Děkuji, moc mě potěšilo, že se Bronino vyprávění líbí.
S tím příběhem bych zas moc nepřeháněla... Píšu to pro zábavu a tak trošku se to odráží na kvalitě jak slohové tak gramatické.
Nicméně je tu další pokračování Broninýho dobrodružství.
Bože! To je taková nuda, to podnikání. Od sedmi mám otevřený krám a zatím ani noha a to je devět! Stojím tu jak kůl v plotě bez jediného pohybu, takže k večeru budu ztuhlá jak želatina.
Nechápu, jak lidi tohle může bavit. No což už, když už jsem se do toho pustila, tak u toho taky vydržím.
Hele, konec vykecávání, blíží se semka moje první zákaznice.
Přišla sem nějaká ženská a hned za ní dorostenkyně, co nejpíše schání dárek pro mámu. Mladá se hned začala rozhlížet po krámě, ale ta paninka vypadala zmateně.
Využila jsem příležitosti si s někým promluvit a šla za tou madame, abych jí byla nápomocná.
"Smím vám poradit?" zeptala jsem se jí zdvořile a nasadila zářivý úsměv, za který by se nemesela stydět ani modelka v reklamě na žvýkačky.
"No, mátu tu nějaké kytky?" zeptala se přiblble. Prej jestli tu jsou kytky.
Je v květinářství, tak co jiného by tu mělo být. Každopádně jsem zachovala chladnou hlavu a rozhodla se, že si svoje nejapné poznámky nechám na potom. To potom značí, nikdy, abyste to pochopili.
"Jistě, květiny máte támhle v tom regále," nasměrovala jsem ji.
Ona si odešla očumovat faunu a já se vydala k pultíku, kde vytvářím kytice a pustila se do práce. Dnes mi to šlo od ruky, odvčerejška jsem leccos pochytala.
Jakmile jsem kytici sedmikrásek dokončila, ohlédla jsem se přes rameno, jestli někdo nestojí u kasy. Nestál. Každopádně v obchodě se objevil další zákaznik, tentokrát mužský.
Trochu jsem se upravila, učísla si rukou vlasy a šla mu jakože pomoci....Chápete. S využitím svých ženských zbraní, jsem mohla prodat víc kytek. Zní to blbě, vím...
"Vidím, že vás zaujaly naše květiny. Takovýmto dárkem uděláte nejedné dámě velikou radost."
"Hm, máte pravdu...Neuškodí když je koupím," řekl. A je ruka v rukávě. Ale stejně se mi zdá, že místo do očí, se mi ten chlápek díval někam níže...
Na to ten chlápek začal do tašky házet jednu kytku za druhou. Když se daří, tak se daří.
Zákazníci se mi začali kupit u kasy a já ani nestíhala markovat.
První zkušenosti s kasou ale nebyly zrovna valné. Docela ta rána do břicha bolela.
Skoro už všichni zákazníci odešli, jen tu zůstala jedna taková zrzka.
Přišla jsem k ní blíže a položila jí tu otřepanou větu:
"Můžu vám pomoci?"
Vypadala zaskočeně.
"Teda, já jsem se přišla jen podívat, co se tu děje. Květinářství bylo jistou dobu zavřené," řekla mi a měřila si mě spikleneckým pohledem.
"Ano, já vím. Jsem tu nová majitelka, dcera bývalé majitelky. Vy jste maminku znala?" zeptala jsem se plna naději.
"Ano, znala... Byla moc hodná. Jen jsem nevěděla, že měla dceru."
"Vyrůstala jsem v dětském domově," odpověděla jsem ji stručně.
"Ach táák," povzdychla si.
"Ehm...jsem Bronislava Petráková, pro kamarády Bróňa," představila jsem se a podala ji ruku. Zrzka ji pevně stiskla a taky se představila:
"Samara Gaibrová, těší mě. Můžu ti teda říkat Bróňa?"
"Jasnačka. Víš, chtěla jsem se tě zeptat na maminku, chci vědět jaká byla."
"Rozumím, co myslíš Bróňo. Ale nebylo by lepší se někde se jít a probrat to tam. Třeba bychom mohli jet nakupovat a přitom vše probrat."
"To by bylo fajn, doufám, že tě tím nějak nezaneprázňuji?"
"Ne, vůbec ne. Tady máš moje číslo a zavolej mi, až budeš mít čas. Já už musím jít, ahoj," řekla a odešla .
**********************************
Zaždopádně jsem v obchodu osaměla. Rozhodla jsem se ho zavřít.
Doplnila jsem zboží a chtěla jít domů.
Cestu ven mi ale zaterasila jedna ženská, která si ale asi nevšimla, že venku už visí cedule "zavřeno".
Vypadala jako cikánka, každopádně tady už neměla co dělat.
"Promiňte paní, ale pro dnešek je zavřeno."
"Děvenko, já nepřišla kvůli kytičkám ale přišla jsem za tebou," pravila klidným klasem a přitom si mnula ruce.
"Za mnou? A my se známe?" ptala jsem se zmateně.
"Ne...Ale aby si mě pochopila, jsem dohazovačka a můžu ti přičarovat muže snů," mrkla na mě a zase si promnula ruce.
"Víte, nechci vás urazit, ale na tyhle věci já něvěřím," uzemnila jsem ji.
"Chápu, chápu...Ale nemáš to nutkáni si to zkusit. Osud je velmi nevyzpytatelný. Co ty víš, možná tě potká tvoje budoucnoust právě dnes."
"Nu dobře tedy...Kolik mě to bude obnášet?" nechala jsem se zlákat.
"Kolik dáš, tolik dáš."
Vytáhla jsem peníze a podala je vědmě.
Ona je s díky vzala a vytáhla křišťálovou kouli. V ní se to zablesklo...
...vědma dostala vidění...
A já začala poskakovat nedočkavostí, co mi to přistane za dáreček. Fakt jsem zvědavá.