KLETBA STAROVĚKÉHO EGYPTA - Dělení cest
Napísal: Pia 27 Feb 2009, 21:55
1. KAPITOLA
Osudové rozhodnutí
Nový den přebíral vládu nad nocí a první sluneční paprsky hladily povrch země. Nocí vychladlé duny písku pohlcovaly teplo slunce, aby mohly být kolem poledne opět neúnosně žhavé. Ranní ticho ve faraonově paláci bylo protkáno pouze občasnými odfrknutími velbloudů a zařehtáním koní.
Taweret, dcera faraona Amenhotepa, seděla na posteli a protahovala se.
Nemohla již déle nečinně ležet. Vždyť každý den skýtal tolik překvapení a tolik nového poznání. Taweret milovala obzvláště brzká rána. V zahradách paláce občas naslouchala tónům tiše šumícího větru pohrávajícího si s listy palem a nebo žbluňkající vodu z uměle vytvořeného jezírka a pokaždém obdivovala krásu a nevypočitatelnost matky přírody. A dnešní ráno bylo příslibem podobných zázraků. Pomalu vstala a přešla pokojem k umyvadlu. Při pohledu do zrcadla opět žasla nad barvou svých očí, které zdědila po matce.
Byly temně modré, jak letní obloha před bouří a jejich zbarvení bylo v této části světa nezvyklé. Taweret se opláchla, upravila si vlasy, na obličej nanesla své oblíbené barvy a převlékla se do čistých šatů.
Tiše, aby neprobudila ostatní obyvatele paláce, scházela dolů do kuchyně, kde si chtěla potajnu ujmout něco z potravinových zásob.
"Selket!" vypískla najednou Taweret a její srdce začalo leknutím rychle tlouct. "Ty jsi mě teda vyděsila! Co tady děláš takhle brzy po ránu?"
Selket si Taweret změřila na oko přísným pohledem a ruce si založila na hrudi. "To je teda otázka. Ty vaše královské břicha jistě nebudou nasycené z nicnedělání." poznamenala s nádechem jízlivosti.
Taweret se na tváři objevil úsměv.
"A mohu tomu svému královskému břichu dopřát něco dobrého již teď?" ptala se nevinně. Selket tento pohled moc dobře znala a věděla, že tomuto prosebnému výrazu nikdy odolat nedokáže, byť se o to již mockrát pokoušela.
"Myslím, že se tady nějaké tajné zásoby jistě najdou." odpověděla stále zdánlivě popuzeně. Když ale podávala Taweret dvě čerstvá jablka, dělala to se srdečností sobě vlastní.
"A né, že tu čistou róbu opět rychle zašpiníte, dávejte na sebe pozor!" volala Selket za Taweret, která ukusovala z jednoho jablka a druhou rukou, v níž držela další jablko, mávala Selket na rozloučenou a mířila ven z paláce. Selket jen nevěřícně zakroutila hlavou.
Měla Taweret velmi ráda. Brala ji téměř jako dceru, která jí v životě nebyla dopřána. Selket sloužila již od svých patnáctých narozenin v paláci faraóna a byla ráda, že se jí této cti dostalo. Za těch několik desíte lek, která tady již strávila, měla mezi sloužícími zvláštní postavení a mimo to, vřelé vztahy s královskou rodinou. Selket ještě jednou něžně pohlédla ke dveřím, kudy před chvílí zmizela Taweret a šla se věnovat své práci.
.............................................
Taweret rozpřáhla ruce, nastavila tvář k obloze a nasávala sílu sluneční energie. Přesně jak předpokládala, ráno stvořené ke snění a rozjímání. Rozběhla se k severozápadní straně paláce, jejímu zamilovanému místu. Lehla si do písku vedle jezírka a zasnila se. Královští velbloudi se procházeli kolem nevšímajíce si Taweret, na jejíž přítomnost byli zvyklí.
Faraon Amenhotep pozoroval tuto scénu ze svého pokoje a srdce mu zjihlo.
Nedokázal slovy vyjádřit, jak Taweret miloval. Byla poslední z jeho pěti dětí a zároveň první dcerou. Do dnešního dne měl v paměti její zrození. Již tehdy se nemohl vynadívat na ty její modré oči, které jako jediná z jeho dětí zdědila po matce a které jej již chvíli po narození vševědoucně hypnotizovaly.
