I andělé přinášejí špatné zprávy-10.kapitola (5.7.)

[eva]

Ale trt - zaujíma
Ale nie... asi ja len toľko, že tento príbeh sa mi pozdáva oveľa viac ako minulý Super opis proste všetko Ja sa veľmi veľmi teším na ďalší diel

[kulka55]

wow zaujímavý príbeh


odkiaľ máš tie vlasy ktoré má arlen po zmene imagu?

[savi3]

slubujem hned precitaaam len najdem cas...rovnako ako na oskara, babyblue

[Lincey]

jasné,že zaujíma. Je to super, fakt skvele opisuješ, jednotlivé detaily. A ten koniec , som zvedavá na pokračovanie.

[America]

Teda děkuji všem. Fakt my na mysl přišlo, že nikdo příběh nečte. Ale jsem ráda, že jsem se mýlila.

[Mirabi]

velmi pekne fotky a vynikajuci opis len zo zaciatku ma tento diel nejak nudil, dost dlho sa tam nic nedialo, ale ku koncu to uz zacalo byt zaujimave tesim sa na pokracovanie

[savi3]

sakra..chcem precitat aj s obrazkami a dnes just nejdu:-(

[qwerty]

krásssny diel ! a veľmi pekné vlasy a myslím že aj outfit (Converse to je moje )

[America]

Mirabi-Hih, se přiznávám, že ze začátku mě to samou nebavilo psát. Ale jsem ráda, že se pak dílek líbil.

savi3-Jo, tak obrazok.eu mi v poslední době dost vytáčí. Jednou nejde a pak mi ani fotky nejdou. I ty které jsem nahrála i ty které se chystám teprv nahrát. Asi zase zakotvím u starého, dobrého photobucketu.
Ale teď už fotky fungujou.

qwerty-Děkuji. Jsem jinak ráda, že se Arlen líbí. Taky můžu converse.

Jinak díleček se už chystá. Mám už nějaké fotky i něco napsané.

[Mimi]

Velmi pekny pribeh tesim sa na dalsi

[Tatranka525]

teraz som si to precitala a je mi luto ze
len teraz. je to uplna bomba a super urcite musis porkracovat. uz sa neviem dockat dalsieho dielu

[Mafuš]

Juj strašne super príbeh,píšeš veľmi zaujímavo Už sa neviem dočkať ďalšieho dielu.

[America]

Ohromně děkují novým čtenářům. Obrovsky jste mě potěšili.
Uf, zároveň se omlouvám, že tu ještě není nový díl. Simíci mě odmítají poslouchat, takže mám dost práce s fotkami... No apoň že co se týče sepsanosti, ta je hotová. Snad se mi podaří zítra pokračování dodat... Uvidím.

[America]

Jinak je tu slibovyný dílek. Je delší... takový malý předvánoční dáreček.
2.kapitola

Zvláštní, sny jsem si nikdy pořádně nepamatovala. Tento sen, co se mi ale zdál byl tak zvláštní, že mi v hlavě zůstane navěky. Hlavně potom, co se mi začaly zdát podobné sny častěji.
Nevím jak, ale probrala jsem se na mýtince. Kolem byl jen hluboký a neproniknutelný les. Na sobě jsem měla svoje pyžamo a vlasy na hlavě byly zase rozpuštěné. Únava, která mě tak zmohla, byla ta tam a já se dokonce mohla bez problému postavit na nohy. Setřásla jsem špínu z košile a zmateně jsem se kolem sebe rozhlédla.

„Halo! Je tu někdo?“ křikla jsem, aniž bych čekala, že mi někdo odpoví. Otřásla jsem se, protože mi to místo nahánělo hrůzu. Kromě stromů tu nebylo nic. Jen hrůzné ticho.

