KLETBA STAROVĚKÉHO EGYPTA - Dělení cest

[Yka]

Pekne, ja som zato dnes bola treti den v praci , ale oddychni si a nedaj sa ničím rušiť Dovolenka sa vždy zíde

[Coraline519]

Dadul máš strašne dobrý príbeh a ešte jedna otazka zkadial mas take
mená

[Dadul]

Coraline

Jsem moc ráda, že es ti příběh líbí

A co se jmen týče, můj kolega je Egypťan a tak jsem jej poprosila, aby mi nějaké sepsal tak z toho seznamu čerpám

Většinou jsou ty jména docela divoké, ale pro hlavní postavy si vybírám ty 'jednodušší a zapamatovatelné'

Takže na dílečku už se pracuje a mohl by tady být ještě tento týden

[Dadul]

9. KAPITOLA


Těžkost bytí


Duchem nepřítomná seděla Taweret na jedné z nejdůležitějších porad faraona. V hlavě se jí stále vynořovaly obrazy z posledních dní. Výlet s otcem do hrobky a objevení jedné ze tří knih boha Osirise, stále častější pozvání od Duata, který se zdál být milejší a pozornější, než kdy dříve, zkoumavé pohledy Tannise, které si vůbec nedokázala vysvětlit a bříme vlády, které na ni dopadalo s každým novým dnem. Z myšlenek vytrhly Taweret hlasy, jež nabíraly na síle. Celá odpolední rada se protahovala a Taweret až v tento moment ocenila náročnost vládnutí a diplomacie. Její otec již delší dobu diskutoval o přídělech zlata, drahých kamenů a potravin do chrámů nejvyšších Bohů, kněžím, o zabezpečení úrody na další roky a také o výši daní, kterou převážná většina úředníků shledávala až směšně nízkou.



Taweret pozorovala celé dění a teprve si uvědomila, kolik přesvědčovacího talentu a argumentů bude muset projevit v jednání nejen s jinými vládci, ale především s úředníky ve své země.

"Vaše Výsosti, velký Hóre, nemyslíte si, že je na čase, abychom trochu změnili proporce? Počasí minulého roku bylo vyjímečně příznivé a úroda taktéž VELICE, VELICE dobrá. Neměl byste tedy, znovu přehodnotit Vaše příspěvky hlavně chrámu Amona-Re, Hóra a Thovta?" ptal se s obavami v hlase Kallikrates, nevyšší poradce egyptského vládce.



"Myslím, že příspěvek na všechny chrámy je velice vysoký a hodný nejvyšších Bohů. Nemohu ale okrádat obyvatele Egypta, kteří žijí v žalostné bídě."
"Velký vládče a stvořiteli, co ale příspěvky na kněží a správce daní." Přerušil neomaleně diskuzi jeden z přítomných. "Možná by se Vaše příděly daly nazvat okrádáním ochránců Egypta."
Faraon prudce vstal a oči mu žhnuly.
"Kdo se opovažuje pochybovat o mém vládnutí a mých rozhodnutích?" Místnost se ponořila do napjatého ticha a hlavy přítomných se sklonily v omluvném gestu. Nikdo se neodvážil oporovat faraonovi. Tomu, před nímž měla většina obrovský respekt a částečně také strach.



Amenhotep se rozhlížel po přítomných rozčileným pohledem. Bylo těžké rozdělit příděly takovým způsobem, aby byl každý spokojený, za svým rozhodnutím si ale stál. Amenhotep neviděl jen bohatsví kněží a správců, viděl také chudobu egyptského lidu. Svým konáním sváděl téměř denně boj, aby tyto rozdíly alespoň malinko zmírnil a zároveň proti sobě nepoštval vysoké úředníky Egypta a jeho Bohy. A že to byl boj zatraceně těžký, to mu dokazovaly situace minulých let. Amenhotep opět usedl.
"Kallikrate," oslovil nejvyššího úředníka paláce, "..nechť je zapsáno a vykonáno následující." Kallikrates pevně sevřel rty a připravil si papyrus. V jeho letmém pohledu zachytil Amenhotep nesouhlas a snad i trochu pohrdání, nevěnoval tomu ale žádnou další pozornost a začal diktovat rozvrh přídělů na další období.





Půlhodiny na to bylo již sezení ukončeno, vše sepsáno a všichni hodnostáři se stále ještě debatujíc, rozcházeli. Faraon pokynul dceři, aby neodcházela a posečkala odchodu ostatních.
“Nezlob se, otče,” oslovila faraona Taweret, jakmile se za posledním hodnostářem zavřely dveře, “ale neměl bys vyhovět požadavkům kněží? Není možné, že se na nás velký Amon-Re a ostatní bohové rozhněvají?”
Amenhotep se jen pousmál.
“Dcero slunce, líbezná Taweret, Amon-Re dostal sedmsesáttisíc hřiven zlata, dva miliony debenů stříbra, Thovt a Hórus dostali oba pětkrát méně. A to nepočítám, města, háje, lodě, ovocné sady, dobytek, otroky a vše ostatní. Devět lidí je schopno žít za jeden deben stříbra ročně. Poslední sčítání lidu bylo kolem pěti a půl miliónu. To znamená, že za uvedené příděly bychom mohli živit celý Egypt nejméně patnáct let.“



Taweretiny oči se rozšířily úžasem a zároveň lehkým zděšením a její ústa se lehce pootevřela. Amenhotep chápal její pocity, které se v ní očividně začaly bouřit.
„Taweret, příděly bohům a správu Egypta můžeme probrat kdykoliv. Teď jsme tady ale v jiné záležitosti.“ Promluvil faraon a díval se směrem k jedné ze zdí, čnící podél okna.





Taweret, zmatená a stále plná emocí, upřela zrak stejným směrem jako její otec a pak se na něj tázavě podívala.
Amehotep se usmál. „Od teď se, prosím, na nic neptej, ale bedlivě mě sleduj, dcero.“
Oba poodešli k protilehlé stěně pokoje u níž by stolek s papyrusem a nějaká váza s miskou na podélném podstavci.
Amehotep se na svou dceru významně podíval.



Potom se sehnul ke stolku a malým dřevěným kolíkem, umístěným na vnitřní straně nohy stolku, pohnul směrem nahoru. Nic se nestalo, jen Amenhotep přikývl.
Miskou otočil jednou kolem své osy, a pak vázou tak, aby její zobáček mířil k oknu. V ten moment Taweret zaslechla podivný zvuk, jako když se o sebe třou dva kameny.
Amenhotep jí pokynul a společně šli zpátky ke stěně, u které ještě před chvílí stáli. Teď už to ale nebyla stěna, ale průchod do malé komůrky. Vevnitř Taweret zahlédla pečeť, která sloužila k otevírání hrobky a obou komnat – jak té v hrobce, tak druhé v Abydos - kde byly uloženy knihy živlů – kniha vzduchu a kniha země.





