Ležela jsem tak mlčky na posteli a přemýšlela.V poslední době jsem dost často přemýšlela.
Byl večer, měla jsem klid, Jirka si dělal něco svého opět na počítači. A já měla fúru času.Víte, říkala jsem si, jestli náhodou vážně není na mě něco špatného. Ale čím víc, jsem se zamýšlela nad tímto, tím více jsem se utvrzovala, že nikdy není chyba jen na mé straně. Je to o pochopení.
Pochopení...pche! Proč já vždycky musím být ta, co ustupuje. Proč já bych měla být pokaždé ta, co si to musí rozmýšlet. Vím, asi dělám chybu, že tenhle kluk prostě není pro mě, ten nejpravější, ale to nikdo nedokáže pochopit, že každý máme právo nějak žít. Nikdo neříká, že navždy přeci.
V tom se přiřítil do pokoje Jirka.
"Hej prde, co ti zas je?" lehl si ke mně a podezíravě mě prohlížel.
"Nic .." zamlkle jsem vyhotovila odpověd.
"Vidím, že se něco děje, ono se toho nějak v poslední době děje furt něco.." řekl takovým...zvláštním hlasem.
"Prostě přemýšlím, nemůžu ti to říct.."
"Nad čím furt přemýšlíš,už si to nakousla!" zvýšil hlas.
"Prostě... mám takovej strach, že zůstanu sama, jelikož nedělám dobře.." vypadlo ze mě pomalu se slzama.
"Myslíš tím to, že jsou lidi proti nám? no a co?" otázal se už skoro naštvaně.
"No vidíš a v tom to je.. nemůžu se s tebou už ani normálně bavit.." špitla jsem, čekajíc, že vylítne. A samozřejmě, jak už bývá často v poslední době, jsem měla opět pravdu.
"Děláš si srandu? Chceš odejít?" nabubřeně se zeptal.
"Já...," nestihla jsem doříct.
"Hm... tak tohle jsem fakt potřeboval.." zamrmlal a zvedal se z postele.
"Poslouchej si ostatní, na mě se vykašli, vědělas do čeho jdeš! Náno pitomá.." zakřičel.
"No jistě, to je celý na co se zmůžeš.." odpověděla jsem ironicky.
V poslední době se tohle stávalo stále, byl to uplně někdo jinej.
"Nechápu, proč jsi se tak změnila.. byla jsi normální.. nechci abys odešla.." zesmutněl.
"Já taky ne, ale tohle prostě přesahuje všechny meze.." odpověděla jsem.
"Si běž.. brnkni si bejvalím! A nezapomen na svý milovaný psi a tvou rodinu!"
"Víš, že jsem se kvůli tobě změnil.." dodal a odešel.
Opět! Opět jsem já ta špatná samozřejmě! Já vím, že mi všichni říkaj, odejdi. Jenže.. znáte ten pocit, kdy je to fakt strašně složitý? Kdy vzpomínáte na ty krásný chvíle, který se v těch zlých chvílích stanou? Že naivně věříte, že i mezi těma černýma dnema se objevují ty krásný? a Jsou tak fakt krásný, protože mají to kouzlo?
Zvedla jsem se z postele a napustila si vanu. Ticho se linulo bytem, určitě zas paří, snaží se odreagovat.
Vždy se ve mě objeví ta lítost, že ho přeci nechci opustit, je jinej, než ostatní, užiju si s ním srandy, ale když nastane hádka.. je to otřes. Cítím, že už jsem měla dávno jít. Pak zas udělá něco hezkýho, ale co za tím stojí? Je to vážně láska, že vždycky v koncích se to snaží uhrát? Cožpak neříkal, že nejsem jediná? Tak proč nejde za jinou?
Seděla jsem v té vaně asi tak hodinu, voda už byla skoro ledová a tak jsem vylezla a šla si lehnout.
Druhý den ráno, kdy byl nádherný den, jako každý jiný v klidu, jsem se vydala na zahradu. Byl tam ten můj "milovanej" psík.
"No nazdár, ty moje malá chlupatá kuličko.." pousmívajíc se na malé chlupaté stvoření, co jsem vyzdvihla, jsem se přitulila.