„Arlen, pomoz mi!“ ozval se odněkud zoufalý hlas. Byl mi povědomý ale nemohla jsem ho nikomu přiřadit. Každopádně jsem se vydala tím směrem, odkud před chvíli byl slyšet. Za chvíli se ozval znovu ale ještě intenzivněji a zoufaleji. Ihned jsem proto přidala do kroku. Pyžamo, které jsem na sobě měla, bylo dost nepohodlné pro běh, takže mi hrozil nějaký pád a následný úraz. Každopádně jsem nic nevzdávala a běžela, jak jen mohla.

Zoufalé volání o pomoc mě přivedlo zpět na mýtinu, na které jsem se probrala. Jedině s tím rozdílem, že se tam zčista jasna objevilo malé jezírko. Jsem si naprosto jistá, že tam předtím nebylo. Přeci jsem nemohla něco takového přehlédnout.

„Arlen!“ ozvalo se znovu. Tentokrát bylo v hlase poznat zděšení. Teď jsem věděla, odkud to volání přicházelo. Z jezírka! Opatrně jsem k němu přistoupila, klekla si na zem a naklonila jsem se nad hladinu, abych se podívala, kdo mě to tak zoufale potřebuje. V jezeře jsem ale nespatřila nic, krom svého odrazu.

Přejela jsem rukou po vodě. Chtěla jsem od jezírka odejít, ale nějaká energie mě nutila zůstat tam a podívat se znovu na hladinu. Jenže tentokrát jsem tam něco uviděla… S trhnutím jsem se probudila. Chvíli jsem byla zmatená a nevěděla kde se nacházím. Když jsem ale nahmatala pevnou oporu v podobě své postele, uvědomila jsem si, že ta hrůza, co jsem před chvíli prožila, byla jen a jen sen. Promnula jsem si oči a rozhlédla se po pokoji. U postele seděla moje máma.

„Arlen, jen se ti něco zdálo. Moc klidně jsi nespala,“ řekla mi.
„Jo, zdálo se mi něco. Byla to docela hrůza,“ vysvětlovala jsem jí, přičemž jsem se snažila vstát z postele a postavit na nohy.

To jsem ale přecenila svoje síly. Zavrávorala jsem a málem upadla. Raději jsem se tedy vrátila zpět do postele.
„A co se ti zdálo?“ zeptala se máma, které jsem chvíli nevěnovala pozornost.
„Copak ty dokážeš rozeznat, co se člověku může stát podle jeho snění?“ optala jsem se zaraženě.
„Můžu to zkusit. Dříve jsem se o tyhle věci docela zajímala.“ odvětila mi a pohladila si bříško. Chvíli jsem mlčela, ale nakonec jsem se rozhodla mámě vše vypovědět.
„Dobře, když o to tak stojíš…“ Otřela jsem si pot z čela, který mi naskočil z toho snu a pak jsem pustila do vyprávění. Pěkně postupně jsem mamince vše vypověděla, přičemž jsem nevynechala jediný detail.
„Zajímavé,“ zkonstatovala máma. Já jen nad touto odpovědí protočila panenky a zeptala se:
„A co si pod tím mám představit? Pohromu nebo dobrou zprávu?“ vysypala jsem ze sebe nedočkavě. Ne že by mě to nějak extra zajímalo, ale stejně bych ráda věděla, co mámě ten sen řekl.
„Moc dobře to nevypadá. Les, známý hlas a to že jsi věděla, že někdo je v nebezpečí… Někdo, kdo je ti hodně blízký, bude mít malér,“ pověděla mi svojí tezi.

Tak nad tímhle jsem se jen v duchu pousmála. Tohle jsou jen hlouposti! Nechápu, jak někdo tak vzdělaný jako máma, věří těmhle babským povídačkám.
„Mami, já ti nechci brát iluze, ale na druhou stranu nejsem člověk, který by lhal někomu do očí… Prostě a jednoduše těmto věcem nevěřím. Věštění ze snu? Ne, prostě to nejde,“ řekla jsem jí pravdu.

„Chápu. Je to věc názoru.“ Jen se usmála, vstala ze židle, přistoupila k posteli. „Každopádně až se oblečeš, přijď na snídani. Ale pokud ti není dobře…“
„Je mi fajn mami. Neměj starost,“ nenechala jsem ji doříct její myšlenku a obrátila se na bok, že si ještě chvíli poležím v posteli.
„Dobře, čekám tě u snídaně,“ odpověděla a zamávala mi.

