I andělé přinášejí špatné zprávy-10.kapitola (5.7.)

[Antscha]

jeeej pekne velmi pekny dielik....ani mnemama nepripada v osmom mesiaci tehotenstva...ale ja viem to sa tam tak neda urobit aby to bolo presvedcive....je to pekny pribeh a aj dielik bol super tesim sa na pokracovanie

[America]

Děkují oběma za komentáře.
Zároveň se omlouvám, vím že Glorie nevypadá na osmý měsíc těhotenství. Zkoušela jsem vše, ale pořád je taková plochá.
Tak mi to prosím prominte, až se mi příště objeví v příběhu těhule, budu se snažit s tím něco udělat.

[America]

A jinak taková bonusová fotečka... Aneb zákon schválnosti v plném proudu. Glorie za celou dobu focení nevypadala jako nastávající mamika...A dnes, když zapnu hru abych fotila, tak si tam pochoduje jako když se nechmulí. Spíš to vypadá, že se ji narodí snad deserčata...

[Mirabi]

velmi pekny pribeh, len ja stale cakam ze sa tam zacne diat cosi nezvycajne ale to si nevsimaj, ja som v tomto nenapravitelna

[America]

Mirabi-Díky za pochvalu... Nevysvětlitelné věci se začnou dít, to ujišťuji... Vše chce jen svůj čas.

[Mafuš]

No tak toto je teraz poriadna zena v osmom mesiaci tehotenstva

[America]

Mafuš-Přesně tak.

4.kapitola

Odmítla jsem jakékoliv další Curtovy nabídky, které směřovaly k pomoci. Poslala jsem ho domů se slovy, že jakmile se něco dozvím, bude první, který se o tom dostane nějaké informace. Prostě jsem potřebovala chvíli samoty. Musela jsem zjistit, co se mi děje v mé pomatené hlavě. Chtěla jsem se podívat do nějakých knížek a taky nahlédnout do tajů internetu. Musela jsem ale počkat do tří odpoledne, kdy nám měli obnovit dodávky elektřiny. Nicméně podívat se do knih jsem se mohla. I když jsem nepředpokládala, že naše knihovnička obsahuje nějaké tituly s nadpisem „Nadpřirozeno“. Jsem realista, čili říkám na rovinu, že ty moje vidiny se dají logickým a troufnu si říct i vědeckým způsobem vysvětlit.
Jenomže jakmile mé nohy překročily práh domu, uvítal mě svým teskným skučením Lučar. Naznačil mi, že pokud nechci uklízet nějaké to „voňavé“ překvapení, tak ho mám urychleně vyvenčit. Podrbala jsem ho za ušima a vzala ho ven.

Lučar se venku vybil energii dostatečně. Nejdřív po psím parku pobíhal jako pomatený za různými broučky a dokonce se stihl vyválet v nějakém bahně. Potom si našel pro své bláznění dalšího psího kamaráda a dováděli spolu.
Procházka zabrala docela dost časů, takže když jsem přišla domů, elektřina už fungovala. Čili jsem po nasypání psích granulí pro Lučara a převlečení do domácího oblečení, sedla za počítač a zadala do vyhledavače slovo mystika. Kromě několika lidí, kteří se údajně setkali s duchem a viděli světlo v tunelu, kterému však odolali a vyšli z něj, jsem na internetu nenašla nic, co bych uznala za vhodné či alespoň ucházející.
Další slovo ve vyhledávači bylo sny. Zde to nebylo o nic lepší. Někteří tvrdili, že sny nic neznamenají, další že ano. Někteří radili, že pro pochopení snů je nutný snář. Každopádně jsem si na lístek vypsala několik záchytných bodů, se kterými jsem chtěla dál pokračovat ve zkoumání svých představ.

Okolo čtvrté hodiny jsem zaslechla, jak si někdo dole odemyká vchodové dveře. Bylo mi jasné, že ten hluk dělá bratr.
Strčila jsem lístek s informacemi do jedné z kapes kalhot a seběhla schody, abych našla Edmunda.
Ten, jak jsem předpokládala, byl v kuchyni a zkoumal obsah ledničky. Odkašlala jsem si, abych upoutala jeho pozornost. Ten se na mě jen na moment otočil a pak se dál věnoval ledničce.
„Máma nenakoupila?“ zeptal se krátce.
„Ne, neměla na to čas.“ Edmund vší silou zabouchl dveře ledničky a přišel ke mně blíž. „Mám hlad,“ oznámil mi vztekle.
„Hm,“ zněla moje duchaplná odpověď. Trochu jsem ho chtěla potrápit, než se dozví, co se stalo.

