Za všechno se platí - konec

[katty]

Je to super, ja myslim ze mama podvadza
Ty kks vzivote by som nepovedala ze ona to je

[tamuska]

ou tak ja neviem co ta mamicka robi... ale isto nieco s tym doktorkom

[kitty767]

suhlasim s katty, aj ja som si myslela že podvadza, ale čo by potom robila na tom koberci

[Mirabi]

celkom pekne, mna napadlo tiez ze daco ma s tym doktorom, no ale to hadam nie

[Maggi]

veľmi sa mi páči ako píšeš, celkovo zaujímavo a pútavo

[America]

Děkují za povzbudivé komentáře....A nebojte se, díly budou delší. Tohle jsou moje pisatelské začátky.

[America]

6.díl - Musím zjistit o co jde- dokončení
„Au, moje hlava,“ byla moje první slova, která jsem řekla, když jsem se pomalu probudila z toho šoku. Rozhlédla jsem se po místnosti a zjistila, že jsem byla stále v ordinaci doktora Thompson. Toho bídáka a ničemy.
„Jak je vám slečno? Cítíte se dobře?“
„Vy si ještě dovolujete na mně promluvit, po tom co jsem tady viděla. Vy chlípníku jeden!“ vyjela jsem z ostra na něho.
„Blouzníte, určitě jste si při tom pádu něco udělala. Budu vás muset prohlédnout,“ mlel si neustále svou a tvářil se jak neviňátko vprostřed bídy nebožátko.
„Mně je dobře. A žádné halucinace nemám. Kde je moje máma? Kam jste ji schoval?“
„Vaše matka tu není.“
„Ale je a já ji najdu,“ vypěnila jsem, vstala z lehátka a začala slídit po celé ordinaci. Doktůrek jen obrátil oči v sloup.

Začala jsem hledat nejprve pod stolem, pak jsem prolezla celou druhou místnost ordinace. Nic, máme nikde. Pak můj pohled spočinul na velké skříni.
Máma se tam určitě může vejít, není tak velká. Musím ji pomoct na svobodu.

Blesklo mi hlavou.
„Slečno to nesmíte. Jestli se neuklidníte zavolám na vás ochranku,“ snažil se mě zastavit doktor.
„Volejte si koho chcete, ale já vím, že v té skříni je máma.“
Vší silou jsem rozrazila dveře od skříně a kdo z ní nevpadnul. No jistě máma.

„Ahoj zlatíčko,“ pozdravila mě nervózně
„Ahoj maminko. Snad jsem vás při něčem nevyrušila? To bych nerada, protože jak jsem před chvíli viděla, bavili jste se moc dobře.“
„Zlato bylo přímo nevychované, jak jsi vtrhla do ordinace tady pana doktora,“ snažila se mě napomenout máma a převést náš rozhovor na jiné téma.
„Mami, nesnaž se ze sebe dělat neviňátko. Já moc dobře vím co dělám. Asi si o tom, co jsem viděla, budeme muset promluvit. A o samotě. Počkej na mě v čekárně.“

Obrátila jsem se ještě k doktorovi:
„A vámi si to ještě vyřídím! Vy rozvraceči cizích manželství,“ řekla jsem a bouchla dveří od ordinace.

Pokynula jsem na mámu a vyšli jsme z nemocnice. Hledala jsem místo, kde by nebylo moc lidí a tak jsem uviděla malý parčík. Bylo tam opravdu liduprázdno, což mi naprosto vyhovovalo. Nechtěla jsem, aby náš rozhovor slyšel každý ve městě.

Usadili jsem se na lavičku a já jsem položila mámě tu hloupou otázku:
„Tak co mi k tomu řekneš? A prosím tě žádné výmluvy.“
„No výmluva by byla asi zbytečná, protože to podstatné jsi už viděla.“
„Viděla. Ale stále nevím proč jsi to tátovi, mě a Rebece udělala.“
„To není tvá věc,“ odpověděla mi kysela.
„Tak to teda je. Už se z toho nemůžeš vykroutit, tak čekám logické vysvětlení.“

„Víš, začalo to asi před půl rokem, když jsem zjistila, že jsem s tvým otcem dlouho neměla, no ty víš co myslím.“
„Mami jsem dospělá, klidně mi to můžeš říct na rovinu. A od kdy se dlouholeté vztahy zakládají na sexu?“
„Ono to není jen kvůli tomu. Víš, on si tvůj táta myslí, že jsem už moc stará na to, abychom jsme spolu spali.Koukni se na mě Angeliko, připadám ti tak stará?“

Ano mami, jen si to neumíš přiznat. Kdy konečně zjistíš, že ti poslední vlak ujel a táta je ten nejlepší mužskej na planetě.

