Za všechno se platí - konec

[eva]

Už mi je blbé sa stále opakovať: krásne
Obdivujem, že tak rýchlo pridávaš diely a všetky pozemky staviaš a aj dosť dlhé je to...

[katty]

No ale je mi toho rovodu trochu luto...mama si to ale zasluzila, takze az neskutocne to nevadi
Jeesis ten buduci sef bude sused to je super
nevykopne ju, som si ista

[America]

Děkují vám a mám tu nový dílek.
P.S. omlovám se za ty malé fotky, příště to bude ok.
8.díl - Už ne dítě ale ještě ne dospělá

Brr… Tam se žení všichni čerti. To zrovna teď musí pršet? Nadávala jsem na to zpropadené počasí. Zrovna dneska jsem musela tolik zařizovat. Dort, dárky, kytky… K čemu to? Moje milovaná sestřička dnes slaví 13. Slíbila jsem ji, že zorganizuji oslavu. Reb mě prosila abych tam někoho pozvala, no a tak jsem zavolala svým třem kamarádkám. Jakožto „zralé“ ženy ji musíme dát nějakou radu do života.
Den jsem musela samozřejmě začít obvyklým rituálem a to sprcha, líčení, výběr oblečení a snídaně. To vše v tomto pořadí, mám v tom totiž jistou hierarchii.

Jaký je nejhorší zvuk po ránu? Ano, je to budík. A na co je nejhorší pohled? Když vidíte sami sebe v zrcadle.
Nemůžu uvěřit, že mi tohle vyrostlo na hlavě. Stěžovala jsem si na svůj vlasový porost.
K dnešnímu plánu jsem si připsala návštěvu kadeřníka. Vlasy jsem si radši stáhla do culíku a slíbila si, že se na sebe podívám až u kadeřníka.

Pak jsem se oblékla a šla do kuchyně se nasnídat.
Otevřela jsem lednici a zkontrolovala její obsah. Výsledek byl ale zničující.
Jen kečup a hořčice? A co je tohle? Lak na nehty? Co dělá v mé ledničce lak na nehty? Fuj!
Zhnuseně jsem zabouchla dvířka .
To je teda skvělý, teď jsem bez snídaně.

Radši jsem popadla kabelku na šla nastartovat auto. Měla jsem toho na dnešek hodně, takže plakat nad snídaní jsem přestala. Samozřejmě když jsem nastoupila do auta, přestalo pršet. Nepřekvapilo mě to.

Nejdřív jsem se rozhodla poctít svoji návštěvou kadeřnictví. Jediné ve městě, které nebralo na objednávku, bylo nově otevřené kadeřnictví „VickeyStyle“.
Vzhled salonu mě dost překvapil. Nejenže to moc jako kadeřnictví nevypadalo, ale byl tam i pes a ten pes vesele kousal nábytek.

Tak tady nebudu. Řekla jsem si, ale bylo pozdě. Oslovil mě jistý mladík v šátku a vyzval mě, ať se usadím v křesle. Rozpustila jsem si vlasy a řekla kadeřníkovy, jak bych si představovala svůj nový účes.

Mladík mě vyslechl a pak si vytáhl nůžky a začal tvořit.

Musím uznat, že na to s jakými pocity jsem si sedala na kadeřnické křeslo, se účes vydařil. Vydařil se perfektně. Konečně jsem mohla mezi lidi.

Slabost nejedné ženy je nakupování oblečení. Já nejsem ( bohužel ) výjimkou. Musel jsem zajít do butiku a koupit si alespoň nějaké tričko. To je úděl nás žen, chceme být dokonalé, i když víme, že to není možné.

Neměla jsem času na zbyt, a tak jsem vyrazila k hračkářství.

V hračkářství byla i dílna. Pokusila jsem se vyrobit něco z takové hliněné kostky, ale výsledek byl jen o něco menší kostka.

Vzdala jsem to a radši jsem koupila Rebece plyšového medvěda, kterého jsem nechala na místě zabalit do balicího papíru.

Nakonec jsem se ještě stavila v potravinách. A to byl konec s nákupy, alespoň pro tento den. Byla to teda docela fuška.

Doma jsem se převlékla do své pohodlné teplákovky a začala péct dort a připravovala chlebíčky. Taky jsem trošku poklidila.


Když jsem byla hotová, posadila jsem se na gauč a čekala, až přijdou hosté. První dorazila samozřejmě Rebeka.
„Ahoj prcku,“ pozdravila jsem ji.
„Hej, neříkej mi prceku, už budu dospělá.“
„Tak na to si chvilku počkej, radši si tady sedni, já se půjdu nahoru převléct.“

Když jsem se nahoře převlíkala, zaslechla jsem zezdola radostný výkřik. Seběhla jsem schody, abych se mohla kouknout, co se děje.
Uviděla jsem Rebeku, ale už ne tu malou a roztomilou, vyrostla. Vyrostla mi jakoby přímo na očích. Byl z ní teenager, který si začne užívat nového života.