„Co má to tvoje hm znamenat? Já tady umírám hlady a ty mi na to odpovíš jen hm?“
V duchu jsem se usmála a čekala, kdy nastane vhodná chvíle. Spíš jsem čekala, kdy za bratra přestane mluvit jeho nenasytný žaludek.
„A co s tím mám dělat já?“ vytáčela jsem ho dál.
„Ty nic. Ale osobně já jdu najít mámu,“ řekl a už si to mašíroval pryč z kuchyně. Než vyšel z kuchyně, stihla jsem mu oznámit důležitou informaci. „Máma není doma,“ řekla jsem bez jakéhokoliv vzrušení v hlase. Bratr se náhle zastavil a pomalounku se otočil opět k mé osobě. Věděl, že máma z domu neodchází tak často. A už vůbec z domu nejde pryč, když se má ze školy přiřítit právě brácha. Se svěšenou hlavou přispěchal blíž. „A kde je?“ Zeptal se opatrně a v hlase jsem vycítila pocit viny. Tentokrát jsem se už nad ním slitovala.
„Máma je v porodnici... Pozdravuje tě.“
„A to mi říkáš až teď? To ti jen tak neprojde!“ vztekal se a mával při tom rukama jako pomatený.
„Laskavě se uklidni. Pokud si dobře vzpomínám, tak ještě před chvíli tvoji mysl řídil jen hlad. Čili já jsem v tom nevinně,“ obhajovala jsem se s úsměvem na rtech.
„Ale o tom nemluvím. Měla si mi zavolat a říct mi to. Já bych pak s klukama uzavřel sázky, jestli se narodí kluk nebo holka,“ řekl. Moje reakce byla jen otevřená pusa dokořán. Nevyšla ze mne ani hláska. Za to na bratrově obličeji se začal objevovat škodolibý úsměv.
„Ha! Teď jsem tě dostal zase já! Stav je jedna jedna,“ zakřenil se.

Jemně jsem ho za ten vtípek dloubla do ramena.
„A co teda bude s tím obědem?“ zeptal se po krátké pauze znovu.
„Zase s tím začínáš?“ Hlas se mi vznesl do varovného tónu.
„Nezačínám. Jen s tím pokračuji,“ upozornil mě.
„No to víš že jo… Dobře, táta mi nechal nějaké peníze, takže si můžeme objednat jídlo domů. Čemu dáš přednost pizze nebo číně?“
„Pizzu i čínu,“ zopakoval po mě moje poslední slova.
„Tak co chceš?“ vybídla jsem ho nervózně.
„Ty jsi mě nepochopila. Řekl jsem pizzu i čínu. Čili chci oboje a ne jen to jedno.“
Protočila jsem znuděně očima a lehce přikývla, že mu jeho přání splním. Nebyl to závažný problém, jelikož mi otec dal v nemocnici víc peněz, než kolik jsem potřebovala.

Přesunula jsem se do obýváku a v těsném závěsu za mnou šel i Edmund. Zvedla jsem telefonní sluchátko a vytočila číslo místní donáškové služby. Objednala jsem vše podle mých a bratrových představ. Pizza měla obsahovat hlavně co nejvíce salámu a sýru. Z číny jsme si pak objednali nudle s kuřecím masem.

Než nám jídlo donesli, tak jsem poslala bratra do pokoje, aby se převlékl do něčeho, na čem by mu nevadil kečup.

Dodávka tu dle hesla firmy „Vy objednáte, my do 30minut dodáme“ byla opravdu rychle. Uvelebili jsme se společně s Edmundem před televizi a začali se ládovat. V televizi zrovna běželo hokejové utkání Quit Townských lam proti Milásnkým kohoutům. Oba dva jsme se snažili soustředit jen na zápas, abychom nemysleli na to, co se děje v nemocnici. Telefon byl totiž stále hluchý.
Když byl konec 2. třetiny a naše lamy vyhrávaly 3:1, tak nahodil bratr tak dlouho očekávané téma.
„Myslíš, že se narodí kluk nebo holka?“
„Já bych radši holku… Jeden povedený bratr už stačí,“ rýpla jsem si. Rýpla? Spíše to byla pravda.
Bratr do mě ve vzteku strčil a mě vypadl kus pizzy z ruky a při dopadu mi zašpinil moje tričko. Snažila jsem ze sebe tu mastnotu urychleně dostat, ale ani za mák se mi to nepovedlo.
„To ti teda pěkně děkuji,“ pronesla jsem sarkasticky.

