8. KAPITOLARealita snůUlice byly pohrouženy do ticha ranního rozbřesku. Tara se zčistajasna probrala a ztěžka dýchala. Ač bylo v pokoji neúnosné horko, její tělo se třáslo chladem. Neznámý, zdrcující pocit strachu jí svíral hruď. Trvalo jí hezkých pár sekund než si uvědomila, že se nachází doma, ve své posteli. Dlaněmi si přejela po tváři a setřela pár krůpějí potu. Zvolna se posadila na posteli a zaposlouchala se do zvuků rána. Kromě tikání budíku ale nezaslechla nic zvláštního. Pomalu vstala a zamířila do koupelny, kde si obličej párkrát omyla studenou vodou a pár doušky ovlažila suché hrdlo.
Její pohled do zrcadla vypovídal přesně o tom, jak se cítila. Její zorničky byly rozšířeny v návalu paniky a pleť měla popelavě šedou. Tara se na sebe ušklíbla a celý obličej znovu ponořila pod tekoucí vodu. Pár minut na to již opět ležela ve své posteli a snažila se přijít na to, co ji dohnalo k takovému probuzení v pondělní ráno.
Ten sen . . . znovu se jí zdálo o Taweret. Bylo to již po několikáté a ty sny byly skoro jako živé. Když nad tím tak přemýšlela, najednou jí přišlo velice podivné, že ty sny na sebe navazovaly. Byly jako film, na který se díváte po částech. Tara se zamračila. Nezačíná už opravdu šílet? Tu myšlenku ale okamžitě zavrhla jako absurdní. Proč ji ale tentokrát ten sen tak rozrušil?
Tara se snažila přehrát si v mysli vše, na co si ze snu vzpomínala. Taweret byla s faraonem ve městě mrtvých. Při té vzpomínce se opět zachvěla, znovu ji přepadla ten pocit hrůzy. Byli tam. . .faraon jí chtěl něco ukázat. Něco velmi důležitého. . . .
„KNIHY!“ vykřikla Tara nahlas a cukla s sebou. „Knihy zemských živlů.“ opakovala sama pro sebe. Její obličej dostal najednou perplexní výraz.
„Nesmysl.“ kroutila hlavou a šeptala pro sebe. “Egypťané se nikdy nezajímaly o zemské živly. Bohové byli ti, kteří vše řídili.” Ty věty zněly z jejích úst cize. Jako by chtěla přesvědčit sebe samou, že je to nesmysl. A stejně její mozek odmítal vypustit tento fakt z hlavy. Čtyři knihy jako čtyři zemské živly. Jedna nejmocnější a tři, jež sjednoceny jsou schopny tuto porazit. V životě o ničem takovém neslyšela. Vše se motalo kolem egyptských Bohů a vládců, významných filozofů a vědců. Ale nikdy ani náznak legendy o knihách, jež by byly navíc schopny propůjčit tak obrovskou moc lidem. To její podvědomí zase sehrálo svou roli a naprosto zašmodrchalo realitu s výmyslem. Na druhou stranu tady byl fakt, který Taru pomalu začal znepokojovat.
To nebyl jen ledajaký sen. Byla to další část příběhu o Taweret. Ta kniha, kterou před několika dny začala číst, pojednávala o vládcích Egypta, jež více méně upadli v zapomnění. Taweret byla mezi nimi. První egyptská královna. Její vládu ale oplývá více mýtů než faktů. A co když se tehdy snažili písaři jistá fakta ututlat? Nebo lépe, co když o tom opravdu věděli jen faraoni? Co když se někdo snažil o to, aby jisté věci zmizely z dějin? A nebo zmizely vymřením královské rodiny bez možnosti předat tyto poznatky na dalšího vládce? Tara nesnášela nevědomost. Pokud existuje nějaká legenda nebo mýtus o knihách za vlády Taweret, tak se jí dopátrá. Posedlá touto myšlenkou vyskočila z postele a už chtěla zamířit k počítači, když letmým pohledem na hodiny zjistila, že je nevyšší čas, chystat se do práce. Temně zaklela a zlostně otevřela dveře od šatníku.
To je tak, když si člověk něco usmyslí.
Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
“Dobré ráno.” pozdravila Tara již ve dveřích kanceláře a potlačila úsměšek, kterým chtěla počastovat Annu. Její špatná nálada z rána ji ještě neopustila.
