil.
Copak jsem kus masa?! Zavrtěla hlavou, ale pro slovo se nechtěla zlobit. Jen jí to překvapilo, protože John byl spíše gentleman a tímto způsobem nemluvil. Mávla si rukou a šla uklidit nádobí, které zůstalo po rychle ukončené snídani. V tom ztuhla znovu. Ozval se až zvířecí řehot. Málem upustila talířek, který právě svírala. Nelidský zvuk pocházel z úst jejího všude pověstného distinguovaného muže.
Možná to může čtenářům připadat zvláštní, že se Pris zastavovala nad takovými malichernostmi, ale ona za těch pár let, co byli s Johnem svoji, na takové způsoby z jeho strany nebyla zvyklá. Byl to šok. A ještě k tomu byla rozespalá a podrážděná z narušeného rána. Půl sedmé nebyl zrovna čas na neohlášené návštěvy. A byl tu i třetí důvod. Ženský instikt škrabal Priscille nepříjemně v žaludku. Tušila, že něco začíná.
A také že ano. Domáctnost byla navyklá na jistý chod. Děti vyžadovaly 24hodinovou denní pozornost, syrové jídlo samo neskákalo na pánvičku ani do hrnce, rozrůstající se zahradní závod si vyžadoval svou časovou daň a dům se sám neuklidil. Ke všemu práce a drobné jiné náhodné povinnosti. Zkrátka když jeden z týmu začne zaostávat, či spíš se na svou úkol v týmu zcela vykašle a ke všemu přibude povinnost v podobě dohledu na přestárlé dítě v těle náročného muže s francouzským přízvukem a velkým apetitem, systém se bortí jak křehký domeček z karet. Nastaly časy, kdy si malý James musel začít hrávat sám a to často na dlouhou dobu s plnými kalhotkami a prázdným bříškem, jelikož tatínek zapomněl na svoji šichtu u dětí a bez ohlášení se nechal v poledne vytáhnout Pierrem na vandr a do hospody na pivo. NA PIVO! Naštěstí James byl zlaté a trpělivé, málo náročné dítě.
Ano, pochopili jste to naprosto správně. Pierre se rozhodl k příteli nastěhovat na neurčito. Prý si chce zdejšího odlišného podnebí užít plnými doušky, tak jak on to rád. John nic nenamítal a žen se nikdo neptal. John začal Priscille od příchodu Pierra přehlížet a když jej večer čekala, většinou nepřišel dříve než znavená po celém dni, kdy musela obstarat všechny Johnovi povinnosti (kromě jeho povolání) tvrdě usnula. Ať už nepřišel díky noční práci nebo z kulečníku s vínem a franzouským chansonem.
Opravdová pohroma však byla, když John nebyl doma delší dobu, jelikož si ho vyžádala práce a Pierre se začal nudit. Nestávalo se málo, že Annabel zoufale vyhlížena snachu, aby ukončila její soužení, protože ať dělala cokoliv, nedokázala na Pierra nijak zapůsobit. Ani nevěděla jak. Vždyť možná to ani nedělal schválně. Může bouře za to, že ničí? Priscille ovšem měla větší jasno než tchýně. Když přišla domů a rozhlédla se, neostýchala se na celý dům hlasitě zařvat.
"PIERRE GARDELE, OKAMŽITĚ SEM, POKUD SI CHCEŠ JEŠTĚ NĚKDY UŽÍT MUŽSKÝCH RADOSTÍ!" Neupřesnila, které radosti měla na mysli, ale Pierre buď nebral její výhružku vážně, nebo nechtěl riskovat, že svou výhružku splní, ať už přijde či ne. Na milou výzvu se tedy nedostavil.
Priscille neztrácela drahocennou energii na to ho hledat a pustila se do zažehnávání škod.
Pierre na její vztek brzy zapomněl. Jakmile měl Johna zase po ruce, vyrostl mu pověstný hřebínek opět jako hlava hydry, akorát že ne dvojitě. Neztrácel čas jej zase kazit. V neděli v poledne se z druhého patra ozval ohromný řev. Dva kolohnáti seběhli s neutichajícím jekem schodiště, kde nakřápli šprušli a ještě v pyžamech se začali hlava nehlava mlátit naditými polštáři.
Když se na chvíli při hekání trošku rozhostilo ticho, zrudlá Priscille a ztrápená Ann uslyšely jiný křik. Byl to křik probuzených dětí, které před chvílí uspala po poledním krmení. Rázným krokem rozrazila dva "tupce", jak na ně rozhořčeně sykla a zmizela v horním patře. V Johnovi se rozhořel plamínek studu, ten však zahnal Pierre, který se na celé kolo rozesmál. John chvíli váhal a nakonec se přidal.
Bohužel čas, kdy si James musel hrát ve ztížených podmínkách sám (malou Audrey maminka nebo babička nosily všude ve vaku), protože nebylo možné jej brát všude sebou, se prodlužoval a stále nebylo daného konce.
Priscille se nechtěla s Johnem hádat. Věděla, že Pierre má na něj špatný vliv a už pár dní před jeho příjezdem si všimla, že John má deprese, tedy je proto k jeho vlivu tolik svolný. Podle ní prostě procházel krizí a Pierre ho po jedné strance z jeho krize vytahoval, i když to sám ve své nadutosti netušil, že přišel ve správný čas (blbec jeden). Rodinný život občas dokázal člověka vyčerpat, zejména psychicky. Ale nyní potřebovala pomoci ona, z Pierra ji už na čele naskakovala žíla a její život se nyní proměnil je v chaos, stres a povinnost. Ale vůbec neměla zkušenosti ve vyhazování známých a Annabel z neznámých důvodů změkla a v poslední době ani nemluvila, takže z její strany ráznost čekat nemohla. Za to ji ovšem neocenitelně pomáhala vyrovnávat Johnovu současnou dětinckost a nespolehlivost a snažila se vynahrazovat Jamesovu častou samotu.
Každopádně James se přes všechny podmínky vyvýjel nadevše zdravě.
A když se Pierre na delší dobu někde nevysvětlitelně zdržel, John získával svou dřívější tvář, z čehož Priscille s úlevou usuzovala, že když bude ještě chvíli trpělivá, vše dobře dopadne.
"Už je unavený, miláčku. Měl by jít spát."
"Postarám se o to, neboj se."
"To je můj statečný chlapec!"
V dalším díle nám někdo vyroste...