6. kapitola
Zima v Quiet Townu byla tento rok velice zvláštní. Obvykle ještě deset dnů před začátkem adventu sněžilo a mrzlo docela vydatně, ale letos po sněhu nebylo ani památky. Když už ale začalo trošku sněžit, tak vše roztálo dřív, než by si toho člověk stihl užít. Štvalo mě to, jelikož jsem měla toto roční období moc ráda.
Přesto ale venku foukal nepříjemný vítr. Proto bylo nezbytné mít kabát či bundu se šálou.
První prosincový den jsem trávila u Roxalany doma. Musela jsem, protože Curt a Robin jeli přestěhovat naše hudební nástroje. Už jsme nemohli zkoušet u Robina doma, jelikož si jeho otec našel nějakou přítelkyni a ta se k nim nakvartýrovala. Čili z toho vyplynulo, že nám zakázala hrát, aby jí nebolela hlava.
Naštěstí má Robin hodného strýčka a ten nám dovolil zkoušet si svoje hudební vystoupení u něho.
Chtěla jsem klukům se stěhováním pomoct, ale oni o tom nechtěli ani slyšet. Proto jsem skončila u Roxalany doma, kde už snad hodinu hrajeme tu samou hru.
„Wow! Roxalana Cuneová opět vítězí,“ zaradovala se kamarádka a nadskočila. Přála jsem ji, aby místo na gauč spadla na zem.
„Jo, seš prostě lepší,“ pogratulovala jsem jí nepřítomně.
„To si piš, že jsem, ty žabaři!“ vysmívala se mi. „Dáme ještě jednu hru?“ zeptala se mě, a aniž by čekala na mou odpověď, zahájila nové kolo.
„Ne díky, s tebou už nehraji,“ odsekla jsem. Nechtěla jsem znovu slyšet ty kamarádčiny rýpavé komentáře o tom, že jsem ve všem levá. Vstala jsem z gauče a položila ovladač na zem.
„Neumíš prohrávat,“ řekla Rox a rozesmála se na celé kolo.
„Jen se klidně směj... Ale kdybych jedinkrát vyhrála já, tak se mnou taky určitě nehraješ.“
„Jenomže jsem vítězem já a to na plné čáře,“ zkonstatovala a dál se smála, až jí slzely oči. Aspoň někdo tu měl náladu na smích. A bohužel jsem to nebyla já. Měla jsem zrovna těžké období, čili jsem čím dál tím víc padala do depresí.
Popošla jsem pár kroků do kuchyně a vyhoupla se na barovou stoličku, přičemž jsem si hlavu znuděně položila na kuchyňskou linku.
Kamarádka šla v těsném závěsu za mnou. Její cesta ale vedla k ledničce.
„Dáš si sušenky, chipsy nebo džus?“ zeptala se, když se prohrabávala v poličkách ledničky.
„Džus by bodnul,“ řekla jsem popravdě, jelikož mě docela sužovala žízeň.
„Prosím panstvo, jeden džus,“ řekla a hodila po mě plechovku s vytouženým nápojem. Já se po ní natáhla a chytila ji. Jenomže jsem zavrávorala na židli a v následujícím zlomku vteřiny jsem se ocitla na podlaze. Přistání to bylo tvrdé, jelikož jsem se na zemi rozplácla celým svým tělem. Nejvíce to pak odnesly moje zuby a hlava.
Rox ihned přiběhla a pomohla mi na nohy.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se starostlivě.
„Jo, jen mě bolí hlava... Mohlo být hůř,“ konstatovala jsem a vydrápala se na nohy. Sebrala jsem džus ze země a šla si sednou do křesla. Na tu prokletou stoličku mě už nikdo nedostane!
Rox bylo ale jedno, jak nebezpečná byla ta židle. Bylo to její oblíbené místo k sezení a proto se tam usadila s pytlíkem sušenek.
Mezitím už do obýváku dorazili Roxalanini bratříčkové a začali okupovat tu hru, kterou jsme před chvíli hrály.
„Nechceš mě tím džusem doufám otrávit?“ zeptala jsem se spiklenecky kamarádky.
„Za co mě máš? Kdybych tě chtěla sprovodit ze světa, tak ti radši dám tričko s potiskem Tokio Hotel.“
„Ty si snad přeješ mojí pomalou a velice bolestivou smrt?“ Můj hlas zněl velice uraženě. Roxalana dobře věděla o mém negativním postoji k této... bože, kdybych to nazvala hudební skupinou, tak se do konce života budu považovat za největšího rouhače.
„Jo, občas bych si ji přála,“ pronesla.
Chtěla jsem po ní něco hodit, ale kromě enormně těžkých předmětů mi nic pod ruku nepřišlo.