„Mami, to není důležité. Spíš mě zaráží, že si nepomyslela jaké to bude mít následky. Vem si třeba Rebeku. Za chvíli ji bude 13 a vstoupí do puberty. Bude potřebovat harmonickou rodinu, ne která se právě rozpadá. A co táta? Pomyslela jsi na to jak ten bude reagovat na to, že se s ním dáš rozvést.“
„Já se ale s tátou nechci rozvést.“
„Počkej, to mi chceš říct, že budeš dělat před rodinou, že se nic neděje a celému světu ukazovat jak se milujete?“
„Ange, já tvého tátu pořád milují, jen si ještě chci trošku užít. Slib mi, že to co jsi viděla, zůstane mezi námi. Alespoň prozatím.“
„Dobře slibují, ale je to na tvém svědomí,“ řekla jsem.

„Jsem ráda, že mě chápeš. Měj se, já už musím domu,“ usmála se, vstala a nechala mě tam samotnou sedět.
Musím něco vymyslet. Nemůžu přece dovolit aby se rodiče rozvedli jen kvůli tomu, že se máme cítí být mladší než je.

[emma1]

dalsi krasny diel...mamka podvadza,sa nezda .Ale dufam ze sa nerozvedu a Ange to dako zachrani.

[katty]

ja chcem aby mu to angelika povedala...za cenu rozvodu...a nech doktora zmlatii

[stresska]

skvely pribeh...len tie diely by mohli byt aj dlhsie

[America]

emma1- Děkuji.
katty- Páni, ty si kruťas. Však ono se to dál vysvětlí.
stresska- Děkují i tobě. A neboj, díly už budou delší. [/i]

[America]

7. díl – To jsi ty?

Můj cíl byl jasný. Šla jsem k malému paneláčku, ve kterém bydlely Vivian a Amanda. Navštívit jsem ale šla jen Amandu, protože jsem potřebovala poradit s problémem, který se mi vyskytl. O jakém problému mluvím? O rodičích přece.

Zastavila jsem se před zvonkem a ještě na malou chvíli jsem zaváhala jestli Norvegová nebo Waltrová. Nakonec jsem zvolila tu druhou možnost. Přeci jen Amanda by nikomu moje problémy neřekla, u Viv bych si nebyla až tak jista. Zazvonila jsem tedy.
„Amanda Waltrová, přejete si?“ ozvalo se.
„Ahoj Amando, to jsem já, Angelika. Můžu dál?
„Jasně, počkej chvilku, hned ti přijdu otevřít.“

Amanda si moc na čas nedávala, takže mi mžiku přišla otevřít.
„Koho nám sem vítr zavál? Angeliko, ty jsi tady nebyla ani nepamatuju,“ usmála se zvesela.
„Ahoj,“ pozdravila jsem i já, načež jsme se přátelský objali.
Změřila jsem si ji pohledem.
„Nechystáš se náhodou někam,“ zeptala jsem se ji.
„Ale jo. Mám za hodinu být v redakci ohledně mé nové knihy, to počká.“
„Nerada bych tě zdržela,“ odpověděla jsem ji provinile.
„Ale jaképak zdržování, řekla jsem, že to počká, tak to počká,“ řekla rázně a pozvala mě dál.

Sedli jsme si v jídelně a já Amandě s těžkým srdcem co se mi stalo.

„No teda, věděla jsem, že je tvoje máma trošku výstřední ale až tak. Nevím, jak ti můžu pomoct. Rodinné problémy mě vždy nějak míjeli, víš přeci, že jsem z dětského domova.“
„Ach jo škoda, taky si nevím vůbec rady. Máma se mi na stará kolena zbláznila.“

„Co se tady děje?“ zeptala se Vivian, která scházela ze schodů.
„Co tady děláš?“ zeptám se ji.

Vivian si přisedla a konečně zareagovala na můj hloupý dotaz.
„Co já tady dělám? No bydlím tu. Otázka je, co tu děláš ty?“
„Budete se dlouho dohadovat o to,co tady každá z vás dělá? Viv, Angelika přišla za mnou, potřebuje pomoct,“ vložila se do toho Amanda.