“Dobré.” pozdravila Anna a nevzhlédla od svého počítače.
Jak netypické, pomyslela si Tara. Ale upřímně si musela přiznat, že by se jí podobné příchody do práce zamlouvaly častěji. Anna totiž obvykle celou pracovní dobu nezavřela pusu. Tara si v klidu zapnula počítač a šla si udělat kafe. Ticho v jejich kanceláři bylo víc než do uší bijící a Tara se sama sebe ptala, jestli byl vůbec kdy v jejich kanceláři takový klid. Letmým, kontrolním pohledem přelétla Annu, která se zdála být velmi pohroužená do své práce. Tara se v duchu zasmála a zasedla za svůj počítač. Další čtyři hodiny ubíhaly ve stejné atmosféře a když zčistajasna zazvonil telefon, Tara s sebou úlekem cukla.
"Tara. Dobrý den." představila se, když uviděla na displeji jméno ředitele muzea, pana Barkera.
"Dobrý, Taro. Mám pár věcí, které bych s Vámi chtěl pobrat. Stavte se během deseti minut v mé kanceláři."
"Za chvilku jsem tam." odvětila Tara a položila sluchátko. Anna od svého počítače ani nevzhlédla. Tara našpulila ústa a naoko ledabyle se zeptala.
"Stalo se něco, Anno?"
"Né, co by se mělo stát?" odvětila Anna opět bez toho, aniž by vzhlédla od obrazovky počítače. Tón jejího hlasu byl ale vyšší než bylo zvykem.
"Nevím, třeba hádka s Adamem...." Ta věta byla venku dříve, než si Tara uvědomila, co vůbec říká. Něco podobného rozhodně v úmyslu neměla. Pár sekund zůstala Anna hledět na Taru než byla schopná slova.
"Ne, s Adamem jsme se nehádali. Naopak, strávili jsme skvělý víkend." řekla Anna najednou velmi sebejistě. "A jsem vážně ráda, že to konečně víš. Takovou dobu jsem se ti to snažila naznačit . . .“ Anna se najednou výmluvně rozpovídala, Tara ji ale velice rychle přerušila.
„Naznačit... to je dobré. Ale víš co, myslím si, že se k sobě s Adamem docela hodíte.“ Tara nasadila přesvědčený výraz a zadívala se na Annu, která překvapením otevřela ústa.
„Hodíte se k sobě...“ pokračovala Tara „neboť jste oba stejní zbabělci. Snažila ses mi to naznačit... prosím Tě, co takhle, poslyš, Taro, mám poměr s tvým přítelem?? To by bylo asi vhodnější, ne?“ Anna zamžikala a chystala se něco odpovědět, když ji Tara opět umlčela.
„Není nad férové jednání, že? Chci jen abys věděla, že je mi to jedno a to vyřiď i Adamovi.“ Tara ukončila diskuzi a byla srdečně ráda, že je tahle věci vyjasněna. Jednou pro vždy.
„Jdu na schůzku se šéfem.. jo a nezapomeň za mě převzít tu kontrolu evidence majetku. Je konec měsíce.“
„Cože?“ ptala se překvapeně Anna. „Evidenci majetku? O tom ses minulý týden nezmínila.“
„Nezmínila? Ah.. no, tak se o tom zmiňuji teď.“
„To tady ztvrdnu nejmíň do šesti!“ rozhorleně a ublíženě zvolala Anna. „Chtěli jsme jít s Adamem do kina...“
„Oh, zlatíčko Adam na TEBE jistě počká...“ Tara věnovala Anně jeden přesladký úsměv a zmizela z kanceláře. Svědomí ji začalo malinko hryzat. Neměla by se mstít Anně a už vůbec ne na půdě pracovní. V ten moment si ale nemohla pomoct. Je sice pravdou, že za Annu již x-krát převzala úkoly a umožnila jí tak strávit dlouhé večery v příjemné a stoprocentně pánské společnosti, pokud měla být ale upřímná alespoň sama k sobě, tohle nemělo s prošením o laskovat co dělat. Laskavost se totiž nepřikazuje. Tara ale od rána nemohla vypustit z hlavy ten sen o starých egyptských knížkách. A kde může nalézt více informací než v muzeiní knihovně? Hned jak bude mít alespoň pár věcí hotovo, vrhne se na to.