Taweret byla také poslední, kdo mu z nejbližší rodiny zbyl. Jeho nejstarší syn Amenemheb zemřel ve svých šestnácti letech spolu s jeho manželkou Iusaset na malárii. Rok na to se jeho druhorozený syn Hetepbakef vydal poznávat Egypt. Cesta, ze které se bohužel nevrátil živý. Mandulis, třetí syn ztratil svůj život s mnoha dalšími Egypťany v rozvodněném Nilu. A jeho poslední, čtvrtý syn Reschef zemřel před více než třemi lety při lovu lvů. Jen při vzpomínce na tyto nešťastné události přemáhala faraóna opět obrovská bolest a prázdnota ze ztráty tolika milovaných osob. O to více měl strach o Taweret, aby neštěstí nevztáhlo ruku i na ni. Po celou dobu ji pečlivě strežil a snažil se, aby její život byl blažený. Musel si přiznat, že učinit Taweret šťasnou nebylo žádným velkým uměním. Stejně jako on sám, milovala Taweret vědění a knihy.
Už jako malá sledovala všechno dění kolem sebe a její stálé otázky “A PROČ?” doháněly k šílenství dokonce jeho samého. Taweret musela přijít všemu na kloub a všechno pochopit. Aby ji zabavil, dal ji již v pěti letech do učení k jejím starším bratrům. Již během prvních měsíců zjistil, že má jeho dcera více logického myšlení, důvtipu a rozumu než všichni jeho synové. Dokonce i učitelé byli překvapení jejím nadáním, vysokou inteligencí a silným smyslem pro spravedlnost. Tak vyrůstala Taweret po boku svých bratrů a otce, který rád přispíval moudrostmi na její věčné dotazy.
Amenhotep se usmál. To byly ještě krásné a bezstarostné časy. Teď nastala ale doba velkých změn. Amenhotep si zoufale povzdechl. Sám hledal další ujištění, že udělal předešlé noci správné rozhodnutí. Sám o tom dlouho přemýšlel a byl si více než jistý, že je jeho přesvědčení správné.
Bude ale jeho rozhodnutí chápat stejně i lid egyptský? A budou ochotni akceptovat a přijmout takovou změnu? Nebo se nechají unést pouze emocemi a předsudky?
Na tyhle otázky neměl Amenhotep odpověď. Zbylo mu jen doufat, že lid je připraven na nový krok v egyptské historii.
Ještě jednou pohlédl z okna směrem ke své dceři. Nyní jen za ní musí zajít a promluvil si s ní.
Povědět jí o jeho včerejším rozhodnutí a její nadcházející úloze. A take jí vyprávět to dávné tajemství, předávané z jednoho vládce na druhého. Už je to tak, minulé noci vyslovil svou vůli. Taweret se stane příští vládkyní Egypta. PRVNÍ KRÁLOVNOU.
Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Duat pochodoval sem a tam a popíjel již několikátý hrnek té černé, nádherné vonící tekutiny, kávy. Jeho rozvířené emoce pro probdělé noci hrozily, že každou chvíli explodují. Duat měl díky svému původu vynikající konexe a informace, že Amenhotep vyslovil svou vůli a Taweret se má stát královnou, mu byla doručena jen pár minut po faraonově prohlášení.
“Jak si to mohl jen dovolit!!!???” ptal se sebe již po několikráté a zatínal dlaně v pěst. Odpovědi ale nenecházel. “Ani mě nepozval k přísedící radě. Jsem přece jeho synovec.” rozčiloval se Duat a vše v něm vřelo. Sám si nebyl jistý, co jej rozlítilo více. Skutečnost, že faraon zvolil za boucího vládce ženu, nebo to, že se ani neobtěžoval a nepřizval jeho samého k zasedající radě. Čím více o tom přemýšlel, tím více mu zlost zatemňovala mysl.
Duat vyrůstal se svým otcem… mimo královský palác. Vztahy Amenhotepa a jeho bratra Sobeka nebyly nikdy přátelské. Amenhotep byl uvědomnělý a klidný, Sobek zato divoký a prahnoucí po moci. Po jedné z potyček se svým bratrem se odstěhoval z královského paláce. Duat byl tudíž již od mládí vychováván v nenávisti vůči faraonovi a jeho rodině. Otec mu často říkával, že stačilo málo a králem egyptským by se stal on, Sobek, a Duat jeho následníkem. Jenže osud tumu chtěl jinak a Duatova šance na získání trůnu byla více než mizivá. Byl jediným synem Sobeka, králova bratra. Zato Amenhotep měl syny čtyři. Bylo tady tudíž plno dalších následníků, kteří by zaujali pozici, v případě, že by se s nejstarším něco stalo. Štěstěna byla ale Duatovi zřejmě nakloněna. Královská rodina začala vymírat po meči. Nejdřív Amenemheb, pak Hetepbakef a do třetice Mundulis.