Další momenty jsem strávila tím, že jsem pozorovala, jak kamarádčini bratrové hrají tu pitomost, se kterou jsem sekla.
Jenomže je to po chvíli přestalo bavit, takže se rozhodli jít ven. Já opět zůstala jen s Rox. Nebylo mi zrovna příjemné. Věděla jsem, že kamarádka mě podrobí výslechu.
Snažila jsem si udržet neutrální tvář a nedala na sobě už nic znát. Bohužel kamarádka ve mně četla jak v otevřené knize.
„Tak řekneš mi, co se to s tebou děje? Nebo tě mám nutit násilím?“ vyptávala se.
„A co se má jako dít? Já jsem v klidu... Vidíš?“ Hodila jsem po kamarádce nechápavý pohled. Snažila jsem se dělat jako by nic. Za pokus to přece stálo.
„Arlen McQueenová, přestaň mě tady opíjet rohlíkem. Znám tě už nějaký ten pátek... K tomu víš, že hned rozpoznám, když mi někdo něco tají.“ Musela jsem s pravdou ven. Zatracený Roxalanin vnitřní detektor lží!
„Dobře, dobře... řeknu ti to,“ párkrát jsem se nadechla, než jsem šla s pravdou ven. „Víš, mám dneska v plánu říct Robinovi, jak na tom s ním jsem,“ vyklopila jsem spěšně a zrak upřela ihned na zeď.
A bylo to venku! Tahle věc mě už nějaký ten týden sužovala. Už několik dní jsem si připravovala správný proslov. Stála jsem celé hodiny před zrcadlem, přičemž jsem si představovala v odraze Robina a snažila si namluvit, že on mě bude chtít. Ale vím, že jakmile nastane ta chvíle a já mu to budu muset říct, tak to zvořu. Zvořu i ten nejtitěrnější detail.
Jenomže kamarádka místo toho, aby mě podržela, tak se začala smát, plácat mě po ramenou a s velkou dávkou ironie mi začala klást různé rady.
„Děkuji ti za projevenou podporu,“ odsekla jsem ve vzteku.
„Tak si to tak neber. Snad víš, že nedokážu udržet emoce na uzdě,“ omlouvala se mi Rox.
„Všimla jsem si.“
„A co tak najednou? Co tě přimělo k tomu, že půjdeš s pravdou ven? Nezdálo si mi, že by ses do toho nějak hrnula.“
Chvíli jsem přemýšlela, než jsem našla vhodné vysvětlení mého počinu.
„Já už prostě dál nemůžu... Nemůžu kolem něj chodit a dělat, že je pro mne jen přítelem. Prostě to v sobě už neudržím. Nahlodává mě denně ten samý pocit toho, že mu lžu do očí,“ řekla jsem popravdě.
„Popravdě a nestává se mi to tak často, ti musím povědět, že na tohle ti nemůžu nic říct. Snad jen ti popřeji hodně štěstí,“ usmála se Rox a jemně mě poplácala po ramenou.
Než jsme ale stihly cokoliv udělat, rozezněl se telefon. Bylo mi jasně, kdo volá. Roxalana bez meškání běžela zvednout telefonní sluchátko.
„No, prosím... Vážně?... To je báječné!... Už tam za chvíli jsme.“ Po krátkém telefonátu odložila sluchátko a přiběhla ke mně.
„Tááák! Očekávaný moment je zde. Kluci zapojili celou aparaturu, takže nám nic nebrání v tom, abychom je poctili návštěvou.“
Nevěděla jsem, jestli z toho mám mít radost. Na jednu stranu byl dobře, že jsme mohli mít kde zkoušet. Na druhou stranu jsem byla nešťastná z toho, že moment pravdy se nezadržitelně blížil.
Rox byla s oblékáním rychle hotova, ale já si ještě dělala promenádu před zrcadlem. Chvíli jsem se prohlížela a pak si přehodila vlasy na druhou stranu a nasadila si na hlavu čepici.
„Kriste! Tak už pojď,“ sykla netrpělivě kamarádka a táhla mě za ruku ven. Tam se už setmělo.
Vzhledem k tomu v jakém spěchu jsem musela opustit dům, knoflíky na kabátě jsem si zapínala venku, kde už dost mrzlo.
Bob, tak se totiž Robinův strýc jmenuje, bydlel nedaleko Cuneových. Cesta nám zabrala necelou čtvrt hodinu.
Když jsme se společně s Rox přiblížily k domku Boba, hned nám vyšel jeho majitel naproti.
„Nazdárek princezny. Jakpak se vede?“ uvítal nás.
„Strejdo Bobe, to je ale doba, kdy jsme se neviděli. Vypadáš ale stále skvěle,“ usmála jsem se.