„Ségra, koukni na mě! A ty jsi říkala, že nevyrostu.“
„Rebeko, gratulují ti. Škoda, že jsi s tím růstem nepočkala na ostatní.“

„Docela jsem se toho bála, ale není to tak hrozné, viď?“ zeptala se mě rozpačitě.
„Ale to víš, že ne, vypadáš úžasně. Počkej mám pro tebe překvapení,“ řekla jsem ji a uviděla, jak se v očích mé sestry objevily malé jiskřičky.

„Děkuji, jsi ta nejlepší ségra na celém světě,“ odpověděla radostně a já se začervenala.

Pak už dorazil další konvoj hostů. Holky byly taky zklamané, že na ně Rebeka nepočkala.
„No jo, dítě už má vlastní hlavu,“ špitla jsem Sylvě.
„To je jen dobře. Takto se připravuje na svůj budoucí život. Alespoň je vidět, že se ve světě obejde ne nějakou dobu bez chlapů,“ odpověděla mi moje feministický orientovaná kamarádka a já ji jen vesele poplácala po rameni.

Pak není divu, že Sylva obdarovala moji sestru knížkou „100 + 1 typ, jak si podrobit muže“. Ta se nikdy nezmění.

„Vypadáš super,“ okomentovala můj vzhled Vivian.
„Díky. Byla jsem dnes u kadeřníka.“
„Hele, když už ty vypadáš tak super, proč by neměla super vypadat i tvoje sestra?“
„Nevím, na co narážíš,“ odpověděla jsem rozpačitě.
„Změna image, přece.“
„Dobře, ale přiměřeně,“ varovala jsem svoji kamarádku.
„Jasně, nech to na mě.“

„Rebeko, běž do koupelny, ať tě Viv může upravit.“
Rebeka šla po schodech s docela rozpačitým výrazem.

Ale když asi po půl hodině seběhla schody, jakoby to byl úplně jiný člověk.

„Koukni, koukni, vypadám super.Viv je super!“ dožadovala se pozornosti, „super“ pozornosti.
„Opravdu ti to moc sluší,“ ocenila jsem její nynější vzhled.

Párty mohla pokračovat dál. Nevěděla jsem ale, že hudba může přilákat nezvané návštěvníky. Když jsem zrovna v kuchyni připravovala další porci chlebíčku, zazvonil zvonek.
„Běžte někdo otevřít, mám moc práce. A ztište tu hudbu, není slyšet vlastního slova,“ křikla jsem.
„No jo, no jo. Už jdu,“ řekla znuděně Viv. Asi ani jí se nelíbilo, že někdo narušuje oslavu.
„Dobrý den, přejete si,“ oslovila neznámého Vivian.
„Dobrý. Vy tady bydlíte?“
„Ne jsem jen na návštěvě u své kamarádky Angeliky. Proč?“
„Můžete mi jí prosím zavolat?“

„Jasnačka. Ange, hledá tě tady nějaký frajer!“ křikla směrem do kuchyně.
Frajer? Kdo to může proboha být?

Nakoukla jsem do obývacího pokoje a uviděla svého nového šéfa. Rychle jsem si otřela ruce do utěrky a upravila se.
„Pane Lambert, co vás sem zavádí?“
„Vy se ještě ptejte, ruší mě ta hlasitá hudba. Víte slečno, někteří jdou zítra do práce a já mez ně patřím. Tak bych ocenil trochu klidu. Bude to možné?“ zeptal se jízlivě.
„Jistě, hned to ztlumím.“
„Děkují a nashledanou,“ řekl a práskl dveřmi. Pche, protiva jeden.

„Hej, neříkej mi, že ten fešák byl tvůj šéf,“ řekla hned Viv.
„Fešák? Protiva je to, abys věděla. Nesnáším ho ode dne, kdy jsme se potkali. Nesnáším.“
„Tobě se líbí!“ zvolala vítězně Viv.
„Nemel hlouposti, vůbec se mi nelíbí.“
„Tak proč se tak červenáš?“ nedala se.
„Je tady horko,“ odpověděla jsem ji a sedla si na pohovku.

Prej líbí jo? Nelíbí se mi a to vůbec.
Ale představ si,jak asi vypadá v plavkách.
Promluvilo na mě mé chlípné já.
Ticho bude. Nelíbí se mi a tím končím tuto debatu.

[Maggi]

veľmi má pekný účes
ešte stále dávaš diely zo zásoby

[America]

veľmi má pekný účes
ešte stále dávaš diely zo zásoby

Díky.
A pořád dávam díly ze zásoby. Mám jích dohromady 26. Takže mi tohle tempo nějakou dobu vydrží.