Tara vešla do kanceláře pana Barkera, který zrovna telefonoval.
Gestem jí naznačil, že se má posadit. Tara přešla pokojem opět si prohlížejíc těžký tmavý nábytek z dubového dřeva, stylově umístněn na rudém koberci jež celé kanceláři dodával honosného vzezření pracovní místnosti bohaté rodiny. Hlavou jí prolétla myšlenky, že tahle kancelář bude s velkou pravděpodobností již za pár měsíců její. Vítězoslavný úsměv se jí mihl na tváři než zaregistrovala kousek z telefonního rozhovoru, jež právě vedl Charles Barker.
„.. tak to již zbývá vyřídit jen pár maličkostí, jinak je vše připraveno včetně Vaší kanceláře. Návrh smlouvy Vám pošlu poštou...“
„Ano. Také se těším. Je mi ctí. Nashledanou.“ A Charles se zjevně spokojeným úsměvem ukončil telefonát a posadil se naproti Taře. Překvapeně se na něj zadívala.
„My... snad někoho přijímáme? Do kterého oddělení?“
„Ah, Taro,“ zasmál se Charles lehkomyslně. „Vždyť sama dobře víte, že nutně potřebujeme posily. Už jen ty Vaše přesčasy.. kdyby se to dostalo ven, tak mě na místě zruinují.“
„..že jste se nezmínil..“ nadnesla trochu dotčeně Tara.
„Tohle můžem projednat jindy.“ podrážně zamumlal Charles. „Chtěl jsem s Vámi mluvit o jiné věci. Jedná se o to, že nám mají dodat ten sloup . . . “
„Myslíte ten obelisk?“
„Přesně tak. Takže..“ Charles vytáhl nějaký dokument a začal jej předčítat. „Nebylo možné stanovit původ zmíněného předmětu, ani přibližné datum jeho vzniku. Předmět se skládá z vícerorůzných částí, každá z nich patří dle odhadu do jiného století a jiné kultury. Forma jejich splynutí ale neodpovídá žádnému dosud známénu způsobu. Shrnutí: Předmět bezesporu nesmírné ceny, jež by měl být nadále podroben dalšímu zkoumání.“
Charles dopověděl poslední slova s lehkou ironií v hlase a odhodil spis na stůl.
„Věřila byste tomu? CELÝ TÝM vědců se již pár týdnů snaží zjistit, odkud tento předmět pochází. A co dostanu do rukou? Vyrozumění vlády, že ten obelisk má být uložen zde a závěrečné shrnutí – je cenný. Zatraceně, to by dokázal napsat i žák první třídy!“ rozčiloval se Charles.
Tara nakrabatila obočí.
„A kdy ten obelisk má přijít?“
„Během dvou až čtyř týdnů.“ vzdychl Charles. „Do té doby nás snad bude víc .... a byl bych rád, kdybyste se na to podívala i Vy.“
Tara nasadila překvapený výraz.
„Po tom, co celý tým špičkových vědců nebyl schopen určit, co je to vlastně zač, chcete, abych JÁ prozkoumala ten předmět a podala Vám oficiální zprávu?“
„Ani ne tak oficiální zprávu, jak neoficiální názor.“ opravil ji Charles. „Koneckonců, víc hlav, víc ví. Mimochodem, jak jste na tom s přípravou proslovu na ten ples?“
„Docela to ujde.“ prohodila Tara, stále ještě bloudíc myšlenkami o obelisku, jež bude muset posoudit.
„Jinými slovy?“ nenechal se odbýt Charles.
„Zhruba je připraven, teď už jen udělat z hromady těsta, výborný koláč.“ nastínila situaci Tara.
„Skvělé, Taro. Spoléhám na Vás.“ Usmál se Charles a Tara pochopila jeho úsměv jako gesto k odchodu.
V chodbě zůstala na chvíli stát a přemýšlela, co bylo vlastně smyslem celé schůzky. Charles vypadal rozmrzele a Tara měla zvláštní pocit, že to neplynulo jen z faktu, že o jistém cenném předmětu, jež má být dovezen do jejich muzea, nikdo vlastně pořádně nic neví a dokumentace je více než žalostná. A pak najednou ti noví, jež mají přijít a podle výrazu Charlese budou vypomáhat v egyptské sbírce. Tak na ty si Tara rozhodně posvítí. V povzdálí bouchly dveře a hluk probral Taru ze zamyšlení. Vrhla pohled tím směrem a zahlédla Annu, jež se stohem papírů rázovala k výtahu.
