Doufám, že jsem Vás nijak nezklamala a že se zase vrátíte...Kapitola 11„Ahoj mami,“ zamumlala nesrozumitelně Karolína na pozdrav.
„Ahoj,“ odpověděla trošku zmateně Nancy, „Stalo se snad něco?“
Kája sebou švihla na barovou židli, protože Nancy zrovna vařila čaj a špagety. Což bylo dobré znamení, že se jí hodlá svěřit. Však maminka pro ni měla také jedno překvapení, ale raději vyčkávala, až se dcerce zmírní nálada.
„Právě že vůbec nic!“ rozhorlila se Karolína a hodila taškou do kouta. Když se odmlčela, Nancy se osmělila a řekla
„Mohla by jsi být konkrétnější?“
„Sam se zase nepřišel! Zvala jsem ho už spousta krát, protože náš dům ještě vůbec neviděl a je to můj nejlepší kamarád a to není správné, že u nás ještě nebyl, nemyslíš? Sliboval mi to, ale nakonec se vždycky na něco vymluvil a dnes to nebylo jiné,“ zase se odmlčela a bylo tomu dobře, jelikož se ve svém rozhořčení nestačila skoro ani nedechnout.
„Rozešli jsme se v hádce...“ přidala smutně.
„To je mi opravdu líto Kájo, ale slibuji ti, že za tím bude něco, s čím on nemůže nic dělat a věř mi, že ho to jistě také mrzí. Zavoláte si a až pro tebe půjdu někdy do školy, zeptám se ho na to,“ mrkla na ni povzbudivě. Kája se přeci jenom cítila lépe, usmála se a vyskočila. Najednou si však uvědomila, že neví kam zavolat.
„Nikdy mi neřekl své telefonní číslo,“ řekla si spíše pro sebe zasněně. Nancy byla potichu, i přesto že Káju zaslechla, se dále nerušeně věnovala špagetové směsi.
Kája upadla opět do své melancholie a nebyla s ní řeč. Maminka ji nedráždila a své překvapení si schovala na vhodnější chvíli.
„Nechceš jít se mnou nakoupit?“ ptala se Káji Nancy, když se v ložnici po obědě oblékala. Karolína neměla náladu na nic jiného, než chodit za mámou temně a tiše jako stín, takže i teď se nezmohla na nic jiného, než že se rozplácla na rozlehlé ložnicové sedačce.
„Hm...“ zabručela souhlasně. Nancy pokrčila rameny a pokračovala v přípravách vstupu do společnosti. Nakonec si nechala to co měla původně na sobě a soustředila se raději na obličej.
V obchodním době byl celkem klid. S podivem, protože byly 4 hodiny a to už se lidi často po práci do nákupů vrhnou po hlavě. Nebyl to ovšem důvod ke smutku, i když Karolína vypadala jako boží umučení. Neměla na nic náladu ani chuť, takže se jen vrávoravě ploužila po kachlích a prohlížela si své tenisky. Nancy ji nechala na pokoji, protože nevěděla o lepším způsobu jak ji pomoci. Středisko bylo rozděleno na několik traktů. Ze všeho nejvíc Nancy potřebovala potraviny, takže se rozhodla je nakoupit ze všeho nejdříve a potom měla v plánu koupit Káji něco pro radost. Když v tom najednou se ozvalo přešťastné :
„Same!“ dcera se od Nancy odtrhla a přiběhla k černovlasému chlapci vystupujícímu s hračkářství. Nevypadalo to zrovna na oboustranné potěšení ze setkání, což bylo starému kozákovi jako byla Nancy hned podezřelé.
„Kde se tu bereš!“ smála se Kája, která si ničeho zvláštního na svém malém příteli nevšimla.
„Nakupoval jsem tu,“ začal nesměle a roztržitě se rozhlížel zpátky do hraček.
„Teď můžeš nakupovat s námi!“ napadlo emotivní dívku, která byla radostí bez sebe, že se může se svým kamarádem tak brzy zase setkat.
„Ne... Kájo, to asi... nejspíš to nepůjde. Já... uvidíme se zítra, ano!“ vymáčkl ze sebe rychle a Nancy se zdálo, že paní, která se u hraček, ze kterých právě vystoupila, pátravě rozhlížela, jako by někoho hledala, vykročila směrem k Samovi. Ten se k ní opravdu nenápadně připojil, jakoby nechtěl, aby se s Karolínou setkala a svižně ji odváděl pryč z pozemku. Nakrabatila čelo a nic z jeho chování se jí nelíbilo. Na taková tajemství a skrývání měla moc dobrý nos. Vytrénovaný většinou z vlastní zkušenosti.