Než ale došlo na sourozeneckou strkanici, tak znovu začal zápas a my jsme své pohledy přesunuli k televizi.

Zápas ale utekl rychleji, než jsme vůbec doufali (mimochodem vyhráli jsme 4:2). Jelikož jsme neměli na co upoutat pozornost, tak se nás znovu zmocnila nervozita.
Svými pohledy jsme doslova hypnotizovali telefon. Takže nebyl žádný div, že když se telefon rozezněl, tak jsme k němu vyrazili oba dva naráz. Moje ruka ale byla rychlejší, takže jsem se zmocnila sluchátka první.
„Halo? Tati? Jak se má máma?“ sypala jsem jednu otázku za druhou.
„Já si myslel, že mi to řekneš ty,“ ozvalo se.
„Curte?“ zeptala jsem se překvapeně, i když jsem už pochopila, že je to on.
„Jistě že jsem to já… Pořád čekám na tvoji odpověď.“
„Ach tak. No, zatím mi táta nevolal. Myslím si, že mi zavolá každou chvíli, ale ty mi blokuješ linku, čili se nedovolá,“ řekla jsem.
„Tak to se ti v tom případě velice omlouvám. Nechtěl jsem obtěžovat,“ odpověděl mi smutně.
Nebylo si to lehké přiznat, ale moje chování ke Curtovi nebylo zrovna přátelské.
„Ty rozhodně neobtěžuješ,“ vyvedla jsem ho z omylu,“ Jen se teď necítím zrovna nejlépe.“
Na chvíli se Curt odmlčel. Přes to ticho jsem ale zaslechla, jak někdo na kamaráda volá, aby se urychleně někam dostavil. „Budu muset jít. Sestra potřebuje pomoc s domácími úkoly,“ oznámil mi.
„Dobře, měj se,“ rozloučila jsem se, i když telefon nějakou chvíli vydával jen pípání.

„Hele, vyřizuj si ty svoje telefonáty se svými milenci potom,“ ozval se za mnou můj bratr. Věnovala jsem mu jen vražedný pohled. Místo toho, abych na něj nějak slovně reagovala, tak jsem dál koukala na telefon.
Byla jsem tak pekelně soustředěná, že když zazvonil telefon, tak mě málem leknutím skolil infarkt. Okamžitě jsem si přiložila sluchátko k uchu a čekala, kdo je na druhém konci.
„Já mám dceru! Slyšíš? Mám dceru… Okamžitě nech všeho, co děláš a přijď do nemocnice,“ vyzval mě táta. Štěstí bylo z jeho hlasu víc než patrné.
„Tati, uklidni se. Hned s Edmundem dorazíme… Jo, a abych nezapomněla, gratulují k dalšímu potomku.“

Když jsme s tátou ukončili hovor, tak jsme se šli s bratrem připravit na cestu. Přeci jen jsem nemohla jít do nemocnice v tričku s opicí, na kterém se skvěl flek od kečupu. Hodila jsem na sebe tříčtvrteční džíny a proužkované triko. A jelikož byl večer, tak jsem si ještě přes ramena hodila pohodlnou bundičku. Ze strany bratra alespoň nešly žádné protesty, když jsem ho znovu poslala převléct se. Do igelitky jsem ještě naházela nějaké věci pro mámu i miminko, jelikož odpoledne jsem to nestihla.
Než jsme se vypravili ven, setmělo se. Čas, který máma strávila v porodnici, byl dlouhý.

Cesta nám zabrala jen dvacet minut. Pohybovali jsme se indiánským způsobem-10kroků jsme šli a 10běželi. Možná větší část nám zabral běh.
Nebylo tedy divu, že do pokoje, kde se máma nacházela, jsme s bratrem vpadli jako uragán. Táta, který podřimoval v křesle, úlekem nadskočil. Hned bylo vidět, koho ten porod víc vyčerpal.

Máma v klidu polehávala a na pozdrav nám zamávala. Měla zplihlé vlasy a v obličeji byly vidět patrné známky únavy. Přesto se tvářila šťastně.
Můj pohled z mámy přešel na kytici bílých růží, které stály na nočním stolku. Táta rozhodně nezapomněl na gentlemanskou povinnost.

