Život slečny Petersonové
Napísal: Ned 28 Okt 2012, 13:41
Zdravím! Jmenuji se Nika Petersonová a bydlím na okraji města spolu se svou rodinou. Jsem jedináček, ačkoli mám svého nevlastního bratra, který je o 13 let starší z mamky strany. Studuji soukromou hotelovou školu již třetím rokem. Předtím jsem chodila ještě na jednu hotelovou, ale bohužel ani já nejsem logik na matematiku a bylo jsem nucena školu opustit. Je mi 19 let a můj život byl vcelku spokojený, nic mi nechybělo až na poslední půl rok. Už to není, co to bývalo, myslím si, že co šlo, to se dokazilo. No a já Vám tedy začnu vyprávět svůj příběh od počátku...
Po narození jsem byla hned tatínkovo mazlík. Jeho život předtím, než jsem přišla na svět já taky nebyl zrovna šťastný. Tudíž by se dalo říci, že já jsem pro něj i ve 42 letech začala nový život. Pracuje doteď jako strojvedoucí s tím, že od mala mě samozřejmě zasvěcoval do svého života mašinek. Byl na mě hrdý a já ho měla jako svůj vzor. Rozmazloval mě, učil mě, byla jsem prostě jeho poklad nad kterým se většina lidí rozplývala, že jaké chytré dítko, to vlastně má. Už tehdy ve třech letech jsem byla rozumné dítě a měla jsem rozumu víc jak někteří dospěláci, aspoň se to tedy o mně tvrdilo Ve školce se to pak projevilo natolik, že jsem přeskočila poslední rok a šla do školy. Jediné, co mě na tom mrzelo bylo to, že jsem tam měla už tehdy svou první dětskou lásku. Ve škole jsem měla pak kamaráda z té samé školky. Naneštěstí za rok se do školy přiřítila i ta má původní školkovská láska, ale už to nebylo takové, už mě nechtěl. Nesmutnila jsem však dlouho, jelikož za rok, se objevil před naším barákem nový kluk jménem Lukáš. Byl o rok mladší a my ho zařadili do své party vcelku rychle.
Přistěhoval se také se svou mladší sestřičkou a jeho matkou. Zalíbil se mi, tudíž jsem měla radost, že jsme si hráli všichni pohromadě i s jeho sestřenkami, které přijely na návštěvu jednou za čas. Naše nejoblíbenější hra byla na policajty a zloděje a po roce jsme spolu trávili víc a víc času o samotě.
Nejlepší bylo, že naše parta chodívala ven i se svými rodiči, jelikož ti se též dobře poznali. A tak nebylo divu, že se naše mamky také brzy spřátelily.
Už v tu chvíli, kdy si všimly, že se okolo sebe motáme s Lukym víc, než bylo mezi ostatními, jim bylo jasné, že tohle nebude zřejmě jen kamarádství. Ale tak přeci jen nám bylo jen nějakých 8-9 let, tudíž nebylo třeba se tím dál nějak zaobírat. Každý si tím projde se svými dětmi.
A tak se jednoho dne stalo, že za mnou Luky přišel s tím, že mi potřebuje něco důležitého říct. Měli jsme toho tolik společného. Nebylo nic, co by mě překvapilo, až tedy na jeho větu, která mu onehdy vyšla z úst.
"Víš, mám tě rád a tak jsem se tě chtěl zeptat..no..víš...nechodila by jsi se mnou?" zamrkal rozpačitě.
Chvíli jsem jentak stála s tím, že to asi vlastně ani neni možné.. líbil se mi, ale všímal si většinou nás všech, když jsme si spolu psali dopisy, bylo to fajn, ale nepomyslela bych si, že by se náš vztah mohl vážně hnout do tohohle stavu. Ale vždyť .... byl tak roztomilí a měla jsem ho vážně ráda. Bylo by ode mně hloupé, říct ne, když už v tu chvíli mi srdce říkalo, že jo I když jsem byla malá, ale láska je láska
"Váháš? To si piš, že ano. Klidně, moc ráda, čekala jsem, kdy se zeptáš, konečně" rozesmála jsem se.