Ovšem Kája na takové divné chování u Sama zvyklá nebyla. Byl k ní vždy tak otevřený a přátelský. A o to víc ji to mrzelo, když si vzpomněla na jejich společné chvíle na střeše školy a ve svém smutku nevnímala ani bezvýznamné studené kapky, které ji promáčely vlasy.
„Kajo?“ křikla na ni Nancy. Karolína se chvíli ještě dívala za dvěmi tečkami vzdalujícími se do města, pak se otočila a připojila se k mámě. Trochu zkroušeně, ale spíš zamlkle než navztekaně. Ničemu nerozuměla a najednou si připadla zase hrozně sama.
„Mám koupit pomeranče nebo jablka?“ snažila se ji rozptýlit Nancy. Bezvýsledně. Kája jen pokrčila rameny.
„Tak já vezmu obojí,“ povzdechla si Nancy bezmocně.
Podobně probíhal celý nákup. Na cokoliv se Nancy zeptala, nebo vždycky když chtěla navázat rozhovor, Karolína pokrčila rameny a nebo zamumlala, že neví. Tak jí máma ještě koupila dětský časopis a nějaké oblíbené sladkosti, aby ji rozveselila. Trochu se jí to povedlo. Dcerka se vděčně usmála a Milku přijala celkem s horlivostí.
Nancy ještě nechtěla jít domů, protože nechtěla, aby na Karolínu působila ponorková nemoc. Nebo spíše díky sobě, jelikož byla doma pořád.
„Kde to jsme?“ promluvila překvapivě Kája, kterou smutná nálada trochu opouštěla.
„Řekla jsem si, že by jsme si mohli taky někdy užít. Moc teď spolu nejsme, když už naše velká holka chodí do školy,“ usmála se a celkem ráda zastavila u kuželkové haly, protože se sama potřebovala dostat na jiné ovzduší než měl její malířský ateliér.
„Je to tu barevné, viď,“ řekla přítomně Kája a máma se v duchu zaradovala, že zabila dvě mouchy jednou ranou.
„Ano, to je,“ odpověděla s vážnou tváří. Zabrali si jednu bowlingovou dráhu, obuli si doporučené boty a nákup nechali v autě, protože by jim rozhodně překážel.
Než stačili začít, ozval se za Nancy zvučný a příjemný hlas.
„Nemohl bych se k Vám přidat?“
Otočila se, aby si prohlédla toho opovážlivce, který se vměšuje, ale zmlkla. Byl to příjemný muž, ne nejmladší, ale ne starý. Mohlo mu být tak 30-35, měl husté světlé vlasy a strniště, bez kterého by mu to tolik neslušelo.
Otevřela pusu, ale nevěděla vlastně co má říct. Přece nemohla nechat s nimi hrát úplně cizího člověka a zkazit tak Karolíně radost. Ale odmítnout... Odmítnout taky nechtěla. Zachránila ji Karolína.
„Pane učiteli! Mami, tohle je náš pan učitel Franklin, pane učiteli, máma!“ pustila se do představování. Nancy si oddechla. Ocitla se v mnohem lepší situaci.
„Těší mě, Hawkinsová“ podala mu ruku. Stiskl ji. Možná až příliš horlivě.
„Franklin, Dusty Franklin“ usmál se mile, „I mě těší. A to možná víc než by se slušelo,“ dodal, když ji ruku opět pustil, natož se Nancy trochu zastyděla, ale kompliment přešla bez poznámky.
Boty už měl, takže stačilo, když mu Nancy nabídla místo a trošku pozměnila nastavení u registrace.
Házel bezvadně. Kája byla ze svého učitele nadšená od první hodiny, kterou s ní měli, a teď si ho zamilovala ještě více, když ji učil házet s koulí. Nancy seděla a dívala se na ně. No, musela si s hanbou přiznat, že spíš sleduje jeho. Byl tak elegantní a tak otcovský. A velmi se jí líbil. Dlouho tak přitažlivého muže neviděla. Přemýšlela, že ten musí být ve městě stále a každý den jistě dochází domů. Vždyť je učitel, musí žít tady ve městě. Jeho žena ho má jistě každý den v posteli, u sebe, ve své náruči a pod dohledem...
Najednou prudce okřikla své svědomí. Co to povídá! Zděsila se myšlenek, které ji napadaly. Vlastně ho srovnávala s Alexem a ještě k tomu tak nepatřičně. Vymotala se z poblouznění a zkusila přestat na pana Franklina myslet.
Byla zrovna na řadě.