“Tys ale . . “ promluvila Taweret, faraon jí ale rychlým pohybem ruky utnul.
“Teď ne.” zašeptal.
Oba ještě chvíli stáli před otvorem do té malé komůrky a pak faraon komnatu opět zapečetil. V posledních dnech se toho událo tolik, že by měla být Taweret na podobné překvapení připravená, opak byl ale pravdou. Stále časteji se přistihávala bloudíc v myšlenkách, že svět ve kterém do teď žila, nebyl stejný jako ten, který právě objevuje. Amehotep vedl Taweret do svého pokoje a sám zavřel dveře.

“Dcero, teď víš, kde je uložena pečeť. Doufám, že cestu hrobkou znáš.”
Taweret přikývla. “Každé ráno a každý večer si ji procházím v myšlenkách.”
“Výborně. Nechť velký Thovt požehná tvé moudrosti a nenechá tě zapomenout.”



“Říkal jsi ale, že je uložena v knihovně?! Proč právě ve správní místnosti? Nemůže ji tam někdo najít? Vždyť je skoro na dosah…”
Amenhotep věnoval dceři jeden pronikavý pohled a pokynul jí, aby si sedla.

“Taweret, je pár věcí, na které bys měla vždy myslet.” pronesl tlumeným hlasem.



“Za prvé, ať jsi kdekoliv, dávej si pozor na to, co říkáš. Všude jsou zvědi a stěny mají obecně velmi tenké uši. Nenech se ani ukolébat jistotou svého pokoje či paláce. Zde musíš být o to opatrnější.”
Amenhotepův hlas zněl velice varovně. Taweret nasucho polkla. Nikdy nepřemýšlela nad tím, že by jim dokonce v paláci mohlo hrozit nebezpečí. Je pravda, že ji otec naučil všelicos, před lidskou záští ji ale dosud nevaroval.
“Vždyť jsi mi to ale řekl přímo na tom místě..” Taweret se okamžitě začala vyhýbat určitým výrazům, aby i teď moc neprozradila, v případě, že je někdo poslouchá, “. . tam jsme byli sami.”
“Ani tam, dcero slunce, jsem si nemohl být jistý tím, že nás někdo neposlouchá. I pokud se nenacházíme v přítomnosti člověka, bohové a duše zemřelých jsou všude.”




“A proč právě v té jisté místnosti?” Amenhotep se tentokrát nepostřehnutelně usmál.
“Lidé obykle nehledají na místech, která jsou běžně přístupná všem. Každý si myslí, že důležité věci jsou na tajných, zamčených a liduprázdných místech. Už to samo o sobě pečeť chrání. A navíc, koho by napadla ta jistá kombinace otáčení?”
Taweret se zamyslela. Něco na otcově vysvětlení bylo.

“Teď už je ale pozdě, dcero. Měla by sis jít lehnout.” Taweret poslušně vstala, uklonila se a opouštěla otcův pokoj.

“Teď znáš všechna tajemství, budoucí královno.” ozval se otcův pevný hlas za ní. Taweret se prudce otočila a pohlédla do ustarané tváře faraona. Jeho oči ale stále vyzařovaly někdejší sílu a odhodlanost.




Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


“Velmi ti to sluší, Taweret.” Duat se vesele usmíval. “Mám pocit, že jsi se za poslední týdny velmi změnila. Již nejsi jen faraonovo dítě, stala se z tebe žena a to velmi pohledná.”

Taweret neodpověděla. Dále se rozhlížela kolem a její hlava pracovala na plné obrátky.



“Ah, podívej, už jsme na thébském tržišti.” mávl rukou Duat a zkontroloval vojáky a otroky v pozadí, jež je doprovázeli.
“Duate, co mají naše společné výlety znamenat?” ptala se nevrle Taweret. Už spolu strávili pěkných pár týdnů a Taweret stále nemohla přijít na důvod celé té ‘maškarády’ jak tyto schůzky v duchu nazývala.
Duat se srdečně zasmál, zastavil se a zahleděl se Taweret do očí.
“Ah, dcero slunce, má paní, líbezná Taweret.” Taweret si nemohla pomoci, ale připadalo jí, že tyto slova zní z Duatových úst jak hadí úštknutí.



“Témeř každý den se mě ptáš na tu stejnou otázku.” odpověděl trpělivě, jako by něco vysvětloval dítěti. “Jsme rodina, Taweret, a naše vztahy nebyly v minulých dobách nejlepší. Snažím se ale, aby se to napravilo. Hádky a nešvar totiž nic neřeší.” Dodal se svým okouzlujícím úsměvem na rtech.
Tatáž odpověď, pomyslela si Taweret, Duatovým slovům ale věřit nemohla. Ne snad, že by nechtěla, ale něco v jejím nitru bylo v Duatové přítomnosti stále ve střehu.
“Pojď, podíváme se kolem.” Zavelel Duat a zamířil ke zboží rozprostřeném na drahých kobercích.

“Pohlédni na tu vázu, Taweret, zdobená zlatem.” Pronesl Duat se zalíbením a obhlížel nádherně vypadající skvost.



“Taková by se jistě dobře vyjímala v pokoji faraonovy dcery.”
Taweret pohlédla na nádherně zpracovanou vázu.
“Je opravdu krásná, Duate.”
“V tom případě je tvá.“ zasmál se Duat a v záři slunce se zablýskaly jeho zuby.
„Není třeba, aby jsi mi dával dary..“ zaprotestovala Taweret. Již jen představa toho, že jí Duat předává nějaký dar, v ní vyvolávala nevolnost.
„Je to pouze vyjádření mé oddanosti k tobě.“ nenechal se odbýt.



"Svou oddanost můžeš vyjádřit i jinými způsoby.“ Taweret přešla do útoku, což Duata lehce vyvedlo z míry. V posledních dnech trochu pozapomněl, jak neústupného a tvrdohlavého protivníka před sebou má a opět se nechal unést fasádou křehké ženy. Než ale stačil jakkoliv zareagovat, octl se před nimi Tannis. Okamžitě se Taweret zhluboka uklonil a pozdravil Duata.

„Zdravím, Tannisi, vydal ses taktéž obhlédnout novinky na našem tržišti?“ ptal se ještě trochu roztrpčeně Duat.



„Přesně tak. Jak tak sleduji, velký Thovt vnukl tuto myšlenku i Vám.“ Tannis se Taweret opět poklonil a na setinu vteřiny se jejich oči setkaly. Taweret polilo horko, které nemělo co dělat s dusnem toho dne. Přála si z celého srdce, aby se v jeho očích barvy Nilu mohla topit daleko déle. Na tržišti a v přítomnosti Duata na sobě ale nesměla dát nic znát. Vnitřní chvění ale zadržet nemohla.

“Právě debatujeme na touto vázou, Tannisi. Myslíš si, že je hodná stát v pokoji faraonovy dcery?” ptal se Duat a z jeho hlasu Taweret vyčetla, že zamítnutí nepřichází v úvahu.
“Nádherná práce.” Pronesl Tannis, svým hlubokým a nežným hlasem, při jehož znění se srdce Taweret rozbušilo ještě více, jeho obličej ale zůstal nečitelný, tak jako obvykle. “Tato váza je opravdu hodná královské rodiny.” dodal ještě.




“Přesně, jak jsem usoudil i já.” Duat se samolibě usmál.