[katty]

je krasna
ty kks ten sused je upe jak nas
ale on nosi dlhe vlasy a gitaru a bucha nam s palicou

[America]

Děkují ti katty.

Dnešní díl je spíš takový úvod do vztahu Ange a Willa, ten hlavní děj bude až v příštím dílu. Chtěla jsem to původně nasáčkovat do jednoho dílu ale musím Vás taky trochu napínat, ne?

Za všechno se platí – 9. díl – Střípky vzpomínek –aneb jak to všechno začalo

No dobře. Jednou jsem vám slíbila, že budu vyprávět, jak to bylo mezi mnou a Williamem. Já vím, slíbila, no jo co se dá dělat.

Všechno to začalo asi před více než rokem. Společně s Viv jsme byly proslavené jako největší vymítačky party. Byla jsem tehdy úplně jiná a to jak povahově ale i třeba tím jak jsem se oblékala. Mé známosti nebyly zrovna valné. Nejdelší vztah jsem měla s jistým Billem a ten trval měsíc. Ale nijak mi to nevadilo, jelikož jsem si chtěla pořádně užít svobody. To se ale jeden večer změnilo. Zrovna mi volala Vivian:
„Ahoj! Víš, že je dneska v Roxy mejdan?“ zeptala se mě.
„Jasně že vím.“
„Kristova noho! Tak co děláš doma? Okamžitě jsem přijď, čekám tady v tom mrazu.“
„Mě se nikam ale nechce,“ řekla jsem.
„Angeliko, jestli okamžitě nedorazíš, tak a já dorazím tebe. Je tady spousta hezkých kluků, tak nedělej, že je ti to jedno,“ žadonila dál a já nakonec povolila.
„Dobře za deset minut jsem tam.“

Ještě jsem se trochu(dobře, trochu víc) nalíčila a vyrazila na „lov“.
Opravdu Viv stála před Roxy. A nebyla jediná. Myslela jsem, že se ten den dovnitř nedostanu ale vyhazovač nás dobře znal, takže jsme byly něco jako V.I.P. a pustil nás dovnitř přednostně.
Vevnitř to doslova žilo. Byla tam hlava na hlavě. Já a Viv jsme se rozhodly udělat naši klasickou zastávku u baru. Posadily jsme se na barové stoličky a objednaly si koktejly.
V klidu jsem si usrkávala svůj nápoj a rozhlížela se po novém objevu.

Uviděla jsem ho stát v rohu. Povídal si společně se svými kamarády. Nevím, typy jako byl on, mě nikdy moc nepřitahovaly ale tohle bylo úplně jiné. I on si mě všimnul a zamířil mým směrem. Rychle jsem vytáhla z kabelky zrcátko a zkontrolovala svůj zevnějšek.

„Tančíte slečno?“ zeptal se mě, když ke mně přišel. Překvapilo mě to. Ne teda že se ptal, jestli tančím ale překvapující bylo jak zněla ta otázka. Většinou mi muži kladli otázky typu – Hej beiby, pojď si zatrsat. A nebo: Taková kočka tady nemůže být sama, pojď si se mnou radši zatancovat. On mi položil otázku slušně až přímo gentlemanský.

„Jistě že tančím,“ odpověděla jsem, vstala a v doprovodu toho záhadného cizince(tehdy jsem nevěděla jak se jmenuje) jsem šla na taneční parket.

„Ne já už opravdu nemůžu, sotva popadám dech.“ Nemůžete se mi divit, když jsem asi po půl hodinovém tanečním maratónu dosedla na barovou židli a poprosila barmana o sklenku vody.
„Jestli mi věnujete alespoň jeden poslední tanec, učiníte mne nejšťastnějším mužem na celém světě.“
No co jsem mohla asi udělat. Samozřejmě že jsem mu ten tanec věnovala. Příčinou byla taky pomalá písnička(jak originální, že?), na kterou se dobře tančilo. Opatrně jsme se při tanci k sobě přibližovali blíž a blíž, až jsme si byli úplně blízko. Položila jsem mu hlavu na rameno a nasávala vůni jeho kolínské.

Z toho všeho se mi zamotala hlava a já se neznámému omluvila a vyšla na chvíli ven.
Když jsem se ale vrátila, už tam nebyl.
Rozloučila jsem se s Viv, která si jen tak mimochodem ten večer ulovila nějakého „borce“, a šla domů.

„Slečno! Slečno, počkejte!“ uslyšela jsem za sebou ten večer už tak známý hlas. Otočila jsem se a mé srdce zajásalo. Nemusela jsem ho hledat on našel mě.