"To víš, že bych si tě nedala.. za nic na světě.. ty jsi aspon malý, mlčející, za nic nemohoucí štěně.." žbrblala jsem si na psa, který mě sledoval jeho maličkýma, kuličkovitýma očičkama.
"Aspon, že ty mi rozumíš.." špitla jsem a v duchu zapřemýšlela nad včerejším večerem. Vážně toho mám čímdál, tím víc pokrk.
Chvíli jsme si tak pohrávala s tou černou kuličkou, co mi oblizovala každičkej kousek mého těla, kam se dostala.
"Ty jsi tak věrnej, oddanej společník.. ve všem se ti můžu svěřit a neječíš po mě, neboucháš s ničím, nechytáš mě nijak.. maximálně mě čílíš tím, že uděláš louži, kde nemáš.." pousmála jsem se a dala štěně dolu s jednoznačným nápadem. Můj cíl byl jasný.
Samozřejmě, vydala jsem se rychle k šatníku, sebrala jsem si pár věcí, aby to nevypadalo tak okatě a sebrala se ven z domu.
Když jsem dorazila na místo, byla už pomaličku tma. Sedla jsem si za počítač a přemýšlela. Mám to udělat..nemám to udělat. V tu ránu se z amnou objevila máma.
"Nad čím přemýšlíš?" optala se.
"Vím, dělala jsem chybu, ale už mi to leze víc a víc na nervy!" vysvětlila jsem.
"Že by jsi na to došla?" usmála se.
"Mami, prosim tě.. já vím, že je to celý špatně, ale je to můj život, chápu, snažila ses mě uchránit, ale je to dobrý .."
"No, jen aby.." řekla s tím svým chytrým tonem.
"Mami, nech toho, prostě to nemůžu udělat jentak najednou.." dodala jsem a otevřela okýnko s chatem.
"To je...?" nedořekla.
"Ano... a nevím, či ted dělám správně.."
"Nikol, rozhodně líp, než tady s tím.. to nemá budoucnost, bude to horší.." dodala.
"Mami, já vím.. nech mě," poručila jsem a napsala do chatu. Chvíli jsem si tak psala a za chvíli přišla zase mamka.
"Tak co?" ušklíbla se.
Smála jsem se na okénko v počítači.
"Dobrý..ale víš co bys mohla?"
"Já vím, promin, jen jsem byla zvědavá, vím.." zakřenila se.
"Stále jsi má dcera a stále si tě budu bránit.." špitla.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na útržek z debaty s Jiřinou.
"Stále si tě budu hlídat.." zaznělo mi v hlavě.
Sebrala jsem se a odešla do pokoje, zvedla telefon a vytočila číslo.
"Ahoj, nevadí, že volám?" pozdravila jsem.
Čekala jsem odmítnutí, ale to nenastalo.
"Ne, copak se děje?" optala se dívka na druhém konci.
"Víš.. je to horší a horší.." podívala jsem se na svou ruku, kde byl prsten.
"Vím, že nechceš slyšet, my ti to říkali, ale měla jsi aspon držet pusu před máti.. co se děje? Zas je hnusnej?" vyzvídala.
"Což o to, na to už jsem si nějak zvykla, ale spíš..už mi to leze krkem, jsem ted doma a no.. psala jsem si s dotyčnou osobou" vysvětlila jsem.
"No a ? To je fajn.."
"No a zítra jdeme ven" řekla jsem s nadějí v hlase.
"To je super broučku, heled, budu muset jít, tvůj brácha chce večeři" zasmála se.
"Tak jo, děkuji za vyslechnutí.."
"Nemáš zač, drobku..ahoj" rozloučila se a už se jen ozvalo píp píp.
Převlékla jsem si pyžamo a šla spát. S nadějí, že zítřek dobře dopadne.
------------------------------------
Stála jsem před dveřmi a nemohla jsem se zmost zdvihnout ruku.
Pak jsem sebrala všechny síly a zaťukala.
Přemýšlela jsem, co mě tohle všechno bude stát, s psychikou na dně, jsem si říkala, že buď a nebo. Možná to bude ještě horší, možná se vše vyřeší. Posunula jsem se dál od dveří, se srdcem až v krku.
Dveře se za chvíli otevřeli...
----------------------POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ--------------------------