Zůstal jen faraon, Reschef a Taweret. Duat bral tenkrát takový zásah osudu do faraonovy rodiny jako výzvu života. Příležitost, jak si vzít nazpátek to, co bylo jeho rodině upřeno. Dobře promyšlenou lstí tak napomohl vrtkavé náhodě, aby jej zbavila i posledního syna faraona. S Taweret si nikdy hlavu nelámal. Ženy považoval ze méněcenné, sloužící pouze k uspokojení potřeb mužů. Představa, že by se Taweret mohla stat královnou mu tehdy ani nepřišla na mysl, byla více než směšná.
A přesto. Více než tři roky po smrti Reschefa se tato směšná představa stává skutečností. Duatovy oči se zúžily do dvou úzkých čárek, sršící blesky.
“To se niky nesmí stát.” křičela jeho mysl.
Duat byl již od mládí vychytralý a dobře si uvědomoval, že pokud chce v životě něčeho dosáhnou, nesmí nechat vládnou své emoce, nýbrž používat chladný rozum. A ten využíval velice dobře. Přes svoji obrovskou nenávist k faraonovi s ním již v brzkém věku navázal kontaky a svým hereckým uměním dosáhl určitého druhu “přátelství” a respektu u královského dvora.
Duat jako by najednou prozřel a na tváři se mu objevil podlý úsměv.
“Taweret ještě královnou jmenována nebyla. Ještě je čas, zatahat za nitky osudu.” šeptal pro sebe. “Ten starý blázen těžko pojme nějaké podezření a než zjistí Taweret, ta pošetilá a pohrdání hodná nástupkyně trůnu, že je všechno jinak, budu již králem Egypta.” Duat se začal samolibě nahlas smát.
S ďábelským úsměvem a chladným pohledem jeho šedomodrých očí vyšel před svůj dům.
“Tannisi!” zavolal na muže stojícího opodál. Ten se s vážnou tváří otočil a pomalým krokem se blížil k Duatovi.
“Potřebuji od tebe jednu službu.” sdělil mu Duat hlasem, který byl zvyklý rozkazovat. Jeho ďábelký úsměv se změnil v šílenou, nebezpečnou grimasu.
CITÁT DNE: “Svět se obává času a čas se obává jen pyramid.”
Osudové rozhodnutí
Nový den přebíral vládu nad nocí a první sluneční paprsky hladily povrch země. Nocí vychladlé duny písku pohlcovaly teplo slunce, aby mohly být kolem poledne opět neúnosně žhavé. Ranní ticho ve faraonově paláci bylo protkáno pouze občasnými odfrknutími velbloudů a zařehtáním koní.
Taweret, dcera faraona Amenhotepa, seděla na posteli a protahovala se.
Nemohla již déle nečinně ležet. Vždyť každý den skýtal tolik překvapení a tolik nového poznání. Taweret milovala obzvláště brzká rána. V zahradách paláce občas naslouchala tónům tiše šumícího větru pohrávajícího si s listy palem a nebo žbluňkající vodu z uměle vytvořeného jezírka a pokaždém obdivovala krásu a nevypočitatelnost matky přírody. A dnešní ráno bylo příslibem podobných zázraků. Pomalu vstala a přešla pokojem k umyvadlu. Při pohledu do zrcadla opět žasla nad barvou svých očí, které zdědila po matce.
Byly temně modré, jak letní obloha před bouří a jejich zbarvení bylo v této části světa nezvyklé. Taweret se opláchla, upravila si vlasy, na obličej nanesla své oblíbené barvy a převlékla se do čistých šatů.
Tiše, aby neprobudila ostatní obyvatele paláce, scházela dolů do kuchyně, kde si chtěla potajnu ujmout něco z potravinových zásob.
"Selket!" vypískla najednou Taweret a její srdce začalo leknutím rychle tlouct. "Ty jsi mě teda vyděsila! Co tady děláš takhle brzy po ránu?"
Selket si Taweret změřila na oko přísným pohledem a ruce si založila na hrudi. "To je teda otázka. Ty vaše královské břicha jistě nebudou nasycené z nicnedělání." poznamenala s nádechem jízlivosti.
Taweret se na tváři objevil úsměv.
"A mohu tomu svému královskému břichu dopřát něco dobrého již teď?" ptala se nevinně. Selket tento pohled moc dobře znala a věděla, že tomuto prosebnému výrazu nikdy odolat nedokáže, byť se o to již mockrát pokoušela.
