Velice děkuji! Všem Dneska mi bylo fantasticky, takže to, že jste mi to dopřáli mi pomohlo a zahřálo u unaveného srdíčka
Co se týče vašich předchozích reakcí...
Krpec : Další dílek je zde a myslím, že i jedna z tvých otázek bude zodpovězena Co se týče mazlíčka, tak se nech překvapit. Ale myslím, že ani Kája by neměla být moc rozmazlována...
Sewanewa : To mě těší, že nejsem příliš předvídatelná Děkuji za pochvalu a Alex je silný
Mafuš : Alex si "vyžírá" všechnu svou vinu, což Ne, neboj. Já si ho chráním. Bez Alexe by to nebylo ono A šoky... To fakt nechci, ale překvapení... To dělám ráda Se Sebem se nech opravdu překvapit A nakonec velké díky
Za odměnu jsem si pro vás připravila delší a myslím celkem pestré pokračování Kapitola 16Kolem dvou ponuře vypadajících sedících postav pobíhalo plno sester, doktorů, pacientů chodících na záchod nebo do sprch i hloučků civilistů. Avšak pro Nancy a Sebastiana jakoby se čas zastavil.
Když se pomalu stmívalo, začal se pohyb na chodbě uklidňovat, až kolem poletovaly jen štíhlé sestřičky a sourozenci měli klid si trochu popovídat, bez toho, že by na sebe museli křičet.
„Jak dlouho ještě budeme čekat?“ zaskřehotala Nancy. Za těch několik hodin nepromluvila žádného slova, takže se jí teď draly na jazyk dost špatně.
„Doktor povídal, že máme mít strpení a vyčkat jeho příchodu,“ pokrčil rameny Sebastian, jenž měl myšlenky zcela někde jinde.
Doba, kterou tu už byli, mu nepřišla přespříliš promarněná, i když ho dost tlačily půlky a záda měl celá ztuhlá. Promýšlel, jak by sestře bez následků sdělil své tajemství. Tady v čekárně byla nejvhodnější chvíle. Byli sami a měli hodně času. Chystal se již otevřít pusu, když Nancy opět promluvila. Tentokrát již po odkašlání zcela zřetelně.
„V tu dobu, kdy jsem byla na farmě, mě někdy přepadal stísňující pocit. Říkala jsem si, jak je to hloupé. Zažila jsem krásné chvilky, když jsem tě objevila a farma ve mě budila takový optimismus. Teď už samozřejmě vím, co mé srdce tísnilo,“ svěsila nešťastně hlavu.
„Nancy, netrap se! Já si myslím, že Alex patří k lidem, kteří když už se vysekají, tak to umí uřídit. Tvůj manžel má neobyčejně tuhý kořínek. A drsnou paži...“ zamumlal si pro sebe a bezděky si promnul čelist. Usmál se nad tou vzpomínkou... Nancy si ničeho nevšimla, zvedla hlavu, odhrnula si vlasy a na bratra se vděčně usmála.
Když chtěl Sebastian zkusit opět štěstí a začít o Marušce, ani tehdy mu to nebylo dopřáno. Nancy vyskočila na nohy a vyčkala příchodu přicházejícího mladého doktora.
„Promiňte! Velmi se omlouvám, že jsem Vás tu nechal čekat tak nekřesťansky dlouhou dobu, ale musel jsem okamžitě k sestře. Rodila. Tedy rodila doma. Porodník nejsem, ale ona říkala, že když už má za bratra lékaře, že ho chce mít aspoň u svého porodu. Prý spolehlivý dozor,“ zasmál se upřímně. Pak sklapl a uvědomil si, že stojí před ženou, která si je nejistá životem svého milovaného protějšku a jen dodal : „Omluvte mi můj úbor. Spěchal jsem za Vámi a nestačil jsem se převléci.“ Pak vyšel ke dveřím, proti kterým celou tu dobu seděli. Sebastian je následoval.
O několik hodin dříveKája vyšla smutně ze dveří třídy, žďuchána spolužáky, kteří si nedočkavě razili cestu ke skříňkám. Vyučování zrovna skončilo, avšak pro malou Kája ani pořádně nezačalo. Celé 4. hodiny si nezapsala jediný zápis a většinu času nikoho neposlouchala. Sam byl nemocný, takže ke všemu byla na své trápení úplně sama a jediné co ji těšilo, byla představa, až se uvidí s babičkou, která jediný její úzkost chápala.
Hned u vrátnice u madam Pinochi postávala stará vitalitní žena s jiskrou v oku, zabrána do zaujatého rozhovoru s vrátnou.
„Ahoj babi,“ upozornila na sebe mdle vnučka a přišourala se až k ženám.