“Děkuji Duate, tuto vázu jako dar tvé ODDANOSTI ale opravdu nemohu přijmout.” Taweret opět zaprostetovala a koutkem oka zachytila Tannisův pohled, jež jí na krátký okamžik připadal překvapený s lehkým nádechem potěšení. Když se k němu otočila, aby si jej ale důkladněji prohlédla, měl jeho obličej opět ten nečitelný výraz.

“Vybíráte narozeninové dary pro dceru faraona?” ozval se hlas vedle nich. Anuket se svými ladnými křivkami a koketním úsměvem si prohlížela Taweret, které se po pár sekundách poklonila.





“Zdravím Anuket,” Duat se na ni lehce usmál. “ naše vyjížďka byla spíše sponntání a dary budeme samozřejmě vybírat velmi uváženě a ne v přítomnosti dcery velkého Hóra.”
“Samozřejmě.” přitakala smyslně Anuket. “Ah, Tannisi, tak ráda tě opět vidím. Doprovázíš také skvost naší země, dceru slunce?” Anuket svým ukazováčkem nenápadně přejela po Tannisovém předloktí. Nevinné gesto, jež ale Taweret postřehla. V ten moment zahlédla i Anuketin pohled, jež Tannise spaloval jako polední slunce. Ten obraz byl jako bodnutí šípem do srdce.



Nedostávalo se jí vzduchu a měla pocit, že se každou chvilkou sesune k zemi. Nevnímala odpověď Tannise, ani výraz jeho tváře. Nevnímala nic kromě bolesti, která se začala šířit od srdce a zachvacovala každou část jejího těla a mysli. Nevěděla jak dlouho tam tak stála, očima vpitá do dáli, když se Tannis a Anuket rozloučili a společně odcházeli. Nevěnovala jim jeden jediný pohled, neboť si byla jistá, že by jej nesnesla. Chtěla jen co nejrychleji zmizet.

“Není mi dobře, Duate, děkuji za dnešní den. Uvidíme se na oslavě mých narozenin. Ochraňuj tě Amon-Re.”



Duat se na Taweret překvapeně podíval. Chvíli četl v jejím bolestí zničeném obličeji a pak se podíval za dvojcí, na konci trhu. Jeho pohled se vrátil k Taweret a v očích mu se mu nebezpečně zablýsklo. Duat chytil Taweretinu ruku a něžně ji sevřel ve svých dlaních. Taweret se na něj nechápavě podívala.
“Má paní, chci ti vyjádřit svou oddanost. Mé srdce bije jen pro tebe. Navždy budu tvým věrným služebníkem a oddaným přítelem. Dovol, aby tě doprovodil do tvého paláce.“
Taweret na Duata užasle hleděla, i když nevnímala význam jeho slov. Jeho náhlá reakce ji vykolejila.
„Děkuji, Duate. Ráda bych ale šla sama. Uvidíme se na oslavě mých narozenin.”



Taweret mávla na vojáky a v jejich doprovodu se vydala domů.
Duat se za ní díval se smíšenými pocity. Opět ho dopalovalo, že Taweret odmítla jeho doprovod... na druhé straně, pomyslel si a škodolibě se usmál, byl jeho poslední výstup až srdcervoucí a Taweret by byla naprosto chladná, kdyby o určitých věcech nezačala přemýšlet. Hlavně po setkání s Tannisem a Anuket. Duat se zašklebil. Náhoda tomu chtěla a nahrála mu další trumf do karet, který rozhodně využije ve svůj prospěch.

Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

“Má paní, nedáte si trochu ledového datlového vína? Vypadáte v tom horku unaveně.” strachovala se Selket.
Taweret se svěšenými rameny následovala Selket do kuchyně.



Selket postavila na stůl poháry s vínem a pobídla svou paní k pití.
Taweret ucucávala z pohárku. Víno alespoň z části ovlažilo její horkem zničené tělo, na její myšlenky ale nemělo pražádný vliv.
“Selket, smím se tě na něco zeptat?” ptala se Taweret a rozlížela se kolem, zda-li není nikdo v doslechu.



“Ale samozřejmě, má paní, na cokoliv.”
“Byla jsi... chci říci, líbil se ti někdy v životě nějaký muž?”
Selket se zatvářila malinko překvapeně. Rozhodně nečekala otázku tohoto typu.
„Ano,“ usmála se. „ a né jednou.”
Taweret na ni pohlédla se zaujetím.



“A jak jsi poznala, že . . . “ Taweret nevěděla jak pokračovat a její tváře jí polil ruměnec. Pomalu se usadila na židli.
“Jestli ho opravdu miluji? Nebo jestli on miluje mě?” Selket se usmála a Taweret její úsměv opětovala. Připadala si jako pětiletá dívka, která se ptá na nejsnažší věci světa. Povzdechla si. Otec ji naučil všemožnému vědění. Co se ale lidského chování týče, ať již to bylo pokrytectví, zášť či láska, v tom velice tápala.

“No, pokud ho sama milujete, tak se vám srdce rozbuší pokaždé, když jej jen koutkem oka zahlédnete. A pokud on miluje Vás . . . “ Selket se na chvíli zamyslela. “.. odpousťte mi to paní, ale Vašem případě to bude malinko složitější, jste přece jen dcera nejvyššího ztělesněného boha Hóra a téměř nikdo si nedovolí se k Vám přiblížit. Snad jen..” zapřemýšlela Selket, “pokud je to někdo, kdo k Vám přístup má…”



“.. dá se to tak říci.” zamumlala Taweret.
“Potom, se bude snažit vyhledávat Vaši přítomnost velmi často a bude se snažit trávit s Vámi velmi mnoho času pod záminkou rozmanitých výmluv. A taky z Vás nebude moci spustit zrak...”
Taweretino srdce přestalo na chvíli bušit. Tannis nevyhledával její společnost, ani s ní čas netrávil čas. Jejich jediné okamžiky střetnutí byly buď náhodné, a nebo doručoval zprávy od jiných. A jeho pohledy byly neproniknutelné, jeho tvář vždy stejná bez jakéhokoli výrazu – naštvání, prozumění, překvapení… jako by se ho pozemské věci ani netýkaly.



Selket pozorovala Taweret s lehkými obavami.
“Má paní, dovolte mi dát Vám jednu radu.” poprosila. „Né vždy je to, co Vaše oči vidí, skutečné. Abychom se dovtípili pravdy, je třeba znát také srdce. Teprve pak můžeme soudit. A hlavně, nikdy nevzdávejte válku, kvůli jedné prohrané bitvě.“




Taweret jako by cítila, že Selket pronikla do jejího nitra. Nikdy si s nikým podobně nepovídala a v případě, že někdo zaslechl jejich rozhovor, dala by jej bez milosti zmrskat. V Selket měla ale naprostou a bezmeznou důvěru. Možná to byla malá náhrada za její mrtvou matku.

“Děkuji Ti, Selket. Půjdu si na chvíli lehnout, jsem dnes hodně vyčerpaná.”

Selket se své paní poklonila a doprovázela ji ustraným pohledem kterým provází nešťastná matka své dítě, které mu by ráda pomohla, ale nemůže...