"Myslím, že se tady nějaké tajné zásoby jistě najdou." odpověděla stále zdánlivě popuzeně. Když ale podávala Taweret dvě čerstvá jablka, dělala to se srdečností sobě vlastní.
"A né, že tu čistou róbu opět rychle zašpiníte, dávejte na sebe pozor!" volala Selket za Taweret, která ukusovala z jednoho jablka a druhou rukou, v níž držela další jablko, mávala Selket na rozloučenou a mířila ven z paláce. Selket jen nevěřícně zakroutila hlavou.
Měla Taweret velmi ráda. Brala ji téměř jako dceru, která jí v životě nebyla dopřána. Selket sloužila již od svých patnáctých narozenin v paláci faraóna a byla ráda, že se jí této cti dostalo. Za těch několik desíte lek, která tady již strávila, měla mezi sloužícími zvláštní postavení a mimo to, vřelé vztahy s královskou rodinou. Selket ještě jednou něžně pohlédla ke dveřím, kudy před chvílí zmizela Taweret a šla se věnovat své práci.
.............................................
Taweret rozpřáhla ruce, nastavila tvář k obloze a nasávala sílu sluneční energie. Přesně jak předpokládala, ráno stvořené ke snění a rozjímání. Rozběhla se k severozápadní straně paláce, jejímu zamilovanému místu. Lehla si do písku vedle jezírka a zasnila se. Královští velbloudi se procházeli kolem nevšímajíce si Taweret, na jejíž přítomnost byli zvyklí.
Faraon Amenhotep pozoroval tuto scénu ze svého pokoje a srdce mu zjihlo.
Nedokázal slovy vyjádřit, jak Taweret miloval. Byla poslední z jeho pěti dětí a zároveň první dcerou. Do dnešního dne měl v paměti její zrození. Již tehdy se nemohl vynadívat na ty její modré oči, které jako jediná z jeho dětí zdědila po matce a které jej již chvíli po narození vševědoucně hypnotizovaly.
Taweret byla také poslední, kdo mu z nejbližší rodiny zbyl. Jeho nejstarší syn Amenemheb zemřel ve svých šestnácti letech spolu s jeho manželkou Iusaset na malárii. Rok na to se jeho druhorozený syn Hetepbakef vydal poznávat Egypt. Cesta, ze které se bohužel nevrátil živý. Mandulis, třetí syn ztratil svůj život s mnoha dalšími Egypťany v rozvodněném Nilu. A jeho poslední, čtvrtý syn Reschef zemřel před více než třemi lety při lovu lvů. Jen při vzpomínce na tyto nešťastné události přemáhala faraóna opět obrovská bolest a prázdnota ze ztráty tolika milovaných osob. O to více měl strach o Taweret, aby neštěstí nevztáhlo ruku i na ni. Po celou dobu ji pečlivě strežil a snažil se, aby její život byl blažený. Musel si přiznat, že učinit Taweret šťasnou nebylo žádným velkým uměním. Stejně jako on sám, milovala Taweret vědění a knihy.
Už jako malá sledovala všechno dění kolem sebe a její stálé otázky “A PROČ?” doháněly k šílenství dokonce jeho samého. Taweret musela přijít všemu na kloub a všechno pochopit. Aby ji zabavil, dal ji již v pěti letech do učení k jejím starším bratrům. Již během prvních měsíců zjistil, že má jeho dcera více logického myšlení, důvtipu a rozumu než všichni jeho synové. Dokonce i učitelé byli překvapení jejím nadáním, vysokou inteligencí a silným smyslem pro spravedlnost. Tak vyrůstala Taweret po boku svých bratrů a otce, který rád přispíval moudrostmi na její věčné dotazy.
Amenhotep se usmál. To byly ještě krásné a bezstarostné časy. Teď nastala ale doba velkých změn. Amenhotep si zoufale povzdechl. Sám hledal další ujištění, že udělal předešlé noci správné rozhodnutí. Sám o tom dlouho přemýšlel a byl si více než jistý, že je jeho přesvědčení správné.
Bude ale jeho rozhodnutí chápat stejně i lid egyptský? A budou ochotni akceptovat a přijmout takovou změnu? Nebo se nechají unést pouze emocemi a předsudky?
Na tyhle otázky neměl Amenhotep odpověď. Zbylo mu jen doufat, že lid je připraven na nový krok v egyptské historii.
Ještě jednou pohlédl z okna směrem ke své dceři. Nyní jen za ní musí zajít a promluvil si s ní.