Bylo na něm vidět, jak ta jeho malá, roztomilá a přec nervózní tvářička povolila a začala se smát se mnou. Bylo mi vážně pěkně. Hráli jsme si pak spolu dál ještě víc intenzivněji, dávali jsme oba dva na sebe pozor, každý z party pak na nás koukal úplně jinak. Chtěli taky, to bylo jasné. Kor když jsem o něj měla strach, když jsem věděla, že moje nejlepší kamarádka ho chtěla taky. Večery byly nejvíc zajímavé, když jsme se schovávali a dávali si pusinky.
Plánovali jsme si spolu jaký budeme mít domeček, jak si pořídíme pejsky, že chceme oba pracovat u policie. Všechno bylo parádní a čas utíkal a utíkal. Jednoho dne však nastal problém v tom, že kluci se bavili, ať se se mnou rozejde, že holky jsou jen přítěží a nakonec je poslechl. Zvláštním způsobem mi pak řekl, že když mám tak moc ráda s nimi fotbal, dává mi tedy kopačky, klidně ať si to vezmu, že jsou značky...třeba Nike. No umíte si představit jak mi v tu chvíli bylo? Bylo to neuvěřitelné, mé sny a představy se sesypaly a já kolem něj chodila naštvaná a na něm jsem viděla chvílemi, že toho nejspíš lituje, ale nic neřekl až jednou se stalo, že když vyhlížel z okna mi řekl, že to nemám prozatím nikomu říkat, ale že udělal chybu, má mě stále rád. Má otázka pak mířila k tomu, proč tedy ještě nejsme spolu. On se pak z toho okna usmál tím svým úsměvem, který jsem na něm měla tolik ráda a odpověděl: "jasně, že chci, aby to zas pokračovalo".
A tak netrvalo dlouho a za pár dní se zase vědělo, že "manželé" jsou zase spolu a zase si hrají na společné bydlení, staví si svůj skromný byteček a bunkry, kde se dalo a že hrají spolu s ostatními flašku a jako jediní, se nestydí. To jsme ovšem ještě netušili, že naše mamky vědí něco dopředu, co my dva zamilovaní ještě ne....
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Po narození jsem byla hned tatínkovo mazlík. Jeho život předtím, než jsem přišla na svět já taky nebyl zrovna šťastný. Tudíž by se dalo říci, že já jsem pro něj i ve 42 letech začala nový život. Pracuje doteď jako strojvedoucí s tím, že od mala mě samozřejmě zasvěcoval do svého života mašinek. Byl na mě hrdý a já ho měla jako svůj vzor. Rozmazloval mě, učil mě, byla jsem prostě jeho poklad nad kterým se většina lidí rozplývala, že jaké chytré dítko, to vlastně má. Už tehdy ve třech letech jsem byla rozumné dítě a měla jsem rozumu víc jak někteří dospěláci, aspoň se to tedy o mně tvrdilo Ve školce se to pak projevilo natolik, že jsem přeskočila poslední rok a šla do školy. Jediné, co mě na tom mrzelo bylo to, že jsem tam měla už tehdy svou první dětskou lásku. Ve škole jsem měla pak kamaráda z té samé školky. Naneštěstí za rok se do školy přiřítila i ta má původní školkovská láska, ale už to nebylo takové, už mě nechtěl. Nesmutnila jsem však dlouho, jelikož za rok, se objevil před naším barákem nový kluk jménem Lukáš. Byl o rok mladší a my ho zařadili do své party vcelku rychle.
Přistěhoval se také se svou mladší sestřičkou a jeho matkou. Zalíbil se mi, tudíž jsem měla radost, že jsme si hráli všichni pohromadě i s jeho sestřenkami, které přijely na návštěvu jednou za čas. Naše nejoblíbenější hra byla na policajty a zloděje a po roce jsme spolu trávili víc a víc času o samotě.