CITÁT DNE: "Nedovol, aby tě něco rozrušilo nebo v tobě vyvolalo obavy - všechny věci jsou pomíjivé."

[Yka]

Nenachádzam slov aké to tam máš pekné, fakt egyptské

No ale k deju. Taweret už pozná všetky tajomstvá, aj keď úlohu vládkyne jej nezávidím. Myslím, že niečo také stojí veľa námahy a chce to kopu skúseností naučiť sa vládnuť, tak ako to bolo vidno na začiatku. Okrem toho je žena, čo má v tej jej dobe oveľa horšie než zlé.

No chudiatko teraz bude ešte aj žiarliť, aj keď, aj ja by som na jej mieste . Mám taký pocit, že Duat bude mať v kartách oveľa viac tromfov než si vie predstaviť, no ide na ňu pomaly ale isto. (aj keď je to taký vtierkovský vriťolez )

Selket je veľmi milá, aj keď, zaujímalo by ma, či vôbec má faraonova dcéra právo vybrať si manžela a stýkať sa s niekým z nie tých významných alebo ako ich nazvať

Inak krásny diel a príjemné čitanie ako vždy

[Coraline519]

Dadul k tvojmu dielu poviem len toto lebo ani ja nenachádzam slov:

[Dadul]

YKO

Díky moc za nádhernou pochvalu od mistra....

Pokud vím, tak si egyptské ženy (pokud nebyly otrokyně) a taky vládkyně mohly vybírat manžely a milence...takže v tom by ten problém být neměl, ten problém vězí úplně někde jinde a už moc brzy se dozvíte kde

Coraline

také strašně moc děkuji za pochvalu

[Dadul]

10. KAPITOLA


Oddychový den

Bylo pěkné letní ráno. Sluníčko svítilo do oken Tařina domu, vzduch voněl po posečené trávě a ptáci již od rána štěbetali. Byla to sobota jako stvořená pro skvělou náladu. Tara ale nic z toho nevnímala. Již chvíli seděla za stolem v kuchyni, listující novinama s nejnovějšími událostmi, které stejně nebrala na vědomí, její cornflakesy byly nasáklé mlékem tak, že vypadaly spíše jako kaše, a nedopitá káva byla už docela studená.



Tara byla sama sobě protivná. Byla docela vyčerpaná, ale spát nemohla. Ani čtění, které ji normálně vytrhlo z reality, ji teď nepřinášelo potěšení. Chtěla něco podniknout a nevěděla co, a vlastně si nebyla jistá, jestli něco podnikat chce. Nejradši by si rvala vlasy z hlavy a ječela. Zvláštní stav mysli a těla, který už velice dlouho nezažila. Ty zvláštní knihy ji doháněly k šílenství. Pět dní neúprosného hledání a nenašla žádnou stopu či informaci. K zbláznění. Sama nevěděla, proč se na to nevykašle. Vždyť se jí o těch knihách jen zdálo. Byl to jen sen. Pravda, podivný, neboť ten sen pokračuje téměř každou noc. Tara odhodila noviny na stůl a šla umýt hrnek od kafe a vylít to, co ještě před půl hodinou byly conflakesy v mléce.



Ani to umývání misky a hrnku jí nešlo od ruky tak, jak by si přála. Měla zlost sama na sebe, že si nedokáže vychutnat tak krásný den a honí se za nějakou iluzí. Ano, iluze to byla, která ji dohnala pátrat po nějakých knihách, nic jiného. Protože žádné takové knihy neexistují. Poslední větu její mysl přímo vykřikla. Ale ani v ten moment, jí tahle skutečnost nepřipadala pravdivý. Co se to s ní děje? Odkud bere to zatracené přesvědčení, že takové knihy existují? Sama nevěděla. Chodila chvíli po domku, aby ty své vtíravé myšlenky zaplašila. Nakonec se svalila na gauč v obýváku.



Nějako dobu pozorovala svůj bílý, nehybný strop. Hodiny tiše tikaly, jinak se z domku neozýval žádný zvuk. Tara se zamračila. Po dlouhé době krásná, letní, nedeštivá sobota a ona leží doma na gauči, kyselá jak nedozrálé jabko.
“Tak to ne, holčičko.” promluvila sama k sobě a natáhla se pro telefon.
“Pohřební ústav.” ozval se znuděný hlas na druhé straně.
“Zrovna Vás potřebuji.” stejně znuděným hlasem odpověděla Tara. “Mám dotaz, provádíte vedle pohřbívání i exhumaci těl?”



Na lince bylo chvíli ticho než se ten hlas ozval opět.
“Záleží na tom, jak stará ta těla mají být. S některýma zdechlinama, které mají 29 let a více už toho člověk tolik nezmůže.”
Tara se přes svoji otrávenou náladu musela začít na celé kolo smát.
“Sam! Vidím, že jsi ve velice dobrém rozmaru”
“Dobrém rozmaru. HA. Na to jak jsi študovaná, jsi selského rozumu moc nepobrala co?” opáčila Sam svým rozmrzelým hlasem. “Když se hlásím pohřební ústav, tak to znamená, že chci mít klid.”



Taře smích z úst nezmizel. Spíše naopak. Samantin humor byl někdy poněkud štiplavý a černý a mnoho lidí by si jej a taky Samantinu náladovost mohlo vysvětlit špatně. Tara ale dobře, věděla, že to hudrání je pouhá zástěrka její vášnivé povahy a dobrého srdce.
“Smrt si, zlatíčko, vhodné okamžiky nevybírá a pohřební ústav musí být v pohotovosti vždy. Pokud chceš klid, možná by ses měla představovat Hřbitov na jižním městě něbo podobně.” Neodpoustila si poznámku Tara a v duchu už viděla, jak Samanta ironicky koulí očima.
“Takže pohřební ústave, jedna mrtvola je připravená na převoz, potřebuje nový hábit na nebesa vzejítí.”



“Na nebesa vzejítí. To jistě, tebe by nebral ani ďábel do pekla, ještě bys mu zkazila dobrou pověst.”
Tara se opět začala srdečně smát.
“Hlavně, že nezkazím dobrou pověst sobě, o ďábla si starosti nedělám. Těch je kolem haba děj. Poslouchej, potřebuji něco na sebe na ten ples, však víš.. a dnes nemám co dělat, tak jsem si myslela, že bychom si mohli zajít zanakupovat.”
“Aha, slečinka nemá po dlouhé době co na práci, tak si vzpomněla starý známý exemplář, který vždycky rád pomůže, co?”¨
“Přesně, však víš, ty zdechliny kolem 29 let a starší musí držet při sobě.” Samanta se proti své vůli musela začít taky smát.





“Tak kde? Boutigue u Scarabeuse?”
„A kde jinde bys chtěla sehnat pořádné šaty.“ zahučela znovu Samanta.
„Super, tak za hoďku v barevných zahradách.” zahlaholila ještě Tara a položila sluchátko. S daleko lepší náladou vyběhla schody do prvního patra, aby si něco oblékla a těšila se na setkání se Samantou.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


Tara byla na smluveném místě o něco dříve a tak si sedla na lavičku a pozorovala dění kolem. Na chvilku zalitovala, že u sebe nemá žádnou knihu, ale doufala, že Samanta dorazí brzy.