Tara vyrazila směrem ke kanceláři a musela se ovládat, aby neutíkala. Hodiny už pěkně postoupily a ona měla v plánu, vrhnout se bádání po těch zvláštních knihách z jejího snu. Bez přemýšlení vypla počítač a urovnala pár složek na stole. Práce počká na zítřek.
Mířila k muzeiní knihovně. Ruce se jí lehce potily a spánky jí bušily v návalu vzrušení a nervozity. Sama sebe se ptala, odkud se berou takové emoce, když se přece jedná jen o nějakou legendu. A přece se zvláštnímu chvění v podbřišku nemohla ubránit. Stála před regály s knihami a nevěděla, kam dříve sáhnout.
Po chvíli již s obrovským stohem knih mířila ke stolku, kde se pohodlně usadila, knihy rozprostřela před sebe a začala nimi listovat.
Její oči klouzaly po stránkách knih a snažily se zachytit jakoukoliv zmínku, která by poukazovala na nějakou legendu o knihách. Nic. Tara nevnímala hodiny, jež řádně postopily, ani soumrak, jež se pomalu snášel na hlučným Londýnem. Po pár hodinách, jež jí připadaly jako krátké chvíle, se přemístika k počítači. Moderní výdobytek doby – rychlé hledání podle hesel.
Ale ani počítač nebyl schopný vyplivnout žádnou informaci ohledně nějakých starých egyptských knih. Tara začala propadat panice a zoufalství a když zadávala všechny možné pojmy a počítači to trvalo o něco déle, než byly Tařiny již tak napjaté nervy schopny unést, začala zuřivě tlouct do klávesnice. Marnost nad marnost, počítač nechtěl vydat žádné zásadní informace. Jednou, když už si myslela, že na něco narazila a klikla na odkaz, zjevila se jí stránka s věštěním s horoskopy. S třísknutím do stolu vypla počítač a vrátila se sice k pomalému, ale za to spolehlivému hledání v odborných knihách.
„Proboha!“ vykřikla Tara leknutím a srdce jí splašeně bilo. Vedle ní stál ředitel pan Barker.
Tara byla tak ponořena do hledání, že nepostřehla cvaknutí dveří ani
echo Charlesových kroků.
„Proboha, Taro, co tady ještě děláte? Víte, kolik je hodin? Skoro jedenáct.“ Pan Barker se na ni starostlivě díval.
„Oh..“ bylo jediné, co ze sebe Tara vypravila. Unaveně si promnula spánky a zavřela knihu, nad kterou právě seděla. „Chtěla jsem jen... já.... někde jsem narazila na nějaký mýtus o nějakých knihách zemských živlů..... myslím, egyptských... a chtěla jsem se o tom dozvědět více.“
„Knihách živlů?“ ptal se zaraženě pan Barker a jeho výraz nabral ještě více na starostlivosti.
„Ano... nějak mi to utkvělo v hlavě....“ Tara by samozřejmě ani za Boha nepřiznala, že její podněty plynou ze snů, které v poslední době mívá velice často. Z velice podivných snů.
„Ehmm... nikdy jsem o ničem podobném neslyšel.“ Charles se najednou zasmál. „Taro, vždyť víte, že v Egyptě se vše točilo kolem Bohů. Bohové vše ovládali, byli uctiváni, prošeni, zatracováni....Hrstka vyvolených byla tehdy na vysoké inteligentní a vědecké úrovni, co se ale země týče, vše bylo připisováno Bohům. Jste si jistá, že jste toto spojení slyšela v souvislosti se starověkým Egyptem?“
Tara si byla více než jistá. Slova Charlese byla vyslovena ale v takovém tónu, že se Tara neodvažovala vše potvrdit.
„Je možné, že jsem to nějak popletla. Zamotala jednu věc s druhou.“ lhala a pokusila se o omluvný úsměv, který vyzněl poněkud křečovitě. Sama nevěděla, proč zalhala.
Charles si ji ještě jednou prohlédl.
