Tak je tu závěrečný díl.
Nakonec jsem se rozhodla, že ho rozdělím na několik části. Zde máte tu první.
Závěrečný díl-část 1.
Nemohla jsem dospat rána. V noci jsem se převalovala v posteli a dlouho jsem nemohla zamhouřit oči. A když jsem konečně po nekonečné době usnula, zazvonil budík, který mě probudil. Okamžitě jsem ho vypnula, abych neprobudila Petera, který ještě spal. Potichu jsem se začala vstávat. Když jsem stanula na podlaze bosá, šla jsem k oknu abych zkontrolovala jaké je počasí. Jenom malé odhrnutí závěsu mi postačilo k tomu, abych uviděla, že venku je krásné slunné počasí. Z křesla jsem vzala svůj župan a oblékla jsem ho. Vyšla jsem potichu z ložnice a vydala se do koupelny. V koupelně jsem okamžitě namířila do sprchy abych ze sebe smyla veškerou únavu. Byl to příjemný pocit, když se mi po těle tekly proudy vody, která mě osvěžovala. Po sprše jsem si vyčistila zuby, učesala vlasy a tak podobně. Prostě klasická ranní očista. Když jsem s tím skočila, přesunula jsem se do kuchyně abych připravila snídani. Cestou jsem ale málem nezakopla o psa, který si ještě vesele vyspávala přede dveřmi kuchyně.
„Baku vypadni! Nevíš kde máš místo? A jestli zjistím, že jsi zase něco v kuchyni zničil, tak si mě nepřej,“ sykla jsem směrem na psa. Tedy, nemyslete si, že ho nemám ráda, já ho ráda mám. Jen někdy je to takový trouba. Ale milý trouba.
Bak je čtyřletý německý ovčák. Jednoho dne, když jsem šla do práce, mi ho jedna ženská prostě dala do rukou s tím, že se o něho mám postarat. Samozřejmě že jsem ho odmítala a snažila se jí ho vrátit, ale osud tomu chtěl aby zůstal u nás.
Naštěstí kuchyně byla nedotčená a proto jsem se mohla pustit do přípravy snídaně. Tento den byl výjimečný a proto jsme ho museli my všichni i výjimečně začít. Rozhodla jsem se ukuchtit smažená vajíčka se slaninou a k tomu upéct sýrové toasty. Jako sladkou tečku jsem vybrala lívance s medem. Prostě dnes žádné cereálie přelité mlékem.
Uf, tak zatímco se tady s tím budu patlat, mohla bych vám povyprávět ve stručnosti svůj příběh. Jen nevím, kde začít. Nejlepší by bylo asi vám říct, že od té doby, co jsme se naposled viděli, uplynulo dlouhých osm let. Ano, opravdu osm let.
Nejdřív bych snad mohla rozlousknout záhadu s Amandou a tou prapodivnou sektou. Dokumenty, které Sylvie v onen den získala, jsem odnesla za pomoci Cindy do vyšších sfér policie. Myslela jsem, že to tímhle pro mě končí.Jenže chyba lávky! Z toho vůdce sekty se nakonec vyklubal celostátně hledaný zločinec. Ten neřád nakonec unesl Amandu a požadoval jako výkupné milión. Naštěstí byli policisté připraveni zasáhnout a Amandu zachránili. Mizera skončil za mřížemi a myslím, že si tam ještě nějakou chvíli pobude.
Po této události jsem konečně nastoupila do práce k Adriánovi. Musím přiznat, že jak mi Adriano na začátku tvrdil, že práce nebude žádný med, tak jsem nemyslela, že to bude zas tak hrozné. Ale zde mě opět nachytala moje naivita. V práci jsem zastávala přesčas (přesčasy mi samozřejmě nikdo nezaplatil, jak jsem později zjistila), až jsem se ztrácela v realitě. Ale i na všem stinném je něco světlého.
Jednoho dne jsem jako obvykle v práci zdržela. Musela (a to slovo si dovolím zvýraznit) jsem dokončit projekt pro nějaké finanční partnery šéfa. Byl pátek a tak byla přepracovaná. Jak jsem tak seděla za počítačem, prostě se mi najednou zavřely oči a já usnula. Přitom klávesnici jsem použila jako polštář. Byl to teda pěkně nepohodlný polštář. Ale když je člověk zmořený jako pes, nebude si přeci vybírat, ne? Když jsem si tak vyspávala, zdál se mi zvláštní sen. Stála jsem v nějaké chodbě, která se někam linula do nekonečna. Snažila jsem se odtud dostat ale byla jsem jak přilepená. Najednou mě ale chytily něčí ruce a táhly mě odtud. Většina z toho byl ale jen sen. Ale ty ruce byly reálné. Patřily Adriánovi, který se mě snažil probudit. V tu chvíli by se ve mně nikdo krve nedořezal. Myslela jsem si, že mě Adriano vyhodí. Naštěstí se tomu tak nestalo. Místo toho se mi dokonce omluvil, že mi dává tolik práce a dokonce mě pozval do blízké restaurace na večeři. Tehdy mezi námi přeskočila první jiskra. Další jiskra, tedy v pořadí již druhá, přeskočila na večeři, při které jsem se potkala s Michaelem. Adriano mě tehdy pozval do luxusní restaurace. Na rovinu mi řekl, že se nejedná o rande ale o pracovní schůzku a že se tam setká právě s Michaelem. V tu chvíli jsem byla na rozcestí. Buďto jsem si měla vybrat Michaela a nebo Adriana. V této nelehké chvíli mi pomohl člověk, na kterého bych sázela nejméně. Byla to Michaelova snoubenka Fran. To ona ten večer, kdy se měla konat schůzka, zazvonila u mých dveří a dala mi dokumenty a nelegálních věcech, které Michael prováděl ve svém podniku.To on prováděl různé daňové úniky, ale byly tam i horší věci. Rozhodla jsem se tedy, že tyto důkazy proti němu použijí. Michael samozřejmě zuřil, ale to mu nebylo nic platné. Z večeře odcházel pěkně nerudný. Po tomto mezi mnou a Adriánem přeskočila další jiskra. A pak další a další a další, až jsme spolu začali mít vážný vztah. Byl to krásný měsíc, kdy jsem byla jeho přítelkyni. Chodili jsme na večírky a dokonce jsme jeli na dovolenou do Francie. Jenomže každá pohádka jednou končí a ta moje měla skončit velice brzy. Ale o tom vám povím jindy.