Asi by byla nějaká výmluva zbytečná. Ale z následujícího krátkého dílku poznáte, že jsem poslední měsíce byla vážně v časové tísní.
10.kapitola-Krása krásu předejde„Slečno Rosalino, nemůže tu jen tak vyspávat. Vaše matka i otec na vás čekají. No tak se vzbuďte!“ odkudsi z povzdálí jsem slyšela ženský hlas, který asi volal na mě. I když jsem se asi mohla mýlit, jelikož ta ženská chtěla probudit nějakou Rosalinu.
„Slečno!“ zakřičela ta ženská znovu a tentokrát se mnou zatřásla. Takže přeci jen chtěla probudit mně. To třesení mým tělem se stále zvyšovalo a mě došlo, že můžu vnímat okolí.
Otevřela jsem pomalu a ztěžka své oči a nad sebou jsem spatřila baculatou ženu.
Když uviděla, že jsem se probrala, tak se mnou přestala cloumat. Žena se na mě kupodivu přívětivě usmála a pomohla mi, abych se posadila na kanape, na kterém jsem zřejmě vyspávala.
Rozhlédla jsem se po pokoji. Bylo mi jasné, že jsem byla kdekoliv, jen ne u nás doma. Pokoj byl prostorný a v rohu stálo obrovské zrcadlo.
Chytla jsem se za hlavu a zavřela oči. Připadala jsem si jako v nějakém divném snu. Nicméně po štípnutí do ruky a znovuotevření oči, jsem zjistila, že jsem stále tam, kde jsem byla. V pytli a to doslova.
„Slečno, myslela jsem, že si obléknete ty fialové šaty. Vaše matka na tom lpěla,“ žena, která mě probudila, se nechovala nijak zvláště. Neustále na mě mluvila, jako kdyby mě znala. Nechápavě jsem se na ni dívala. Ne, nepoznávala jsem ji.
„Cože?“ tohle byla jediná věc, na kterou jsem se zmohla.
„Víte, jak vám vaše matka kladla na srdce, že si máte vzít ty fialové šaty a vy si vezmete tyto červené. Jsou ale o moc pohodlnější, to ano,“ usmála se na mě přívětivě baculatá žena a prohlížela si mě od hlavy až k patě. Že by začala něco tušit? To by teda měla! Neznám ji a ona mi vykládá, že máma po mě chce, abych si vzala fialové šaty.
Trochu neohrabaně jsem vstala z pohovky a pomalými krůčky se blížila k zrcadlu.
„Co to vyvádíte, slečno,“ ozvala se za mnou spěšně ta ženská. Naprosto jsem ji ignorovala. Docela mě začala štvát.
Šaty, co jsem na sobě měla, byly příšerně těsné. Tlačily mě všude a hlavně jsem v nich nemohla skoro dýchat. Ježíši, tohle mě nemá vůbec zajímat! Co do šatů, když mě má zajímat to, kde se tady vůbec beru. A co je to tady? Vždyť ani nevím, kde jsem a nerozumím tomu, proč mi nějaká ženská neustále říká „slečno“.
Nic, absolutně nic, jsem nechápala.
K zrcadlu jsem se blížila pomalým krokem, jako bych se bála toho, co v něm spatřím.
„Co když to nejsem ani já?“ Takové podobné myšlenky se mi honily hlavou.
Nicméně alespoň maličká část obav ze mne spadla, když jsem spatřila svůj odraz v zrcadle. Byla jsem zcela v pořádku (tedy až na to, že jsem na sobě měla opět šaty z dob dávno minulých a vlasy jsem měla stažené do drdolu). No nevím, co jsem předpokládala, že uvidím. Snad ne to, že mám místo rukou chapadla nebo tak něco. Přesto jsem se necítila tak říkajíc ve své kůži. Ještě chvíli jsem tupě zírala na svůj odraz.
„Ano, vypadáte báječně, slečno Rosalino,“ chválila mě za zády žena. Bylo na čase skoncovat s tím, co se tu děje. Musela jsem vyvést tu ženu z omylu. Nejsem žádna slečna Rosalina.
Zhluboka jsem se nadechla a otočila jsem se k ní.
„Víte madam...“
„Ale jakápak madam. Já jsem přeci vaše chůva,“ vyvedla mě z omylu a přitom se neustále usmívala. Že bych měla nějakou chůvu? Doposud jsem si toho nevšimla.
Chtěla jsem začít protestovat, ať si konečně uvědomí, že nejsem ta, za kterou mě pokládá, ale všimla jsem si, že na stolečku, který stál vedle zrcadla, leží jakési fotky. Fotky byly připevněné k malým a úhledně zabaleným balíčkům. Naklonila jsem se nad ně a jeden balíček jsem si vzala do ruky. Fotka vypadala zvláštně. Byla černobílá a zažloutlá a o nějaké kvalitě se taky nedalo mluvit. Znáte takové ty staré fotky z dob, kdy fotoaparáty byly známkou luxusu? Přesně tohle byl ten případ. Podívala jsem se na fotku blíže a uviděla na ni portrét malé holčičky, která nemohla být starší než můj bratr Edmund. Na fotce bylo ještě, nejspíše inkoustem, napsáno: Krásné Vánoce přeji své drahé sestřičce Virginii. Rosalina.
„Své sestřičce?“ blesklo mi hlavou. Začaly mi docházet nějaké souvislosti. Za prvé: Vůbec nevím, kde jsem. Tedy, ne že by mě to dříve nenapadlo. Za druhé: Žena, co mě probudila si myslí, že jsem Rosalina. Počítám s tím, že ona nebude jediná, kdo si to myslí. A na tuhle druhou věc, navazují i další. Jako třeba ta sestra. Musela jsem za každou cenu zjistit, co se tu děje.
************************************
Pokračování příště.
Moc děkuji Věrce Volné za betareader.
Všem čtenářům se omlouvám z dlouhou pauzu.
Napísal: Str 15 Apr 2009, 12:52
,jaaaaaaj uz sa tesiiiim 
Jsem ráda, že jste na mě nezapoměli, i když jsem tu delší dobu nebyla. Doufám, že další díl mi měsíc trvat nebude, ale jak jsou teď různá volna(sic jednodenní, ale člověk je vděčný za to málo), tak to snad bude dřív. Nerada bych vás do nekonečna napínala. 
Ale jseem ráda, že to není tak hrůzné, a že se to dá přehlednot. 
Btw, kedy asi bude? 
Budu ho muset rozseknout na dvě části, jinak by mi to trvalo ještě déle a to já nechci.
Prvý komentár!