Chvíli jsem se opravdu převalovala v posteli, ale nakonec jsem z ní s velikou námahou vylezla. Únava byla způsobena nejen mým vysílením ale i mojí velikou leností, která se dostaví vždy ráno, když mám vstávat do školy. Každopádně když se moje bosé nohy dotkly studené podlahy, vyrazila jsem ke koupelně. Cestou jsem ještě ze židle sundala svoje oblečení, abych se mohla rovnou převléct.
Nejdřív jsem skočila pod sprchu, kterou jsem včera vzhledem k mé nevolnosti oželela.

Voda je opravdu životodárná, protože jakmile jsem ze sprchy vylezla, tak jsem se cítila jako znovuzrozená. Hned jsem se oblékla a přešla k zrcadlu, abych se upravila.
„To jsem si mohla myslet!“ zvolala jsem v duchu pro sebe, když jsem po odlíčení make-upu uviděla svůj odraz v zrcadle. Kruhy pod očima byly nepřehlédnutelné. Okamžitě jsem proto sáhla do kosmetické taštičky pro korektor a snažila se je zakrýt. Naštěstí cvik, který jsem za ty léta, co tuto kouzelnou tyčinku používám, získala, mi pomohl k lepšímu zevnějšku. Bylo jasné, že jsem tyto úpravy dělala jen kvůli jednomu člověku. Robinovi. I kvůli němu jsem si koupila nové oblečení, ve kterém jsem se mu chtěla předvést. Naštěstí alespoň vlasy jsem měla celkem v pořádku. Stačilo je jen trochu učesat, aby mi některé neposedné pramínky netrčely jako vrabčí hnízdo.

Po této nudné avšak nutné každodenní rutině jsem sešla do jídelny na snídani.
Máma, táta i bráška už seděli u stolu a vesele hodovali. Na mě čekal talíř s připravenou snídaní. Je fakt velká výhoda, že mamka má restauraci, jelikož ty dobroty, co vaří, jsou bezkonkurenční.
„Už je ti lépe, Arlen?“ ozval se táta. Já jen místo slov přikývla a znechuceně se podívala na Edmunda, který se ládoval snídaní jako čuně v chlívě. Táta zpozoroval můj pohled a odkašlal si.
„Doufám, že tě nerušíme?“ pronesl ironicky. Bratr jen protočil očima a na chvíli jedl jako člověk.

Já se posadila ke stolu a začala taky snídat. Spíš jsem jen ozobávala vidličkou zeleninovou oblohu místo toho, abych jedla vajíčka se slaninou.
„Ty to nejíš, tak si to vezmu.“ ozval se hladový Edmund a už už se natahoval pro moji snídani.
„Edmunde!“ napomenula ho máma.
„To je v pořádku, jen ať si to vezme.“ uklidnila jsem mámu a podala bráškovi snídani, kterou jsem nesnědla. Hned na to jsem vstala od stolu a rozhodla se vydat na cestu ke škole.
„Ty už jdeš?“ vyzvídal táta. Já jen opět přikývla. Když jsem pak vycházela ze dveří jídelny, zaslechla jsem, jak se rodiče baví o mně. Mávla jsem nad tím rukou a konečně se vydala ke škole.
Cestou jsem se neskutečně loudala. Zastavovala jsem se u každé výlohy a četla každou vývěsku v ní. Nejdřív normálně a pak i pozpátku. Připadala jsem si jako jeden kluk v básni od Majekovského. Chudák chlapec, nedopadl dobře. Nakonec jsem se přeci rozhodla přidat do kroku, když jsem si vzpomněla na tu básničku.
Dalším důvodem mého spěchu byla Roxalana. Ta přímo nesnášela, když někdo chodil někam pozdě. Když jsem se pak blížila ke škole, viděla jsem svoji kamarádku z dálky, jak nervózně vystává a podupává nohama.