„Kájo!“ vydechla překvapeně Diana. Asi ve víru hovoru nečekala příchod očekávané Karolíny. Avšak měla tolik slušnosti, že se nezatvářila zklamaně a naopak se na Káju zeširoka usmála.
„Kájulinko! Ty vypadáš jako boží umučení! Neboj se a nesmutni! Táta bude v pořádku. Alexander má pořádně tuhej kořínek,“ mrkla na ni.
„Máma už volala?“ zvedla hlavu s jiskrou v očích holčička a čekala dychtivě na odpověď. Babička se však trošku nervózně ošila a ztěžka řekla : „To ještě ne, ale já to cítím ve svých starých kostech.“
Toto prohlášení Káju příliš neuspokojilo. Na babiččin odhad se dalo spoléhat stejně jako na šneka, který slíbí, že přijde na návštěvu včas.
„Pojď, půjdeme domů,“ rozhodla Diana po chvilce stísněného ticha, rozloučila se se svou novou přítelkyní madam Pinochi a společně se s dívkou rozešla do své chaloupky.
Dřevěné stavení bylo brzy provoněno nádhernou vůní guláše a čokoládového koláče.
„Mám pro tebe velmi žhavou novinku Kájo!“ ozvalo se z kuchyně.
„Já žádné zvonění telefonu neslyšela,“ odpověděla zmateně Kája.
„Ty taky nemyslíš na nic jiného než na svého tátu. Je to hrozně krásné, ale věř, že Alexander je v pořádku. Cítila bych se hůř, kdyby s ním bylo něco vážného. Já už to tak umím vycítit. Tak se uklidni, teď se najíme a já ti řeknu něco, co se sice netýká tvého otce, ale bude tě to hodně zajímat,“ dokázala ze sebe vystartovat Diana, když šla s jídlem ke stolu, ke kterému se Karolína zatím přiloudala.
„Už totiž vím, proč se ti jednu dobu Sam tolik vyhýbal,“ vyhrkla ze sebe neočekávaně Diana po své první lžičce.
„Cože?“ vykulila nevěřícně oči Karolína, „Jak to můžeš vědět?“ Jí samotné se to nepodařilo vykoumat za těch spoustu týdnů, takže přirozeně nemohla uvěřit, že by to mohla zjistit babička, která ho skoro nezná.
„Madam Pinochi," mrkla na vnučku šibalsky, čímž jí odpověděla na jednu z otázek a tajemně pokračovala : "Nechápu proč se za to styděl,“ zavrtěla hlavou a po očku sledovala Kájiny reakce, když schválně prodlužovala své vyústění.
„Babi přestaň s těmi svými vtipy a řekni mi všechno co víš!“ pustila se do ní rozčílená vnučka a rázem zapomněla na svého ubohého tátu.
„Sam je sirotek. Je z dětského domova,“ slitovala Diana.
V tu krátkou chvíli, kdy to paní Jonesová vypustila z úst, děvčeti zapadlo do sebe tolik tajemství, že vzrušením málem rozbila porcelánový talířek.
Alex zrovna spal, když do jeho pokoj byl obohacen o tři další stíny.
Nancy hned jak manžela spatřila, klekla vedle postele nedbaje na dva muže, kteří byli s ní. Svůj držený pláč již nemohla věznit dále ve svém nitru a potichu se rozplakala. Sebastian chvíli milostivě počkal, až si sestra trošku uleví a pak ji něžně pozvedl na nohy. Ta se k němu otočila a vášnivě ho zmáčkla. Potřebovala se někoho chytnout, mít někoho při sobě a z odvážně manželky se stala křehká milující žena.
Pan doktor Jenkins neříkal vůbec nic. Pacientova manželka mu až příliš blízce povahově připomínala jeho družku, takže měl pochopení a své trpělivé čekání si obohatil myšlenkami na ni.
Nakonec se Nancy svého bratra konečně pustila, otřela si vlhká víčka a statečně se narovnala. Stále se obávala nejhoršího, i když věděla, že její manžel je stále na živu. Ovšem nic jiného se od toho děsného telefonátu bohužel nedozvěděla.
„Váš muž žije a troufám si říci, že ho brzy budete mít doma,“ oznámil stručně s úsměvem doktor.
Nancy na něj vykulila oči a červenajíc se zamumlala : „To jste nemohl říct trošku dřív?“ Cítila se velmi trapně.
„Bylo to nádherné,“ přiznal upřímně doktor a znovu odkryl své neobvykle bílé zuby.