„Prosím, přejete si?“
„Tady to jste si zapomněla u baru,“ řekla a sáhl si do kapsy odkud vytáhl moje kapesní zrcátko. Já se na něho je šibalsky usmála.
„A to jste vážně běžel přes půlku města jen abyste mi vrátil zrcátko?“ zeptala jsem se ho na rovinu.
„Ne, to byla jen záminka. Chtěl jsem vás znovu vidět a slečno… Vidíte ani nevím jak se jmenujete.“

„Angelika Fischerová. A děkují, že jste mi přinesl to zrcátko, pane…“
„Jmenuji se William Parker. Víte slečno, nemusíte mi děkovat, to zrcátko bylo opravdu jen záminka.“
„Snad si můžeme tykat,“ nabídla jsem a on to přijal. Přišlo mi to děsně roztomilý. Procházeli jsme se po městě a povídali si.

Já zjistila, že William přijel do Krasohlídkova nedávno. Předtím žil ve velkoměstě ale rozhodl se vyměnit svůj styl života. Taky jeden z důvodu, proč se sem přestěhoval byl, že mu jeho strýček odkázal autoservis. A snad vám můžu říct i jeho věk. V době našeho setkání mu bylo 29 let.

Jak jsme tak různě procházeli uličkami, povšimla jsem si, že už stojím u svého domu. V tu chvíli nastal čas loučení.
„Tak tady bydlím,“ řekla jsme nervózně.
„Samozřejmě. Už jdu. Ahoj,“ usmál se objal mě.

Já strčila klíče do zámku a odemkla. Na chvíli jsem si sedla do křesla. Přemýšlela jsem o tom a v tu chvíli mi došlo, že jsem Williamovi zapomněla dát svoje telefonní číslo. Praštila jsem se do hlavy a raději si šla lehnout.

Ráno, když jsem šla pře dům pro noviny, jsem uviděla stát na zápraží kytici růží a k ní byl přišpendlený vzkaz:
Milá Angeliko.
Toužíš-li mě znovu spatřit, přijď pozítří před kino Moravia v 17hodin. Budu na tebe čekat. Přijdeš, budu to počítat za to, že u tebe mám šanci. Jestliže nedorazíš, budu to chápat jako odmítnuti.
W.P.


Koukala jsem na ten vzkaz a uvažovala: Mám tam jít? Nemám tam jít?

Tak co myslíte půjde Angelika na tu schůzku?

[emma1]

krasnnyy diel,taky romanticky myslim,ze pojde

[klei6]

Ma velmi pekny uces a velmi sa mi pacil tento diel celk zaujimavy

[America]

Za všechno se platí – 10.díl – Jednoho krásného dne…


Seděla jsem nad počítačem v práci a psala nějaké faktury. Slovíčko „nějaké“ je určitě na místě, protože jsem se nemohla na nic soustředit, takže ani nevím, co jsem do těch faktur napsala.. Stále jsem myslela na ranní vzkaz.
Mám a nebo nemám. Co když je to nějaký uchyl? Ne, není. Kdokoliv ale on ne.

Ale zvědavost ve mně měla přímo až živnou půdu, takže jsem nakonec řekla, že tam zajdu. Člověk má v životě zkusit vše. Rozhodnutí padlo, takže jsem se už tím nezabývala a plně se oddala práci.

Ve čtyři odpoledne jsem chtěla jako obvykle skončit.
Vzala jsem si svoji kabelku a chystala se k odchodu, když mě vyrušilo zaklepání na dveře.

„Slečno, jsem rád, že jsem vás zastihl,“ ozval se ze dveří hlas mého nadřízeného, pana Smitha.
„Potřebujete něco?“ zeptala jsem se dosti podrážděně. Neměla jsem náladu na jeho řeči o produkci podniku a podobné velice „záživné“ věci.
„Nemohla byste se tady ještě dvacet minut zdržet?“
Tak to jste uhodl. Nemohla.
„Víte, mám teď ještě něco na práci…“
„Půjde jen o dvacet minut,“ žadonil dál.
„No dobře, když jde jen o těch dvacet minut,“ odpověděla jsem nejistě.

Nakonec se to protáhlo na nekonečnou tří čtvrtě hodinu, kdy mi vysvětlovat, jak mu mám zítra správně odevzdat sloupcový graf o financích. Že prý chce každý měsíc odlišit jinou barvou a že to mám na počítači zadat s tou nejlepší přesnosti a už nevím co ještě.

Hodiny ukazovaly, že za 15 minut odbije pět. To mi naznačilo, že si musím hodně rychle pospíšit, abych nepřišla pozdě.
Sedla jsem do auta a rozjela se směrem ke kinu Moravia.