„Konečně ses uráčila přijít! Nejenže mě vylákáš takhle brzy ráno ven ale ty se ani neumaneš přijít včas!“ hulákala na mě a přitom mávala rukama jako šílená.
„Nevyšiluj, prosím tě. Jsi pořád nervní.“ snažila jsem se uklidnit moji cholerickou kamarádku. Ta se ale rohlíkem opít nenechala.
„Máš máslo na hlavě, takže si laskavě nevyskakuj.“
„Jaký máslo?“
„Ty jsi natvrdlá. Kvůli tobě jsem vstávala dřív, kdy ještě je máma doma a ona, jelikož pracuje teďka jako kadeřnice, mě učesala jako panenku,“ vyčítala mi vše, i za co jsem nemohla, přičemž ukazovala na sponky na hlavě. Já na ní ale stále koukla jak z jara.
„Prosím tě, pojď už. Curt nám drží v sále místa.“ Hned na to mě vzala za ruku a táhla o budovy.

„No jo, aby ses nezbláznila,“ broukla jsem si po vousky a následovala Roxalanu. Ta moji poznámku svým rysím sluchem zachytila a věnovala mi nenávistný pohled. Slovně na mě však nijak nezareagovala. Díky bohu!

Curt opravdu všem držel místa. Takže jakmile jsme s Rox dorazily k němu, sundal ze sedadel svoje věci, abychom si mohly sednout. Jenže tu nebyl Robin. Začalo mi být smutno, protože on byl jediný, na kterého jsem se těšila. To teď znělo sobecky. Ale s Roxalanu jsem se viděla včera a s Curtem přes prázdniny několikrát. Ale Robina bych mohla vidět denně. Opravdové sobectví. Ale berte to prostě jako fakt.

„Kdepak je Robin?“ položila jsem Curtovi otázku a usedla na židli.
„Říkal mi, že se dostaví až na třídnickou hodinu. Prý má nějakou práci. Vlastně bych řekl, že je dost chytrý. Na tuhle sešlost jsme jít nemuseli... Hele, proč jsem vlastně tady? Koho to proboha napadlo?“

„No na mě se nekoukej. To tady Arlen se do toho hrnula jako divá.“ sykla ironicky kamarádka.
„Přestaň do mě konečně rýt. Nemusela jsi sem jít. Já tě násilím do ničeho nenutila,“ vysypala jsem ze sebe. Roxalana mi už svými rýpavými poznámkami notnou chvíli pila krev jako komár.
Než však stihla něco dalšího říct, začal ředitel svůj projev.
Ředitel je celkem veselá kopa. Tedy pokud říká nějaký vtip úmyslně, absolutně nikdo se tomu nezasměje (výjimku tvoří pár podřízených, kteří chtějí vyšší plat). Ale pokud má svoje projevy a ztropí nějaký trapas, což je často, tak se za břicho může popadnout celé obecenstvo. A ještě abych nezapomněla. Nosí stále ten stejný oblek. Tedy spíše stejný styl. Protože když se jednou v hodině chemie pocákal nějakou kyselinou, která mu vyžrala na tom jeho kvádru pořádnou díru, odešel do svého kabinetu a za chvíli se vrátil v zbrusu novém obleku. Vypadal ale stejně jako ten předchozí.
Kde jsem to skončila? Jo, říkala jsem, že ředitel začal svůj projev.

Nikoho jeho řeči nijak moc nezajímaly a tak se všichni vesele bavili. Kromě mě. Moje mysl byla věnována jen tomu jednomu. Robinovi.