Zčistajasna se vedle ní objevila postava.
“Ahoj, Taro. To je teda něco potkat tě i mimo muzeum.”



Vedly Tary stál sympatický mladík s radostným úsměvem na rtech.
Tara zamžikala proti slunci a její obličej proťal úsměv.
“Davide, kde se tady bereš?”
“To víš, běžné nákupy po náročném týdnu. Anita už má za tři týdny termín porodu. Už se moc těšíme.”
“Ježíši, už tak brzo? Vždyť jsi nám to teprve sdělil?” smála se Tara. Úplně zapomněla, že život běží stejnou rychlostí pro všechny a zatím co ona se rozešla s přítelem a honí se za jistým přeludem, ostatní uzavírají manželství a mají děti.
“Bude to kluk.” zářil Davi.
“Gratuluji. Doufám, že jej přineseš ukázat.”



“Rozhodně.” pyšně odvětil David. “A co ty? Mohu již gratulovat předem?”
Tara se lehce zamračila, jako by jí unikla důležitá informace.
“A k čemu?”
“Ke tvé nové pozici, ředitelce muzea.” zubil se David. “Ty si to opravdu zasloužíš. Kdo jiný by to místo měl dostat?”
Tara se lehce začervenala.
“To ještě není vůbec jisté. Ani nevím, jestli jsem mezi kandidáty.”
“Ah, Taro! O tom si šušká celé muzeum. Pokud má někdo nastoupit na místo Barkera, tak jedině ty. Upřímně musím přiznat, že by to muzeu jenom prospělo.”



“Třeba vezme někoho úplně cizího.” oporovala jemně Tara.
“To by nebyl zrovna chytrý tah. Ten dotyčný by minimálně několik měsíců neudělal rozhodnutí bez tebe. Jaký by to mělo smysl?”
Tara jen pokrčila rameny. Názory Davida ji lichotily a evidentně pozvbudily.
„Nezlob se, ale už musím valit. Dora čeká na nákup.“ zasmál se David a hlavou kývl ke svým taškám.
„Jasně. Tak se měj.“ rozloučila se s ním Tara a chvíli jej sledovala, jak odchází. David byl jeden ze zaměstnanců, které měla vyloženě ráda. Uvědomovala si, že po ní od začátku, co nastoupila v muzeu pokukoval, ale po pár měsících zjistil, že je Tařino srdce zaslíbeno Egyptu a tak svůj boj vzdal. Tara se lehce usmála, když zaregistrovala dva hlasy.


„Nemyslím si, že je to vhodné.“
„Proboha, nebuď taková konzerva.“
„No dovol, . . . proto, že nesouhlasím s tak výstředním oděvem na takovou příležitost neznamená, že jsem konzervativní. Stejně si ale myslím, že to přeháníš a to jak s výběrem tak s utrácením.“
„Jediné, co ti vadí je, že ostatní budou zírat na to, co se už nějakou dobu považuješ za své osobní vlastnictví.“

Jeden mužský, nejistý a nesouhlasný, a ženský, znuděný a otrávený. Když se ohlédla, uviděla Annu a Adama jak míří přímo jejím směrem.



„Víš co, dej už konečně pokoj.“ utnula jej Anna. V ten moment Adam zaregistroval Taru a ztuhl. Anna ještě popošla dva kroky, než zvedla hlavu a zůstala nehybně stát před Tarou.
„Ahojte.“ pozdravila je Tara s lehkým nádechem ironie a výstražným zablýsknutím v očích.
„Ehm... ahoj Taro.“ pozdravil ji zaraženě Adam.
„Ahoj.“ řekla prostě Anna a zaujala ostražitý a lehce bojový postoj.
Opravdu zajímavé setkání, pomyslela si Tara a oba si zamyšleně prohlížela.
„Taky ses vydala na nákupy?“ přerušil napjaté ticho Adam.



"Tak nějak.“ odvětila neurčitě. Rozhodně neměla v úmyslu podílet se se svými plány zrovna s těmito dvěma.
„Opět jeden víkend bez knížek?“ ptala se Anna a s povytaženým obočím sledovala Adama, který si Taru zasněně prohlížel.
„Měla bys pomalu brzdit, tolik víkendů bez knih... brzy by se mohly projevit velice nepříjemné abstinenční příznaky.“ Neodpustila si velice pichlavou poznámku po tom, co zjistila, že Adam od Tary ještě nestačil odtrhnout oči.



Tara se na pobaveně usmála na Adama a pak věnovala Anně jeden ze svých nejzářivějších úsměvů.
„Právě naopak, zjišťuji, že takové přestávky bez knih jsou to, co občas potřebuji. Hlavně když má člověk báječný doprovod.“ Nadhodila vzdušně Tara a mávla na Samantu, jež se k ní řítila zpoza druhé strany. Anna jen sevřela rty a zlostně přimhouřila oči. Adam se vesele usmál, jakmile ale zachytil Annin pohled, hned se vzpamatoval.
„Tak my už pomalu půjdem. Máme toho ještě hodně.“



„Jasně. Mějte se.“ Kývla na ně Tara a dále jim nevěnovala žádnou pozornost. Byl to její první střet s Adamem po jejich rozchodu a proběhl lépe, než by si kdy dokázala představit.
„Kde se flákáš, pohřební ústave!“ jásavě oslovila zamračenou Samantu. „Už tady čekám celou věčnost.“
„Mrtvolám toho už moc neuteče! I když na mrtvolu si nějaká moc živá.“ zpražila ji pohledem Samanta.
„O vstání z mrtvých jsi ještě neslyšela?“ broukla Tara a úsměv měla od ucha k uchu.
„Tak tady nestraš ty zázraku. Jdeme dovnitř na ty tvoje šaty.“ Samanta se nenápadně usmála a společně zamířily do butiku.



Prodavačka se jim hned začala věnovat a Samantina rozmrzelost zmizela jak mávnutím kouzelného proutku. Samanta by koupila snad všechny šaty, které zde byly, zato Tara byla o hodně rezervovanější a vybíravější.

„Podívej se na tyhle!“ vyjekla blaženě Samanta. „To by ti seklo.“ Tara se zaraženě pohlédla po Samantě a zahlédla ji s nadšeným úsměvem a něčím v ruce, co na první pohled vypadalo jako růžový cár hadru.
„To si musíš zkusit!“
„Ani omylem!“ zahučela Tara.
„Tájo! Kvůli mně! To musíš, prosím!“ žadonila Samanta.
„Jen zkusit.“ Ujišťovala se Tara, když brala ten kousek hadříku do ruky a s pokřiveným úsměvem odcházela do kabinky. Tohle by si nekoupila ani za nic. Ale pokud to udělá Samantě radost.....