Nejlepší bylo, že naše parta chodívala ven i se svými rodiči, jelikož ti se též dobře poznali. A tak nebylo divu, že se naše mamky také brzy spřátelily.
Už v tu chvíli, kdy si všimly, že se okolo sebe motáme s Lukym víc, než bylo mezi ostatními, jim bylo jasné, že tohle nebude zřejmě jen kamarádství. Ale tak přeci jen nám bylo jen nějakých 8-9 let, tudíž nebylo třeba se tím dál nějak zaobírat. Každý si tím projde se svými dětmi.
A tak se jednoho dne stalo, že za mnou Luky přišel s tím, že mi potřebuje něco důležitého říct. Měli jsme toho tolik společného. Nebylo nic, co by mě překvapilo, až tedy na jeho větu, která mu onehdy vyšla z úst.
"Víš, mám tě rád a tak jsem se tě chtěl zeptat..no..víš...nechodila by jsi se mnou?" zamrkal rozpačitě.
Chvíli jsem jentak stála s tím, že to asi vlastně ani neni možné.. líbil se mi, ale všímal si většinou nás všech, když jsme si spolu psali dopisy, bylo to fajn, ale nepomyslela bych si, že by se náš vztah mohl vážně hnout do tohohle stavu. Ale vždyť .... byl tak roztomilí a měla jsem ho vážně ráda. Bylo by ode mně hloupé, říct ne, když už v tu chvíli mi srdce říkalo, že jo I když jsem byla malá, ale láska je láska
"Váháš? To si piš, že ano. Klidně, moc ráda, čekala jsem, kdy se zeptáš, konečně" rozesmála jsem se.
Bylo na něm vidět, jak ta jeho malá, roztomilá a přec nervózní tvářička povolila a začala se smát se mnou. Bylo mi vážně pěkně. Hráli jsme si pak spolu dál ještě víc intenzivněji, dávali jsme oba dva na sebe pozor, každý z party pak na nás koukal úplně jinak. Chtěli taky, to bylo jasné. Kor když jsem o něj měla strach, když jsem věděla, že moje nejlepší kamarádka ho chtěla taky. Večery byly nejvíc zajímavé, když jsme se schovávali a dávali si pusinky.
Plánovali jsme si spolu jaký budeme mít domeček, jak si pořídíme pejsky, že chceme oba pracovat u policie. Všechno bylo parádní a čas utíkal a utíkal. Jednoho dne však nastal problém v tom, že kluci se bavili, ať se se mnou rozejde, že holky jsou jen přítěží a nakonec je poslechl. Zvláštním způsobem mi pak řekl, že když mám tak moc ráda s nimi fotbal, dává mi tedy kopačky, klidně ať si to vezmu, že jsou značky...třeba Nike. No umíte si představit jak mi v tu chvíli bylo? Bylo to neuvěřitelné, mé sny a představy se sesypaly a já kolem něj chodila naštvaná a na něm jsem viděla chvílemi, že toho nejspíš lituje, ale nic neřekl až jednou se stalo, že když vyhlížel z okna mi řekl, že to nemám prozatím nikomu říkat, ale že udělal chybu, má mě stále rád. Má otázka pak mířila k tomu, proč tedy ještě nejsme spolu. On se pak z toho okna usmál tím svým úsměvem, který jsem na něm měla tolik ráda a odpověděl: "jasně, že chci, aby to zas pokračovalo".
A tak netrvalo dlouho a za pár dní se zase vědělo, že "manželé" jsou zase spolu a zase si hrají na společné bydlení, staví si svůj skromný byteček a bunkry, kde se dalo a že hrají spolu s ostatními flašku a jako jediní, se nestydí. To jsme ovšem ještě netušili, že naše mamky vědí něco dopředu, co my dva zamilovaní ještě ne....
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