Na strýčka Boba jsem si pamatovala hlavně z dětství, kdy k nám společně s Robinovým tátou chodil každou neděli koukat na zápasy v televizi. A bylo jedno, jestli to byl hokej, fotbal či box. Vždy byla doma legrace.
Všichni tři jsme vešli z toho mrazu do domu. V předsíni jsme si s kamarádkou sundaly kabáty. Čepici jsem si ale na hlavě nechala. Nechtěla jsem, aby mě Robin viděl se zplihlými vlasy.
Bob nás nasměroval k obýváku, kde na nás netrpělivě čekali oba dva kluci.
Přivítání bylo bouřlivé. Alespoň jsem si to tak představovala. Ve skutečnosti ty Robinovy polibky na tvář nebyly ani žádné polibky.
Robin si mě na chvíli odtáhnul od těla a chvilku si mě prohlížel.
„Vypadáš báječně. S tou čepici vypadáš jako francouzská umělkyně,“ pochválil mě a já zrudla jako rajče. Tohle mi rozhodně k sebejistotě nepřidalo.
Všichni čtyři jsme se posadili na pohodlné sedačky a začali řešit věci kolem chodu kapely.
„I přes několik problémů poslední doby, jsme ukázali, jak dobří jsme přátele a držíme spolu,“ začal Curt.
„Tohle je projev hodný prezidenta,“ rýpla si Rox a šťouchla do Curta.
„Nech ho být, Roxalano. Curt má pravdu. Je dobře, že držíme pospolu. Jenomže...“ Robin se na chvíli odmlčel a zadíval se před sebe.
„Jenomže co?“ zeptali jsme se všichni tři a našpicovali uši.
„Přemýšlel jsem o tom dlouho, takže to prosím neberte jako mojí chvilkovou záležitost, ale potřebujeme do kapely klávesáka.“
Naše reakce byla stejná – zůstali jsme všichni tři sedět jako přibití s pusou dokořán.
První jsem se na odpověď zmohla já.
„Robine, co tě to popadlo?“
„Náhodou mě napadla skvělá věc,“ obhajoval se. „Trochu mi špatně zní naše hudební souznění. Další hudební nástroj by nám mohl vypomoct.“
„A že to říkáš zrovna ty, který pohrdá všemi klávesáky ze všech rockových kapel,“ nadala jsem se.
Tohle mi přišlo od Robina nefér. Postavil nás skoro před hotovou věc. Ať to ode mne bude znít jakkoliv sobecky, tak připustit si do naší party nového člena se mi nechce.
„Bohužel se přikláním k názoru Arlen. Je sice hezké, že myslíš na kapelu, ale mohl by se s námi poradit,“ konstatoval Curt.
Rychle jsme se koukly na Roxalanu a čekali, jaký bude mít názor.
„Mě je to celkem putna. Vlastně kdyby ten nebo snad ta klávesák byl v pohodě, nevidím důvod, proč bychom nemohli přijmout dalšího člena kapely,“ hlesla.
Roxalanin názor mě dost překvapil. Zrovna od ní bych čekala kategorické ne. Na druhou stranu jsem musela souhlasit si tím, že pokud by dotyčná osoba byla normální, mohla by být v kapele sranda. Stejně jsem ale byla na Robina naštvaná.
„Dobře, beru to jako prozatímní ne. Ale byl bych rád, kdybyste si to nechali projet hlavou.“
„Teď ale z jiného soudku. Když už tu máme všechny věci, mohli bychom si konečně zahrát,“ navrhl Robin a my nemohli nesouhlasit.
„A co si zahrajeme jako první?“ zeptala jsem se nadšeně.
„Co Smokie-What can I do?“ doporučil Curt.
Rozhodně to byla dobrá volba. Smokie jsou klasika.
Byla to ironie hrát tuto písničku. Tím, že mě Robin naštval, mi znesnadnil situaci. Nevěděla jsem, jestli je zrovna vhodná chvíle s ním o tom všem mluvit. Rozhodně tím, že jsem ho nepodržela, jsem si nepomohla.
„Proboha Arlen! Jak to hraješ? Nějak ti to nezní,“ napomenul mě Robin.
Tak a bylo rozhodnuto! Po tomhle jsem neměla absolutně žádnou chuť mluvit o citech. Bytostně nesnáším, když mě někdo opravuje v tom, jak moc špatně hraji na kytaru.
Vztekle jsem praštila do strun, aby byl pan dokonalý spokojen.
Pokračovnání příště
Za betareader opět děkuji kamarádce Dominice
Ani nevíte jak mě komentáře těší.
Ale ta mala je strasne zlata a Arlen s bratom su tiez podareny,to ako v skutocnom zivote 