„Pojďte, jdeme domů. Už jsme měli být oba dávno v posteli.“
Tara uklidila knihy a společně zhasli světla v knihovně. Charles Taru stále po očku sledoval a když se před vchodem loučili, neopomněl vyslovit své starosti.
„Taro, měla byste si dát pauzu. Taková příjemná dovolená u moře nebo v horách by Vám vážně prospěla. Pracujete až přespříliš.“
„To je v pořádku. Pár hodin pořádného spánku to spraví. Je mi fajn. Chtěla jsem jen....“
„....přijít zase něčemu na kloub. To známe.“ dopověděl Charles a Tara se zasmála.
„Jo, přijít tomu na kloub.“
„By mě vážně zajímalo, kolik je na světě lidí, kteří ví o Egyptě více jak Vy. Chodící knihovna.“ Utrousila Charles. „Ale vážně byste si měla dopřát i dovolenou.“ zkusil to nanovo Charles.
„Takový čtyř až šestitýdenní pobyt v egypském muzeu nebo u pyramid, to bych brala.“ mrkla na něj spiklenecky Tara.
Charles protočil oči, ale znal Taru velice dobře na to, aby se domníval, že špatně slyšel. „Taro, dovolená... slovo dovolená znamená žádná práce.“ snažil se jí přiblížit definici tohoto významu ale věděl, že tak jak matematik nedokáže pochopit krásu zahrady bez toho, aniž by se nesnažil vypočítat minimálně její výsnost, tak Tara nepochopí význam dovolené, kterou by měla strávit mimo egyptský svět. Tohle byla, jak Charles velice dobře věděl, předem prohraná bitva. S posledním zoufalým pohledem si Taru změřil a popřál jí dobrou noc.
Tara nasedla do auta a zapla rádio. Očima chvíli bloumala ve tmě a snažila se zbavit pocitu znechucení a únavy.
Nenašla nic. Vůbec nic. Ani jedinou zatracenou zmínku o nějakých knihách. Určitě pro to existoval důvod. A možná dokonce více důvodů. Buď, a tuto myšlenku si Tara nechtěla připustit, je to opravdu jen nemysl a její podvědomí s ní hraje špinavou hru a nebo je to něco, co je buď zapomenuto a obecně se o tom neví a nebo dokonce přístě tajné. Tara nevěděla proč, ale myšlenka číslo dvě jí přišla daleko pravděpodobnější. Nechápala, odkud se tyto pocity a přesvědčení berou, ale byly tady, téměř fyzicky hmatatelné. Mohla si namluvit, že je to pouze její touha po vědění a možná chuť zažít trochu dobrodružství. Tím byla urazila svou inteligenci. To, co cítila bylo něco úplně jiného. Jako by to zvláštní vědomí, že existuje něco, co je třeba odhalit, v ní třímalo již od dětství, od té doby, kdy poprvé zaslechla o Egyptě. Tara se prudce otřásla a nastartovala. Zvuk motoru ji opět přivedl do reality a jistým způsobem uklidnil. To známé vyvrnění jejího sportovního miláčka.
Možná ještě není ta správná doba, aby se o tom dozvěděla. Ten okamžik, kdy těm snům a knihám ale na kloub příjde, se nezadržitelně blíží. Tím si byla více než jistá. Tara dupla na plyn a se zahřměním motoru vystřelila do ulic Londýna....
CITÁT DNE: „Pro některé lidi je realita širším pojmem než pro jiné, protože se více dívali, více zažili, více četli a více přemýšleli.“
od tamuska » Pon 27 Apr 2009, 11:53 
Ked som dosla do egypta tak si tie mena nedokazem ale zapametat..no jedno viem pises tak perfektne ze s kazdeho pribehu urobis taku zvlastnost co vie len vazne malokto. Tvoj pribeh dokaze zaujat tak ze clovek chce citat dalej a dalej.
Tú napodobniť ešte aj nechtiac, tak to chce poriadne spísanú ruku! (Poprípade dobrú klávesnicu 
)
tá s tou vešteckou guľou za oknom, nejaká v bielom, zdialky vyzerá ak nevesta a chlapík bez trička 
aj na tie city, ako vravíš, bez nich by to proste nešlo 
. Musím v prvom rade pochváliť premyslenosť a zaujímavosť tohto diela a tiež pekné reálne prostredie 
