6.Díl
V parku jsem musela zůstat opravdu dlouho, jelikož pomalu, ale jistě začala krajinu pohlcovat tmavá peřina noci. Díky pláči jsem neměla pojem o čase a ani jsem si nevšimla, jak v tuhle potemělou dobu působí park strašidelně. Přemýšlela jsem o návratu domů, jelikož chladný vánek mi na holých rukou i nohou vyčaroval husí kůži a já pociťovala jistý chlad. Pomalu jsem se začala zvedat, když v tom jsem na sobě ucítila něčí pohled. Opatrně jsem se pokoušela otočit, abych zjistila, kdo si dovoluje mě pozorovat při mém smutku a bolesti.
To jsem však neměla dělat při pohledu na onu osobu mi vyletěli oči kupředu zaleknutím a pocítila jsem nevolnost. Neudržela jsem se na nohách a padala dolů do chladné trávy.
Když jsem se probudila nemohla jsem si nic vybavit, hlavně jsem nebyla v parku, ale v cizím domě a cizí posteli. Začala jsem panikařit a snažila si vybavit, co se vlastně stalo a proč jsem zde. Jediné na co si vzpomínám, je pohled do obličeje jisté osobě, náhla nevolnost a pád do vlhké trávy.
Náhle se otevřely dveře a do pokoje vstoupil ON. Zůstala jsem na něm svým pohledem a vduchu se tázala, kde se tu vzal a co dělám u něj doma.
Byla jsem v domě Daniela. U mladíka, který mi kdysi zlomil srdce a který mi utkvěl v mysli. Pořád se mi vrací onen bolestivý příběh a teď tu sedím pár metrů od něj v jeho posteli.
S mými vlasy si pohravá letmý vánek, z pootevřeného okna.
A pak se to stalo, Daniel mě oslovil.
,, Dobré ráno Danett.‘‘
Bože on si mě snad pamatuje, to neni možné.
,, ehm ...eee..aah ...Ahoj.‘‘
Nedokázala jsem ze sebe vypravit nic kloudného, co by dávalo smysluplnou větu.
,, Koukám, že jsi poněkud zaskočená. Ani se ti nedivím. No nic udělal jsem ti snídani, určitě máš hlad.‘‘
,, ehm...děkuju.‘‘
Byla jsem skromná s odpovědí, bohužel.
,, Jinak ve skříni najdeš nějaké čisté a teplejší oblečení a vedle je koupela, kdyby ses chtěla umýt.‘‘
,, Dobře.‘‘
,, No nebudu tě rušit vidím, že nemáš zájem o konverzaci s semnou a ani se ti nedivím.‘‘
Pomalu se otáčel k odchodu.
,,Počkej.‘‘
Vyhrkla jsem, ani sama nevím proč. Dělala mi dobře jeho přítomnost.
Vstala jsem a přistoupila k němu blíž.
,, Proč si mě vzal sem k sobě?‘‘
,, Přece tě tam nenechám ležet uprostřed parku v zimě a ke všemu v takovém stavu.‘‘
,, To je od tebe milé.‘‘
,, Když si to myslíš.‘‘
Mrknul na mě.
,, Dlouho se u tebe nezdržím. Musím domů.‘‘
,, Jo to je vpohodě. Určitě na tebe čeká tvůj přítel , že?‘‘
Znervozněla jsem. Brice bude mít určitě strach.
,, Přítel ne, spíš snoubenec.‘‘
Uzemnila jsem ho.
,, Aha, v tom případě by si ho neměla nechat čekat.‘‘
Dokončil naši konverzaci, otočil se a zmizel za dveřma.
O chvilku později
Z koupelny jsem zamířila k zrcadlu, abych se upravila a udělala ze sebe normálního člověka.
Začala jsem se přehrabovat v hromadě dámského oblečení a říkala jsem si, že Daniel měl hodně extravagantní přítelkyni, možná ještě má, podle některých modelů. Nakonec jsem si žádné oblečení nevybrala, rozhodla jsem se pro to své, které leželo na židli opodál. Nechtěla jsem si brát nic od něj, co tu měl už z jistého důvodu, abych se sem nemusela vracet.
Teď už v normálním stavu jsem sešla dřevěné schody a postřehla Daniela na gauči s novinama v ruce. Asi neměl zájem znova mě spatřit.
Usedla jsem ke stolu a pustila se do snídaně. Připravil mi svěží sálat, který jsem kdysi v minulosti taky milovala, ale pojisté události se mi zprotivil, ale abych neurazila , spráskla jsem ho a navíc mi kručelo v břiše hladem.
Když jsem dojedla, popadla jsem talíř a zbylé nádobí a pečlivě ho umyla, abych nepřidělávala Danielovi ještě více práce.
Pomalým krokem jsem docupitala k sedícímu Danielovi, abych mu sdělila svůj odchod. Nemohla jsem tu už zůstat.
,, Dane, děkuju za všechno, co si pro mě včera a dnes udělal, ale už musim jít. Snad někdy příště. Sbohem.‘‘
Třesoucím hlasem jsem dopověděla, co jsem měla na jazyku.
,, Nemusíš děkovat Danett. To je jen to nejmenší, co jsem mohl udělat, i kdybych udělal něco víc, nic se nevyrovná tomu, jak jsem se kdysi zachoval. Snad mi budeš moct jednou odpustit.‘‘
Měla jsem slzy na krajíčku.
,, Nepřípomínej mi to Dane, byla to pro mě bolestivá část mého života a pořád to némám jednoduché. Sbohem‘‘
Byla jsem téměř na odchodu, ale Dan mě chytil za paži probodl mé oči těmi svými a věnoval mi jeden vášnivý polibek. Nedokázala jsem se bránit. Jen jsem tam tak stála u něj a opětovala mu jeho polibky. Přišla mi to, jako věčnost.
Pak jsem se od něj konečně odtrhla, podívala jsem se na něj chladnýma očima a beze slova jsem utekla daleko pryč od jeho domu. Pěknou chvíli jsem bloudila jen tak po vylidněném městě a přemýšlela o všech událostech za poslední dny. Nakonec moje myšlenky spadly k ubohé Chiaki, která má smrtelnou nemoc a já nevím, jak jí pomoct. Tohle mě tížilo nejvíce. V zamyšlení jsem konečně dorazila ke svému domu, který se zdál být opuštěný a vyzařoval z něj smutek. Ani nevím jestli to byla pravda, nebo to byla jen moje vsugerovaná představa.
Uslzenýma očima jsem se šourala k domu. Brice ustaraně seděl se sklopenou hlavou na schodech. Věděla jsem, co ho trápí. Našlapovala jsem lehce, ale on to zřejmě mé kroky zaznamenal a vmžiku vzhledl ke mně. Vystrašeně na mě koukal, musela jsem vypadat hrozně.
Cítila jsem podivný pocit, začínala se mi podlamovat kolena. Zatočila se mi hlava a já opět padala do mdlob.
To be continued....