„Děs.“ zkonstatovala Tara před zrcadlem.
„Sexy.“ zahlaholila Samanta. Ani jedna nebrala chvíli tu druhou na vědomí.
„Jdu to vysléct.“
„Taro. Víš jak ti to sluší! Ta barva a ten sexy střih. Víš, jak by všichni hleděli, kdyby ses tak objevila na večírku?“
„Sam. To je večírek pro hlavouny. Chce to něco elegantního.“
„Taro! Zatraceně. Jsi nádherná žena a máš perfektní postavu. A buď chodíš oblečená ve volných hadrech a nebo v něčem, co se v moderním žargonu nazývá ‚business look‘ ve starém žargonu ale jasně řečeno –konzervativní.“



„Do práce těžko můžu chodit v něčem podobném.“
„To je mi jasné.“ zaškaredila se Sam. „Ale občas by sis taky mohla obléknout něco, co trochu podrtrhne tvoje křivky.“
„No, tak tyhle šaty ty křivky nepodrthnou, ale přímo odhalí. Hledej něco jiného.“
„Jak chceš, vybereme něco NUDNÉHO.“ zabručela Samanta a začala prohrabovat další stojan se šaty. Tara věnovala zrcadlu ještě jeden pohled.



Tohle je přesně to, co by si na sebe vzala Anna. Už při té myšlence jí naskočila husí kůže. Třeba jsou to zrovna ty šaty, které si koupila a Adamovi se nelíbily. Tara se skoro rozběhla do kabinky a už se těšila, až ty šaty budou zase viset někde na ramínku, daleko z JEJÍHO dostahu.

„Několikery šaty máš v kabince a VŠECHNY je vyzkoušíš.“ zahalekala přísně Sam. Tara už zase chtěla oporovat, když zahlédla Samantin nesmlouvavý pohled. Bez dalšího slova vešla do kabinky a ke svému překvapení zjistila, že jí Samanta vybrala pár pěkných kousků. Hned první šaty, které zahlédla, se jí zamlouvaly.

„Co ty na to?“ ptala se Tara a pózovala před zrcadlem.



„WOW. Ty ti opravdu sluší, zlato. Nádherné.“
„Vypadají moc pěkně a cítím se v nich moc dobře.“ Usmívala se Tara na svůj obraz. „Už jsem si myslela, že tvůj vkus utrpěl úplně, ale ještě to není nejhorší.“ Mrkla na Samantu, která jen zakoulela očima a poslala ji vyzkoušet si další šaty.

Pár dalších šatů vypadalo sice také dobře, na Taře ale nijak zvlášť nevynikly.







Když Tara přišla v jemně růžových šatech, Samanta se opět rozzářila.
„Ty jsou také nádherné. A navíc tě hrozně zjemní.“
„Není to úplně můj styl.“ Namítla Tara a kriticky hleděla do zrcadla.





„To není, ty máš totiž ráda šaty, které z tebe udělají naprosto sebevědomou ženu. Tyhle naopak ti dodávají ženské křehkosti.“
Tara se ještě chvíli prohlížela. Samanta měla pravdu, sice nejsou její styl, ale stejně vypadaly zajímavě. Otázkou zůstávalo, jestli si je někdy bude moci obléknout. . . jestli potká toho, před kým ta křehká žena bude moci být.

Po pár dalších pokusech začala být Tara docela unavená. To stálé převlékání v tomto horku jí dávalo zabrat.
„Ještě ty poslední a končím.“ znaveně prohodila, aby se zakrátko vynořila v jednoduchých, elegantních černých šatech.“



„Ty se mi taky moc líbí.“
„Já nevím, zlato. V té černé jsi moc smutná. Chce to trochu jinou barvu.“ špulila pusu Samanta.
„Podívej, mají je i ve vínové barvě.“ prohrábla stojan Tara a již po několikáté zamířila do kabinky.

„Tak to si nechám líbit.“ Prohodila po chvilce s pohledem upřeným na Taru. „Ty ti taky sedí.“



„Asi se nebudu moct rozhodnout. Takže beru ty tři, ty první černobílé, ty růžové a tyhle.“ prohlásila náhle Tara. Koneckonců se podobné věci v budoucnu budou hodit.
„No, tady je vidět, jak si někdo žije.“ odfrkla si Sam.
„Nekňuč a taky si nějaké vyber. Dostaneš je jako dárek.“
„Tak to ne, tak špatně na tom nejsem. A navíc, jsem vyřízená z tebe. Moji maličkost necháme na jindy. Teď by to chtělo trochu klidu.“
„Nenavrhuješ snad procházku nebo lépe piknik na hřbitově?“ Nemohla si odpustit poznámku Tara.
„Hrozně vtipné. Spíš jsem myslela na nějaký zákusek někde v kavárně.“
„To beru.“ Přikývla Tara a šla zaplatit.



Půl hodiny na to si již obě vychutnávaly palačinky u Reda..



Společně štěbetaly, probíraly Tařino setkání s Annou a Adamem, které bylo samozřejmě námětem na docela dlouhou dobu. Ještě dělší čas ale strávily klábosením o Tařiné budoucnosti, o muzeu a nadcházejícím plese...



Tara si plnými doušky vychutnávala stav jakési pohody. Byl to bezvětrný a tichý klid před jakousi bouří, kterou Tara vnímala každým atomem jejího těla. Příchuť zlověstného a ničivého zvratu ji v nitru provázel už několik dní....


CITÁT DNE: „Nepřemýšlejte o rovnováze mezi prací a soukromím. Přemýšlejte o životní rovnováze.“

[Yka]

Tak ako hovorý názov tejto časti, aj diel bol oddychový, no napriek tomu som ho s úsmevom čítala a uškŕňala sa.

Nedá mi však nepodotknúť jednu výraznú zmenu (aspoň ja som si ju hneď všimla ) a to vo fotkách. Pozovače a na nijakej fotke nie je zelený diamant . Vlastne fotky boli naozaj krásne...a tie záhrady , krása.

Po prvej vete som sa zasmiala, pretože akurát mi jeden známy včera hovoril, že si všíma, ako knižky alebo poviedky často začínajú vetami týkajúcimi sa počasia . NO ale dosť bolo kecania, k dielu.

Ch´da naša Tara to ma teraz ťažké, keď ju rozptylujú takéto sny, no v každom prípade s kamarátkou sú podarené , také dobré poznámky si vedia dávať

No a stretnutie Adama , mám taký pocit že ten už ľutuje ten rozchod, moták jeden . Dúfam že Tara mu to poriadne natrie aj pri ďalších stretnutiach, nech vie o čo prišiel

A čo sa týka šiat, lúbili sa mi tie pod tými extravagantými, také čiernobiele alebo aká to je farba a aj tie ružové sú fajne, aj keď ružovú samu o sebe moc nemusím . Ale som zvedavá kvoli komu si ich oblečie

Inak príjemný diel, fakt som sa začala usmievať

[Coraline519]

Pefiš diel nemám slov:
dlhý zaujímavý zabavný jednoducho SUPER
A ešte podotkenm : Anna a Adam sú aké otravy

[Dadul]

Tak po oddychovém modernim dilecku, uz chystam jeden zvratovy egyptsky

Konecne se dostavam k tem vsem zvratum a zajimavym poznanim

Doufam, ze se dilky budete o to vic vychutnavat nebot nuda na vas v dalsich par castech rozhodne neceka

Yko a Coraline... Diky mockrat za krasne komentiky ...