„Ovšem ještě chvíli tu být musí. Má silný otřes mozku a slabou amnézii.. Co se týče nohou, má zlomenou holenní kost a rozdrcený kotník, ale není čeho se opravdu bát Všechno se vyvíjí zázračně dobře,“ poskytoval zvolna doktor informace tak, aby to žena postiženého přirozeně vstřebávala a když skončil, dodal : „Kdyby jste chtěla, mohu ho probudit.“
„Ne! Jen ať spí!“ řekla Nancy rozhodně, „Sice netoužím po ničem jiném než si s ním promluvit už několik hodin, ale nechci, aby se zbytečně díky mě budil a namáhal.“
„Když ho ovšem neprobudím, tak má žena bude v ohrožení života,“ usmál se potutelně doktor.
Když na něj oba sourozenci nechápavě upřeli zrak, tak nabaživse uspokojení objasnil : „Moje žena je jeho ošetřující sestra a prý že si pan Hawkins už tři dny nepřeje nic jiného než Vás spatřit.“
Když tedy Nancy pociťujíc štěstí povolila k Alexově probuzení, doktor se chopil řemesla. Chvilku trvalo než se podařilo spáče přivést k bdění, avšak když sebou trhl a otevřel ztěžka oči a uviděl Nancy, nikdo jejich společného rozhodnutí nelitoval.
„Nancy! Lásko!“ rozhovořil se hned. Nancy se začala se slzami v očích smát a všechny pochybnosti, že je její manžel opravdu v pořádku, zmizeli, když se na ni Alex podíval svými nádherně tmavýma očima.
Motor auta spokojeně vrčel... Nebo spíše Nancy připadal ten zvuk spokojený a příjemný. Stejně libě se jí zdálo hučení studeného větru, který se proháněl na zasněžených pláních mezi poletujícími mohutnými vločkami. Nancy prostě nádherné přišlo úplně všechno. Byla tmavá noc, něco kolem 22. hodiny a ona se vracela se svým bratrem domů. Zajímavé bylo, že to nebylo tak daleko. Myslela si, že Alex je v Německu. Samozřejmě, že měl být v Německu, ale nemocnice, ze které teď jeli, byla pár desítek kilometrů od hranic The Valley – jejich domovského města. Vrtěla nad tím hlavou a slibovala si, že nezapomene se na to zeptat muže, až ho zase uvidí, na což se těšila víc než na cokoliv dražšího.
„Nancy? Chtěl bych ti něco důležitého sdělit,“ ozval se vedle ní hluboký hlas Sebastiánův, kterého vypustila v tu chvíli z hlavy, takže se na něj trošku překvapeně zadívala. Muž jí však pohled neoplatil a nepřestával se soustředit na zasněženou cestu před sebou.
Mlčela, jen zamručela na znamení, že poslouchá.
„Pamatuješ na toho muže, který Marušku opustil, když otěhotněla. O čemž samozřejmě nevěděl,“ zeptal se jakoby mimochodem a svou poslední větu dodal v bezvědomé obraně.
„Jistě, že si toho idiota pamatuju,“ ulevila si Nancy a podívala se z okna. Najednou se však zprudka obrátila na bratra : „Jak můžeš vědět, že to nevěděl?“ optala se podezřívavě a zahrnula ho dalšími otázkami dřív, než mohl cokoliv říct : „Proč s tím začínáš a proč si myslíš, že by na tom něco změnilo to, že o dítěti nevěděl? Opustit takhle ženskou, která ho milovala, je hnusné i bez jakéhokoliv opodstatnění!“
„Nancy klid!“ Sebastian byl nucen se na Nancy podívat, aby si dodal odvahy ji prozradit něco dál. Byl z toho rozzlobená víc, než si dokázal představit Marii.
„Já... To jsem byl já...“
Sebastianova věta visela ve vzduchu ještě asi dalších pět kilometrů jízdy. Jones měl pevné nervy, ale to strašné mlčení pro něj bylo tak zničující, že se neudržel a vykřikl : „Do prčic, tak na mě aspoň řvi!“ a znervózněn se opřel o sedadlo.
„Co mám říct?“ zaslechl tichou otázku. Byl nesvůj, když se Nancy chovala tak nepředvídatelně. Zdála se mu zraněná a ubohá, když se ho takhle ptala.
„Je to má nejúžasnější přítelkyně. Přísahala jsem si, že až toho ubožáka potkám, že mu vypráším kožich a zakážu mu bez následků na svědomí žít,“ usmála se trpce. „A teď zjistím tohle... Toto řešení mě nenapadlo i v těch nejfantastičtějších snech.“
„Chci si ji vzít,“ zaúpěl Sebastian. Měl strach, že mu srdce žalem pukne v hrudi. Ztrácel všechnu naději na vyspravení svých příšerně bláznivých a krutých činů. „Cítím se tak bezradný! Nancy bez tvé pomoci jsem ztracen!“
Nancy ho chtěla z počátku ve své vině vymáchat a když si uvědomila velikost jeho slov, chtěla ho vyrazit, vykopnout někam daleko, kde by se na něj nemusela dívat, ale tahle počáteční zlost zmizela stejně rychle jako nastoupila a sestra se z citem obrátila na svého zoufalého bratra.