Pozdě! Za chvíli je už 6. Proboha, proč jsem zrovna teď musela uvíznout v té zácpě? Ale třeba na mě ještě čeká?
Rychle jsem přeběhla parkoviště a doběhla ke kinu. Nikde nikdo. Vzdala jsem to.

Obrátila jsem se a šla zpátky na parkoviště, abych mohla jet domů. Jak jsem tak šla, nevnímala jsem, co se kolem mě děje.
Najednou jsem zaslechla skřípot brzd a těsně pře mnou zabrzdil černý sporťák.

Z auta vyskočil muž a přiběhl mi na pomoc.
„Nestalo se vám nic?“ zeptal se starostlivě. A já poznala, kdo to byt. Byl to on. Měla jsem chuť slavit, protože jsem nedoufala, že na mě čeká. Vypadal sice trochu jinak(lépe) ale byl to on.
„Ne, jsem v pořádku, hlavně že jsi zabrzdil.“
„V životě bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo mojí vinnou,“ usmál se na mně. Ani jeden z nás tehdy netušil, že tyto slova budou jednou hodně vážná.

„Alespoň by bylo o jednoho blázna míň. Mám si dávat větší pozor na cestu,“ řekla jsem káravě a Williamovi jsem obětovala jeden ze svých sexy úsměvu.
„Ale taky by bylo na světě o jednu vílu méně,“ řekl a já se na něho nechápavě podívala.
„Vílu? Proč vílu? To ti ji tak připomínám?“
„Jistě.“

Zrudla jsem jak rajče. O „vílí“ otázce jsem se nechtěla moc bavit, a tak jsem se snažila převést téma rozhovoru jinam.
„Ehm… Myslíš, že nás pustí na to představení?“
„Pochybuji. Nechtěla by si radši zajít do restaurace na večeři?“
„To je nabídka, která se neodmítá. Jdeme tedy,“ odpověděla jsem a šli jsme na večeři ke Zlaté krevetě.

„Nekecej! To ti fakt dala kopačky, že to napsala do novin?“ zeptala jsem se, když mi Will vyprávěl o své poslední známosti.
„Proč bych ti lhal? Ona byla tak trochu výstřední typ.“

„A ty máš rád výstřední typy?“ vyzvídala jsem.
Neodpověděl mi. Jen mi položil svojí ruku na tu mojí a naše pohledy se setkaly.

„Víš Williame, je mi s tebou dobře. Chtěla bych aby tento večer nebyl poslední, kdy se setkáme,“ řekla jsem upřímně co k němu cítím.

„Angeliko, přál bych si totéž. Jsi ta nejvýmečnější osoba, kterou jsem potkal.“
„Nepřeháněj, vždyť mě tak dobře neznáš.“

Tedy je pravda, že toto setkání nebylo poslední. Následovala kvanta dalších.
A ze setkání vždy něco plyne…
Tak například náš úplně první polibek….

…nebo naše první...Tedy nebudeme detailisté, to vás nemusí zajímat.

Jenomže každý vztah si projde krizí. Ta naše nastala asi po třech měsících. Nevím, snad jsem od tohoto vztahu čekala víc(třeba zlatý kroužek v černé sametové krabičce), a nebo byla chyba na straně Williama. Pořád byl v práci a na mně neměl už tolik času. Rozhodla jsem se to řešit razantně aneb „buď já nebo práce“.
Následující den jsem s ním měla schůzku v parku. Pozdravili jsme se a sedli si na lavičku. Já si ale sedla kousek dál, abych mu dala najevo, že o mě má jevit zájem.
„Potřebují s tebou vážně mluvit,“ řekla jsem bez váhání.
„Já taky.“
„Tak začni první,“vybídla jsem.
„Vím, že jsem tě poslední dobu hodně zanedbával, takže první věc, kterou chci udělat, je že se ti chci omluvit. No a za druhé, co by si řekla tomu, kdybychom týden strávili v horách na chatě mého kamaráda. Jen my dva.“
Laciné ale zabíralo to.
„Já nevím,“ hrála jsem jako na oko nedostupnou.

„Co by tam bylo pro mě? Nevím, proč bych tam jela.“
„Kvůli mně,“ řekl možná trochu uraženě.
„To má být pádný důvod? A co když řeknu ne?“ dělala jsem dál, jako že mě to nezajímá.
„V tom případě tě svážu a nacpu do auta,“ zavtipkoval.
„Tak to abych tam raději jela dobrovolně. Kdy by se odjíždělo?“
„Příští středu.“
„To mám zrovna prohlídku u své doktorky, můžeme to odložit na čtvrtek?“
„Pro svojí vílu udělám cokoliv,“ řekl a já se k němu přitulila.

Zvláštní jak jedno rozhodnutí může změnit člověku život. Kdyby to šlo, vše bych vrátila zpět. Řekla bych, že na žádnou dovolenu nechci.Ale o tom vám povím (možná) jindy.