Když nám ředitel popřál hodně úspěchu do nového školního roku, všichni jsme se rozprchli do tříd.
„Tak jdete už? Jste jak slimáci.“ naléhal na mě s Roxanalou Curt.
„Jděte napřed, já si ještě u automatu koupím něco k pití,“ řekla jsem.
„Já půjdu s tebou.“ nabídla se Rox, „Curt nám zatím může najít nějaká pěkná místečka k sezení ve třídě.“
S kamarádkou jsem se tedy vydala k automatům. Když jsem se k nim přibližovala, zavalila mě vlna nejistoty. To jsem ještě netušila, co tam uvidím.
Už jak jsem jen šla po schodech, tak ke mně doléhal ten nejhorší hlas, co znám. Ten hlas nepatřil nikomu jinému, než Katrin Thompsonové, nejnafoukanější holce široko daleko a ještě šíř a dál. To by mi asi takhle náladu nezkazilo jako to, s kým se bavila. Jakmile jsem totiž vyšla přímo na chodbu, kde se nachází automaty, naskytl se mi nepříjemný pohled. Katrin se bavila s Robinem. Ne, to je špatně! Robin se bavil s Katrin.

A vypadalo ta na velice pikantní debatu. Ten pohled na ty dva mě přímo píchl u srdce a na chvíli jsem se zastavila. Roxalana si však ničeho nevšimla a vesele pokračovala dál v chůzi. Proto jsem ji ihned chytila za ruku a dotáhla za nejbližší roh.
„Jau! Ty surovče! Co to vyvádíš?“ začala na mě ječet, ale já si přiložila prst na pusu, abych jí naznačila, aby na moment zmlkla.
„Tak co je?“ zeptala se zmateně.
„Ty jsi to neviděla? Tak koukej!“ sykla jsem a nasměrovala její hlavu k automatům.
„Nic nevidím, kromě té nafoukané barbíny Katrin. Jo a že se baví s nějakým klukem, čemuž bych se nedivila.“
„A koho ti ten kluk připomíná? Nebo jsi slepá, že jsi ho nepoznala?“ začala jsem vyvádět.
„Když stojí zády, těžko poznám, kdo to je. Počkej, ta jeho kožená rockerská bunda. To je přece Robin!“ zvolala vítězoslavně.
„To je dost, že ti to došlo,“ pronesla jsem sarkasticky.

„Co tě žere?“
„Co mě žere? Ty se mě ptáš, co mě žere? Ty jsi snad padlá na hlavu. Robin, kluk kterého miluji, se tam baví s tou největší lovkyní klučičích skalpů, a ty se mě ptáš, co mě žere.“
„Víš, že jsi slovo žere použila nejmíň třikrát?“ poučila mě Rox.
„Ty jsi asi nepochopila, jak je ta věc závažná. O čem se ti dva tak asi baví?“ vyšilovala jsem dál.
„A jak to mám asi vědět? Číst myšlenky bohužel neumím. Ale kdybys to uměla ty, ráda se tomu přiučím.“
„Bože, zrovna teď musíš zachovávat chladnou hlavu. Haló, jestli mě tvoje rozumové já slyší, tak ho žádám o pomoc.“ naléhala jsem ze všech sil.
„Nevím, o co ti jde. Třeba ho žádala o drobné, aby si koupila dietní colu. A proč se Kartiny nezeptáš sama, když támhle přichází.“

Ohlédla jsem se za sebe a opravdu jsem spatřila Katrinu, jak jde k nám. Zkameněle jsem zůstala stát, dokud neprošla kolem. Cestou si nezapomněla utrousit pár poznámek na naše oblečení, ale jinak prošla bez nějakých potíží. Nenechala jsem na sobě nic znát.

Jakmile zmizela z dohledu, uvolnila jsem se a nasadila svůj předešlý výraz zmatenosti. Jenže jsem zpozorovala, jak se k nám blíží tentokrát Robin. Vytáhla jsem si z kapsy malé kapesní zrcátko a začala se upravovat.
„Co to děláš?“ zeptala se Rox, které jsem nevěnovala chvíli žádnou pozornost.
„Upravuji se. Vypadám strašně,“ odpověděla jsem jí krátce a dál se věnovala své vizáži.
„A to jen kvůli Robinovi, jo? Vsadím se, že jak ses včera chystala ke mně, tak jsi se takhle neupravovala.“ dobírala si mě.
„Toto je vážná věc, takže není čas na vtípky,“ napomenula jsem kamarádku.
„Přestaň už s tím, vypadáš dobře. Prostě mi dej to zrcátko.“
„Ani náhodou! Nic ti nedám.“