Moc by me potesilo, kdyby komentovalo i vice ctenaru at vim, jestli se dilecky libi a mam pokracovat Very Happy Wink

[Lincey]

priznám sa, že som niekoľko posledných dielov nečítala,keďže som nestíhala, ale teraz som poctivo všetko dohnala. Môžem povedať len, že príbeh je naozaj skvelý, tie egyptské časti premyslené a nevybočujú z toho egyptského spôsobu života. A časti, v ktorých nám predstavuješ Taru sa mi fakt páčia, pretože mi začína byť čoraz sympatickejšia. Posledný diel bol taký príjemne oddychový, Tara si vybrala naozaj krásne šaty, som zvedavá na ples, dúfam, že tam všetkým vytrie zrak.

[Dadul]

11. KAPITOLA


Příliš mnoho překvapení


Taweret se probudila již brzy ráno a zaposlouchala se do zvuků Egypta, tak bolestně známých a ukliďnujících. Dnes byl ten slavný den, kdy se ona oficiálně stane ženou a oslaví spolu s ostatními svou plnoletost. Taweret se ušklíbla. Připadalo jí zvláštní, že v jeden jediný den se má se má stát z dívky mladou ženou, když měla pocit, že v minulých týdnech zestárla o 10 let.



Otcovo rozhodnutí, stanovit ji královnou, zpečetilo její osud, který byl ale přesto a nebo snad proto, o to nejistější.

Z myšlenek ji vytrhlo vrznutí dveří.
Mara se potichu vplížila do pokoje a jakmile zahlédla, že je její paní vzhůru, lehce se usmála.
"Už tak brzy zrána, Maro? Dnes budeš mít plné ruce práce, musíš mě udělat neodolatelnou." prohodila Taweret bez většího zájmu.
"Dnes si dám obzvláště záležet má paní, každý muž Vám bude ležet u nohou." usmívala se Mara a mezitím vybírala vhodný oděv.



"Kéž bys měla pravdu." Taweret smutně pomyslela na Tannise a Anuket a tu scénu na trhu. Vzdychla, protáhla se a následovala Maru. Hned zrána ji čekala příjemná lázeň a masáže, které trvaly několik hodin.



Při těch alespoň na chvíli zapomněla na všechny její obavy a starosti. Do jejích chodidel byl dnes obzvláště pečlivě vmasírován med a její tělo bylo potřeno vonnými oleji růže a jasmínu. Poté se Mara začala věnovat Taweretiným vlasům. Mařiny dovedné ruce pročesávaly pramínky Taweretiných havranních vlasů s jemností sobě vlastní. Nakonec Mara připravila barvy z henny a zkušenými prsty nanášela líčila na kontury Taweretiného obličeje. Krátce před polednem byla Taweret připravena zúčastnit se oslavy svých narozenin.





Zkoumavě se prohlížela v zrcadle a poprvé si uvědomila, jak dokonale své řemeslo Mara ovládá. Dosud to nedokázala náležitě ocenit.
"Maro."
"Ano, paní?"
"Děkuji, tvé ruce jsou skutečný poklad."



"Ne, má paní, jen podtrhnout Vaši krásu."
Taweret se po Maře ohlédla a chvíli ji pozorovala. Mara se očima vpíjela do země a Taweret měla silný pocit, že nemluví jen povinnosti, ale její slova vycházejí z jejího srdce.
"Vezmi si dnes volno, Maro. Předpokládám, že se vrátíme až pozdě v noci."
"Mnohokrát děkuji." Mara se opět uklonila a doprovázela svou paní před palác, kde již čekali další sluhové, vojáci a především, její otec.



"Velký Amone-Re, buď požehnán." Faraon rozpřáhl ruce a přivítal svou dceru. "Jsi nádherná, dcero slunce. Nechť je nádherný i tento významný den."
Taweret se pousmála a sebejistě nastoupila do vozu, jež ji měl odvézt k chrámu bohyně Isis, u něhož se konala oslava.

Již z dálky zahlédla plno hostů, kteří netrpělivě očekávali její příjezd. Společně se svým otcem a v doprovodu dvou vojáků vykročila vstříc celému procesí gratulantů.





Všichni přivítali faraona, vládce země a ztělesněného boha Hóra uctivými poklonami. Jakmile byl pozdraven nejvyšší vládce, byla pozornost věnována jeho dceři. Každý si před Taweret poklekl a popřál ji především velkou přízni bohů. Drahé kameny, koberce, zlato, elektrum a jiné cenné předměty byly uloženy ve zlatých truhlicích jež měly být později s ostatními předměty odneseny do ložnice faraonovy dcery. Taweret nevnímala obličeje vysokých hodnostářů a kneží do té doby, než k ní přistoupil Duat. Se samolibým úsměvem a před očima všech pronesl okázalé blahopřání, kterým si vysloužil uznalé pohledy ostatních. Jeho darem byla váza o níž se před jistou dobou přeli na thébském tržišti. Taweret se nenápadně zašklebila.

"Děkuji Ti, Duate, za Tvůj podnětný projev a velice nápaditý dar."



Ironický podtón Taweretiného hlasu zůstal ostatními a dokonce i Duatem nepostřehnut, zato jeho samolibý úsměv se ještě rozšířil. Taweret ostatním ale nevěnovala další pozornost. Před ní stál Tannis. Zlato-hnědá, jemná kůže obebínala ostře řezané rysy s typickým výrazem, jež nedovoloval nahlédnout pod povrch. A pak ty jeho zelené, Nil připomínající oči, kde nalezne záhubu každý, kdo se do nich ponoří hlouběji, než je přípustné. Na krátkou chvíli se Taweret poddala nutkání, nechat se těma očima stáhnout až na samé dno.



Za zasnění ji vytrhl Tannisův hlas, blahopřející k jejím narozeninám. Letmý, téměř motýlý polibek vtisknutý na hřbet její dlaně ji pálil ještě dlouho poté. Mezitím skončily gratulace a faraon vybídl všechny k hostině.





Každý se bavil a dopřával si bohatého jídla. O zábavu se staraly tanečnice neúnavně kroužící svými boky a muži předvádějící ohromné kousky s hořícími tyčemi.



Hodiny již pokračily a Re pomalu začínal scházet z oblohy. Plno hostí lenošilo na příjemných polštářech ve stínu lososových závěsů. V ten moment požádal Kallikrates o pozornost všech přítomných. Taweret působící navenek sebejistě, ve skrytu duše ale nervózní, stála po boku svého otce a čekala, jaké budou reakce ostatních na tak převratnou zprávu.

"Dnes je velký den." zahájil svou řeč Amenhotep silným a pronikavým hlasem. "Má dcera dosáhla plnoletosti a já, velký Hórus, vládce Egypta, jsem potěšen, že tuto radostnou novinu oslavujete s námi."