„Já vím, všechno jsem slyšela,“ řekla jako by nic Viv a já na ni hodila jen vražedný pohled typu „to nemyslíš vážně, poslouchat cizí rozhovory není slušné“.
„No když jsi to slyšela, můžeš mi pomoct?“
„Víš,je zajímavé, že hledáš chybu ve svých rodičích, ale nepřemýšlela jsi někdy, že za to můžeš i ty? Ne ne, nedívej se na mne tak pohoršeně. Kdy jste naposled plánovali něco jako celá rodina?“
Zamyslela jsem se.
V určité věci má moje kamarádka pravdu, na rodiče jsem úplně zapomněla. Ale může to být podmět k tomu, co teď mezi nimi je?
„Co navrhuješ?“
„Slovo kreativita ti nic neříká?“ zeptala se jízlivě Viv.
„No dovol! Kreativita je moje druhé jméno,“ odpověděla jsem uraženě.
„V tom případě musí být to první jméno Neznám. Je to jednoduché. Zkus vaše pozvat do restaurace, podnikněte nějaký piknik nebo výlet a do města teď dorazila pouť, můžeš tam vzít Rebeku.“

Koukla jsem se na Amandu a čekala, co mi řekne ona.
„V tom musím s Vivian jen souhlasit. Teď je jen na tobě co vymyslíš,“ řekla mi s úsměvem kamarádka.
Holkám jsem poděkovala za snahu a rozloučila se s nimi se slovy, že si to ještě nechám projít hlavou.

Šla jsem domu a o celém tom přemýšlela.

Najednou jsem se zastavila a uviděla před sebou restauraci, která až přímo lákala k posezení. Na ceduli bylo napsáno „Restaurace u vrby“. Byla to moc krásná restaurace, prostředí i obsluha tu byla velice příjemná. Chodívala jsem zde často s Williamem na večeři.

Vešla jsem dovnitř. Vůbec se to tam neměnilo.
„Dobrý den.Vítejte v naší restauraci. Jak vám mohu pomoci,“ zeptala se mě mile stará recepční.
„Dobrý den. Chtěla bych se vás zeptat,jestli bych mohla na dnešek u vás zamluvit stůl pro čtyři osoby? Řekněme, že na 17ou by to bylo perfektní,“ řekla jsem.
„Momentíček, kouknu se do recepční knihy,“ řekla mi a vytáhla knihu a začala v ní zuřivě listovat.
„Ano máme na dnešek ještě volný stůl. Takže vám ho mohu zamluvit. Na jaké jméno chcete?
„Fischerová.“
„Dobře, píši si tedy. Děkuji, doufám, že se vám u nás bude líbit.“
Taky doufám.

Hned, jakmile jsem dorazila domů, vytočila jsem číslo mojí máma.

„CO si přejete,“ ozvala se z telefonního sluchátka mám.
„Ahoj mami, to jsem já Angelika.“
„Angeliko,voláš mi v nevhodnou dobu. Mám moc práce. Právě jsem u kadeřnice.“
„Oh, pardon, že tě ruším při tak důležitých věcech.“

„No tak proč mi voláš?“
„Nemáte dneska něco ty, táta a Rebeka v plánu. Zamluvila jsem stůl v jedné restauraci, tak mě napadlo, že bychom tam mohli vyrazit všichni.“
„To je výborný nápad, Ange. Ale ten tvůj plán musíme uskutečnit bez Rebeky, je momentálně na školním výletě. A kam by se jelo?“
„Do restaurace U vrby. Pošlu pro vás taxi. Musíme tam být pět večer.“
„To abych se pořádně připravila. Budu se moct těšit. Tátovi volat nemusíš, informuji ho. Takže se měj, ahoj.“
„Ahoj,“ řekla jsem už do hluchého sluchátka.

Přípravy na večeři jsem nepodcenila, a tak jsem si přes kulmu trochu natočila vlasy, které jsem si pak sepnula skřipcem. Ze svého šatníku jsem si vytáhla svůj oblíbený kostým. Pak jsem už jen čekala na taxi, které dorazilo přesně ve čtyři.

V duchu jsem se modlila aby večer proběhl jak měl.
Když jsme dorazili do restaurace, vládl tam čilý ruch. Recepční nás usadila ke stolu a podala každému jídelní lístek. Vzpomněla jsem si, jak v deváté třídě jeden kluk dělal referát ze své oblíbené knihy a ta kniha byla jídelní lístek z jedné restaurace.

„Prosím, už máte vybráno?“ zeptal se číšník. Já si objednala lososa, táta žebírka a máma steak. Číšník si to vše pečlivě zaznamenal do svého kroužkového bločku.

„Jsem ráda, že jste dorazili,“ prolomila jsem konečně to hrobové ticho.
„A my ti s tátou chceme poděkovat za tvé pozvání.“
To už ale přišel číšník s naším objednaným jídlem.