„Babi to je fantastické! Mohli bychom ho adoptovat!“
„Karolíno bylo snad i lepší, když jsi mlčela,“ zaúpěla Diana. A knihu, kterou si snažila beznadějně číst, poraženě sklapla.
„Že já ti to jenom prozrazovala! Hlavně mu to neříkej!“ obrátila se na vnučku s nataženým prstem.
„Proč bych neměla?! Je to snad i lepší než kdyby měl nějaké rodiče. Takhle můžu mámu přemlouvat tak dlouho dokud nepovolí, ale každopádně se to dá zařídit! Kdyby Sam byl obyčejným synem, nikdy bychom si ho adoptovat nemohli!“
„Kájo to není všechno tak jednoduché! Samuel přeci není obyčejný pejsek bez domova. Sam má vlastní úsudek, vlastní tužby...“
„Sam si jistě nebude přát nic jiného, až mu to řeknu,“ tvrdila neoblomně holčička a obsadila místo na sedačce, které bylo ještě pečlivě zahřáté od její pramatky. Měla v sobě tolik pozitiva a adrenalinu, že nevěděla, kam si svou energii vlastně má vybýt.
„Tomu tak věřím. Kdyby se chtěl přidat k tvé rodině jako tvůj bratr, jistě by ti to neřekl už dávno,“ poznamenala uštěpačně Diana.
„Styděl se, to je jasné!“ odbila ji Kája a pokračovala ve svém přerušeném monologu. Přes její zvučný hlas Diana přeslechla málem i telefon. Zalezla do kuchyně, kde měla druhou linku a kde nemusela vnučku poslouchat. Brzy na to se vrátila a zvolala :
„Spása je tady! Maminka čeká před domem! Volala, protože si myslela, že by tě mohla probudit. Ty a spát!“ babička zavrtěla odevzdaně hlavou a odebrala se ke dveřím.
„Dceruško! Štěstí, že jsi tady!“ objala Diana upřímně Nancy, která se třásla před dveřmi.
„Kdo je to?“ nezapomněla se ještě rychle a nenápadně zeptat, když zahlédl tmavou postavu za svou dcerou.
„To je tvůj syn mami,“ odpověděla Nancy jako by nic, obešla zaraženou matku a vyšla vstříc teplu a nekonečnému vodopádu slov ozývajících se z pokoje.
„Sebastiane,“ Diana už dlouho nebyla tak vážná a překvapená. Většinou ji nedokázalo zarazit zhola nic. Nyní však stála před dveřmi pohlížejících do očí svého ztraceného syna.
„Mamí!! Jak je tátovi!“ vyhrkla Kája, jenž se ztratila v matčiném objetí.
„Drahoušku, jak to že nejsi v posteli? Ty už tu babičku vůbec neposloucháš!“ pokárala máma Karolínu a pohladila ji po temeni. „Tatínek je v pořádku. Zuřivě se po tobě vyptával, ale moc mluvit nemohl, protože je ještě moc slabý. Pozdravuje tě však a velice se na svou holčičku těší,“ vyprávěla Nancy nedočkavému dítěti, které bylo slovo od slova jasnější.
„Já mám proto tebe také skvělou zprávu!“ i přesto, že se dozvěděla tolik dobrého, nemohla Kája zapomenou to, co jí natolik času udělalo šťastnou a babičku na stejnou dobu mrzutou.
„Sam! Sam je z dětského domova! Víc co to znamená?“ Kája byla tak veselá a rozčilená, že si dále maminky už nevšímala, létala po sedačkách a vykřikovala tři stále stejná slova : „Můj bratr Sam!, Můj bratr Sam!“
Nancy zesinala, zapotácela se a omdlela.
Když se probrala a promnula si oči, zjistila že je v posteli, zakrytá až po bradu v příjemně chlupaté dece. Vedle ní seděla ustaraná stará tvář s vrásčitým čelem starostí. Nancy se pomalu usmála a dřív než Diana stačila cokoliv říct, ztěžkla promluvila : „Už je mi dobře. Jen je toho na mě moc.“ Nahmatala matčinu ruku a něžně ji stiskla.
„Všechno je vlastně tak, jak má být....“ a poprvé za spoustu dlouhých let pokojně usnula.