Pohled všech se upíraly k faraonovi a jeho dceři.
"Dnes je den ale o to významnější, neboť bych dal rád najevo svou vůli a oficiálně uvedl ve známost jméno nového vládce Egypta." V davu to zašumělo a Taweret zadržela dech.
"Nechť bohové požehnají mému roznodnutí a poctí svou přízní tebe, dcero slunce, krásná a moudrá Taweret, budoucí vládkyně Egypta."
Napjaté ticho se rozhostilo kolem a nebylo slyšet nic kromě zpěvu ptáků a ševelení větru v palmách. Všichni přítomní jakoby zkameněli a nevěřícně zírali na faraona a jeho dceru. Po chvíli, jež se zdála být věčností se přítomní nechápavě začali dívat jeden po druhém. Faraon zlostně přivřel oči. Ticho přerušil až Duatův pevný, rozhodný hlas.
"Pozvedněme číše a připijme na novou královnu Egypta."

Taweretin pohled utkvěl na Duatovi, který nebyl ani zdánlivě překvapen a v jeho očích se nebezpečně blýskalo. Úsměv jeho rtů byl pouhou maskou. Překvapené pohledy ostatních se krátce upřely k Duatovi a poté se pomalu obracely k faraonovi a jeho dceři. Pomalu se z různých stran začaly ozývat hlasy.
"Na budoucí královnu!"
"Na ztělesnění bohyně Isis."



Amenhotep si vydechl. I přes první, hrozivý moment překvapení se zdálo, že hodnostáři Egypta jeho rozhodnutí nakonec akceptují. Pokud jeho rozhodnutí přijmou kněží a úředníci, pak už je jen krůček k tomu, aby Taweret akceptoval i egyptský lid. Věnoval dceři jeden povzbudivý pohled a opět usedl na své místo, aby později mohl vést další diskuze s vysokými úředníky.

Taweret se nenápadně vytratila a zamířila si to do chrámi bohyně Isis.



Potřebovala chvíli pauzu, aby strávila právě prožitá muka Byla si jistá tím, že jakmile pomine první šok, začne se proti otcově vůli bouřit plno vysokých hodnostářů. Nebude jednoduché získat si jejich přízeň, důvěru ale především respekt a uznání. To bude ještě tvrdý oříšek.

"Má paní." ozval se tichý, uklidňující hlas z temného koutu chrámu.
Taweret se prudce otočila. Ze stínu vystoupila postava a ve světle louče poznala Taweret Tannise. Její srdce přestalo na okamžik tlouci.





"Omluvte mne, má paní. Přišel jsem Vám dát dárek k narozeninám." Pomalým, ale jistým krokem se k ní přibližoval, až byl vzdálen jen na dosah ruky.
"Předávání darů již proběhlo." Namítla Taweret ostřeji, než měla v plánu. Tannisův zrak na ní utkvěl, z jeho tváře ale opět nedokázala vyčíst žádné emoce či myšlenky. Ucítla teplo Tannisovy ruky na své a něco malého jí vklouzlo do dlaně.



Velmi důvěrné gesto, za nějž by mohl být Tannis popraven, bez ohledu na jeho vysoké společenské postavení.
"Nechť Vás provází a ochraňuje." poznamenal Tannis.

Jeho oči a smyslné rty byly tak blízko. Stačilo by se lehce nahnout a jejich ústa by se spojila ve smyslném polibku. Srdce Taweret nejadnou bilo jako o závod a nedostávalo se jí vzduchu. Tannisovy oči se vpíjely do těch jejich.....



... zčistajasna stála sama a zahlédla jen záchvěv Tannisových šatů vlajících ve večerním vánku. Musela se párkrát nadechnout a dopřát svému tělu trochu čerstvého vzduchu. Pohlédla na tu malou věc v její dlani. Drobná zlatá nit na které byl připevněn nádherný jantarový kámen.

Šok a záplava neskutečného štěstí zaplavili nitro faraonovy dcery. Chtěl snad Tannis tímto darem naznačit to, v co ona doufala? Proč by jí jinak předal dar v moment, kdy je nikdo jiný nevidí? Hlava se jí točila a úsměv se každou sekundou rozšiřoval. Svým ladným krokem vykročila zpět k bujaré oslavě a očima hledala Tannise.

"Tady jsi, má paní." ozval se hlas vedle ní a Taweret se prudce otočila.



Duat stál se založenými pažemi a evidentně na ni čekal. Jeho chování a pohled nevykazoval žádné známky únavy či alkoholového opojení. Naopak, jeho oči prozrazovaly dychtivé očekávání a zbystřené smysly. Po pár vteřinách, ve kterých si Taweret důkladně prohlédl, ji jemně uchopil za paži a dovedl k faraonovi. Přes všechny láhve vypitého piva a datlového vína, zaujalo toto gesto většinu přítomných. Přesně s tímto Duat počítal. Pokorně poklekl před faraona a jeho dceru.

“Faraone, velký vládče Horního a Dolního Egypta, ztělesněný Hóre a velký býku.



Následovala krátká pauza ve které se na Duata upíraly oči všech přítomných.

“V minulých týdnech jsem s Tvojí dcerou strávil mnoho času. Její krása mi ukradla srdce, její hlas zmrazil mé myšlenky a její moudrost mě doslova omráčila. Zde slibuji, že bych jí byl dobrým manželem a zahrnul ji vším, po čem její srdce touží." A opět pauza. Taweret jen nevěřícně pozorovala scénu před sebou, jako by nebyla její součástí. Její mysl nebyla schopná zpracovat Duatova slova a vyznání. A najednou přišla věta, která tomu všemu dala jasný cíl.

"Tímto Tě tedy, mocný faraone, žádám o ruku tvé dcery."





CITÁT DNE: „ Žádný cíl není tak vysoký, aby ospravedlnil nečestné metody.”

[Yka]

No amen dolina ...byť ňou, na mieste skolabujem ...

...ale nie, verím tomu, že jej otec nechá voľbu manžela na nej, takže odpoved bude nie ...

....no Tannis. Čo si o ňom človek môže myslieť. Vyzerá na príjemného egypťana , len jeho pocity sú zatiaľ skryté. Bolo to od neho pekné gestto, no dajme si otázku, kto by nechcel budúcu vládkyňu krajiny? Okrem toho patrí pod jej úhlavného nepriateľa, aby ešte nebol na niečo zneužitý , človek nikdy nevie

Inak fotočky krásne, rovnako ako prostredie a opis. Páčilo sa mi, ako tam nastalo to ticho a práve Duat začal prvý...pekne už sledoval svoj cieľ...ale som skutočne zvedavá čo sa teraz stane, určite si to tam nedala pre nič zanič, takže som skutočne zvedavá

Kedy asi môžeme očakávať ďalší dielik? Asi nemusím písať že sa naň teším

[Lincey]

waw naozaj zaujímavý dielik, chúďa Taweret snáď si ho nebude musieť vziať. Je príšerne slizký ako taký had. Tannis mi naopak príde ako velmi zaujímavá postava a uvítala by som niekedy aspoň časť dielika z jeho pohľadu, rada by som konečne poznala jeho myšlienky. Velmi sa teším na pokračovanie, i keď teraz predpokladám že svojho Tannisa stretne i Tara na tom plese.