[eva]

America, ak sa smiem spýtať koľko máš rokov? Pretože toto by si podľa mňa mala predložiť nejakému vydavateľovi. Tému Za všechno se platí otváram automaticky vždy ako prvú, tento úžasný ppríbeh by som dokázala čítať celé hodiny Teším sa na ďalší diel

[America]

eva- Páni, děkují ti. Je mi 16, ale nemyslím si, že příběh by byl tak dobrý, aby se tiskl. Však já to píšu protože mě moc baví. Je to ale hodně návykové. Ale je to zdravá "droga".

[livia]

vau všetky tie posledné diely boli super tolko sa toho zmenilo teším sa na další

[America]

livia-děkují ti
11. díl – Osudová rána
Seděla jsem mlčky v letadle a dívala se z okýnka na mraky. Začaly se mi klížit oči a já pomalu upadala do spánku. Možná bych si i zdřímla, kdyby mně nevyrušil William. Už zase mi pokládal otázku, na kterou se už ptal snad stokrát.
„Těšíš se?“
„Jasně,“ broukla jsem.

„Nezní to moc přesvědčivě.“
„Ale jistě že se těším, jen kdyby si mi tuto otázku nepokládal už po sté za tento den. Zdá se mi to, a nebo jsi trochu mimo?“ zeptala jsem se. Od té doby, co jsme se setkali na letišti, mi připadal William, že není duchem přítomný a vlastně ani neví co mluví.
„Nejsem vůbec mimo,“ štěkl nevrle.
„Tak fajn, promiň, že se starám,“ odpověděla jsem mu uraženě s lehkou ironií v hlase.

„Ne, ty promiň. Máš pravdu, necítím se dnes ve své kůží.“
Zkoumavě si mě prohlížel a já maličko znejistila.
„Co je? Mám snad něco na tváři?“
„Ne, jen…Ty se chceš promenádovat po horách v šortkách a topu?“ ptal se mě až přímo otcovsky.
„Má bejt. Já myslela, že se ti tak líbím. Nevím, kdy naposled si si na moje křivky stěžoval.“
„O to nejde, ale až vystoupíme z letadla, čeká nás ještě sedmi kilometrová túra.“
„Hlavně že ty jsi úplný horal v tom svém vrstveném tričku, džínech a šátku.“
„Alespoň nezmrznu jako někteří,“ rýpl si. Já se ale nedala.
„Vždyť je půlka května a ne ledna. Jak tam asi mám podle tebe zmrznout?“
„Nezapomeň, že jsou to pořád hory. Radši si vytáhni z baťohu bundu,“ poučoval mě.

„To nepůjde, mám ji na dně batohu. To si mě nemohl upozornit dřív? Teď ze mě bude rampouch a bude to tvoje vina,“ pískla jsem. Můj hlas začal být hysterický.
„Uklidni se. Půjčím ti svojí, chceš?“
„No tak jo.“ Nebyla jsem zrovna nadšená z toho, že se budu muset podrobit několikakilometrové túře v bundě větší než já.
Zbytek cesty už jsme moc nemluvili a mě se dokonce podařilo si na chvilku schrupnout.

„Slyšíš? No tak vstávej. Dorazili jsme na místo,“ cloumal se mnou jemně William.
„Co? Kde?...Aha už jsem dorazili,“ hloupě jsem opakovala. Natáhla jsem si na sebe bundu a vyšli jsem z letadla. Už byl večer. Koukla jsem se na hodinky, které mi oznamovaly, že je krátce po šesté hodině večerní.
„No vidíš, přeci jen ta bunda byla dobrý nápad,“ usmál se na mě Will.

„Měl si pravdu.“
„A kdyby to přeci jen nestačilo, jsem tu pořád já,“ řekl šibalsky a sevřel mně v náručí.
„Ale Williame, umačkáš mě k smrti. K čemu ti pak budu?“ zaprotestovala jsem a on mě pustil.

„Dobře, když si pospíšíme, můžeme být tak asi do osmi na místě, půjdeme tady z toho kopce pořád dolů. Vidíš tamto jezírko?“ zeptal se mě a ukázal na horizont,“Tak tam je ta chata.“
„Dobře vyrazíme.“

Když jsme dorazili konečně na místo, byla jsem totálně vyřízená. Párkrát se mi cestou podařilo i spadnout. No nejsem já šikovná?
„Vidíš, a to bylo pořád řečí. Zvládla jsi to a tak ti gratulují,“ usmál se Will. Já mu úsměv oplatila a koukla se na chatku. Zvenčí vypadala velice rozkošně, dokonce tu stálo i auto, takže jsem byla přesvědčená, že William mě na žádné túry už nepřemluví. Tato mi bohatě stačila.

