15.DÍL (omlouvám se zas za fotky, vím, jsem hrozná)
Z bytu se vynořila postava. Blond vlasy, vyšší.
"Už jdu.."špitl a prohrábl si vlasy. Lehce jsem se pousmála.
"Ehm..ahoj.."
"No ahoj, tak... jsem tady, co potřebuješ?"
"No víš... potřebovala jsem si promluvit s někým mladším, chápajícím.. no prostě s někým jiným.." vysvětlila jsem.
"A proto jsem tě napadl zrovna já?" podivil se.
"Víš, vždycky jsme si mohli povídat o všem, odreagovala jsem se, když už jsem tu, řekla jsem si, že za tebou skočím.." usmála jsem se.
"No.. dobře, mám chvilku času, chtěl jsem jít plavat jak vidíš.." vysvětloval, skoro vypadal, že nemá zájem.
"Nemáš zájem?" optala jsem se.
"To bych ti řekl, upřímně, vždycky ti vše povím, i když to bolí, to sis nezvykla?"
"Ale jo, víš, musím ti něco povyprávět..život je těžký.." šeptla jsem a nahla se k němu.
"Potřebuji se poradit, nevím jak dál..." řekla jsem beznadějně.
"Myslíš si, že to je kvůli onomu.. no... nevím proč bych zrovna já měl, ale jsme kamarádi, radím ti.. asi jako každej, bež prostě pryč." vysvětlil.
"Ale když ono to nejde jen tak. Chvíli je to dobrý, pak se to dokašle, ale dokašle se to vždy až moc..toho se děsím,"
"No...stejně mi bylo vždycky nejlíp u tebe.." dodala jsem.
"Jo...chápu, ale když nejsi spokojená, jak dlouho chceš čekat?" optal se vážným výrazem.
Zakejvala jsem rameny.
"Prostě se msusíš rozhodnout a co nejdřív...určitě máš strach.. věci jsou špatný, ale po bouřce vyjde zas slunko.." poplácal mě.
"Máš pravdu..každej ji má, jen.. já sama taky vím, co už jsem zažila.."
"Poslyš...nikdy není pozdě, snad teda..." zauvažoval s o lehkou odmlkou.
"Haha! Ne, to zase ne, jen prostě...."
"Vím, že pro jedno kvítí slunce nesvítí.. znáš to!" dodal.
Bylo mi jasné, kam tím míří.
"Hele hele! Podívej! Támhle.. to je on!" zakřičel najednou.
Zadívala jsem se ihned do dálky, zkoumajíc, co se kde hýbne, ale nikoho jsem neviděla.
"CO? KDE?" spanikařila jsem.
"Dělal jsem si srandu, ty truhlo, vidíš to... bojíš se.." poukázal.
"Aha no.. víš, mě to moc směšné nepřišlo..vážně bych to zažít nechtěla.."
"Ale tohle by prostě nemělo být... není dobrý, že jsi takto omezená, nedělá se to..." vysvětloval.
"Víš..mě o to nejde, jsem ráda, že jsem se dokázala aspon trochu zbavit pocitu, že dokážu bejt s někým po tobě a vím, že on mě miluje. Jen je to čas od času vážně jak z hororu." vzdychla jsem.
"Tak co si někam zajít? Třeba se Šárkou nebo Májou, aby jsi se odreagovala s někým jiným.." navrhl.
"To už jsme byla, sice je to jako kdybych šla s někým z klučičího pohlaví, ale je to dobrý. Čas od času." přikývla jsem.
No, v tu chvíli se k nám řítila vážně osoba, z které šlo vidět, že přesně tohle čekala. Když jsem ji spatřila, krve by se ve mně nedořezal.
"No vida..." ozvalo se v dálce.
"Proboha, tys to přivolal, co ted,..." zazmatkovala jsem.
"Schovej mě, proboha, to si odskáču..bude ze mě mrtvola. Vysvětlovat nemá cenu."
Luky se jen nevinně díval na mou zbledlou tvář. Nechápavě koukal na mě a na něj. Jejich pohledy se střetly. Vedle stála matka a přihlížela.
"Nikoletto! Můžeš ke mně na chvilku?" zavolal.
"Asi bys měla jít..." špitl Lukáš.
Nechtlo se mi, ale nic se nestalo, vždyt...ne, nic se prostě nestalo, musím se uklidnit.
Oba dva jsme se vydali k němu.
Zastavila jsem a čekala, co se bude dít. Prohlíželi se oba navzájem. Čekala jsem to horší, no...zatím se nic nestalo.
"Čau...já jsem Jirka.." prolomil děsivé ticho.
"Čau, no my už jsme se viděli..ale teda dík za jméno.." řekl mu.
Ještě si mezi sebou vyměnili trošku víc vraždící pohledy a já odcupitala směr domov.
Když jsme přišli domů, čekala jsem vážně to nejhorší. Musím si odpykat to, co jsem si navařila.
"Nebudu říkat nic.. asi jsi to zrovna v tu chvíli cítila.." spustil, když si sedl vedle postele.
"Nemá smysl ti říkat, že se nic nestalo... samozřejmě, že nic.." odvětila jsem.
"No...nepotřebuji si zadělávat problémy, nechci tě ztratit, evidentně.. jsem ti ublížil.." dodal.
Zvedla jsem se a chtěla jít, ale v tu chvíli mě chytil. Stisk to byl silný.
"Neskončili jsme.."
Pustil mi ruku a já se chytla. Opřela jsem se o zed a on též.
"Nechci, aby to bylo takhle. Chceš snad jinýho?" zvýšil hlas.
Nechtěla jsem, aby se to komplikovalo, přeci jen.. za žádnou hádku mi to nestojí.
"Nemyslím si, že bych proto stála venku.." špitla jsem.
"Co prosím?" zvedl hlas.
"Řekla jsem, že ne.." odpověděla jsem.
Snažila jsem se vnitřně uklidnit. Bylo ticho. Tak hrobové ticho, že to nahánělo hrůzu. Atmosféra dusna se dala krájet.
"Takže v pořádku? Nechci, aby to mezi náma bylo takhle.. vážně tě miluji, už bych si to neuměl představit, že bych měla takhle žít s jinou.." zadíval se na mě a pak otočil hlavu k oknu.
Díval se do prázdna, bylo mu to evidentně líto.
V duchu jsem si říkala, že se nezmění. Ale bylo mi ho vážně líto.
"Prostě už se tohle nebude opakovat, taky od tebe nechci odejít.." draly se mi slzy do očí.
Kdyz to spatřil, otočil se a udělal gesto. Lekla jsem se.
"Neboj..." uklidnil mě.
Chytl mě za bradu a přitáhl. Už už jsme se skoro políbili, když v tom...
"No tááák!" zasmála jsem se a odvrátila ho rukou.
"Ty jedna nezbednice,.." zasmál se.
"stejně ti tu pusu dám...té se nevyhneš!" smál se dál vyhrožujíc.
"Já vím..." dodala jsem s úsměvem.
---------------------------------POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ----------------------