Povědět jí o jeho včerejším rozhodnutí a její nadcházející úloze. A take jí vyprávět to dávné tajemství, předávané z jednoho vládce na druhého. Už je to tak, minulé noci vyslovil svou vůli. Taweret se stane příští vládkyní Egypta. PRVNÍ KRÁLOVNOU.
Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Duat pochodoval sem a tam a popíjel již několikátý hrnek té černé, nádherné vonící tekutiny, kávy. Jeho rozvířené emoce pro probdělé noci hrozily, že každou chvíli explodují. Duat měl díky svému původu vynikající konexe a informace, že Amenhotep vyslovil svou vůli a Taweret se má stát královnou, mu byla doručena jen pár minut po faraonově prohlášení.
“Jak si to mohl jen dovolit!!!???” ptal se sebe již po několikráté a zatínal dlaně v pěst. Odpovědi ale nenecházel. “Ani mě nepozval k přísedící radě. Jsem přece jeho synovec.” rozčiloval se Duat a vše v něm vřelo. Sám si nebyl jistý, co jej rozlítilo více. Skutečnost, že faraon zvolil za boucího vládce ženu, nebo to, že se ani neobtěžoval a nepřizval jeho samého k zasedající radě. Čím více o tom přemýšlel, tím více mu zlost zatemňovala mysl.
Duat vyrůstal se svým otcem… mimo královský palác. Vztahy Amenhotepa a jeho bratra Sobeka nebyly nikdy přátelské. Amenhotep byl uvědomnělý a klidný, Sobek zato divoký a prahnoucí po moci. Po jedné z potyček se svým bratrem se odstěhoval z královského paláce. Duat byl tudíž již od mládí vychováván v nenávisti vůči faraonovi a jeho rodině. Otec mu často říkával, že stačilo málo a králem egyptským by se stal on, Sobek, a Duat jeho následníkem. Jenže osud tumu chtěl jinak a Duatova šance na získání trůnu byla více než mizivá. Byl jediným synem Sobeka, králova bratra. Zato Amenhotep měl syny čtyři. Bylo tady tudíž plno dalších následníků, kteří by zaujali pozici, v případě, že by se s nejstarším něco stalo. Štěstěna byla ale Duatovi zřejmě nakloněna. Královská rodina začala vymírat po meči. Nejdřív Amenemheb, pak Hetepbakef a do třetice Mundulis.
Zůstal jen faraon, Reschef a Taweret. Duat bral tenkrát takový zásah osudu do faraonovy rodiny jako výzvu života. Příležitost, jak si vzít nazpátek to, co bylo jeho rodině upřeno. Dobře promyšlenou lstí tak napomohl vrtkavé náhodě, aby jej zbavila i posledního syna faraona. S Taweret si nikdy hlavu nelámal. Ženy považoval ze méněcenné, sloužící pouze k uspokojení potřeb mužů. Představa, že by se Taweret mohla stat královnou mu tehdy ani nepřišla na mysl, byla více než směšná.
A přesto. Více než tři roky po smrti Reschefa se tato směšná představa stává skutečností. Duatovy oči se zúžily do dvou úzkých čárek, sršící blesky.
“To se niky nesmí stát.” křičela jeho mysl.
Duat byl již od mládí vychytralý a dobře si uvědomoval, že pokud chce v životě něčeho dosáhnou, nesmí nechat vládnou své emoce, nýbrž používat chladný rozum. A ten využíval velice dobře. Přes svoji obrovskou nenávist k faraonovi s ním již v brzkém věku navázal kontaky a svým hereckým uměním dosáhl určitého druhu “přátelství” a respektu u královského dvora.
Duat jako by najednou prozřel a na tváři se mu objevil podlý úsměv.
“Taweret ještě královnou jmenována nebyla. Ještě je čas, zatahat za nitky osudu.” šeptal pro sebe. “Ten starý blázen těžko pojme nějaké podezření a než zjistí Taweret, ta pošetilá a pohrdání hodná nástupkyně trůnu, že je všechno jinak, budu již králem Egypta.” Duat se začal samolibě nahlas smát.
S ďábelským úsměvem a chladným pohledem jeho šedomodrých očí vyšel před svůj dům.
“Tannisi!” zavolal na muže stojícího opodál. Ten se s vážnou tváří otočil a pomalým krokem se blížil k Duatovi.
“Potřebuji od tebe jednu službu.” sdělil mu Duat hlasem, který byl zvyklý rozkazovat. Jeho ďábelký úsměv se změnil v šílenou, nebezpečnou grimasu.
CITÁT DNE: “Svět se obává času a čas se obává jen pyramid.”