„Jak se ti tady líbí?“ zeptal se mě.
„Líbí. A víc by se mi tady líbilo, kdyby si mi oznámil, že tady funguje tekoucí voda.“
„Nejsme ve středověku, koupelna je nahoře, stejně tak jako ložnice.“
„Skvělé! Já půjdu vybalit věci a osprchují se a pak zapadnu do postele.“

„Neříkej mi, že tě to unavilo. Taková sportovně založená osoba jako ty,“ dobíral si mě.
„Nepohrdnu sportem, ale čeho je moc, toho už je příliš,“ oponovala jsem mu.
„Chápu. Ale stejně jsem tě měl dnes v plánu pozvat na večeři v místní restauraci, jak je ale vidno, ty se nikam nechystáš.“
„Dneska opravdu ne, zítra by to nešlo?“
„Proč ne, jestli ti teda nevadí, že dnes budu vařit já, ale varují tě, vařit neumím,“ upozornil mě.
„Já to nějak přežiju,“ odvětila jsem a políbila ho.

Já se odebrala do ložnice. Ložnice byla útulná ale jediná věc mě tam deptala. Přehoz. Raději jsem přestala zkoumat, jaké nebohé zvíře muselo na tu parádu padnou. Začala jsem vybalovat si věci.

Po vybalení mě konečně čekala vytoužená sprcha. Rozpletla jsem si vlasy a nechala na svoje unavené tělo padat vodu.

Po sprše jsem se převlékla do pohodlného oblečení a šla se podívat, co Will v kuchyni provádí.
„Ty jsi fakt vařil?“ teď jsem si ho mohla dobírat zase já. To byla pomsta za ten sport.
„Hele, hele, moc si nevyskakuj, mohl jsem ti do toho přidat jed.“
„Tak to by si neudělal.“
„A kde bereš tu jistotu?“ zeptal se a já se rozesmála.

To co William připravil se dalo dokonce i jíst.

Pak jsme se odebrali do komnaty odpočinku. Tento večer jsem naposled usínala po boku milované osoby.

Spala jsem klidně do té doby, než mě vzbudil rámus, který vycházel z obývacího pokoje. Vstala jsem a všimla si, že Will už nespí vedle mě.
Asi to byl on, kdo mě vzbudil. Napadlo mě hned. Využila jsem toho, že jsem byla vzhůru a šla se napít vody do kuchyně.

Když jsem procházela kolem obývacího pokoje, uslyšela jsem jak William s někým mluvil. No vážně. Bylo něco kolem třetí ranní a on si klidně s někým vybavuje. Opatrně jsem nakoukla do pokoje a uviděla, že vedle mého přítele sedí na gauči nějaký černovlasý muž.

Schovala jsem se za roh a rozhodla, že si poslechnu, o čem tak zajímavém se baví.

„Dobře, tak to i uděláme. Ale můžu to alespoň povědět ji?“ ptal se William.
„Ne, rád bych ti vyhověl ale pro tuto akci je to moc riskantní. Věz, že jednou ji to budeš moct říct, ale teď tě žádám, pomlč o tom,“ naléhal ten muž.

„Tak jo, když to musí být,“ odvětil nakvašeně Will.
„Věř mi, že tak ji jen ochráníš, kdyby to věděla, možná by šli i po ni.“ V tu chvíli jsem měla sto chutí tam vpadnou a vyzpovídat Williama. Chtěla jsem vědět o jakou akci se jedná a kohože to chce chránit. Cizinec mi ale zhatil plány.
„Tak já už půjdu. Měj se a hlavně se opatruj,“ řekl.
„Dobře, dobře. Tak zatím ahoj,“ rozloučil se Will.

Já se zatím nepozorovatelně proklouzla do pokoje a dělala, že spím a ničem nevím. Za chvíli přišel i William. Políbil mě do vlasů a zalezl taky pod peřinu. Zjednodušeně řečeno, dělal jako že nic.
Ráno jsem si přispala a probudila se až někde kolem desáté. Slyšela jsem z tekoucí vodu ze sprchy a usoudila, že můj přítel se tam zrovna nachází. Oblékla jsem se a odešla do kuchyně připravit snídani.
Vytáhla jsem ze spíže krabici zřejmě prošlých cereálií a zalila je kupodivu čerstvým mlékem. Tedy, předkládala jsem, že bylo čerstvé.

K mé pozdní snídani se připojil i William. Byl klidný, nedal na sobě znát, že ho večer poctil návštěvou nějaký neznámý muž.
„Angeliko, půjdeme do dneska večer tedy do té restaurace?“
„Jasně, proč ne. Myslím, že bych další tvojí večeři nemusela přežít,“ odpověděla jsme mu zvesela. Taky jsem se rozhodla dělat, jako že se nic neděje.