„Dej mi ho.“
„Nedám.“
„Dej.“
„Nedám.“
„Naval ho sem!“ sykla, sáhla po zrcátku a vší silou mi ho vyrvala z rukou. „Jsi nemožná. Chvíli si mi připomínala Katrinu.“ zasmála se a schovala si zrcátko do kapsy, abych k němu nemohla. To už ale k nám přišel Robin, takže jsem si svoje protesty musela nechat na později.
„Ahoj Arlen, ahoj Rox.“ pozdravil nás ihned. Já se zmohla jen na tichounké čau a Roxalana pozdravila zase svým obvyklým kyselým způsobem.
„Sluší ti to.“ pochválil mně Robin a já se začervenala. Jestli před chvíli mi dělal problém jen pouhý pozdrav, tak teď jsem se nezmohla na pouhé slovíčko.

„Ehm, ehm…“ odkašlala si Roxalana a dloubla mě do žeber, abych nějak začala reagovat. Robin si ale kamarádčinu reakci vyložil po svém.
„Rox, neříkej, že by si taky chtěla pochvalu? Ty přece o pochlebování nestojíš. Ale musím uznat, že ti ten účes sluší.“ pěl chválu ale Roxalanu to spíše rozzuřilo. Hlavně ta poznámka o účesu, když si vzpomenu, že si na něj ráno stěžovala.
„Laskavě si strč ty svoje chvály za klobouk a nevytahuj je na mě.“ osočila se na něho, přičemž se koukla na hodiny.
„Hele vy moje holubičky sivé, měli bychom jít do třídy, páč nám za chvíli začíná hodina.“ připomněla nám a my jsme ji následovali.
Ve třídě na nás už netrpělivě čekal Curt, který od lavic odháněl potencionální majitele. Naštěstí to uhlídal a my si mohli sednout. Já si samozřejmě sedla vedle Roxalany a Robin pak vedle Curta do lavice před námi. Nepopírám, že jsem na Robina měla skvělý výhled a ani trochu mi to nevadilo. Po té nastala hodina. Do třídy vešla naše třídní Viktorie Rogersová. Viktorie, my jí tedy spíše říkáme Viktorka. Pokud hledáte spojitost mezi Viktorkou z Babičky a naší učitelkou, tak jste na správné stopě. Naše učitelka je totiž tak trochu podivínka. Bydlí na samém konci města v malém domečku. Prý když jí bylo 15, tak nechtěně otěhotněla a v 16 pak porodila malého kluka. Toho si ale sociálka vzala hned do své péče. Viktorie k němu nesměla ani na krok. Po této trpké zkušenosti to neměla v hlavě moc pořádku. Někdy při vyučování z ničeho nic začne křičet: „Nicolasi! Jak si mi to mohl udělat?“ Nicolas byl totiž její přítel, se kterým si zadělala na to miminko.
Jinak co se týče jí samotné, je to moc hodná učitelka. Učí v naší třídě angličtinu a nás holky má na tělocvik.

Nicméně jsem dnes absolutně nevnímala, co říkala. Ani mi to nešlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nic, prostě nic. Neustále jsem totiž koukala na Robina a čekala, až se otočí k té fifleně.
„Na co tak vejráš?“ vyrušila mě Roxalana.
„Koukni se na něho. Určitě se za chvíli otočí na Katrinu a věnuje jí láskyplný pohled.“
„Ty si snad paranoik nebo co. Možná právě nastala ta pravá chvíle, aby si začala s Robinem jednat na férovou hru a řekla mu, že k němu něco cítíš.“ navrhla mi. Konečně začala mluvit vážně. Ale stejně jsem tuhle možnost odmítla.
„Teď ne… Není ještě ta správná chvíle,“ zdráhala jsem se.
„Promiň, jen jsem se snažila pomoct.“

„Slečno Cuneová, slečno McQueenová, je ta vaše debata tak důležitá, že se o tom bavíte zrovna teď?“ ozvala se Viktorka.
„Ne,“ pískly jsme jednohlasně.
„Tak nerušte, prosím.“
Po té jsme společně s Roxalanu zmlkly a do konce hodiny nepromluvily ani jedno slovíčko. Stejně jsem ale nadále po očku pozorovala Robina. Na Katrin se ale neotočil. Možná měla kamarádka pravdu s tím, že jsem paranoik.