Po dlouhých třech kolech hry, jim lhůta vypršela a poslední dvě kola se Nancy stejně vymlouvala, že jí není dobře. Až příliš pozdě si uvědomila své malé štěstí v bříšku a začervenala se nad svou nezodpovědností. Takže vlastně všechny její hody si rozdělila Kája s panem Franklinem. Ten si často za Nancy sedal a nedokázal si odpustit skládat ji komplimenty.
Sedli si u jednoho ze stolů a nechali se od pane Franklina pozvat na večeři. Nancy byla hned proti tomu, jenže Kája tak ustavičně prosila, že ji nemohla odepřít to rozptýlení, které se nabízelo. Nancy si objednala skromný zeleninový salát, protože byl večer a jí stejně nic jiného v úvahu nepřipadalo. Kája takový troškař nebyla a objednala si palačinku a k tomu koláč, což ji Nancy vymlouvala, ale nakonec svolila, avšak přidala, že do konce tohoto týdne má zakázáno jíst sladké. A pan Franklin si dal žebírka.
Bylo jim příjemně, ale Nancy byla strašná zima. Hodně táhlo, venku už byla tma a přes okna a dveře byla jasně vidět jen zář pouličních lamp. Nancy nebyla na příliš studené večery zvyklá a musela se přiznat, že by měla začít s otužováním, protože kdyby přišla apokalypsa, mnoho by toho nevydržela. V tuto chvíli se ovšem ovládnout nemohla a celá se třásla.
Pan Franklin se tvářil ustaraně. Sáhl ji instiktivně po ruce, což bylo trošku troufalé, ale on si chtěl jen zkontrolovat teplotu paní Hawkinsové. Tedy aspoň to předstíral. Nancy však tušila, že si to celkem užívá a sama opět propadala jeho líbeznému kouzlu a jeho dotyk si vrývala do paměti.
„Jste úplně ledová,“ pronesl věcně a zavolal číšníka, aby zaplatil.
„Nechcete zavolat taxíka?“ ptal se obětavě pan Franklin a s obavami si prohlížel náhle zelenou Nancy. Dělalo se jí velice špatně a tušila, že brzy bude potřebovat zvracet.
„Máme tu auta,“ odvážila se otevřít ústa.
„Nenechám Vás v tomhle stavu samotnou. Kájo souhlasíš, abych Vás s maminkou odvezl domů?“ ptal se strategicky žačky.
„Ano! Rozhodně, aspoň Vás budu moct navigovat!“ prohlásila nadšeně. Nancy už se to tolik nelíbilo. Připadalo jí to, jako by jí pan učitel nadbíhal a ona mu nechávala pootevřené dveře do ložnice. Ovšem nedokázala nijak protestovat, protože věřila, že kdyby znovu otevřela ústa, určitě by se pozvracela.
Nasedli tedy všichni tři do auta a vyjeli směrem k jejich sídlu.
„Tady pane učiteli!“ informovala Kája a nechala pana Franklina zajet do garáže.
„Děkuji,“ pronesla stručně Nancy, která se cítila trošku lépe. Z neznámých důvodů se jí při jízdě v autě dělalo dobře.
„Není za co, aspoň vím, kde bydlíte,“ odvážil se pronést. Usmál se na obě dámy a odešel.
„Je senzační, co myslíš mami?“
Nancy naštěstí nemusela odpovídat, vyběhla z garáže, jen co se vrata zavřely, a zastavila se až v kleku v koupelně u záchodu. Kája za ní ustaraně přiběhla a raději se otočila, když maminka zvracela. Není to vždy moc příjemný pohled.
„Maminko jsi v pořádku?“ ptala se vyděšeně.
„Karolínko, myslela jsem, že ti to řeknu v romantičtější chvíli,“ hekala Nancy. Než pokračovala, umyla po sobě záchod a vymydlila si obličej. Dcerka stále napjatě čekala u dveří. Pak se konečně máma otočila ke Káji a potichu pronesla :
„Budeme mít přírustek.“
Kája na ni chvíli nechápavě civěla a pak vyjekla a šťastně maminku objala.
Nancy ležela v tichu ložnice, Karolína oddechovala vedle ní v manželské posteli, takže se necítila tak sama, jako ostatní noci. Ovšem tento večer se necítila sama ani chvíli. Litovala, že s nimi je Alex tak málo. Ovšem na to myslela jen nepatrnou chvilku. V dalších okamžicích se usmívala nad dvořením třídního učitele své dcery a představovala si jeho upřímný úsměv a něžné ruce, které ji podpíraly, když jí bylo nevolno. Opět se v duchu okřikla a musela pečlivě usměrňovat jak své myšlenky, tak i své city.