„Můžeme se kouknout na ten zázrak?“ zeptala jsem se, přičemž jsem strkala igelitku s věcmi do skříně.
Máma místo odpovědi jen přikývla. Byla příliš vyčerpána na to, aby mluvila.
Přešla jsem k postýlce a opatrně jsem vyndala svojí sestřičku z postele.
Ani neumím popsat ten pocit, který mě zaplavil, když jsem ji vzala do rukou. Ten malý tvoreček se na mne chvíli nechápavě díval a pak se začal svými malými ručičkami natahovat k mým vlasům. Sestřička je jemně sevřela a nechtěla je pustit za žádnou cenu.
„Líbíš se jí,“ vydala ze sebe s námahou máma. Usmála jsem se a přivinula si děťátko blíž k sobě.

„Já si ji chci taky prohlédnout,“ ozval se Edmund. Přiblížila jsem sestřičku blíž k němu a on se hned začal předvádět. Dělal na ní různé ksichtíky.
„Je divná. Vůbec se mi nesměje,“ pronesl uraženě.
„Je ještě moc malinká aby tomu rozuměla,“ vysvětlila jsem mu. Vzpomněla jsem si totiž na den, kdy se narodil Edmund a já se v porodnici chovala přesně jako on nyní. Tehdy mi táta řekl, že takové miminko nerozená co je a co není vtipné.

„Jak se vlastně jmenuje?“ zeptal se bratr rodičů a podíval se na ně. Ti si vyměnili své pohledy a táta se ujal slova.
„S maminkou jsme se dohodli, že jméno necháme tentokrát na vás. Jelikož jsme nechtěli ani jeden znát, co se nám narodí, tak jsme se dohodli, žen pokud přijde na svět chlapec, jméno mu vymyslí Edmund. Ale jelikož se narodila holčička, tak ji pojmenuj ty, Arlen,“ obrátil se ke mně táta.
Tak tohle mě v první moment zaskočilo. Musela jsem popřemýšlet nad tím, jak se sestřička bude jmenovat. Chtělo to jméno takové, aby z toho neměla mindráky, až bude starší. Na druhou stranu to jméno muselo být stejně neobyčejné jako ona. Ale nesmělo být tak divné, jako to mé. To by ty mindráky na sto procent měla.
„Už to mám!“ zvolala jsem náhle. „Androméda, nechť se jmenuje Androméda.“

Toho dne jsem už kromě bráchy měla i sestřičku. Rodinná idylka, nemyslíte? Ano, v ten moment tomu bylo tak.
Možná vás zajímá, co jak jsem dál pokračovala v pátrání po příčinách mých představ. Nijak. Zapomněla jsem na to, jelikož několik následujících měsíců se mi vrátil do chodu můj zdravý rozum a já zas byl pánem sama nad sebou.
Neměla jsem na to zapomínat… Neměla jsem to brát na lehkou váhu. Možná bych teď nelítala v takovém průšvihu. Ale jak se říká, pozdě bycha honiti.

Pokačování příště.
Velké díky patří kamarádce Dominice za betareader.

[katush]

Krásny diel

[Yka]

Hezky hezky...aj ked to meno Andromeda....to by sa mi nelubilo...pripomina mi to daky serial alebo dačo take

A ten Court, ten fakt asi nevidi ich vzťah len ako priateľstvo a jej malý brat je celko vtipný, som sa takto neskoro večer normlane na nom pobavila

[America]

katush-Děkujůůů....

Yka-Jsem asi jedna z mála, komu se jnméno Androména líbí.
Asi jsem to s tou originalitou neměla tolik přehánět....

Jinak jsem ráda, že se Edmundovy hlášky líbí.

[Dadul]

Abych pravdu rekla,

pro jmene Andromeda si vzpomenu na Harryho Pottera

Jmeno spatne neni, hlavne je nezvykle, coz se mi libi.... Arlen je ale moc krasne jmeno

Jinak se tesim, co bude dal s tema vidinama a hlavne na milacka Kargena

[Yka]

Dadul ten Kargen sa lúbi aj mne len som to sem nepisala nech nevyzeram že len simakov obzeram

V Harry Potterovi bola Andromeda? /ja nepamatam / ale meno Arlen sa mi lubi

[eva]

Júj, úplne ako v reáli Edmund nemal chybu, rovanko ako aj ich "veľká súrodenecká láska"
Čo znova povedať? Prenádherné

[tamuska]

jaj akurat som docitala dielik strasne sa mi pacil ta mala je krasna a meno zvlastne ale take chcela no nie?? tesim sa na ppokrackoo

[Mirabi]

takze z mena Andromeda nebude mat mindraky mne sa paci, ale mat take meno citila by som sa dost divne velmi pekny diel, nejak mi az teraz doslo ze to cele boli jej spomienky pri citani dennika, to som zvedava co sa s tymi jej surodencami stalo, hlavne s Andromedou
A na Kargena som samozrejme tiez zvedava