Hodina uběhla nesmírně rychle, jelikož jsme řešili jen třídnické záležitosti. Všichni se pomalu začali rozcházet domů. My čtyři jsme vytvořili hlouček a začali plánovat, co dál.
„Já půjdu rovnou domů. Za chvíli se mi přivalí moje horda nenažraných bratrů a jestli jim nic neuvařím, tak si dají k obědu mě.“ řekla Rox a chystala se domů.
„Počkej!“ křikl za ní Robin. „Já půjdu s tebou. Máme kus cesty společný.“ Na to oba dva odešli. Škoda jen, že nejsem na místě kamarádky. Hned bych si to s ní vyměnila.
„A co ty? My můžeme zase jít spolu domů. Jsem tu autem, tak tě můžu dovést. Budeme tam dřív.“ nabídl se. Možnost to byla sice nesmírně lákavá, ale musela jsem odmítnout.
„Ne, já si teď půjdu koupit tu limonádu. Předtím sem to nestihla.“ vysvětlovala jsem Curtovi. On mě naštěstí zná dobře, takže pochopil, že chci být sama. Rozloučili jsme se tedy a já si šla pro svůj vysněný nápoj. Když jsem se blížila na určené místo, začala jsem pociťovat tu slabost, co mě zmohla včera. Sebrala jsem ale veškerou sílu a setřásla ji. Jenže jakmile jsem naházela mince do automatu, nastala velice podobná situace jako včera. Podlomily se mi kolena a já upadla.
Jenže tentokrát jsem neviděla nic praskat. To co jsem viděla, bylo neskutečně živé. Spatřila jsem totiž mojí mámu, jak leží v bezvědomí na zemi.

„Mami!“ vykřikla jsem. Ale jak jsem to udělala, tak mi vidění zmizelo a já se ocitla zase ve škole. Seděla jsem jako přišpendlená na zemi.

V hlavě se mi honily tisíce myšlenek a já si je nemohla dát do kupy. Vůbec jsem nechápala, co se stalo. Musela jsem ale bezpodmínečně jednat. Hned mi v hlavě svitl nápad, že bych ještě mohla na parkovišti zastihnout Curta, který mi před chvíli nabízel rychlý odvoz. Proto jsem se zvedla na nohy a jako namydlený blesk letěla najít kamaráda.

„Curte! Curte! Curte!“ volala jsem na něho z dáli, aby neodjížděl. Všiml si mě, a proto z auta rychle vystoupil. Zbrzdil mě tím, že mě chytil do náruče a tak se vyvaroval tomu, že bych ho povalila, jelikož jsem se nemohla zastavit.
„Arlen, co se proboha děje?“
„Prosím tě, moc tě prosím, jeď co nejrychleji k nám domů. Prosím!“ žadonila jsem.
„Uklidni se a nasedni,“ nečekala jsem na nic a sedla do auta.

„A vysvětlíš mi, co se děje?“ vyptával se.
„To kdybych věděla. Vůbec nevím, co se to se mnou děje.“ naříkala jsem.

Jakmile mi kamarád zaparkoval před domem, vyskočila jsem z auta a upalovala dovnitř.
V kuchyni jsem opravdu objevila na zemi moji mámu, jak tam nehybně leží.
„Mami, prosím vstávej!“ Ona se však nehýbala.


Pokračování příště
Velké díky patří kamarádce Dominice za betareader.

[Dadul]

....

jak uz jsem zminila, super dilek, ale asi bych Roxalanu zabila

moc krasne se to vyvije, postupne krok po kroku