William se šel po snídani podívat na tu dodávku, co parkovala před chatou. Já se zatím pod košatým stromem věnovala józe. Musela jsem vypadat jako blbec. A proč vlastně jako?

Večer se už pomalu blížil a já se poctivě připravovala. Vybrala jsem si ze svého šatníku kytičkované šaty a vlasy jsem si upravila do drdolu. Vzadu na hlavě mi stále povlávaly neposlušné pramínky. Vzdala jsem raději marný boj o dokonalost a nechala je jen tak volně.

„Moc ti to sluší,“ ohodnotil mě Will, když jsem si sedla do auta.
„Hm, dík,“ poděkovala jsem nepřítomně. Měla jsem v plánu ho v té restauraci vyzpovídat. Přeci jste si nemysleli, že nechám tu noční příhodu jen tak bez povšimnutí plavat? Ne, na to jsem až moc zvědavá

***************************************************************************
O tom jak jsme večeřeli vepřové kotlety vám snad vyprávět nemusím. Přejdu rovnou k věci.
„Ehm… Williame můžu se tě na něco zeptat?“ prolomila jsem to ticho.
„Jistě, ale já pro tebe taky otázku.“
„Dobře začni,“ vybídla jsem.

„V poslední době jsem tě hodně zanedbával a to chci teď napravit. Ale zpátky k té otázce. Víš, jsi pro mě ta nejdůležitější osoba, kterou znám a proto vím, proč chci učinit to co chci. Angeliko Fischerová, poctíte mě tím, že se mnou vstoupíte do sňatku manželského?“ Položil mi snad tu nejkrásnější otázku na světě.Vztek byl pryč. Já na chvíli oněměla. Pochopte, byl to přeci jen šok.

„Ano,“ pípla jsem. Vytáhla jsem si ze sametové krabičky prstýnek s diamantem a nasadila jsem si ho na pravý prsteníček.
V tu chvíli jsem byla ten nejšťastnější člověk na planetě. Ten pocit, co mě zaplavil se snad ani nedá popsat, musíte si to prožít sami.

Kvůli těmto faktorům jsem si musela odskočit do umývárny. Opláchla jsem si studenou vodou obličej a koukla se na sebe do zrcadla.
Jsem zasnoubená! Já tomu nemůžu věřit. Z mých pochybnosti mě ale vyvedl prstýnek, který mi krásně zdobil ruku.

Vrátila jsem se ke stolu, kde měl sedět můj snoubenec. Ale můj milovaný nikde nebyl. Stůl, u kterého jsme před chvíli seděli a který byl svědkem toho významného okamžiku, byl prázdný.

„Slečna Fischerová?“ ozval se za mnou hlas recepční.
„Ano, to jsem já.“
„Pan Parker tu pro vás nechal vzkaz, že se prý potřeboval na moment odjet do nějakého jiného podniku kvůli práci, takže na něho máte počkat tady v hale.“

Sedla jsem si tedy na kanape a vyčkávala příchodu svého snoubence.

Z chvilky se stala chvíle, z chvíle hodina a z hodiny další hodina. Chtěla jsem mu zavolat ale by nedostupný. Začala jsem se o něho strachovat.
Najednou se ve dveřích objevila zrzavá číšnice.
„Slečno, můžu na moment?“ zeptala se mě.
„Ale jistě,“ odpověděla jsem a chtěla vstát, jenže zrzka mě zarazila.

„Raději seďte. Nejdřív se zeptám, jestli je toto váš mobilní telefon.“
Koukla jsem se a došlo mi, že jsem si ho musela zapomenou u stolu.
„Ano, je.“
„Dobře. Před chvíli vám volali z policie. Tedy ne že bych odposlouchávala cizí hovory ale ten strážník mi to řekl aniž by se zeptal, kdo zvedl ten telefon.“
„Co se děje? Řekněte mi to!“
„Musím vám oznámit, že váš přítel William Parker měl autohavárii,“ řekla mi.

Vstala jsem a chytla se za hlavu. Celý svět se mi v jednom okamžiku zbořil.
„Nechcete vodu,“ zeptala se mě ještě ta zrzka.
„Ne, ne…já nic nechci.“

Zavolala jsem na policii a zůstala s ní v kontaktu do doby konce vyšetřování. Auto, ve kterém můj snoubenec tu noc jel, se našlo na břehu jezera. Policie tvrdila, že spadlo ze skály a Williame odnesla voda. Podle mě to ale nehoda nebyla. Mám takové tušení, že za tím vším stálo to, o čem tenkrát bavil Will a ten záhadný muž.

Tak skončil příběh mé lásky. To však neznamená, že skončil i ten můj. Budu jim vás nadále provázet. Tedy budete – li chtít.

[eva]

Ou, to bolo smutné