Bylo to moc dobré, přeci jen je rozdíl mezi jídlem z restaurace a mezi pizzou pana Pizzacoliho, se kterou jsem v poslední době trávila snad každý večer.
„Omluvíte mě na moment? Potřebují si odskočit,“ řekla máma, když jsme dojedli.
Když máma odešla, nastala ta pravá chvíle pro můj křížový výslech.
„Tati, jak to vypadá mezi tebou a mámou. Chci se zeptat, jestli je všechno v pořádku?“
„Co je to za otázku? Jistě, že je vše v pořádku.“
Bože tati,ty jsi naivka.

V dalších otázkách mi ale zabránila moje máma, která dorazila. Já jsem chtěla nějak ten večer zakončit, a tak jsem pronesla přípitek.
„Připíjím na dnešní krásný večer a doufám, že nebude poslední.“

Ale pak se stalo to co nikdo z nás nečekal, teda kromě táty. Vstal od stolu a poprosil mámu, aby vstala taky. Vzal ji za ruce.
„Lilith, jsem rád, že jsme se tady dnes sešli. Chci ti říct něco moc důležitého. Nebudu to prodlužovat, dnes ráno jsem na úřadě podal žádost o rozvod.“
„Angeliko, ty jsi něco řekla,“ zeptala se vylekaně máma.
„Ne nic,“ pípla jsem.
„Drahá, naše dcera s tím nemá nic společného. Žádost jsem podal, protože vím jak tě omezuji. Vím, že si zasloužíš někoho lepšího než jsem já.“
„Tati neblázni.“
„Už jsem se pevně rozhodnul a nic neměním na svém názoru. Zavolám taxi, ať můžeme odjet domu. Angeliko, chceš abych i tobě zavolal taxi?“ zeptal se klidně táta.
„Ne, půjdu pěšky.“

Zaplatila jsem účet a vyšla ven. Už se setmělo a já měla v plánu zakončit svůj den tak jak jsem ho začala. Procházkou po městě. Srovnávala jsem si myšlenky ale zazvonil mi telefon.
Dejte mi všichni pokoj!
Chtěla jsem mobil strčit zase to kapsy ale na displeji jsem si všimla, že mi volá pan Smith, můj šéf.

„Prosím, pane Smithe přejete si?“
„Slečno Fischerová, jsem rád, že jsem se vám dovolal. Můžu, vás poprosit abyste teď přišla do kanceláře?“
„Jestli je to důležité, tak přijdu.“
„Opravdu? To jsem rád, budu vás očekávat,“ řekl a zavěsil. Já se vydala k mé kanceláři.

Dorazila jsem do kanceláře a čekal co po mě pan Smith bude chtít. Snad mě nechce vyhodit.

Pokynul mi, ať se posadím na pohovku a spustil svůj proslov.
„Jsem rád, že jste dorazila, slečno. Víte chci vám říct něco důležitého a zároveň vás požádat abyste o tom prozatím pomlčela.“
„Slibuji.“
„Dobře, já vám tedy oznamují, že tento den odcházím z funkce ředitele této pojišťovny. Není to oficiální, takže kromě mě, vás a mého nástupce to nikdo neví.“

„Teda pane řediteli, nevím co na to mám říct. Je to škoda,“ odpověděla jsem překvapeně.
„Nic neříkejte, budu rád, když odejdu na zasloužený odpočinek.“

„A smím se zeptat, kdo bude nový ředitel?“
„Jistě. Bude to syn mého nejlepšího přítele. Myslím, že se vám bude líbit. Je to temperamentní a mladý muž,“ když to dořekl zpozorněla jsem.

„Tak vám tedy přejí, abyste si užil odpočinku a zítra v práci se těším až poznám svého nového šéfa.“
„A proč až zítra? On je tady. Michaeli, pojď sem!“ křikl.

Já popošla ke dveřím a čekala kdo je otevře. Bude to krasavec, o kterém sni nejedna žena? A nebo to bude jen nějaký uhlazený blbeček ve fráčku? Ale když ta dotyčná osoba vstoupila, krve by se ve mně nedořezalo.

Byl to ten soused, se kterým jsem se tenkrát pohádala.
„Těší mě, Michael Lambert,“ představil se klidně a podal mi ruku.
„A…Angelika Fischerová, vaše sekretářka.“
Jenomže na jak dlouho? Teď mě určitě vyrazí a já si ve městě už ani neškrtnu. Bože zač mě trestáš?

************
Omlouvám se za ty pidi fotky na konci.

[XCHERRYX]

Krásny dej! vymýšľaš super zápletky, jednoduché ale efektné

[tamuska]

ou dufam ze ju nevyhodi....joj a dufam ze jej otec si to z rozvodom rozmysliii...

[Majo358]

naozaj výborný príbeh len škoda že je v češtine